Crombie

Crombie

Deborah

Cizí rukou

ČÁST I

Kapitola 1

Představivost je velký dar, božská síla mysli.

Cvičme ji a vzdělávejme se v ní tak, abychom s její pomocí dospěli k pravdě.

FREDERICK BLIGH BOND,

Brána rozpomínání

Do malé kanceláře Jacka Montforta se pomalu vkrádaly večerní stíny a plnily její kouty příjemným šerem. Poslední dobou si zvykl vychutnávat tyto chvíle samoty na sklonku pracovního dne, říkal si, že toho víc zvládne, když mu nevyzvánějí telefony a neruší ho návštěvy klientů. Teď ho ale napadlo, že možná jen nemá dost dobrých důvodů, aby se hnal domů.

Stál u okna a pozoroval chodce spěchající dole po Magdalene Street. Myšlenky se mu volně toulaly a připadalo mu zvláštní, kam asi ve středu večer všichni tak pospíchají.

Naproti přes ulici se teď o páté odpoledne brána opatství už zavřela a Jack sledoval, jak strážce vypouští ven několik

posledních návštěvníků. Byl březnový den, ostrý vítr rozfoukal mraky, a obloha se vyjasnila. Jack si pomyslel, že návštěvníci, kteří se dali vylákat sluníčkem k procházce kolem rybníka náležejícího k opatství, musejí být promrzlí až do morku kostí. Věděl však, že v této chvíli se zbývající pilíře zříceniny chrámu obzvlášť malebně rýsují proti bezmračné východní obloze; ten pohled odmění vytrvalce, statečně odolávající chladu.

Pokládal za štěstí, že se mu podařilo, pronajmout si tuhle kancelář v prvním patře s výhledem na Market Square a na bránu opatství. Bylo to vynikající místo v historickém centru města a Jackovi nevadila ani omezení týkající se rekonstrukcí této památkově chráněné budovy. Během let strávených v Londýně získal dost zkušeností a věděl, jak se s nimi vyrovnávat, a tak se mu podařilo obě místnosti zmodernizovat, aniž přesáhl své finanční možnosti.

Zaměstnal i recepční a začal si ve zdejším městečku pomalu budovat kariéru architekta.

Občas se mu sice ozval v pozadí mysli tichý pesimistický hlásek šeptající Proč se s tím vším namáhat? , ale Jack se ho snažil ignorovat a pokračovat ve své běžné činnosti, jak nejlépe dovedl. Třebaže se během posledních několika let krutě poučil, jak mohou být životní plány křehké a pomíjivé. Už od dětství míval svůj život dokonale naplánovaný: vystudoval s červeným diplomem, pak ho čekala kariéra úspěšného architekta, svatba a založení

rodiny. Nepočítal však s tím, že osud všechno zařídí jinak.

Teď byli všichni po smrti, jeho maminka, tatínek… a také Emily. Ve svých čtyřiceti letech se ocitl zpátky v Glastonbury. Takový životní obrat by pokládal před dvaceti lety za nepředstavitelný, ale přesto teď bydlel sám ve starém domě svých rodičů v Ashwell Lane, obklopený jen vzpomínkami.

Vyhrnul si rukávy košile, posadil se za pracovní stůl a položil do kuželu světla, vrhaného kancelářskou lampou, prázdný list papíru. Když tu bude takhle vysedávat a oddávat se sebelítosti, nic tím nezíská. Zítra dopoledne přitom jeden z jeho klientů očekává návrh rozpočtu a projektu na rekonstrukci domu. Kromě toho se může těšit na večeři s Winnie, pokud dokončí práci rychle.

Při myšlence na to, jak se v jeho životě nečekaně objevila Winifred Catesbyová, se musel usmát. Jakmile přítelkyně jeho matky usoudily, že už si odbyl dostatečně dlouhé období smutku, začaly ho přímo dusit přívalem schůzek, které mu neustále domlouvaly. Vedly je ty nejlepší úmysly, ale snaha o konverzaci s citově vyhladovělými rozvedenými ženami ho deprimovala víc než samota. Stále častěji tyto schůzky odmítal, až ho jeho dobrodějky prohlásily za beznadějný případ a konečně ho nechaly na pokoji.

Ulevilo se mu a začal stále častěji dojíždět asi sedm kilometrů do kostela v osadě Wells, kde si dopřával útěchu v

podobě podvečerních zpěvů v tamní katedrále. Blízkost katedrálního sboru byla jednou z věcí, které ho přitáhly zpátky do Glastonbury, ve Wellsu totiž zpíval jako student a z té doby mu zůstala záliba v chrámové hudbě.

Jednoho večera, asi před měsícem, zaujal své obvyklé místo v ozdobně vyřezávané lavici katedrály. Vedle něj si sedla příjemně působící nenápadná žena, třicátnice s trochu zvednutým nosem a světle hnědými vlasy pod měkkým sametovým kloboučkem. Nijak zvlášť si jí nevšiml, jen jí neurčitě kývl na pozdrav, když se usadila. Bohoslužba začala a v okamžiku, kdy mu první vysoké tóny sopránů vyvolaly zachvění podél páteře, se mu neznámá podívala do očí a usmála se.

Když zpívání skončilo, dali se přirozeně, snadno do řeči. Vyšli spolu ven z katedrály, hluboce ponoření do zaujaté diskuse o kvalitách různých kostelních sborů. Jack ji spontánně pozval na skleničku do nejbližšího hostince.

Teprve když jí pomáhal z kabátu, postřehl, že má kolárek.

Emily ho vždycky plísnila za jeho přílišný konzervativizmus, a tak by ji teď jistě pobavilo, jak se zarazil. Ale byl si jistý, že Emily by se Winnie líbila. Dotkl se konečkem prstu fotografie na svém stole a Emily na něj upřela pohled tmavých očí, svítících humorem a inteligencí.

Hrdlo se mu sevřelo. Copak bude bolest z této ztráty už navždycky ležet tak hluboko v jeho duši? Nebo jednoho dne zeslábne do jemného vědomí, neznatelného jako malá bulka

pod kůží, na kterou jsme si dávno zvykli? Ale přeje si to vlastně? Zůstal by ještě sám sebou bez Emilyiny neustálé přítomnosti ve své mysli?

Musel se tomu usmát. Emily by ho teď určitě napomenula, aby přestal být tak sentimentální a pokračoval v tom, co má na práci. S povzdechem se podíval na list papíru před sebou a překvapeně zamrkal.

V pravé ruce držel pero, třebaže si nevzpomínal, že by ho vůbec bral do ruky. A papír, který byl ještě před chviličkou prázdný, teď pokrýval neznámý rukopis. Stáhl obočí a podíval se, zda pod tímto papírem není ještě další, ale ověřil si, že to tak není. Začal tedy zkoumat písmo blíž a zjistil, že malá, přesná písmena zřejmě skrývají nějaké latinské sdělení. Vybavoval si ze školní latiny pouze tolik, aby si to mohl zhruba přeložit. Zamračil se samým úsilím.

Vězte, že… Jack chvíli přemítal a potom usoudil, že další slůvka znamenají, postavili jsme, a pak tam stálo něco, co nedokázal rozluštit. Potom text pokračoval: … v Glastonu. Myslí se tím snad Glastonbury? Bylo to krásné jako… všechny pozemské věci, a pokud bych nebyl tolik miloval, můj duch by se neupnul ke snům, které všechny do jednoho zmizely.

Milujte i vy tak nesmírně to, co jsme milovali my. Čas…

Tady byl Jack nucen uchýlit se k ohmatanému latinskému slovníku, který měl na poličce, a když usoudil, že následující věta má něco společného se spaním nebo spáči, netrpělivě

pokračoval:… aby se probudil, aby Glaston povstal proti temnotě. Učinili jsme… něco… po dlouhé věky… nyní je to ve vašich rukou…

Pod touto větou byla čmáranice začínající písmenem E, což nejspíš mohl být podpis, možná Edmund.

Má to snad být nějaký vtip, nápis provedený neviditelným inkoustem, který se objeví, když na něj posvítíte? Jackova sekretářka však rozhodně nepůsobila dojmem, že by měla v oblibě podobné žertíky, a ten papír přece osobně vytáhl z balíku, který před chvílí rozlepil.

Zbývalo jediné vysvětlení: musel to napsat on sám, třebaže mu písmo i jazyk textu byly neznámé. To bylo ale absurdní!

Jak by mohl něco takového nevědomky udělat?

Zdálo se mu, jako by na něj stěny kanceláře padaly, a ticho, obvykle tak konejšivé, bylo náhle plné napětí. Cítil se zadýchaný, jako by v malé místnosti někdo vypotřeboval všechen vzduch.

Kdo to jsou ti „oni“, kteří cosi stavěli v Glastonbury a psali latinsky? Nejspíš to musejí být mnichové ze zdejšího opatství, to byla jediná logická odpověď. A ten, který „tolik miloval“ a jehož duch „se upnul ke snům, které zmizely“?

Duch nějakého mnicha? Čím víc nad tím uvažoval, tím to bylo horší.

Co znamená ta nutnost povstat proti temnotě? A co má mít to všechno společného s jeho osobou? Připadalo mu to jako úplný nesmysl; odmítal se tím vůbec dál zabývat.

Jack papír zmačkal, prudce se otočil i s židlí a zvedl ruku, aby ho hodil do koše, ale pak se zarazil a uhladil ho na stole dlaní.

Frederick Bligh Bond. To jméno mu naskočilo v paměti, vyvstalo odněkud ze zákoutí vzpomínek z dětství. Architekt, který těsně před první světovou válkou zahájil práci na vykopávkách v glastonburském opatství a později prozradil, že ho při tom vedla poselství od mnichů, kteří kdysi klášter obývali. Dostával snad Bond jejich vzkazy touto cestou? Ale Bond byl přece blázen. Byl duševně nemocný!

Jack roztrhl papír napůl, hodil oba kusy do koše a oblékl si bundu. Pak seběhl s deskami na nákresy v ruce po schodech a bral je při tom po dvou.

Vykročil ven na Benedict Street a nervózními prsty zamkl dveře domu. Naproti přes Market Square ho lákala okna hostince George & Pilgrims, složená z malých skel zasazených v olovu. Zachvěl se a pomyslel si, že se opravdu potřebuje něčeho napít. Může tam pokračovat v práci na svém návrhu a prostředí té staré hospody, věčně plné lidí, mu určitě pomůže vzpamatovat se z toho, co se mu právě stalo, ať už to bylo cokoli.

Přitáhl si proti chladnému větru límec bundy a ustoupil z cesty skupině mládeže na skateboardech, pro kterou představovaly hladké chodníky kolem Market Cross dokonalé rejdiště. Závan obzvlášť silného větru mu přinesl přímo do obličeje nějaký kus papíru. V gestu instinktivní

sebeobrany po něm chňapl a nepřítomně se na něj podíval.

Byl to růžový letáček Avalonské společnosti. Koná se v Assembly Rooms v Glastonbury v sobotu od 19.30 do 21.30.

Základy nauky o energii krystalů a jejich uzdravující moci, vysvětlení, jak krystaly odpovídají jednotlivým čakrám.

Naučte se připravovat elixíry a energizovat své okolí.

„To mi ještě chybělo,“ zabručel si pro sebe, zmačkal papír a hodil ho znovu napospas větru. Tohle byla ukázka těch nejhorších nesmyslů, přesně to, co sem do Glastonbury přitahovalo ty nejzarytější vyznavače new age. Siločáry, kruhy v obilí nebo druidská magie na glastonburském Toru, starobylém kuželovitém kopci, zvedajícím se nad městem jako maják.

Jack stejně jako celé generace jeho rodiny sice vyrůstal ve stínu Toru, ale nikdy ani trošku nevěřil všem těm mystickým tlachům, které se s tímto návrším spojovaly, ani mýtům, které pokládaly Glastonbury za nějaký zdroj kosmické energie.

Tak ale proč, pro všechno na světě, právě vlastnoručně napsal něco, co vypadalo jako zkomolené poselství nějakého dávno zemřelého mnicha? Copak začíná doopravdy bláznit? Jde snad o opožděnou reakci na smutek, který prožil? Četl něco o syndromu posttraumatického stresu, dalo by se tím vysvětlit, co se mu stalo? Cítil však, že jde o něco víc. Na okamžik v duchu znovu spatřil to drobné,

přesné písmo, samo o sobě krásné, a pocítil v kadenci a stavbě vět závan něčeho důvěrně známého.

Pokračoval v cestě do hospody, ale v půlce kroku ho zastavila nová myšlenka. Co kdyby, třebaže jde jen o vzdálenou a nepravděpodobnou možnost, se mu skutečně podařilo navázat kontakt s dávno zemřelým mnichem?

Znamená to… mohlo by to snad znamenat, že je schopen tyto kontakty vyvolávat podle vlastní vůle? Třeba i s Emily?

Ne. Na takové věci nesmí vůbec myslet. Je to nejlepší cesta k šílenství.

Těsně kolem něj prosvištěl chlapec na skateboardu. „Vy jste tu snad zapustil kořeny nebo co, pane!“ utahoval si z Jacka. Jack vyrazil nejistě dál, až došel na konec High Street k hospodě George & Pilgrims. Když tam dorazil, těžké dveře se otevřely a kolem něj se protlačil ven hlouček rozjařených hostů. Z otevřených dveří unikl závan smíchu a kouře jako příslib bezpečného útočiště, než vítr obojí odnesl; a pak, na to by Jack mohl přísahat, zaslechl slabý zvuk kostelních zvonů.

Na dvoře bývalého statku spaly kočky a využívaly poledního tepla, poskytovaného bledým jarním sluncem.

Každá z nich měla své vlastní místečko, velký květináč, propadlý schod před kuchyňskými dveřmi nebo kapotu staré bílé dodávky, kterou Garnet Toddová používala k rozvážení svých dlaždic, a jen občas pohnuly uchem nebo mávly

ocasem, a tak prozradily, že si jsou dobře vědomy šramocení myší ve slámě.

Garnet stála ve dveřích své dílny a otírala si ruce do kožené zástěry, kterou nosila na ochranu proti horku sálajícímu z keramické pece. Skoro dokončila svoji poslední zakázku, obnovu dlážděné podlahy kostela z dvanáctého století na okraji Salisbury Plain. Výroba historických dlaždic byla namáhavá práce, vyžadující velkou pečlivost. Garnet musela zachovat vzor, naznačený na několika dochovaných kouscích podlahy, a také musela používat pouze materiály a postupy, které byly původním uměleckým řemeslníkům dostupné. Pak ještě dlaždice instalovala, což byla choulostivá procedura, při níž trávila dlouhé hodiny na všech čtyřech ve vlhké, zatuchlé atmosféře starobylého kostela.

Garnet tohle všechno nevadilo. Mezi starobylými věcmi a v prostředí historických památek se cítila jako ryba ve vodě. Ani její původní zaměstnání porodní asistentky, ačkoli při něm jistě také uctívala Bohyni, jí neposkytovalo takový pocit vnitřního spojení s minulostí.

Její statek byl sešlý a zchátralý. Koupila ho už před více než pětadvaceti lety a jeho stav dokazoval, jak málo Garnet záleží na současnosti.

Stavení leželo vysoko na západním svahu Toru a mělo časem poznamenanou kamennou fasádu, po dlouhá léta vzdorující větru, který vanul dolů z vrcholu kopce už tak

dlouho, že to přesahovalo meze lidské paměti. Garnetinými nejbližšími sousedy byly ovce pasoucí se na travnatých svazích návrší a jí to tak vyhovovalo.

Zpočátku měla v úmyslu nechat si sem zavést elektřinu a obecní vodovod, ale léta míjela a ona si zvykla obejít se bez nich. Světlo petrolejek vnášelo do domu jantarové teplo a uklidňující přítmí, a proč by měla pít vodu otrávenou chemikáliemi z městského vodovodu, když na jejím vlastním pozemku vyvěral pramínek přímo ze samého srdce posvátného vrchu? V tomhle městě už toho lidé udělali dost, aby znectili staré a posvátné věci, a tak už k tomu nehodlala nic přidávat.

Ze svahu pospíchal dolů stín mraku a dvůr na okamžik ztmavl. Garnet se zachvěla. Dion, stará tříbarevná kočka, která vládla s královským pohrdáním ostatním zvířatům, vstala z květináče, kde byla stočená do klubíčka, a přišla se otřít Garnet o kotníky. „Cítíš to taky, viď, holka?“ řekla jí Garnet tiše, sklonila se a pohladila ji. „Něco se chystá.“

Jednou, už dávno, zachytila ve vzduchu stejnou změnu.

I tehdy jí projela temná předtucha. Nyní ji naplnily hrůzou vzpomínky na to, co následovalo.

Glastonbury bylo vždycky místem působení vyšších sil, ústředním bodem starobylé bitvy mezi světlem a temnotou.

Garnet věděla, že pokud by tuto jemnou rovnováhu něco narušilo, pak by možné následky nedokázala předvídat ani sama Bohyně.

Glastonbury působilo na lidi zvláštním způsobem a právě Nick Carlisle si toho byl dobře vědom. Původně sem přijel na festival, což byla součást jeho plánu vzít si na pár měsíců volno a trošku se porozhlédnout po světě. Právě absolvoval s výborným prospěchem filozofii na univerzitě v Durhamu. Jednoho vlahého červnového večera vyjel ze zatáčky a spatřil velký kuželovitý tvar Toru, zvedající se nad okolní rovinou. Věž Svatého Michala na vrcholku se rýsovala proti krvavě rudé západní obloze.

Od té doby uplynul víc než rok a on byl pořád ještě tady. Pracoval v jednom knihkupectví s antikvariátem, specializovaném na new age a ležícím přímo naproti opatství, za plat jen nepatrně převyšující minimální mzdu, bydlel v karavanu na poli jednoho farmáře v Compton Dundonu, a přitom se pokoušel zapomenout na všechno, co nechal za sebou.

Po práci si často zašel na pivo do George & Pilgrims.

Tento hostinec mu zastupoval útulný domov, protože karavan se nedal počítat, bylo to jen místo na odkládání sepraných džínů, triček a mikin, ze kterých sestával jeho skromný šatník, a pak ještě knih, které si s sebou přivezl z Durhamu. Malá lednička páchla zkyslým mlékem a plynový dvojhořák byl stejně náladový jako Nickova matka.

Při myšlence na mámu se ušklíbl. Elizabeth Carlisleová vychovávala syna odmalička sama a současně se jí podařilo dosáhnout úspěchu tím, že sepisovala rodinné ságy ze

severní Anglie. Řídila život svého syna stejně efektivně jako postavy svých příběhů, a jakmile se jí vzepřel, prohlásila, že se cítí jeho svéhlavostí uražena.

Nicka postoj matky, která chtěla převzít odpovědnost za jeho život, opravdu rozzuřil. Přesvědčil sám sebe, že si dokáže poradit sám, až unikne z jejího dosahu. Ukázalo se však, že svoboda není takový všelék, jak očekával: stále neměl tušení, co chce se svým životem podniknout. Věděl jen, že ho něco drží v Glastonbury, ale přesto hořel neklidnou, nenaplněnou energií.

Od rohového stolu, kde upíjel pivo, si prohlížel zákazníky hostince. Dnes večer sem zavítal neobvyklý živel: skupina yuppies, mladých mužů ve značkových oblecích a pečlivě upravených dívek v minisukních. Nick skoro hmatatelně cítil, jak to ostatním štamgastům, shluklým u baru v instinktivní solidaritě, vadí.

Jedna z dívek zachytila jeho pohled a usmála se na něj.

Nick se odvrátil. Tyhle dívky, lovkyně ve válečném nalíčení a elastických lesklých šatech, pro něj neznamenaly nic jiného než problémy. Nejdřív je zaujal jeho vzhled a pak, jakmile zjistily, čí je syn, v něm začaly vidět chodící peněženku. On se ale už poučil a nehodlal se do téhle pasti nechat nalákat znovu.

Obrátil se k jejich skupině zády a jeho pozornost hned upoutal muž sedící o samotě až na konci baru. Byl nápadný svým velkým vzrůstem a světlými vlasy, ale i jeho obličej

byl Nickovi povědomý. Často ho vídal na Magdalene Street, musel zřejmě pracovat někde poblíž jeho obchodu, a jednou nebo dvakrát si vyměnili přátelské pokývnutí. Dnes ten člověk seděl nahrbený nad svou sklenicí a jeho obvykle přívětivý výraz se změnil v zachmuřený.

Nick postřehl, že neznámý něco kreslí nebo píše do bloku a každou chvíli si přitom viditelně se třesoucími prsty odhrne pramen vlasů z čela.

Když Nick přistoupil k baru, aby si nechal znovu nalít, blonďák upíral strnulý pohled do své sklenice s pivem. Nick nahlédl do jeho bloku a uviděl tam úhledné kresby nějakých staveb a čísla. Přes největší obrázek bylo nedbale napříč naškrábáno několik řádků, které vypadaly jako latina. To pro mé hříchy Glaston strádal… přeložil si pro sebe.

„Copak vy jste odborník na klasické jazyky?“ zeptal se muže překvapeně.

„Cože?“ blonďák zamrkal jako vyplašená sova. Nicka na okamžik napadlo, zda není opilý, ale hned si uvědomil, že svírá v rukou stále stejnou sklenici už od chvíle, kdy si ho dnes všiml poprvé.

Nick poklepal na blok. „Tohle. Člověk nevidí moc často někoho, kdo by psal něco latinsky.“

Muž se podíval dolů a zbledl. „Panebože. To snad ne!

Zase!“

„Cože?“

„Ne, to nic. To je v pořádku.“ Muž potřásl hlavou a viditelně vyvíjel značné úsilí, aby se na Nicka soustředil.

„Jack Montfort,“ představil se. „Už jsme se viděli, že ano?

Pracujete v knihkupectví.“

„Nick Carlisle.“

„Mám kancelář přímo nad vaším obchodem.“ Montfort ukázal na Nickovu prázdnou sklenici: „Co pijete?“

Montfort koupil dvě piva a vrátil se k Nickovi. Teď se zdálo, že s ním naopak chce hovořit. „Pracujete v knihkupectví, to asi hodně čtete, viďte?“

„Jsem tam jako malé dítě v cukrárně. Šéfka je dobračka od kosti, nevšímá si toho. Tak se snažím nenadělat na zboží oslí uši.“

„Musím přiznat, že jsem se tam nikdy nebyl podívat. Je to asi zajímavá četba, že?“

„Něco z toho jsou naprosté tlachy,“ ušklíbl se Nick. „O

ufonech, o kruzích v obilí, všichni přece vědí, že je to podfuk! Ale něco z toho… no, člověk nad tím musí přemýšlet… a tady v Glastonbury se dějí opravdu podivné věci.“

„To bych taky řekl,“ zabručel Monfort tlumeně a znovu se zamračil. Pak jako by se zase pokusil setřást to, co ho pořád pronásledovalo. „Vy nepocházíte ze zdejšího kraje, že ne? Všiml jsem si správně náznaku yorkshirského přízvuku?“

„Pocházím z Northumberlandu. Loni jsem sem přijel na festival,“ Nick pokrčil rameny, „a jak vidíte, ještě jsem tady.“

„Aha, na ten rockový festival v Piltonu. Nějak jsem se tam nikdy nedostal. Asi jsem přišel o leccos pozoruhodného.“

„O spousty bláta,“ ušklíbl se Nick. „Celé oceány. O

vláčení se po polích místních farmářů, o komáří bodnutí, pití špatného piva a nekonečné čekání ve frontě na záchod. Ale přesto…“

„Přesto to má něco do sebe,“ dopověděl Montfort.

„Přesně tak. Rád bych to tam viděl v dobách největší slávy, na začátku sedmdesátých let, chápete. Tehdy tomu říkali Glastonbury Fayre. Muselo to být děsně prima. Ale ani to se nemohlo vyrovnat úplně původnímu glastonburskému festivalu, tedy co se týče kvality, ne kvantity.“

„Původnímu festivalu?“ nechápal Montfort.

„Ten založil v roce 1914 skladatel Rutland Boughton,“

odpověděl Nick. „Boughton byl výjimečně talentovaný, jeho opera Nesmrtelná hodina stále ještě drží rekord za nejdelší dobu provozování. Festivalu se účastnily všechny možné tehdejší hvězdy: Shaw, Edward Elgar, Vaughan Williams, D. H. Lawrence. A Glastonbury mělo své vlastní přispěvatele ke kulturnímu oživení, lidi, jako byl Frederick Bligh Bond a Alice Bucktonová… A pak tady byla ta věc s

Bondovým přítelem, doktorem Johnem Goodchildem, a nalezení ‚Grálu‘ v Bride’s Well. To tu pěkně rozvířilo hladinu.“ Nick si uvědomil, že už příliš tlachá, odmlčel se a upil ze svého půllitru.

Vzhlédl a zjistil, že na něj Montfort upírá pohled. Nick zrudl. „Promiňte, nechal jsem se unést…“

„Vy víte o Blighu Bondovi?“

Naléhavost v Montfortově hlasu Nicka překvapila. „No, to je přece fascinující příběh, nemyslíte? Bondovy znalosti byly úžasné a jeho vykopávky v opatství to prokázaly. Ale není divu, že církev byla kapku nesvá z myšlenky, že Bond získal instrukce, kde přesně má kopat, od mnichů, kteří žili před pěti sty i více lety.“

„Nesvá?“ odfrkl si Montfort. „Vyhodili ho! Už nikdy neměl úspěch jako architekt, a jestli si správně vzpomínám, zemřel v chudobě. Kdyby ten člověk měl jen za mák zdravého rozumu, držel by pěkně jazyk za zuby.“

„On se ale domníval, že se o své zážitky musí podělit s ostatními, ne? Myslím, že Bond byl prostě upřímný. Navíc ani netvrdil, že navázal kontakt s duchy těch mnichů.

Domníval se, že možná jen získal přístup do nějaké části svého vlastního podvědomí.“

„Pokládáte to za možné?“

„Bond není jediný takový případ. Existují dobře zdokumentované případy, kdy lidé věděli z minulosti věci, které jinak znát prostě nemohli.“ Nick se podíval na papír,

který Montfort částečně zakryl rukou, a pocítil záchvěv vzrušení. „Ale vy nemluvíte jen tak hypoteticky, že ne?“

„Jé to prostě,“ Montfort zavrtěl hlavou, „příliš hloupé, než abych to mohl komukoli povědět. Ale ta zvláštní náhoda, že jsem vás tu potkal… víte…“ Rozhlédl se, jako by si najednou uvědomil blízkost ostatních hostů, a ztlumil hlas.

„Dnes večer jsem seděl za pracovním stolem a zničehonic… jsem něco napsal. Latinsky. Latinu jsem přitom používal jen kdysi ve škole a vůbec si nevzpomínám, že jsem to psal. Roztrhal jsem ten zatracený papír… a pak tohle…“ Přejel špičkou prstu po škrábanici v bloku.

„Sakra,“ nadechl se užasle Nick. „Co bych za to dal, kdyby se tohle stalo mně!“

„Ale proč zrovna já? Nikoho jsem se o to neprosil,“

bouřil se Montfort. „Jsem architekt, ale o opatství toho nevím víc než kterýkoli jiný místní člověk. Nejsem nijak zvlášť nábožensky založený. Nikdy jsem se nezajímal o spiritismus, ani o jiné nadpřirozené jevy.“

Nick o tom chvilku uvažoval. „Pochybuju, že se tyhle věci stávají jen tak nazdařbůh. Možná máte s opatstvím nějaké spojení, které si neuvědomujete.“

„To jste mi opravdu pomohl,“ odsekl Montfort, ale v jasně modrých očích mu zableskla veselost. „Jenže jak mám zjistit, proč se to děje zrovna mně a oč vůbec jde?“

„Třeba bych vám s tím dokázal nějak pomoct. Víte přece, že to nebyl sám Bond, který ty věci napsal, ale jeho přítel John Bartlett. Bond mu poskytoval vodítka tím, že mu kladl otázky.“

„Takže vy chcete sehrát roli Bonda a mě použít v roli Bartletta?“

„Řekl jste, že pocházíte z Glastonbury. To se mi zdá pro začátek dost důležité.“

„Ano, rodina mého otce sídlila v Glastonbury a jeho okolí snad odnepaměti. Otec byl právník. Takový velký, vážný muž, velice si jistý svým místem ve světě.“ Montfort upil piva a tlumeně pokračoval: „To moje matka byla z úplně jiného těsta. Milovala pohádky a přehrávala si je s námi, když jsme byli děti.“

„My?“

„Můj bratranec, sestřenice a já. Duncan a Juliet. Moje teta a strýc měli zálibu v Shakespearovi. Vždycky jsme je navštěvovali o prázdninách v Cheshiru. Byl to úplně jiný svět. Říční kanály, pohoří Walesu, zvedající se v dálce…“

Znovu se odmlčel, oči přivřené. Nick už se ho chystal pobídnout, aby pokračoval, ale vtom Montfort náhle uchopil pero a ruka se mu začala pravidelně pohybovat po papíru.

Nick překládal latinský text, hned jak se jednotlivá slova objevovala. Deo juvante… S pomocí Boží… to vykonáš, jak náleží… Napadlo ho, zda se to týká i jeho osoby. Mohl by ten tajemný pokyn patřit jemu?

V tom okamžiku Nick pochopil, proč přišel do Glastonbury a kvůli čemu tady musel zůstat.

Faith Willsová se opřela čelem o chladný plast toaletního sedátka, prudce dýchala a do očí se jí hrnuly slzy vyvolané zvracením. V žaludku už jí nezůstalo nic, co by ještě mohla vydávit, ale teď se musela vzchopit, vyjít ven a vzdorovat pachům matčiny snídaně.

Dnes ráno byla na řadě slanina s vejci, její matka věřila, že všechny děti se musejí vypravit do školy pěkně nasycené a zásobené energií pro zbytek dne. Střídala tedy vařená vejce, ovesnou kaši nebo celozrnný chléb s drožďovou pomazánkou. A dnešní čtvrteční březnové ráno potkala Faith ta nejhorší možnost ze všech.

Do koupelny zavanul pach opékané slaniny. Dívce se znovu zrádně zvedl žaludek. Právě v tom okamžiku zabušil na dveře její mladší bratr Jonathan. „To si o sobě myslíš, že jsi nějaká blbá Madona nebo co? Pospěš si, kruci, Faith!“

Faith ani nezvedla hlavu a odsekla: „Drž zobák,“

jenomže to vyznělo jako pouhé zašeptání.

Pak se ozval matčin hlas: „Jonathane, dávej si pozor na jazyk!“ a následovalo energické zaklepání na dveře. „Faith, co to s tebou je? Přijdeš pozdě a Jonathan a Meredith se kvůli tobě opozdí taky.“

„Už jdu.“ Rozechvělá Faith se zvedla, spláchla toaletu a pak se vysmrkala do kusu toaletního papíru. Otevřela dveře a zjistila, že před nimi čeká její matka s rukama v bok a za

ní její sourozenci Jon a Meredith. Všichni tři se tvářili podrážděně. „Co to má být, uvítací výbor?“ zeptala se a snažila se trochu vzchopit.

Matka její poznámku přešla, vzala ji za bradu a natočila jí obličej ke slabému světlu, které sem pronikalo z obýváku.

„Jsi bílá jako křída,“ prohlásila. „Není ti špatně?“

Faith křečovitě polkla, protože znovu ucítila kuchyňské pachy a zvedl se jí žaludek, a pak ze sebe chraptivě vypravila: „Nic mi není, to jen nervy před zkouškami.“

Z ložnice se vynořil její otec a uvazoval si kravatu.

„Kolikrát ti mám opakovat, že nemáš nechávat učení až na poslední chvíli? Dobře víš, jak jsou tyhle zkoušky důležité…“

„Vezmu si jen učení, jo?“ snažila se proklouznout kolem něj.

„Tímhle tónem na mě nemluv, mladá dámo.“ Otec si prudce utáhl uzel kravaty a uchopil ji za paži, až se mu prsty zaryly do její holé kůže.

„Promiň,“ zahuhlala Faith a uhnula před jeho pohledem.

Vykroutila se z jeho sevření a unikla do pokoje, o který se dělila se svou sestrou. Jakmile byla uvnitř, opřela se o dveře a modlila se o chvilku klidu, než se sem vrátí Meredith.

Najednou si všimla, jak má tato místnost ještě úplně dětský charakter; viděla pokoj náhle jakoby novýma očima. Stěny pokrývaly plakáty s rockovými hvězdami a stály tu dvě postele vedle sebe, obě s opelichanými plyšovými zvířátky.

Ze sportovního pytle vykukovala její hokejová uniforma a noty na odpolední zkoušku sboru ležely poházené na podlaze. Všechny tyhle věci pro ni tolik znamenaly, a najednou byly úplně bez významu.

Uvědomila si, že tohle už nikdy nebude lepší, a zavřela oči v přívalu beznaděje. Nic pro ni už nikdy nebude v pořádku.

Přitom věděla, že svým rodičům se svěřit nemůže. V

dokonalém světě její matky nezačínají dny sedmnáctiletých dívek ranními těhotenskými nevolnostmi. A její otec, na to už vůbec nedokázala pomyslet.

Slíbila, že to nikdy nikomu neřekne, a to bylo jediné, na čem teď záleželo.

Faith si zkřížila ruce na hrudi a přitiskla je ke zvětšeným, bolestivě nateklým ňadrům. Nikdy, nikdy, nikdy. To slovo si v duchu opakovala jako litanii, seděla na posteli a lehce se kolébala.

Nikdy.

Kapitola 2

Glastonbury je jediné velké náboženské centrum našich britských předků v Anglii, které bez přerušení duchovních tradic přečkalo období po sobě následujících vpádů Sasů a Skandinávců a jehož vznešená historie nás dokáže přenést zpátky do časů prvních křesťanských osad v Británii.

FREDERICK BLIGH BOND,

Architektonická příručka glastonburského opatství

Jednoho vlahého červnového večera stála Gemma Jamesová po boku Duncana Kincaida v lavici kostela svatého Jana v Hampsteadu. Přišli si poslechnout Kincaidova souseda, majora Keitha, jak zpívá ve sboru při večerní bohoslužbě na svátek svatého Jana.

Gemma byla vychována ve strohé tradici metodistické církve, a tak se v prostředí anglikánského kostela necítila ve své kůži. Bedlivě sledovala Kincaida, stála tam, kde on, nešikovně poklekala, když si klekal on, a záviděla mu, jak

snadno a samozřejmě na všechno reaguje. Musela se pousmát, když si vybavila, jak by se její matka vyděsila, kdyby ji tady viděla; ale Gemma byla koneckonců zvyklá na matčin nesouhlas ohledně své životní náplně.

Hudba jí však vynahradila všechnu rozpačitost během obřadu. Gemma se zájmem sledovala program vytištěný na letáčku: nejdřív půvabná úvodní modlitba, pak žalm, potom následovalo Magnificat a Nunc Dimittis.

Pak se zašustěním sbor znovu povstal a začal zpívat; hlasy se přidávaly jeden po druhém, každý radostnější než ten předešlý. Jejich zvuk Gemmu udeřil téměř fyzickou silou: byl tak bohatý a plný, až se zdálo, že nahradil samotný vzduch. Zachvěla se a mrkáním se snažila potlačit slzy.

Kincaid se na ní podíval se zdviženým obočím a položil jí pravou ruku kolem ramen. „Zima?“ zeptal se neslyšně.

Zavrtěla hlavou a našla tu píseň v programu. Ave Maria od Roberta Parsonse. Zdrávas Maria, milostiplná; Pán s tebou: požehnaná tys mezi ženami a požehnaný plod života tvého.

Gemma zavřela oči a nechala se unášet hudbou, která prostupovala celou její bytostí. Zbytek bohoslužby jí uplynul jako ve snu.

„Cítíš se dobře?“ ptal se jí Kincaid, když vyšli před kostel. Slunce stálo nízko na obloze a způsobilo, že se staré pokroucené stromy na svažitém hřbitůvku u kostela ocitly v hlubokém stínu.

„Ta hudba…“

„Pěkná, vid? U Svatého Jana mají dobrý sbor.“ Tiše si hvízdal nějakou melodii. „Slíbil jsem majorovi, že ho pozvu na drink. Co myslíš, třeba do Freemason’s Arms? Dnes je dost hezky na to, abychom seděli venku.“

Gemma na něj zůstala zaraženě hledět. Byl vysoký, štíhlý, s věčně pocuchanými kaštanovými vlasy spadajícími do čela, a teď na ni shlížel s tázavým zájmem, a působil dojmem dokonale rozumného muže. Tak proč měla najednou pocit, že snad každý z nich pochází z úplně jiné planety?

Jak jen může pokládat tuhle hudbu za něco samozřejmého a tvářit se jakoby nic? Copak necítil její slávu a mohutnost, která byla téměř až k nesnesení? Propast mezi jeho a jejím vnímáním se jí zdála nepřekonatelná.

„Já… jsem slíbila Tobymu, že se dnes večer vrátím před večerním koupáním a přečtu mu pohádku,“ zalhala. Pravda však byla taková, že potřebovala nějaký čas na vstřebání toho silného dojmu a také ji příliš zatěžovala záležitost, o které se zatím Kincaidovi neodhodlala povědět, takže nebyla schopná lehkého, nezávazného hovoru. „Vrátím se metrem,“

řekla mu. „Ty tu počkej na majora a pozdravuj ho ode mě.

Ráno se uvidíme v práci,“ vklouzla mu rukou dozadu za krk a rychle, téměř omluvně ho políbila. Obrátila se a raději rychle odkráčela, aby si to nestačila rozmyslet.

Než ale dorazila přes Heath Street ke stanici metra, ležící až na konci Hampstead High Street, zastavila se.

Vyhlídka z tohoto místa jižním směrem na střechy Londýna jí vždycky dodávala inspiraci. Ráda si představovala Hampstead jako vesnici, kterou kdysi byl, jako zákoutí plné bujné zeleně se vzduchem čistým, bez výfukových plynů a kouře, ve kterém se dusil Londýn tam dole v údolí.

Ten pohled vytvářel ostrý kontrast s útrobami stanice metra Hampstead, položené nejhlouběji v celém Londýně.

Gemma si našla ve vagonu plném lidí prázdné sedadlo a snažila se ignorovat zápach nemytého muže sedícího hned vedle. V hlavě si nechávala doznívat ozvěny koncertu.

Několik minulých měsíců bylo tak náročných, že pro ni i půlhodinka času ve vlaku metra představovala vítanou příležitost srovnat si myšlenky.

Přede dvěma měsíci zemřela Kincaidova bývalá manželka a Duncan teprve teď zjistil, že má jedenáctiletého syna, o jehož existenci neměl předtím ani tušení. Jeho úsilí vyrovnat se s problémy toho vztahu spolu s výčitkami, které v něm vyvolala smrt chlapcovy matky, vystavilo jeho vztah s Gemmou značnému tlaku. Pak, právě když jí začalo připadat, že se snad všechno vrací do starých kolejí, začala řešit jeden obzvlášť obtížný případ a musela se vyrovnávat s pocitem hluboké sounáležitosti s jedním z podezřelých.

Nakonec se přece jen nechtěla vzdát vazby, kterou si s Kincaidem vytvořili, ale ta epizoda přesto způsobila, že její

pocity vůči němu zůstaly poněkud neurovnané. Cítila na obzoru nějakou změnu, a to v ní vyvolávalo touhu zakousnout se do přítomnosti a držet se jí jako klíště.

Z metra vystoupila v Islingtonu a pomalu procházela dobře známými ulicemi směrem ke svému bytu, přestavěnému z bývalých garáží. Barvy letního večera bledly a nadcházel soumrak. Během posledního roku se jí její domácí Hazel ochotně starala o malého Tobyho a tohle uspořádání poskytovalo Gemmě idylu, jakou si jen může každá samoživitelka přát.

Gemma vešla vraty na zahrádku a pomyslela si, že tu možná ještě najde svého synka, jak si hraje s Hazelinou dcerkou Holly. V dlážděném patiu však našla jen ve spěchu odhozené hračky. Z otevřeného okna zazněl výbuch dětského smíchu.

„Přišla jsem o nějakou zábavu?“ nakoukla do dveří kuchyně.

„Mami?“ Toby se svezl ze židle u stolu, vrhl se k ní a objal ji pažemi kolem stehen.

Sklonila se a vzala ho do náručí. Všimla si, že ji to stojí větší úsilí než před týdnem. „Ty snad musíš jíst kameny,“

škádlila ho a s předstíraným zasténáním ho zase posadila.

„Dělali jsme si těsto na hraní,“ vysvětlila jí Hazel, když se vynořila z obýváku. „Jen z mouky, vody a potravinářských barev. Díkybohu netoxické, protože toho

asi snědli víc, než použili k modelování. Dáš si večeři? Mám tu sýrovou polévku a čerstvě upečený chleba.“

Hazel Cavendishová patřila k ženám, které dokážou působit dojmem, že všechno dělají lehce a bez zvláštního úsilí. Gemma už jí to dávno přestala závidět a cítila k ní pouze upřímný obdiv. „Sýrovou polévku mám moc ráda,“

odpověděla, „ale…,“ ohlédla se po dětech, ponořených do sporu o to, jestli je Tobyho zelený chuchvalec spíš dinosaurus nebo kočka, „zdají se mi zatím dost spokojené.

Vadilo by ti, kdybych šla nejdřív cvičit na piano?“

„Vezmi si s sebou sklenici vína,“ nařídila jí Hazel a nalila jí vychlazený bílý nápoj.

Gemma prošla se sklenicí v ruce do obýváku zaplněného nábytkem. Klavír stál až vzadu, uprostřed rozházených hraček a omšelého nábytku. Byl starý a ne právě y nejlepším stavu, ale Gemma byla vděčná, že má na čem hrát. Sama ve svém malinkém bytě na takový nástroj rozhodně místo neměla, i kdyby si takovou koupi mohla dovolit.

Posadila se na lavici k pianu, odhrnula si pramen vlasů z tváře a položila prsty na klávesy. Možná by se mohla aspoň trochu přiblížit pocitům, které zažila v kostele. Na stojánku měla svoji učebnici hry na klavír, Bosworthova Dospělého začátečníka nebo prostě „zelený sešit“, jak mu říkala. Byl otevřen na Preludiu v C dur. Pečlivě přehrála každou notu, pravou i levou rukou… hlasitěji, pak tišeji… poslední dva

řádky notové osnovy pak oběma rukama. Ještě měla potíže s koordinací, ale při každém cvičení to bylo přece jen o něco snazší. Gemminy pokroky její učitelku těšily, a tak si Gemma pokud možno nikdy nenechala své sobotní lekce ujít.

Pokračovala ve cvičení a vychutnávala si těch několik krátkých minut, kdy se její mysl vyprázdnila, a vnímala jen rezonující tóny. Když však skončila, uvědomila si, že tím jen oddalovala chvíli, kdy stejně bude muset začít myslet na problém, se kterým se potýkala už několik měsíců.

Během uplynulých dvou let, kdy byla nejen profesionální partnerkou superintendanta Duncana Kincaida, ale i jeho družkou v osobním životě, se jejich intimní a pracovní vztahy navzájem mísily. Svým způsobem to jejich práci u policie obohacovalo, jeden druhého totiž opravdu znali, dokázali vzájemně předjímat své myšlenky a reakce a jejich partnerství se rozvinulo v jemně vyladěný a tvořivý celek, jehož výsledek byl lepší než jednotlivé části.

Tohle všechno si Gemma uvědomovala, a také to, jak moc pro ně oba znamenalo, že trávili celé dny spolu, a jejich životy se tak důvěrně a se vším všudy prolínaly.

Gemma ale nevstoupila do řad policie proto, aby nadosmrti zůstala pouhou seržantkou. Vzhledem ke své praxi by si už zasluhovala služební postup, a jestli se k němu brzy nerozhoupe, všichni nad ní definitivně zlomí hůl a

odepíšou ji. Pak by všechny její ambice přišly vniveč a její kariéra by skončila ještě před třicátým rokem jejího života.

Když nad tím takhle uvažovala, vypadalo to všechno dost jednoduše. Jenže povýšení na inspektorku by znamenalo nové povinnosti, pravděpodobně v jiném okrsku, a konec jejího partnerství s Kincaidem. A ona se stále nedokázala přímět k tomu, aby mu řekla, jak se rozhodla.

Vstala a s bouchnutím zavřela víko piana. Řekla si, že samo se to nevyřeší, a tak by se do toho raději měla rovnou pustit. První, co zítra udělá, bude, že si vezme Kincaida stranou a poví mu to. A pak se bude muset vypořádat s následky.

Andrew Catesby se domníval, že z místa na vrcholku Wirral Hill, kde stojí, dokáže rozpoznat ústí řeky Brue, mírný pokles v úrovni půdy označující místo, kde se řeka vlévá do moře. Na severu se zvedaly pahorky Mendips, na jihu nižší Polden Ridge a na západě mezi ním a mořem se táhla širá rovina Somerset Levels. Přemítal o tom, kdy vlastně ztratil pocit radosti z této vyhlídky. Copak ten hněv, který jako by prosakoval z jeho nitra na povrch a zanechával poskvrnu na všem, čeho se dotkl, zasáhl už úplně celou jeho duši?

Jeho kokršpanělka Phoebe zatahala za vodítko a Andrew ji odepjal, aby se mohla chvíli proběhnout, ještě než se docela setmí. Obrátil se a shlížel na světla Street Road, na

svah samotného města, zvedající se za nimi, a na všudypřítomný stín Toru vzadu. Glastonbury samozřejmě nebylo doopravdy ostrovem, alespoň ne v dobách, k nimž sahá lidská paměť. Byl to poloostrov spojený s výše položenou pevninou na východě šíjí z vrstevnatého vápence.

Glastonbury ovšem muselo jako ostrov působit na poutníky přicházející ze západu. Dokonce i dnes, kdy mořskou vodu držely v odstupu hráze a odvodňovací příkopy, se někdy po silných deštích zvedla až k úpatí Wirral Hill. Andrew dával přednost tomuto pojmenování před běžnějším Wearyall Hill, což byl přímý odkaz na mýtus o Josefovi z Arimathey. Na svahu kopce rostl slavný trnitý keř Glastonbury Thorn, který byl podle Andrewova názoru pouze pochybnou turistickou atrakcí.

Podle legendy se po ukřižování Krista vydal Josef se svými dvanácti druhy po moři do Glastonbury. Dlouhý, zvlněný hřeben tohoto kopce byl tím prvním, co poutníci spatřili z britské pevniny. Když proto vděčný a unavený Josef vyšplhal nahoru na břeh, zasadil do půdy na svahu svou hůl z hlohu. Hůl ihned zakořenila a vyrašil z ní rozkvetlý keř, což bylo znamení pro Josefa a jeho druhy, že by měli na tomto místě vystavět chrám, první křesťanský kostel na území Anglie.

Původní hloh už samozřejmě dávno zahynul a byl nahrazen trnitým, větrem pokrouceným křovím, o kterém se Andrewovi vůbec nechtělo věřit, že by dokázalo vyvolat

posvátný úžas třeba i v tom nejnaivnějším poutníkovi. Ale on pracoval s fakty, a ne s nějakými výmysly; dával přednost věcem, které se daly změřit, uložit do depozitáře a zaznamenat.

Zdálo se mu, že historie Glastonbury je tak cenná právě proto, že nemá zapotřebí žádné přikrašlování mýty a pochybnými povídačkami a že archeologické nálezy ve zdejší oblasti představují zdroj nekonečných a přitom důvěryhodných objevů. Ledabylá samozřejmost, s jakou jeho studenti přijímali ty nehorázné tlachy, které kolovaly v ústním podání o Glastonbury, ho rozčilovala. Pokud chtějí něco dramatického, pak jim může vylíčit drastickou popravu posledního opata z Glastonbury Richarda Whitinga, kterého pověsili na vrcholu Toru pochopové Jindřicha VIII. Hlavu mrtvého Whitinga odřízli a tělo rozčtvrtili: jednu čtvrtku vystavili ve vesnici Wells, druhou v Bathu, třetí v Ilchesteru a čtvrtou v Bridgwateru. Hlavu královi muži pověsili nad bránu samotného opatství.

Whiting byl laskavý starý muž a nepůsobil dojmem hrdinného mučedníka, kterého by si osud vybral za oběť chamtivého krále, ale šel na smrt s klidnou důstojností.

Kdykoli Andrew vystoupil na vrcholek Toru, pokaždé si vzpomněl na tuto popravu. A cítil tím větší roztrpčení vůči těm, kdo chtěli proměnit jedno z nejposvátnějších míst v Glastonbury v jakousi zábavnou show.

V tom měl podporu své sestry Winifred, anglikánské farářky. Stejně jako on se jen obtížně vyrovnávala s tím, jak přívrženci new age mění Glastonbury v jedno velké tržiště.

Samozřejmě že město i opatství měly dlouhou historii přikrašlování svých dějin, které vždycky vyústilo v nějaká laciná, nepoctivá lákadla, počínaje už rokem 1191

vykopáním kostí, které údajně patřily králi Artušovi a královně Guinevře, na hřbitově opatství.

Winnie, která měla sklony vidět lidi z té lepší stránky, tvrdila, že tehdy mnichové z opatství jednali v dobré víře, ale Andrew byl skeptičtější. Po ničivém požáru v roce 1184

potřebovalo opatství nezbytně peníze na obnovu staveb.

Takzvané nalezené ostatky znamenaly příliv poutníků, a tím také pomoc v nouzi. Trpce si pomyslel, že lidská povaha se za osm set let tolik nezměnila.

Andrew si uvědomil, že se už skoro úplně setmělo, hvízdl na Phoebe, připjal jí znovu vodítko a vydal se na zpáteční cestu dolů z kopce. Phoebe si hledala cestu mezi trsy trávy a Andrew ji následoval a při tom přemýšlel o přednášce, kterou si potřebuje připravit na zítřejší hodinu dějepisu pro své studenty. S maturanty je to vždycky těžké, připadají si hrozně důležití, jak se blíží konec střední školy a nástup na univerzitu, ale on přesto vkládal naděje do jedné z dívek, rozené akademičky se zájmem o archeologii. Na druhé straně se v minulosti už často ve svých žácích zklamal; neměl by se na tyhle dospívající lidi příliš upínat.

Winnie ho kvůli jeho studentům často škádlila a říkala mu, že se narodil ve špatném století. Podle ní by z něj byl dokonalý džentlmen, archeolog z devatenáctého století, obklopený dychtivými učedníky. Andrew však pokládal za nepravděpodobné, že by se smečka nepříliš nadšených studentů, kteří mu obvykle asistovali při vykopávkách, dala popsat jako „dychtivá“.

Už od dětství si se sestrou byli mimořádně blízcí.

Rodiče ztratili, když byli ještě malí, a tím se semkli ještě víc.

Když po pěti letech pobytu v Londýně Winnie přidělili farnost u Glastonbury, měl pocit, že jeho životu již nechybí k dokonalosti nic. Asi pokládal za samozřejmé, že se už nikdy nic nezmění, dokonce uvažoval o tom, že prodá svůj dům v Hillhead a přestěhuje se k Winnie do jejího vikářství.

Vždycky měli společné záliby, především hudbu, a měli ve zvyku trávit volný čas společně.

To všechno se ale změnilo, když si Winnie v zimě začala s Jackem Montfortem.

Ve Winniině společnosti se cítil Andrew spokojený, se svou profesí středoškolského učitele, svou archeologickou prací i se svými aktivitami v místní komunitě, ale teď jako by všechny tyto věci, které miloval, ztrácely smysl.

Přímo před sebou uviděl legendární keř v podobě pokrouceného obrysu proti smrákající se obloze a zakrátko už dorazil k brance, kterou cesta ústila na ulici, v níž bydlel.

Winnie jeho dům na Hillhead milovala, protože měl

nádhernou vyhlídku na Somerset Levels, a pomohla mu se zařizováním a úpravami v jednoduchém stylu, který dal vyhlídce tím víc vyniknout. Mnoho zimních večerů tady strávili společně u plápolajícího krbu a v létě zase zůstávali až do tmy na terasovité zahradě.

Andrew vešel dovnitř a připadalo mu, jako by se mu prázdný dům vysmíval. Pověsil Phoebino vodítko pečlivě na háček vedle dveří a pak jí dal do misky večerní porci granulí. Zběžně prozkoumal obsah lednice a rázem ztratil jakékoli nadšení pro přípravu nějakého pokrmu.

Místo toho si nalil sklenici červeného vína a odnesl si ji i s lahví do setmělého obýváku. Okny bez závěsů viděl slabá světélka, mihotající se na pláni dole, stejně vzdálená jako hvězdy zářící na sametové jižní obloze.

Zdálo se mu, jako by se mu hroutil celý život. V hrudi se mu hromadila temná, chladná tíha a užírala ho jako nádor.

Snažil se najít útěchu jinde, ale byl to jen chybný pokus s následky tak katastrofálními, že se teď musel všemi silami snažit vymazat si ten incident z mysli.

Nikdy by ho ani ve snu nenapadlo, že ho cokoli, nebo kdokoli, dokáže oddělit od sestry a že mu její nepřítomnost bude připadat tak drtivá. I kdyby sdílel Winniinu víru, tato rána by s ním stejně otřásla, jak by ho mohl jakýkoli Bůh tak krutě ztrestat po tom všem, co musel vytrpět? Nalil si další sklenicí vína. Žádný Bůh mu nepomůže tuhle věc napravit, to je pouze a výhradně jeho úkol.

Fiona Finnová-Allenová se to ráno probudila vůní svého dětství, ulpívající ze snu, který ještě tak docela nezmizel.

Byla svěží a měla nádech jehličí jako vzduch letního rána u Loch Ness. Zůstávala s ní po celý den, na krajíčku jejího vědomí, a naplňovala ji hlubokou, téměř fyzickou touhou malovat, ale ona tomu nutkání odolala.

Kdykoli se během několika posledních měsíců pokusila dotknout štětcem plátna, vždycky jí z toho vyšel stejný motiv, obličej malé holčičky, čtyřleté nebo pětileté.

Nevěděla, odkud ten obraz přichází ani proč se tak vytrvale vrací, ale působilo jí to nepřetržité bolesti hlavy a dělalo se jí špatně; začínala mít podezření, že je s ní něco hluboce v nepořádku.

Klečela v mulčovaném záhonu růží, nelítostně odstřihávala odkvetlé výhonky a snažila se ze sebe ten podivný stav setřást. Za chvíli se chystala zajít do domu a dokončit zeleninovou polévku. Dnes čekala na oběd svoji přítelkyni Winnie Catesbyovou.

Bylo to zvláštní přátelství. Fiona nikdy nedokázala přijmout hlavní dogmata křesťanské víry a Winnie byla anglikánská farářka, ale přesto si tohoto vztahu začala během roku, který uplynul od chvíle, kdy se s Winnie seznámila na schůzi místní rady, velice cenit. Winnie měla ten vzácný dar, že dokázala v lidech vyvolat pocit, jako by si opravdu zasluhovali její pozornost. Fiona se díky času, který

s Winnie trávila, lépe vyrovnávala se smutkem, jenž tak dlouho poznamenával její život.

Tuto bolest nedokázal zhojit ani její manžel, třebaže jí poskytoval hodně lásky. Posadila se na zem prohřátou sluncem a vzpomínala, jak krásný byl Bram, když ho spatřila poprvé. Usmála se. Ještě dnes, když mu zlatavé kadeře prořídly a dal si je ostříhat nakrátko a když mu hezké rysy tváře pochopitelně trochu změkly, jí připadal neodolatelný.

Pokládala za velké štěstí, že je osud oba před lety přivedl, asi jako starodávné poutníky vyplavené mořem, na první festival v Piltonu, na Glastonbury Fayre. Ona i Bram našli v Glastonbury svůj osud a nikdy nelitovali. Bram prodal na ulici několik jejích prvních pláten. Ten úspěch mu umožnil, aby jí obstaral prostory pro ateliér a galerii.

Zanedlouho se vypracoval na vlastníka galerie a od té doby postupně získal pro obrazy od Fiony i od jiných umělců, kterých se ujal, mezinárodní klientelu.

Oba pilně pracovali a brzy si s Bramem vybudovali dobrou existenci; přitom se nepřestali milovat. Někdy však ve svých snech viděla, jak křehký je vlastně lidský život, a probouzela se zpocená strachem.

Jack váhal před budovou Assembly Rooms, ošklivým domem z šedesátých let devatenáctého století, který byl postaven zčásti z kamene pocházejícího ze zřícenin opatství.

Ulička, která sem vedla od High Street, také nepůsobila teď

za soumraku nijak příjemně, čpěla vlhkostí a kočičí močí.

Otrhané zbytky plakátů, přilepené kolem dveří budovy, vytvářely pochmurnou koláž.

Plakát oznamující program dnešního večera však ještě žádnou škodu neutrpěl. Asketický obličej Simona Fitzstephena byl Jackovi povědomý, od té doby, co začal chodit do knihkupectví Nicka Carlislea, zaměřeného na new age, ho dost často vídal na obálkách Fitzstephenových knih.

Fitzstephen byl původně anglikánský kněz, ale zanechal aktivní služby Bohu, aby se mohl věnovat studiu, a jeho knihy patřily k tomu konzervativnějšímu, co tento obchod nabízel, šlo o místního autora a respektovanou autoritu na dějiny církve a mytologii svatého Grálu. Jack přemítal o tom, co by si asi Fitzstephen pomyslel, kdyby věděl o tom, jak mu v několika minulých měsících začal posílat vzkazy dávno zemřelý mnich.

Opatství bylo podobno drahokamu zasazenému doprostřed luk… město samo pro sebe. Ustupovali jsme východní branou… ta už zanikla… všechno zaniklo…

Můj otec, vždy rázný ve svých skutcích, si přál, aby doma ubyl jeden hladový krk, a přesto chtěl ošidit opatství o svůj dar, neboť jsem byl stonavé dítě a on se domníval, že se nedožiji dospělosti. Matka bědovala, ale otec jí nepopřál sluchu…

Opat mi požehnal, vložil mi ruce na hlavu. Byl jsem zaslíben Bohu, přestože jsem byl úplně nevědomý…

Tak zněl dnešní dopis, další po několika týdnech.

Třebaže od chvíle, kdy to podivné psaní vzkazů začalo, uplynuly už skoro tři měsíce, Jack ještě o svém dorozumívání s Edmundem z Glastonbury nepověděl Winnie. Bál se, že by ji ta záležitost zavánějící spiritismem odradila a vyděsila, a také cítil výčitky, protože v sobě nedokázal umlčet hlodající naději, že mu snad někdy tento podivný dar umožní kontakt s jeho zemřelou ženou.

Dnes přesvědčoval sám sebe, že sem přišel pouze kvůli uspokojení své zvědavosti, například proto, aby se zeptal, kdy se přestala používat východní brána opatství nebo kdy církev skončila s přijímáním dětí jako darů a budoucích mnichů.

Uvědomoval si však, že je za tím něco víc. Potřeboval si vytvořit spojení s minulostí: vidět opatství očima mnicha Edmunda, představit si, jak vypadal jeho svět.

Přesto ještě váhal. Tím, že sem přišel, dal najevo určitý úmysl; jako by tím překročil hranici dělící skeptika od blázna. Pokud ten krok udělá, nebude už moci tajit své zážitky před celým světem s výjimkou Nicka.

Pak se mu vybavila poslední řádka, kterou dnes jeho pero napsalo: Neplakal jsem.

Vystoupil po schodech a otevřel dveře Assembly Rooms.

Kapitola 3

Jedinou zkouškou poselství, ať už je pravdivé či ne, je to, zda nám dokáže něčím pomoci, anebo zda tuto vlastnost postrádá.

FREDERICK BLIGH BOND,

Brána rozpomínání

Winifred Catesbyová si pomyslela, že život nám dovede zasadit ty nejhorší rány zrovna ve chvíli, kdy to očekáváme nejméně. Bylo jí šestatřicet a stále byla svobodná, od doby, kdy vážně uvažovala o tom, že by svůj stav změnila, uplynulo už víc než desetiletí. Anglikánští faráři sice smějí uzavírat sňatky, ale jen málo mužů bylo ochotno hrát druhé housle po Bohu, a když se to tak vezme, také po nárocích jejího povolání. A protože Winifred nebyla žádná krasavice a nikdy nevládla uměním flirtovat, pokládala se za vyrovnanou s vyhlídkou na doživotní celibát a zaběhaný způsob života, jaký vedla se svým bratrem Andrewem.

Ale pak se najednou ocitla vedle Jacka Montforta na lavici katedrály ve Wellsu a od té chvíle se pro ni celý svět změnil.

Dnešního červnového večera se měli sejít na večeři v Café Galatea na High Street, v příjemné restauraci s atmosférou doby hippies a s překvapivě dobrým jídlem.

Třebaže si Jack tento podnik dobromyslně dobíral kvůli zdejšímu vegetariánskému jídlu, které označoval jako „ptačí zob“, začali se, pravidelně scházet právě tady.

Zajela k okraji Street Road a rychle si prohlédla svůj obraz ve zpětném zrcátku. Vlasy v pořádku, rtěnka taky, nos by rozhodně mohla mít trochu patricijštější… Ale bude to muset stačit, stejně jako její praktická sukně a svetr, doplněný kolárkem.

Jela přímo ze schůzky s arcijáhenkou a už se opozdila.

Dnešní den byl dokonce ještě namáhavější než obvykle, protože musela zastupovat dva nepřítomné vikáře.

Uvědomovala si však, jaké má vzhledem ke svému mládí a k tomu, že je žena, vlastně štěstí, že ji navíc k povinnostem plynoucím z její vlastní farnosti kostela Panny Marie ještě pověřili duchovní péčí o rozptýlené usedlosti v kraji, a připomínala si to pokaždé, když se ocitla v pokušení si stěžovat.

Když projížděla kolem opatství, zpomalila a nahlédla bránou z tepaného železa do areálu. Jako dítě ji přitahoval život v klášteře; dokonce i teď stačilo, aby se nadechla

vzduchu v opatství, a naplnil ji zvláštní klid a mír: Přicházejí sem snad tisíce poutníků v naději, že dojdou odpuštění hříchů a věčné spásy, anebo jim stačí už jen pouhý pohled na opatství, který je přenese tak blízko ráji, jak je to jen možné?

Zabočila do High Street a hned uviděla volné místo na parkování, vzdálené jen pár domů od Galatey. Zaparkovala tam svůj fiat a vrátila se ke kavárně. U vchodu se zastavila a podívala se dovnitř.

Dveře kavárny byly otevřené, aby mohl dovnitř proudit čerstvý vzduch. Jack seděl u jejich oblíbeného stolu a něco zaujatě četl. Winnie měla možnost si ho na okamžik nepozorovaně prohlížet a pokusila se ho nezaujatě hodnotit.

Byl to statný, urostlý muž s hustými světlými vlasy, orlím nosem a těma nejpronikavějšíma modrýma očima, jaké kdy viděla. Mohl by s klidem hrát ragby, rozhodně nepředstavoval ten křehký, asketický typ duchovního, jaký jí vždycky připadal atraktivní. Při té myšlence se musela usmát a právě v tom okamžiku k ní Jack vzhlédl.

Když došla k jejich stolu, odsunul už své papíry stranou.

„Mělas náročný den?“ zeptal se jí a lehce ji políbil.

„Vypadáš trošku unaveně. Už jsem objednal víno.“

„Jsi drahoušek,“ odpověděla a s vydechnutím se posadila na židli. Jack jí nalil sklenku burgundského, které už stálo otevřené na stole. „Na schůzi kapituly jsme dnes měli víc škorpení a dohadování než obvykle.“

Jack si ji prohlížel tím zkoumavým pohledem, který ji pořád ještě zneklidňoval. „Poznám to na tobě, máš kolem očí napětí.“

Upila vína, nechala rozplynout doušek na jazyku a pak pokývla k jeho kufříku. „To máš s sebou práci?“

„Hmmm,“ odpověděl neurčitě. „Máš hlad?“

„Hrozný. To je tím čerstvým vzduchem.“

„Nevykládej mi, žes přijela na tom svém strašném bicyklu?“ zeptal se s úsměvem.

„To bohužel ne. Dnes bylo sice pěkné počasí, ale musela jsem jet příliš daleko.“ Ohledně jejího kola, které podle Jacka ohrožovalo Winniin život i končetiny, mezi nimi stále panovaly neshody. Winnie však staré kolo zbožňovala a vážila si svobody, že tady na něm může objíždět farníky, jakou jí oproti působení na londýnské farnosti dávalo. Někdy ji ale počasí, velké vzdálenosti nebo požadavky farníků přiměly použít služební fiat, který jí přidělili spolu s farností. Přimhouřila oči a předstírala, že se mračí. „Nemám rozhodně v úmyslu se kola vzdát, bez ohledu na to, jak moc do mě budeš rýpat!“

„Tak se musíme postarat, abys nabrala sílu,“ odpověděl suše, když k jejich stolu přistoupila servírka.

U večeře se přátelsky bavili o tom, jak prožili dnešní den, ale Winnie brzy vycítila, že Jack je přece jen nějak rozptýlený. Když čekal, až i ona dojí svoji porci, upadl do

mlčení, a tak Winnie zaplavila náhlá obava, že už jí má možná dost a jen se nedokáže rozhoupat, aby jí to pověděl.

V duchu se vyplísnila: pokud to tak je, pak nemá smysl to oddalovat. Sevřela pevněji stopku sklenky a zeptala se: „Jacku, děje se něco?“

Zarazil se, udiveně si ji změřil a potom přelétl pohledem ke kufříku, který nechal ležet na stole. „Ne. Vlastně ano. Já nevím… jde o něco, co jsem ti ještě nepověděl.“

Winnie pokleslo srdce a vnitřně se obrnila proti tomu, co teď přijde.

Zdálo se však, že si Jack její nervozitu neuvědomuje: „Během posledních několika měsíců se mi stává něco velice divného,“ pustil se do výkladu, „a vůbec nevím, co si o tom mám myslet, Winnie. Nic jsem ti neřekl, protože… no, bál jsem se, že si o mně pomyslíš, že jsem tak trochu cvok. A taky se mi zdálo, že jakmile o tom začnu mluvit, přiznám tomu důležitost, kterou jsem tomu přiznat nechtěl.“

„O čem to mluvíš?“ zeptala se Winnie, teď už úplně zmatená.

„Asi slýcháš od lidí nejrůznější podivnosti…“

„Spíš docela obyčejné věci. Lidé si dělají starosti o své nejbližší, o zdraví, o dluhy… Jacku, máš snad nějaké problémy?“

„To bych neřekl. Ačkoli to by bylo snazší.“ Ještě chvíli váhal, pak sáhl po svém kufříku a vytáhl z něj list papíru.

„Přečti si tohle.“

Zvědavě si od něj papír vzala. Byl to obyčejný list kancelářského papíru a na něm stálo několik latinských vět, napsaných drobným, hranatým rukopisem. Pod tím byly načmárány kousky vět v angličtině rukopisem, v němž okamžitě rozpoznala Jackův.

V noci zářily svíce v oknech velkého kostela jako hvězdy na nebi… Naše hlasy zněly pod střechou kláštera… i chrliče zpívaly modlitby k Pánu. Toto víš… To, co byla skrytá vůle… Z myšlenky povstane pravda. Nestrachuj se…

„Co to je?“ vzhlédla k Jackovi. „Překládáš snad něco?“

„Dalo by se to tak říct. Jenomže obojí jsem napsal já.“

„Ty píšeš latinsky? Ale tohle přece není tvůj rukopis.

Nechápu to.“

„Já taky ne.“ Naklonil se k ní s lokty opřenými o stůl a odsunul svoji sklenku stranou. „Když se to stalo poprvé, vůbec jsem si toho nebyl vědom, jen jsem si domyslel, že jsem to musel napsat já, protože jiné vysvětlení neexistovalo. Můžu ti říct, že jsem si potom musel dát pár panáků. Ale teď… zvlášť dnes, s tímhle,“ dotkl se papíru špičkou prstu, „si připadám, jako bych sám sebe pozoroval z dálky, mám prostě odstup od toho, co se děje.“

„Ale chápeš při tom, že něco píšeš?“

„To ne, to až potom. A pak se ještě musím trochu namáhat s překladem.“

Winnie na něj zůstala zírat. „Ale určitě bys to mohl ovládnout, kdybys chtěl…“

„To mě při tom vůbec nenapadne. Ty si myslíš, že jsem cvok, vid? Vidím to na tobě.“

Snažila se vzpamatovat. „To ne, já… to samozřejmě ne.

Ale měl bys jít k doktorovi, nechat se vyšetřit po fyzické stránce. Možná že máš něco…“

„Nádor na mozku?“ Zavrtěl hlavou. „Nemám žádné jiné příznaky. Alespoň žádných chorob, na které jsem sám přišel.

Věř mi, že jsem si to ověřoval.“

„Tak potom…“

„Asi bych mohl trpět nějakou formou nervového zhroucení, ale zdá se mi, že jinak zvládám život docela dobře. Neřekla bys?“

„Samozřejmě,“ ujistila ho Winnie rychle. Zdál se jí ve všem naprosto normální, ale tím ji jeho vyprávění jen víc zneklidňovalo.

„Dobrá. Aspoň něco,“ řekl se slabým náznakem úsměvu. „Když jsem tedy vyloučil možnost fyzického onemocnění, dal jsem se do studia těchhle jevů. Existují tu paralely s něčím, co se už jednou přihodilo.“

Winnie si uvědomila, že pořád křečovitě svírá skleničku, uvolnila prsty a trochu se napila. Přiměla se mlčet a dovolit mu, aby jí celou věc vylíčil po svém.

„Říká ti něco jméno Frederick Bligh Bond?“ pokračoval Jack.

„Neměl snad něco společného s opatstvím? Promiň, nic víc se mi nevybavuje.“

„Bond byl stejně jako já architekt a k tomu uznávaný odborník na staré církevní stavby. Působil však také jako amatérský archeolog, a když církev koupila v roce 1907

opatství od soukromých vlastníků, Bond získal povolení, aby ve zříceninách provedl vykopávky. Učinil skvělé objevy, včetně odkrytí Edgarovy kaple. Pro to všechno se těšil velkému uznání, ovšem po několika letech vykopávek prozradil, že své nálezy učinil díky instrukcím získaným od dávno zesnulých mnichů, kteří obývali klášter, a že se s ním tito mnichové dorozumívali prostřednictvím automatického psaní. Pak ho přestali zaměstnávat, jeho pověst byla zničená a už se z toho nikdy nevzpamatoval.“

„Ale pokud znal dobře historii opatství, pak s největší pravděpodobností prostě jen čerpal ty údaje ze svého podvědomí,“ namítla Winnie.

„Zvláštní je, že sám Bond nikdy nic jiného netvrdil.

Věřil, že individuální vědomí je pouhou částí transcendentního celku, kosmické paměti, a že každý člověk má schopnost otevřít do této reality dveře. V té době probíhalo v Glastonbury hnutí spirituální obrody, obzvlášť po první světové válce. Přitáhlo sem všechny možné hvězdy, Yeatse, Shawa, jednu Bondovu přednášku dokonce navštívila Dorothy Sayersová. Takže celková atmosféra nebyla vůči Bondovým myšlenkám nepřátelská.“

„Znamená to, že si myslel, že čerpá z kolektivní paměti stejně tak jako ze svého podvědomí?“

„Vlastní zapisování dělal Bondův přítel, nějaký kapitán John Bartlett, ale ten nevěděl o opatství a archeologii prakticky vůbec nic…“

„Ale Bond mu musel poskytovat nějaká vodítka…“

„Bond kladl konkrétní otázky,“ vysvětloval Jack.

„Bartlettovi se to nejprve stávalo spontánně a pak Bond navrhl, aby zkusili tenhle proud… vědomí… určitým způsobem nasměrovat. Ale často získali něco naprosto nečekaného.“

Jackovy modré oči teď svítily zaujetím pro věc a Winnie náhle něco napadlo a zamrazilo ji. Jack nikdy nemluvil o své zemřelé ženě, věděla jen tolik, co se povídalo po městě, že zemřela při porodu i s dcerkou jen pár měsíců poté, co Jack ztratil matku po dlouhé nemoci a otec mu vzápětí zemřel na infarkt. „Jacku… nemyslíš si, že to můžeš… usměrňovat? Že bys mohl nějak… navázat spojení… s Emily?“

Upřeně se na ni zadíval. „Uvažoval jsem o tom,“

odpověděl konečně. „A musím přiznat, že myšlenka, že zemřelí možná… nejsou od nás tak vzdáleni… mi připadá…

konejšivá. Ale není to tak jednoduché, Winnie. Myslím, že tady nejde o to, co chci já od něj, ale o to, co on žádá po mně.“

„On?“

„Zdá se, že je to mnich jménem Edmund. Žil v glastonburském opatství, ale nebyl jsem schopen odhadnout, kdy přesně.“

„Tak proto ses zajímal o Simona Fitzstephena!“

vykřikla Winnie.

„Nedávno jsem si ho šel večer poslechnout. Kdybych se s ním sešel a řekl mu určité podrobnosti, možná by mi pomohl.“

„Jacku…“ Winnie ho nechtěla povzbuzovat v myšlence navázat kontakt se Simonem Fitzstephenem, ale nemohla přijít na takový argument, který by jí umožnil nezmiňovat se o tom, co se v minulosti mezi ní a Simonem odehrálo.

Jack si mylně vyložil její váhání a řekl: „Nemůžu ti vyčítat, že jsi vůči tomu skeptická. Sám netuším, jak to vysvětlit, vím jen tolik, že to nechce zmizet. Pokud máš pocit, že se se mnou teď nemůžeš scházet…“

Winnie uchopila jeho ruku a pevně ji sevřela. „Teď ale mluvíš hloupě! Samozřejmě že se s tebou chci vídat dál. A udělám, cokoli bude v mých silách, abych ti pomohla. To přece víš.“

„I jestli jsem blázen?“

„Nejsi blázen,“ prohlásila s přesvědčením. „Najdeš pro to nějaké vysvětlení. Můžu si ty texty přečíst?“

„Chtěla bys?“ Její návrh ho potěšil. „Třeba tam postřehneš něco důležitého, co mi uniklo.“

„Dobrá,“ odpověděla a sama nevěděla, jestli ji neopustil zdravý rozum. „A poslyš, zkusil ses prostě Edmunda zeptat, co od tebe chce?“

Bram Allen se rozhlédl po své galerii a pomyslel si, že takhle by měly vypadat chrámy. Plyšový koberec tlumil lidské hlasy i zvuky kroků, bodově ozářené obrazy na stěnách pokrytých textilními tapetami svítily, až připomínaly okna z barevného skla prozářená zvenčí, a s každým pohybem dveří se melodicky rozezněla zavěšená zvonkohra. Všechno dohromady působilo dojmem nedotknutelné svatyně… a bylo to jediné místo na světě, kde se cítil doopravdy v bezpečí.

Věděl, že na některé lidi působí tajemné, někdy až zlověstné bytosti na Fioniných obrazech zneklidňujícím dojmem, ale v něm naopak vždycky vzbuzovaly pocit jistoty, jako by právě tato jejich vlastnost dokázala udržet všechno zlé v patřičné vzdálenosti.

Dělalo mu však starosti, že se počet Fioniných obrazů vystavených na stěnách galerie neustále snižuje. Jeho ostatní malíři se prodávali také dobře, ale Fioniny práce přece jen představovaly základ jeho obchodů. A dnes už uplynulo několik měsíců od doby, kdy vytvořila něco, co mu byla ochotna dát k vystavení. To, co malovala v poslední době, si rozhodně vystavit nepřál, bože chraň! Co ji to pro všechno na světě posedlo, že musela malovat zrovna ten obličej?

Vždycky byl toho názoru, že se Fionin dar nedá vysvětlit žádnou racionální analýzou. Teď by ho ale zajímalo, zda se do toho všeho nevložil nějaký vnější faktor, něco, co se v jejich životech změnilo. Nebo ve Fionině životě.

Jak vyhlížel výkladní skříní galerie ven, začal vyzvánět k nešporám zvon kostela svatého Jana, který stál právě přes ulici. To bylo znamení, aby pro dnešek galerii uzavřel. Bram navyklými pohyby všechno sklidil a zhasl světlo. Když pak zamykal dveře a poslouchal poslední údery zvonu, ho to napadlo. Ve Fionině životě se během posledního roku opravdu něco změnilo. Spřátelila se s Winnie Catesbyovou, která jí začala radit, jak dát průchod pocitům smutku z bezdětnosti, a tím je ze sebe uvolnit. Způsobilo snad Fioniny vize právě tohle?

Stejně se tím ale nevysvětlovalo, proč maluje pořád dokola zrovna tohle dítě. Podařilo se snad Winnie uvolnit nějaký útržek vzpomínek, který se skrýval ve Fionině podvědomí? Nebo Fiona ví o něco víc, než se Bram domnívá?

Bram si uvědomil, že je celý zpocený, a otřel si rukou čelo. Jedno bylo jisté, musí najít nějaký způsob, jak zabránit Winnie Catesbyové, aby se jim pletla do života, dřív než je to zničí.

V kuchyňce Dream Café bylo silně cítit zelí, ale Faith to nevadilo. Ranní nevolnosti konečně ustoupily a pachy jídla

aspoň pomáhaly zakrýt všudypřítomný odér vlhkosti, který tohle místo pronikal.

Kavárna stála přímo na úpatí Toru a na jejích vápencových stěnách se neustále srážela vodní pára. V

přední místnosti byly umístěny stoly a zadní část byla rozčleněna na obchůdek nalevo a kuchyni vpravo, oddělené od prostorů, kde se jedlo, servírovacím pultem. Ne že by se tu nabízel velký výběr, vždycky byla k mání teplá polévka, bylinkový nebo jiný čaj a konečně vegetariánská specialita dne. Faith doma nedovedla uvařit skoro ani vodu, ale tady se rychle naučila vymýšlet polévky i hlavní chody. Dnes ráno už věděla, že stihne do otevření všechno nachystat. Tiše si broukala, poprášila naposledy paprikou dnešní dávku zapékaného květáku a pomyslela si, co by tomu asi řekla její máma, kdyby viděla, jak jí jde vaření od ruky. Při té myšlence ji píchlo u srdce steskem po domově a v očích ji začaly pálit slzy.

Od toho dne na začátku dubna, kdy utekla z domova, už uplynuly skoro tři měsíce. Nikdy předtím by nevěřila, že by se jí mohlo tolik stýskat po těch hrozných sourozencích a po rodičích. Mnohokrát se jí už zmocnilo pokušení vrátit se a vymyslet si nějakou povídačku, se kterou by se členové rodiny spokojili, třeba jim říct, že to byl některý kluk ze třídy… jenomže to by asi nešlo… tak tedy cizí muž, který tudy prošel na své pouti do bájného Avalonu…

Instinktivně ale věděla, že by s takovými výmysly nevystačila a že by po ní rodiče chtěli tu jedinou věc, kterou jim poskytnout nemohla, totiž pravdu. A tak si poradila, jak nejlépe dokázala: prosila své kamarádky, aby jí dovolily přespávat ve svých pokojících, a když se pak jejich pohostinnost vyčerpala, už nocovala prostě tam, kde se našel nějaký koutek, a spoléhala na dobročinnost místních charitativních organizací.

Škola se jí teď zdála jako nějaký vzdálený vesmír, a někdy se jí dokonce zastesklo i po ní, a to s takovou prudkostí, až ji to překvapovalo. Nyní se ale její situace zlepšila, protože potkala Buddyho a dostala tuhle práci v jeho kavárně. Nejdřív mu tak docela nevěřila, ale ukázalo se, že jí zaměstnání poskytl opravdu jen z dobrého srdce. Po několika týdnech se nabídla, že bude kavárnu otevírat a večer zamykat. Byla přesvědčena, že kdyby se její šéf dozvěděl, že přespává v komůrce nahoře v patře, určitě by ji odsud vykázal. Někdy ji to tu děsilo, ta všudypřítomná vlhkost a plesnivina, divné sny, které působily, že spala neklidně a probouzela se celá zpocená, ale stejně věděla, že lepší možnost nemá.

Nahoře nad schody byla toaleta a umyvadlo, a tak se mohla udržovat v čistotě a přepírat si svých pár kousků oblečení. Teď jí ale všechny šaty byly těsné a napínaly se jí na zvětšujícím se břiše.

Zatím vůbec nepřemýšlela o tom, co si počne, až se dítě narodí.

Člověk se může vždycky soustředit jen na jedinou věc, a právě teď potřebovala polévka zamíchat. Byla to sytá směs zelí, rajčat a kmínu, které Buddy říkal šči, ten recept měl od své německé babičky, která emigrovala do Texasu. Faith ji ochutnala, sáhla po slánce, ale vtom ucítila v břiše něco velice zvláštního. Zachvění, skoro jakoby zalechtání něčeho ukrytého uvnitř, a pak se to opakovalo.

Ještě tu stála s vařečkou v jedné ruce a se solí v druhé, s ústy otevřenými překvapením, když se dveře otevřely a vešla žena, kterou Faith už zběžně znala. Měla tmavé, stříbrem prokvetlé vlasy spletené do copu spadajícího na záda, povadlý obličej, v uších se jí houpaly náušnice a na sobě měla dlouhou sukni z indické bavlny, byla to pravidelná zákaznice a kamarádka Buddyho.

„Není vám něco?“ zeptala se žena Faith a přistoupila k servírovacímu pultu.

„Já… jsem právě teď něco ucítila… myslím, že se to dítě pohnulo.“

„Poprvé?“

Faith přikývla. Odložila slánku a vařečku a opatrně si přitiskla dlaň na břicho.

„To je přece docela normální. Vůbec si s tím nemusíte dělat starosti. Ani se nenadějete a bude vás kopat jako nějaká stará fotbalistka.“ Žena si Faith prohlédla způsobem,

který měl v sobě něco profesionálního. „Už jste si našla nějakou porodní bábu?“

Faith zavrtěla hlavou.

„Navštívila jste lékaře?“

„Ne.“ Tohle všechno by znamenalo, že by ji zaregistrovali na sociálce, musela by jim udat své jméno, adresu, prozradit, kdo jsou její rodiče…

Žena si ji ještě chvilku prohlížela. „Jak jsi stará?“

zeptala se pak.

„Sedmnáct. Dost stará na to, abych mohla žít sama.“

„Vědí tvoji rodiče, kde jsi?“

„Nechtějí to vědět,“ odpověděla Faith a snažila se, aby se jí nechvěl hlas. „A nechápu, co je vám po tom.“

„Co kdybys mi udělala šálek čaje?“ požádala ji žena, která se zřejmě nedala odradit její hrubostí. „Mimochodem, jmenuju se Garnet a bydlím tady nahoře na svahu.“

Faith jí vyhověla, vděčná za příležitost ke vzpamatování. Garnet zůstala stát u pultu a pozorovala ji.

Pak si vzala šálek čaje a prohodila jakoby nic: „Není to moc pohodlné, řekla bych, spát v té staré komoře nahoře. Zvlášť pro dívku ve tvém stavu, je tam takové vlhko.“

Faith se rozbušilo srdce panikou. „Ale… jak to, že…“

„S Buddym jsme staří kamarádi. Dělá si o tebe starosti.“

Faith zrudla studem nad vlastní hloupostí a vykoktala: „Ale já jsem myslela, že neví…“

„Jen se nenech tím starým tulákem ošálit! Staroch je docela bystrý a mnohem hodnější, než je ochoten před lidmi přiznat. Myslel si, že bych mohla mít ve svém domě nějakou místnost navíc. Není to nic zvláštního,“ vysvětlovala Garnet, „ale je tam teplo a sucho a taky opravdová postel.“

„Ale já…“

„Můžeš mi platit malý nájem a pomáhat mi s vařením.

Buddy říká, že se z tebe vyklubala moc dobrá kuchařka.“

„Ale proč byste to dělala? Nechápu to.“

Garnet ukázala na její břicho. „Budeš potřebovat péči, holka, a já ti ji můžu poskytnout. Kdysi jsem byla porodní bába a takové věci člověk nezapomene.“

„To není žádný důvod,“ oponovala jí Faith umíněně.

„Máte snad ve zvyku ujímat se bezdomovců?“

Garnet se usmála. „Jen kočičích bezdomovkyní.“

Pokrčila rameny a dodala: „Nejsem si jistá, že ti dokážu udat nějaký lepší důvod. Vlastně jsem se k tomu sama nerozhodla, dokud jsem tě dnes neuviděla znovu. Je v tom něco… já nevím. Řekněme, že musím vyrovnat nějaké staré dluhy.“

„Já ale nemůžu moc platit za ubytování,“ připomněla jí Faith váhavě.

„Radši se nejdřív přijď ke mně podívat, než si o tom promluvíme,“ odpověděla Garnet věcně. „Běž přímo vzhůru po Wellhouse Lane. Je to ta stará usedlost vpravo, hned za křižovatkou. Když přijdeš dnes po práci, budu doma. A teď

si radši hled své polévky.“ Dopila, vrátila Faith prázdný šálek a obrátila se k odchodu.

Teprve když se za ní v doprovodu zvonkohry zavřely dveře, si Faith uvědomila, že neznámá mluvila o jejím dítěti v ženském rodě.

Winnie nikdy nedokázala úplně potlačit stísněnost, kterou v ní vyvolával Jackův dům. Tato o samotě stojící viktoriánská budova z oranžových cihel byla sice mohutná a působila dojmem jisté úctyhodnosti, ale zdála se nepatrná ve srovnání s Torem, který se nad ní tyčil. Navíc byly okolní keře přerostlé a listí z minulé zimy stále ještě pokrývalo cestičku i verandu, a dokonce i v dnešním horkém červencovém odpoledni byl vnitřek domu chladný, až to zalézalo do kostí.

Třela si husí kůži na pažích a následovala Jacka jídelnou plnou masivního, nevzhledného viktoriánského nábytku do kuchyně. Byla to nejútulnější místnost domu, s koženým křeslem přitaženým k televizoru a s dubovým stolem, ze kterého Jack spěšně uklidil zbytky svačiny. Ze starožitných kamen sálalo teplo.

Jack rozsvítil lampu s červeným stínítkem, visící nad stolem. „Dáš si šálek čaje, zatímco budeme čekat?“ zeptal se Winnie, když se posadila. „Nick už volal, je na cestě.“

Winnie odmítla čaj a zeptala se: „Jak se Nickovi podařilo dosáhnout toho, aby nás Simon Fitzstephen všechny pozval k sobě?“ Slavný autor byl totiž vyhlášený

tím, že si velmi hlídal své soukromí a nechodil příliš často mezi lidi.

„Fitzstephen přišel na autogramiádu do jeho knihkupectví. Nick využil příležitosti a vlichotil se mu.“

Winnie se na setkání se Simonem Fitzstephenem netěšila, ale neměla v úmyslu nechat tam jít Jacka samotného. „Aby odolal Nickovi, musel by to být ten nejzavilejší nespolečenský pavouk. Ten hoch má v sobě něco neodolatelně upřímného,“ poznamenala s lehkostí, ale musela pořád myslet na to, jak její bývalý učitel zareaguje na nečekané shledání. A jak to asi Simon přijme, až mu Jack vylíčí svůj případ? Založil si přece pověst na systematické dokumentaci historie legend o Grálu, ale Winnie měla vždycky podezření, že studium Grálu pro něj znamená spíš otázku prestiže než srdce.

Z toho, jak Jack nebyl dnes večer schopen ani chvilku posedět v klidu, pochopila, že i on je z toho setkání nervózní. „Nemusíš Fitzstephenovi říkat vůbec nic,“

připomněla mu, „pokud budeš mít pocit, že to není vhodné.“

„Já vím,“ odpověděl Jack a celý neklidný si přesedl vedle ní. „Ale pak bych měl pocit, že plýtvám jeho časem.“

„To je nesmysl,“ uklidňovala ho. „Je to prostě takové přátelské setkání.“

„Dobře.“ Ocenil její snahu úsměvem a pak vytáhl z kapsy saka složený kus papíru. „Ale chtěl bych ti ukázat tohle.“

„To ti přišlo dnes?“ zeptala se Winnie a vzala si od něj papír. „Když to takhle říkám, zní to, jako by to přišlo poštou,“ poznamenala. Komunikace s mnichem byla ve skutečnosti sporadická, spojení bylo někdy nezřetelné.

Vzkazy často končily uprostřed věty a za týden nebo za dva pokračovaly přesně na stejném místě, jako by mezitím nenastala žádná odmlka.

Trochu to připomínalo sestavování skládačky, tady kousek, tamhle kousek, a člověku nezbývalo než se z toho snažit vyčíst nějaký celkový smysl.

Opatem byl v té době Aethelnoth a kvůli němu jsme všichni strádali. Byl jsem tehdy útlý jako vrbový prut, ale houževnatý. Houževnatější, než můj otec předpokládal.

Nepočítal s tím, že o mě bude pečovat bratr Ambrose, který měl na starosti klášterní špitál a nechával mě u sebe, když vanul severní vítr. Krmil mě bylinkami a horkým vývarem.

A tak jsem dorostl ke svému poslání a moje srdce se vzchopilo. Ale to všechno se odehrálo předtím… přivolal na nás boží hněv…

Vzhlédla k němu. „A to je všechno?“

„Ano. Ale ze jména opata můžeme vyčíst letopočet.

Aethelnoth byl posledním saským opatem, od roku 1053 do roku 1078. Doufám, že nám Fitzstephen poví víc.“

Jasně viděla, že není vyhnutí a že musí Jackovi povědět o Simonovi pravdu. Čím déle by to odkládala, tím horší by

to bylo. Winnie se vnitřně obrnila a začala. „Jacku, musím ti něco…“

„Á, tady máme Nicka!“

Jack vstal od stolu a Winnie, zachráněná zvukem motorky, si pomyslela, že zřejmě vůbec nezaslechl její váhavě vyřčená slova. Ulehčeně si vydechla a následovala ho ke dveřím. V duchu si slíbila, že mu to při první vhodné příležitosti určitě poví.

Nechali Nickův motocykl na příjezdové cestě a Jackovým autem odjeli do nedaleké vesnice Piltonu. Večerní světlo vrhalo po krajině šikmé stíny a za jejich zády se zvedal proti zapadajícímu slunci obrys Toru.

Před vesnicí cesta zabočila prudce doleva a Nick navigoval podle pokynů napsaných na kousku papíru. „Je to pod kostelem… Zabočíš u cedule Staré vikářství.“

Pilton určitě patřil k nejpůvabnějším vesničkám Somersetu. Ležel na lesnatých svazích nad údolím, kterým se vinul potok, a tvořilo ho bludiště křivolakých a slepých uliček. Sjeli klikatě dolů kolem půvabného kostelíka svatého Jana Křtitele a pak znovu ostře zabočili doleva do prudce se svažující uličky, sotva dost široké pro jejich volvo. „Tady doprava,“ zvolal Nick a ukazoval na ceduli Riverside Cottage.

Jack dojel až na konec uličky a zajel s autem na travnatý plácek, odkud vedl přes koryto potoka kamenný můstek.

Vystoupili a vzali si svoje věci. Pod hustým baldachýnem

listnatých stromů vládl zelenavý přísvit a ticho tu bylo rušeno jen bubláním vody v potoce. Před sebou měli domek, oddělený od silničky nízkou kamennou zídkou; za ní ubíhal dolů k potoku hedvábný trávník a od branky k obloukovým vstupním dveřím vedla cestička z dlaždic.

Winnie, která vešla až za oběma muži, se zastavila s rukou na klice branky. Cítila se stísněná zdejší zvláštní nehybnou atmosférou a napadlo ji, zda by si ještě teď na poslední chvíli nemohla všechno rozmyslet.

Pak se po ní Jack ohlédl, počkal na ni a ona náhle věděla, že ať vyjde během dnešního večera najevo cokoli, nemůže už na tom nic změnit.

Simon Fitzstephen naskládal nádobí od své studené večeře do dřezu pro hospodyni paní Beddonsovou, aby je příští ráno umyla. Během let, kdy u něj pracovala, se dohodli na uspořádání, které vyhovovalo oběma: paní Beddonsová přišla vždycky po ránu, udělala mu snídani, obstarala různé domácí práce, uvařila mu teplý oběd, a než odešla, vždycky mu přichystala salát nebo studené maso k večeři.

Honoráře z jeho knih by mu dovolily žít velkoryseji, ale on si nepřál opustit Pilton. Vesnička nebyla jen krásná, ale představovala

také

jeden

z

nejstarších

majetků

glastonburského opatství, dar od saského krále Ineho někdy z počátku osmého století. Fitzstephenovi se podařilo vysledovat své vlastní rodinné vazby k opatství pouze do

dvanáctého století, kdy jeden člen jeho rodu zastupoval za krále Jindřicha II. zesnulého opata.

Tyto místní rodinné vazby dávaly Simonovi Fitzstephenovi pocit spojení a jednoty s prací, ve které byl tak úspěšný. Když zanechal práce faráře, aby se mohl plně věnovat studiu Grálu, nedokázal si představit, jak vstřícně přijme veřejnost jeho knihy. Jediné, co mu snad trochu vadilo na určité proslavenosti, které se těšil, byla tendence jeho čtenářů k nepříjemné familiárnosti. Od přírody měl rezervovanou povahu; jeho jediné přednáškové turné po Americe pro něj představovalo trýznivý zážitek.

Utěšoval se tím, že ten mladík, který z něj šikovně vylákal pozvání na dnešní večer, je alespoň Angličan a zdá se být celkem civilizovaný. Také je až neuvěřitelně krásný, a přitom si toho zřejmě vůbec není vědom.

Při té myšlence se Simon podíval na hodinky. Nicholas Carlisle a jeho přítel architekt mají přijít už brzy. Měl by dokončit přípravy k jejich návštěvě.

Dnes odpoledne Simon náhodou potkal svou starou přítelkyni Garnet Toddovou, a tak ji pozval na večer také. Je to moudrá a vtipná žena, jistě dodá dnešnímu večeru šťávu.

Rozložil skleničky, různé suroviny do koktejlů, gin a whisky na kulatý stolek v salonu. Byl z vykládaného ořechového dřeva, po obvodu měl dvě řady zásuvek a pánové z Pilton Manor ho používali k vybírání nájemného z pronajatých pozemků. Uprostřed stála váza s plně rozvitými

růžemi ze zahrady; celek se mimořádně hodil do této místnosti, kterou si Simon ve svém domě oblíbil nejvíc. Tři okna s gotickými oblouky se otevírala směrem na trávník a zelené hedvábné tapety jako by vnášely zahradu i do domu.

Všude po stěnách visely v ozdobných rámech sépiově hnědé fotografie zachycující několik generací Fitzstephenů. Simon byl však ze své větve rodiny poslední a zůstal bezdětný.

Jeho jméno přežije jedině díky jeho knihám; ale taková vyhlídka mu nijak nevadila až na to, že v poslední době jako by studna jeho tvořivosti vysychala. Co by se dalo o Grálu říct, aby to ještě nebylo nikým vyřčeno a aby to navíc bylo poutavé? Přesto měl další smlouvu s nakladatelem a už si nemohl dovolit příliš dlouho otálet.

Vrátil se do kuchyně, aby odnesl do salonu stříbrné misky s olivami a slanými mandlemi, které mu připravila paní Beddonsová. Právě když měl všechno hotovo, ozval se zvonek. Simon si pročísl rukou husté vlasy a šel uvítat návštěvníky.

Ve dveřích stál Nick Carlisle se svým přítelem, urostlým blonďákem, a k Simonovu velkému šoku také Winifred Catesbyová. Co ta tady dělá?

Nick mu představil nejprve Jacka Montforta. Zatímco mu nepřítomně potřásal rukou, dostal Simon možnost se vzpamatovat. Pak předešel Nicka, který mu chtěl představit také návštěvnici.

„Winifred!“ sklonil se k ní, aby ji políbil na tvář, ale ona v posledním okamžiku uhnula, takže se jeho rty setkaly jen se vzduchem.

„Ahoj, Simone.“

„Copak vy dva se znáte?“ zeptal se Montfort.

„Simon mě učil na teologii,“ odpověděla Winifred klidně. „Už je to dávno.“

„To je pravda,“ souhlasil Simon suše. Pobídl je dál do salonu a silně si přitom uvědomoval, že Winnie má modré hedvábné šaty, které jí odhalují celé paže.

Jakmile je usadil, zvonek se ozval znovu a tentokrát oznámil příchod Garnet Toddové s neznámou dívkou.

Garnet měla na sobě své obvyklé pestré šaty, což vzbuzovalo v Simonovi pobavení skoro tak silné jako její zapřisáhlé vegetariánství; jednou mu v nestřežené chvíli prozradila, že je dcera řezníka z Claphamu.

„Doufám, že ti to nebude vadit,“ oznámila Garnet Simonovi. „Přivedla jsem s sebou svoji nájemnici. Tohle je Faith.“

Dívka byla vysoká a křehká, s dlouhou šíjí a nakrátko ostříhanými vlasy, zdůrazňujícími jemné rysy obličeje. Když procházela kolem Simona do vstupní haly, uvědomil si, že je viditelně těhotná, a přitom je to prakticky ještě dítě. „Faith?“

zopakoval. „Jenom Faith?“

„Jen Faith,“ dívka k němu bez sebemenšího náznaku úsměvu stočila pohled vážných tmavých očí. Simon se v duchu podivil, do čeho se to Garnet zase zapletla.

A pokud měl nějaké pochybnosti o sexuální orientaci Nicka Carlislea, rozptýlily se v okamžiku, kdy Faith vešla do salonu. Oba muži vstali, ale Nick byl dívkou viditelně omráčený. Zdálo se, že Faith si to vůbec neuvědomuje; pozorovala je všechny stejným vážným pohledem.

Když Simon ostatním představil Garnet, řekla Winifred: „Tak vy jste ta slavná keramička Garnet Toddová! Vaše práce se mi moc líbí! Doufala jsem, že byste mohla jednou obnovit i dlaždice v mém kostele.“

„Ve vašem kostele?“ Garnetina vrásčitá tvář se rozzářila úsměvem.

„Jsem vikářka od Panny Marie v Compton Grenville,“

vysvětlila Winifred. Hned zapředly zaujatou debatu o podrobnostech toho, jak se provádí obnova kostelních dlaždic.

Simon všem servíroval pití a v duchu konstatoval, že Garnet samozřejmě jako vždy ovládla konverzaci. Když se mu konečně podařilo vpadnout jim do řeči, zeptal se Jacka: „Podle Nicka máte specifický zájem o historii opatství, pane Montforte?“

„Dalo by se to tak brát. A říkejte mi Jacku, prosím. Prý jste odborník na dějiny opatství. Zajímám se zvlášť o období

jedenáctého století, konkrétně o dobu, kdy byl opatem jistý Aethelnoth.“

„Aethelnoth? Tohle jméno nezná moc lidí. Nedal se označit zrovna za zářný vzor všech opatů!“

„Rád bych věděl, zda se v té době událo něco, co by mohlo podle názoru mnichů přivolat na klášter boží hněv?“

„Aethelnoth dal mezi jiným sloupnout zlato a stříbro ze starých knih náležejících opatství, prodal ho a peníze si ponechal a také si přivlastnil církevní půdu. Jeho dost hanebná dráha opata skončila tím, že byl oficiálně sesazen a poslán do ústraní do Canterbury. A vlastně,“ pokračoval Simon, který se nadchl svým tématem, „ani jeden z obou posledních saských opatů nestál za moc. Aethelweard, což byl Aethelnothův předchůdce, usekal kusy z ostatků krále Edgara a pokusil se je nacpat do relikviáře, načež onemocněl nevyléčitelnou duševní chorobou, tomu se ani nedivím, a nakonec si při nešťastném pádu zlomil vaz. Ale nezdá se mi, že by jejich přestupky byly tak velké, že by na klášter přivolaly mimořádný boží hněv.“

Montfort a Nick Carlisle si vyměnili zklamané pohledy.

„Takové věci byly tehdy asi dost běžné, že ano?“ zeptal se Montfort.

„Bohužel ano. Volby opata obvykle souvisely spíš s politickou prohnaností než s bohulibými úmysly kandidátů, ale tihle dva neměli špetku jednoho ani druhého. Frederick Bligh Bond samozřejmě přišel s mnohem hezčí verzí

příběhu o Aethelnothovi, a to prostřednictvím svého automatického psaní, ale v tomto případě bych spíš věřil historikům.“

„Bligh Bond?“ opakoval Nick chraptivě a pak si odkašlal. Znovu si s Montfortem vyměnili významný pohled.

„Copak vy znáte Bonda?“ zeptal se Simon.

Z Montfortovy odpovědi bylo zřejmé, že ano. „Chcete tvrdit, že snad věříte Bondovým informacím, které…

hmmm… získal… v jiných případech?“

„Jestli věřím, že Bond byl skutečně ve spojení s mnichy z opatství?“ Tohle začínalo být mnohem zajímavější, než Simon předpokládal. „To asi ne. Ale Bond měl ohromné znalosti historie a architektury opatství. Pokládám za vysoce pravděpodobné, že je nějakým způsobem předával svému příteli, kapitánu Bartlettovi.“

„Ale jdi, Simone!“ skočila jim do řeči Garnet. „Proč neřekneš telepatie, když myslíš telepatie? A když už jsi ochoten tuhle možnost připustit, tak proč vylučovat myšlenku, že se Bond, a taky Bartlett, napojili na nějaký typ kolektivní paměti? Určitě znáš význam, jaký měla kolektivní paměť pro Kelty…“

„To je něco úplně jiného. Jejich kolektivní a také kmenová paměť byla založena na přenášení mýtů a tradic pomocí vysoce stylizovaného vyprávění příběhů, rituálů a ceremoniálů.“

„Ale byla to nesmírně mocná síla, a to takovým způsobem, který vůbec nedokážeme chápat,“ odporovala mu Garnet a zrudla. „Proč by nebylo možné, aby existovaly věci, které jsou mimo hranice našeho dosavadního chápání?“

„O čem to mluvíte?“ zeptala se Faith, která teď promluvila vůbec poprvé. „Co je to automatické psaní?“

Jack Montfort se na ni povzbudivě usmál. „Když někdo něco píše, aniž si uvědomuje, co dělá, a ani neví, odkud ty informace pocházejí.“

„Myslíte něco jako duchařina, spiritistické seance?“

Montfort odpověděl: „Ne nutně. Může jít o to, že podvědomí toho člověka hledá… no, snad by se tomu dalo říkat neobvyklý způsob sebevyjádření.“

„Myslíte, že se právě tohle stalo panu Bondovi, ať už to byl kdokoli?“

„Vlastní psaní ve skutečnosti obstarával Bondův přítel,“

připomněl Simon. „Takže ať už ty informace pocházely z Bandova podvědomí nebo z jiného zdroje, v každém případě je musel Bartlettovi nějak předávat. Pokud oba ovšem nebyli naprostí šarlatáni, ale tomu prostě nevěřím.“

„Nezdá se vám zvláštní,“ přemítal nahlas Montfort, „že si nikdo nepoložil otázku, proč to byl zrovna John Bartlett?

Bondovy vazby s opatstvím byly zřejmé, ale byl k tomu Bartlett vybrán prostě kvůli svému přátelství s Bondem, nebo v tom bylo ještě něco víc? Bartlett byl voják na penzi,

inteligentní a slušně vzdělaný muž, ale nic nenasvědčovalo tomu, že má zvláštní schopnosti pro automatické psaní.“

„Když mluvíte o tom, že Bartlett byl vybrán, soudím z toho správně, že dáváte přednost hypotéze o kolektivní paměti?“

„Ano, domnívám se, že ano,“ odpověděl Montfort s povzdechem. „Když mám mluvit na základě své vlastní zkušenosti, pak mi cokoli jiného připadá vysoce nepravděpodobné.“

Nastala chvilka překvapeného ticha a pak se Garnet zeptala: „Mluvíte o své vlastní zkušenosti? Znamená to snad, že se automatické psaní objevilo u vás osobně?“

Montfort váhal, ale pak vrhl pohled na Winifred a vytáhl z vnitřní kapsy saka složené papíry. „Tohle všechno jsem napsal od března. A přitom toho vím o historii opatství velmi málo, jen to, co zná každý obyčejný školák.“

Simon kolísal mezi zvědavostí a neochotou uvěřit. Sáhl po papírech. Příběh o Blighu Bondovi ho vždycky přitahoval, co když se mýlil v předpokladu, že zdrojem těch informací byl sám Bond? Fascinovaně začal číst od prvního přerývaného zápisu. Pokaždé když některou stránku dočetl, Garnet po ní dychtivě sáhla a pak ji předala Faith.

Jak četl dál, začal v něm sílit pocit, že je za tím vším skryta vyhraněná osobnost, která se takto snaží projevit.

Vrhl pohled na Jacka Montforta, který jen tiše seděl a svíral skleničku. Zdálo se mu, že to není typ podvodníka, ani si

nedokázal představit, že by nějaká potlačená část Montfortovy osobnosti hledala své vyjádření v přízraku středověkého mnicha. A jako architekt určitě nemůže nic získat tím, když o sobě začne tvrdit takovou věc, právě naopak, mohlo by mu to vážně poškodit pověst a kariéru.

Simon pocítil nával vzrušení, jaké nezažil už roky. Co když existuje třeba jen nepatrná možnost, že tohle dorozumívání je nepředstírané, že je nějak možné navázat kontakt s minulostí? Co by to znamenalo pro jeho vlastní výzkumy, kdyby měl přímou vazbu s historií? O tomhle by mohl napsat knihu, která by poskytla jeho kariéře úplně nečekaný směr.

Konečně došel k poslednímu papíru. Sleduj jeden jediný cíl a zvítězíš, začal mnich, který se podepisoval jako Edmund. Přiber si další, které budeš cestou nacházet, protože tvůj úkol je velký a ty musíš vstoupit do Společenství. My jsme ti, kdo pozorují, a jsme stále s tebou.

Garnet mu odebrala papír téměř dříve, než všechno dočetl. Přelétla ho pohledem a pak si ho přečetla ještě jednou, pomaleji a tiše přitom pohybovala rty. Rozšířenýma očima vzhlédla k Montfortovi a vydechla: „Společenství Pozorovatelů. Vybrali si vás!“

„O čem to mluvíte?“ ptala se Winifred. „Kdo, nebo co, je to Společenství Pozorovatelů?“

„Pozorovatelé jsou svázáni s Glastonbury vazbou, kterou neporuší ani smrt. Střeží duchovní srdce Británie

Logres, a někteří dokonce tvrdí, že hlídají samotného krále Artuše a čekají na den, kdy vstane z mrtvých.“

„V hodině, kdy na tom bude Británie nejhůř?“ posmíval se jí Simon. „Na tuhle starou pověru tady snad už nikdo nevěří!“

„Před šesti měsíci by mě ani nenapadlo něčemu takovému věnovat pozornost,“ poznamenal Montfort váhavě. „Ale teď… po tom všem…“

Garnet přejela prsty po keltském přívěsku, který měla kolem krku. „Teď je čas konfliktů, tak blízko miléniu…“

„Teď se projevuje tvoje paranoia, drahoušku,“

napomenul ji Simon ostře. Pak se podíval na papíry ve Faithině drobné ruce a zachvěl se.

„A ten úkol?“ zeptala se Faith.

„To nevím,“ odpověděl Montfort. „To je jedna z věcí, kvůli kterým jsem sem přišel, a doufal jsem, že se je dozvím.“

„Přiber si další,“ přečetla Faith a pak přejela všechny přítomné významným pohledem. „Copak to nechápete? Ti další, to jsme my. Ať jde o cokoli, můžeme toho dosáhnout jedině tehdy, budeme-li se o to snažit společně.“

„Jeden za všechny, všichni za jednoho,“ poznamenal Simon napůl posměšně, ale ta myšlenka ho zvláštním způsobem přitahovala. „Co ty na to, Winifred? Pochybuju, že by církev ocenila, že se zabýváš paranormálními jevy.“

„Bondovy metody nikdo neuznával, a přesto nám poskytly neocenitelné informace o historii opatství. Nemohli bychom ten materiál posuzovat spíš podle jeho historické hodnoty než podle jeho zdroje?“ Podívala se na Jacka Montforta, jako by ho žádala o potvrzení; Simonovi v nepříjemném překvapení svitlo, že ti dva k sobě zřejmě patří.

Garnet teď přímo zářila. „Proto jsme se tu dnes večer museli všichni sejít, Simone. A proto ke mně osud přivedl Faith. Všechny nás svedl dohromady právě k tomuhle účelu.

Jsem si tím jistá! Ty můžeš ten materiál interpretovat z hlediska historie…“

„A vy zase máte potřebné zdroje a dovednosti, abyste vysledovala všechny možnosti toho, jaké povahy může být spojení mezi Jackem a Edmundem,“ skočil jí do řeči Nick Carlisle. „Možná že každý z nás má něco, čím může přispět, i když zatím nevíme s jistotou, co to je.“

Simon si všiml, jak zaraženě se Winifred tváří. Kvůli tomu, a také s ohledem na svůj případný budoucí prospěch, nadhodil: „A jak přesně bychom měli při tomhle… výzkumu postupovat?“

Možná že byli skutečně svedeni dohromady osudem k nějakému účelu, a pokud to znamená, že se bude Winnie Catesbyová nucena smířit s tím, že se budou pravidelně vídat, pak jí to Simon ze srdce přál!

Kapitola 4

Zdejší mokřiny mají barvu smaragdové zeleně, jakou můžeme spatřit pouze tam, kde je hladina podzemní vody blízko povrchu. Když člověk projíždí ve vrcholném létě vyprahlou krajinou, pozná blízkost Avalonu podle charakteristické zeleně porostu.

DION FORTUNEOVÁ,

Glastonbury: Avalon srdce

Kincaid si nedokázal představit dokonalejší den. Horko a vlhko, tak charakteristické pro poslední srpnové dny na jihu Anglie, odnesl západní vítr, který vyčistil oblohu a přinesl do vzduchu náznak podzimní svěžesti. Lidé, kteří se navzájem neznali, na sebe na ulici přátelsky pokývli a s úsměvem prohodili: „Hezký den, viďte?“ Anglická posedlost hovory o počasí se dnes zdála naprosto namístě.

Dopoledne strávili s Kitem u herních automatů na Leicester Square, a když se vynořili do denního světla,

teplota už stoupla natolik, že bylo člověku příjemně jen v tričku. „Chceš zajít na oběd?“ navrhl Kincaid, třebaže si uvědomoval, že je to jen řečnická otázka.

„Hmm… myslíš, že bychom mohli jít do Hard Rock Café?“ zeptal se Kit s nesmělostí, kterou se stále ještě vyznačovala většina jeho požadavků.

„Proč ne? Myslím, že bych dokázal spořádat k obědu jednoho nebo dva turisty. Pojedeme metrem?“

Kit váhal a pozoroval davy lidí, které se rojily na chodnících v jasné sluneční záři. „Mohli bychom jít pěšky?“

Podle Kincaidova názoru připomínala pěší chůze srdcem West Endu v tuto srpnovou sobotu spíš prodírání se davem rozjařených fotbalových fanoušků v uniformě policejního těžkooděnce, ale přikývl. „Tak dobře, jen do toho!“

Vydali se tedy bludištěm ulic směrem k Piccadilly Circus. Kit uhýbal protijdoucím chodcům, aby se držel vedle Kincaida, a ramenem každou chvíli zavadil o otcovu paži, jako by ho ten dotek uklidňoval. Kincaid si vybavil, jak před pouhými několika měsíci byl jejich vztah ještě tak křehký a nejistý, že každé slovo nebo dotek mohly představovat riziko. Tu a tam se ještě nějaké citlivé místečko objevilo, ale přece jen od té doby urazili velký kus cesty.

Když shlédl dolů ke světlé hlavě svého syna, uvědomil si, že brzy už na něj takhle z výšky pohlížet nebude. Přesto měl Kit ještě stále dětské zájmy, a za to byl Kincaid upřímně

vděčný. Kitův přítel Nathan Winter věnoval chlapci k narozeninám mikroskop a zítra se chystali sbírat vzorky vody z jezírek na Hampstead Heath. Na dívky a rockovou hudbu jistě dojde už brzy, ale do té doby měl Kincaid hodně co dohánět.

Jeho manželství s Kitovou matkou skončilo bouřlivě a naráz; Kincaid zjistil teprve před několika měsíci, že Vic byla v době, kdy se rozešli, těhotná. Měla poměr s jedním ze svých profesorů a později se za něj vdala a dítě prohlásila za jeho. Velice brzy jí však muselo být zřejmé, že chlapec není syn Iana McClellana, ale Kincaida. Zda mu chtěla svěřit právě tohle, když ho loni na jaře požádala o schůzku, to už se Kincaid nikdy nedozvěděl.

Jeho ženu totiž zabili jen několik týdnů poté, co ho požádala o pomoc při vyšetřování jiného úmrtí; v Kincaidovi utkvěl pocit, že mezi nimi zůstalo mnoho nevyřčeného.

Když se teď díval na Kita, jak kráčí po jeho boku, uvědomil si, že už ho přestalo překvapovat, že vedle sebe vidí svoji vlastní mladší verzi. Stejně si zvykl i na chlapcovu podobu s Vic, měl její úsměv, její gesta i pohyby, a nepůsobila mu už tolik bolesti jako v prvních týdnech po její smrti.

Dorazili na Piccadilly Circus a odtud se vydali po Piccadilly směrem k Hyde Parku. Při chůzi se něco z Kitova nadšení přeneslo i na Kincaida a začal se rozpomínat na to,

jak úchvatný mu Londýn připadal, když sem přede dvěma desítkami let přišel vůbec poprvé. Pohlédli si s Kitem do očí a vyměnili si potěšené úsměvy nad vším tím ruchem a barvami, které je obklopovaly.

Když došli do Hard Rock Café, bylo jim horko a cítili se celí vyhladovělí. O hodinu později se vynořili na ulici, nacpaní cheeseburgery, hranolky a čokoládovými koktejly, a Kit byl vlastníkem vytouženého trička s nápisem prohlašujícím londýnské Hard Rock Café za pravý originál.

Dali se zlákat trávníky Green Parku a našli si tu místečko, kde se mohli pohodlně natáhnout. Lidé tu odpočívali na pokrývkách nebo na zahradních lehátkách potažených pruhovaným plátnem a snažili se využít sluníčka. Kincaid se obvykle nedokázal cítit na veřejných místech úplně volně, ale dnes na něj slunce působilo jako droga a oční víčka mu začala klesat.

S trhnutím se probral z dřímoty, když se Kit překulil na břicho a prohlásil: „Kéž bychom tady mohli mít Tess.“ A ukázal na několik psů, kteří se tu procházeli nebo klusali po boku svých pánů, honili létající talíře anebo jen šťastně vyplazovali jazyky na sluníčku.

„To bychom nemohli jít na hrací automaty,“ připomněl mu Kincaid a zvedl se na lokty.

„Já vím. Taky si nestěžuju. Jenom že je tady tak hezky, to je všechno.“ Kit zamyšleně žvýkal stéblo trávy. „To je

stejné, jako že tě chci mít pro sebe, ale přitom se mi stýská po Gemmě a Tobym.“

„Právě proto zenoví filozofové učí, abychom se soustředili na přítomnou chvíli. Jinak o prožitek současnosti přijdeš, protože příliš myslíš na to, co bys chtěl nebo nechtěl.“

„A umíš to, jak jsi to říkal?“

„Soustředit se na přítomnou chvíli? Nedělám to ani z půlky tak dobře, jak bych si přál. Ale ty mi pomáháš, abych v tom dělal pokroky.“

„Já?“

„Když jsem s tebou, nechce se mi myslet třeba na práci.

Když se mi v hlavě vynoří nějaká taková hloupost, prostě ji zaženu.“

„Ale stejně se ti přitom pořád stýská po Gemmě, viď?“

Ta otázka Kincaida zasáhla jako rána do žaludku. Zůstal na svého syna upřeně zírat. Kit obvykle přistupoval k citovým záležitostem velice opatrně, jako by se chtěl chránit. „Ano,“ odpověděl naprosto upřímně, protože byl tak překvapený. „Pořád se mi stýská.“

„Nechápu, proč musela odjet.“

„Přece si zvyšuje kvalifikaci v kurzu, Kite. To už jsem ti říkal.“

„Ale proč si umínila, že musí být povýšena? Proč nemohla všechno prostě nechat být?“

Ano, proč vlastně, pomyslel si Kincaid trpce.

Samozřejmě znal všechny příslušné rozumné argumenty, dokonce se i vyjadřoval v tom smyslu, že je chápe, ale v hloubi duše se cítil stejně opuštěný a nešťastný jako Kit.

Opustila ho a dny v zaměstnání bez ní se mu zdály nekonečné. Dostával různé dočasné pomocníky na záskok, ale jejich střídání ho jen víc dráždilo. Až se Gemma vrátí z Bramshillu, udělají si nějaké společné volno, podle toho, kdy se ona dokáže utrhnout. Nic mu ale nenahradí jejich pracovní partnerství. „To je věc, kterou prostě musela udělat,“ řekl, ale sám slyšel, jak nepřesvědčivě jeho hlas zní.

Kit se zamračil. „Tak proč byste se nemohli prostě vzít a pak bychom byli… no víš přece, normální rodina!“ trval na svém.

„Prostě to není náš osud,“ odbyl ho Kincaid úsečněji, než měl v úmyslu. Gemma mu dala svůj postoj najevo dost jasně a on se ze všech sil snažil být spokojený s tím, jak to mezi nimi vypadá. Ani jeden z nich neměl napoprvé zrovna úspěšné manželství, a když se teď od něj Gemma tak snadno oddělila a osamostatnila se, cítil ještě méně jistoty, pokud jde o nějakou společnou budoucnost.

Co to ale najednou vjelo do Kita? Jejich nový vztah otce a syna představoval stále ještě choulostivé téma a tohle bylo vůbec poprvé, co uslyšel Kita otevřeně uznat, že jsou, nebo by mohli být, jedna rodina, „Děje se něco s Ianem, Kite?“

zeptal se proto a zkoumal přitom chlapcův odvrácený

obličej. Kit trávil všední dny s mužem, kterého skoro dvanáct let pokládal za svého otce, s Ianem McClellanem, a většinu víkendů s Kincaidem.

Kit si skousl spodní ret. Oči měl napůl zastíněné pramenem vlasů, který mu spadl do čela. „Správně bych o tom neměl vědět, ale viděl jsem jeden dopis a zaslechl jsem, jak o tom mluví do telefonu.“

„Jaký dopis?“

„Co mu poslali z univerzity v Quebeku. Nabízejí mu tam práci. Akademická dráha, lepší příležitosti a tak…

prostě mu tam dají víc peněz.“

„A myslíš, že to Ian chce přijmout?“

„Sem tam udělá malou narážku. Nechtěl by ses naučit lyžovat, Kite? Jak ti jde francouzština?“

Kincaid pocítil paniku. Po tom všem, čím musel projít, teď nechtěl o Kita přijít. Co nejklidněji řekl: „A tobě se tam nechce jet?“

Kit se na něj podíval, pak odvrátil pohled a pokusil se o nezávazný tón, ale dost neúspěšně: „Radši bych zůstal tady.

S tebou.“

„To by znamenalo přestěhovat se z Grantchesteru sem do Londýna.“

„Já vím. Myslíš, že by majorovi vadilo, kdyby se Tess občas proběhla po jeho zahradě?“

Kincaid se usmál. „Myslím, že bys ho dokázal přemluvit.“ Kit samozřejmě jako vždycky myslel především

na svého nezbedného teriéra, mnohem víc než na změnu školy, na nové kamarády a na všechny ostatní věci související s přestěhováním. A samozřejmě by nemohli nic takového podnikat bez Ianova svolení; ten byl stále ještě Kitovým opatrovníkem a po právní stránce za něj zodpovídal.

Chování Iana McClellana se nikdy nedalo předvídat.

Nejdřív dopustil, aby Kitova matka utekla do Francie s jedním postgraduálním studentem; po její smrti odmítl převzít za Kita jakoukoli odpovědnost. Před několika měsíci se vrátil z Francie, rozhodnutý všechno napravit, a přestěhoval Kita zpátky do domku v Grantchesteru. Teď se zdálo, že už by zase rád někam odcestoval. Bude ochoten nechat Kita tady v Anglii?

Ale jak se on sám vyrovná s rolí jediného rodiče? Určitě se tím ještě víc zkomplikuje jeho vztah s Gemmou, to mu bylo jasné, ale věděl, že Kit je pro něj nejdůležitější.

„Myslíš, že bys… nevadilo by ti to, že ne? Kdybych s tebou bydlel.“ Tentokrát se Kit podíval Kincaidovi do očí.

„Nic na světě bych si nepřál víc,“ odpověděl mu Kincaid upřímně.

Winnie si dávala záležet na tom, aby s Fionou Allenovou poobědvala alespoň jednou za měsíc, někdy v budově vikářství v Compton Grenville, jindy ve Fionině domě v Bulwarks Lane na úpatí Toru. Dnes se rozhodly pro Fionin dům, vzhledem k Winniiným dalším závazkům v

Glastonbury, a Fiona připravila ve své světlé skandinávské kuchyni salát Nicoise.

„Nesnáším srpen tady v Somersetu,“ povzdechla si Winnie, svezla se do židle a odtahovala si propocenou blůzu od vlhké kůže. „Je to, jako by člověk žil v polévce.“

„Nemůžeš si stěžovat, dokud budeš trvat na tom svém ježdění na kole,“ napomenula ji Fiona a prostírala stůl.

„Mluvíš přesně jako Jack. Na kole to aspoň trošku fouká, kdežto auto připomíná pojízdnou troubu.“

„Jsi nenapravitelná,“ zavrtěla Fiona s úsměvem hlavou.

„A jak se vede tomu tvému údajně úžasnému Jackovi? Už si začínám myslet, že jste se proti mně spikli, abych se s ním nikdy nesetkala a nemohla si na něj udělat vlastní názor.“

„Slibuju, že vás oba brzy pozvu na večeři. Jenomže v posledních dnech mám pocit, jako by se mi všechen volný čas zrovna rozplýval pod rukama.“

„Kvůli tomu vašemu automatickému psaní? A jak to pokračuje?“ Fiona byla jediným člověkem vně jejich skupiny, kterému se Winnie s tou věcí svěřila.

„Je to fascinující, teď myslím ten materiál sám o sobě.“

„Něco takového pro tebe určitě není snadné překousnout.“

„Strašidla, duchy a jiné noční příšery a zjevy?“ škádlila ji Winnie a přeháněla přitom Fionin skotský přízvuk. Pak pokračovala věcnějším tónem: „Víš, je to zvláštní, ale

Edmund se někdy zdá být příliš skutečný, než aby to byl nějaký duch. Příliš lidský. A taky jsem si na celou tu věc asi zvykla.“

Fiona zvedla tázavě obočí. „Tak co se ti na tom nelíbí?“

Winnie si povzdechla. „Asi mám až moc zkušeností z různých výborů. Vztahy v té skupině se mění, a rozhodně ne k lepšímu.“

„A já jsem myslela, že je to samá radost, světlo, nadšení z toho, jak společně zachraňujete svět…“

„Na začátku to tak bylo. Nemáme ale vůbec štěstí a nepřišli jsme na to, co vlastně Edmund chce, a tak si všechna energie skupiny hledá jiné ventily. Nick, to je ten mladík z knihkupectví, je celý okouzlený Faith…“

„Tou těhotnou holkou?“

„Přesně tak. Ale Faith si ho vůbec nevšímá. Ta dívka má v sobě něco, co vyvolává v ostatních fascinaci a nutkání o ni pečovat. Je ponořená do sebe způsobem, se kterým jsem se nikdy nesetkala… a má v sobě něco zranitelného.“

„Nějaké rodinné trauma?“ uvažovala Fiona.

„To nevím. Ráda bych jí pomohla, ale nenašla jsem v jejím brnění ani nejmenší skulinku.“

„Určitě je v tom ještě něco víc,“ pobídla ji k řeči Fiona a uždibovala z lesklé černé olivy.

„Nick hrozně žárlí na Simona, to docela chápu.

Myslím, že Nick pokládal sám sebe za důležitý článek

řetězu, ale jakmile seznámil Jacka se Simonem Fitzstephenem…“

„Tak teď Jack tráví spoustu času s Fitzstephenem a Nick si připadá opuštěný.“

„To je typické, co? Zatracený Simon. Myslím, že se snaží získat si Jacka zčásti mně natruc, a můžeš se vsadit, že ani jeho další motivy nebudou nezištné. Nedůvěřuju mu. A potom je tam Garnet…“

„Garnet Toddová?“ Fioniny oříškové oči se rozšířily úžasem. „Neřeklas mi, že do vaší skupiny patří i Garnet.“

„Ne? Ty ji znáš?“

„Kdo by ji neznal? Je vyhlášená široko daleko. Vždycky měla talent rozviřovat stojatý vzduch a provokovat ostatní.

Předpokládám, že se to nezměnilo!“

„Zdá se, že si zasedla na Nicka,“ přiznala Winnie.

„A ty je smiřuješ?“

„Bohužel ne moc úspěšně. Ale nejvíc starostí mi dělá Jack. Jako by byl tou věcí pořád posedlejší. Myslela bys, že ho odradí, jak to pořád nikam nevede, ale zdá se, že to na něj má právě opačný účinek. Jako by měl pocit, že už nezbývá mnoho času. Ale já to tikání časované bomby neslyším.“

Teď si Winnie uvědomila, jak osaměle se kvůli tomu poslední dobou cítí.

„Nesmíš mít na sebe tak moc velké nároky. Potkal tě tenhle nečekaně skvělý vztah, a teď se Jack sebere a jde do postele se soupeřem, který není ani vidět!“

„Tak to není!“ zaprotestovala Winnie, ale pak se sama sobě zasmála. „No, možná trošku ano. Ale pověz mi taky o sobě,“ dodala, protože toužila změnit předmět hovoru.

„Bohužel toho moc nového nemám.“

Winnie si prohlížela obličej své přítelkyně. „Vypadáš tak trochu průsvitně.“

Fiona pokrčila rameny. „Není to tak, že bych chtěla úplně ovládat náměty, které maluju, tak to nefungovalo nikdy, ale něco takového se mi ještě nikdy předtím nestalo.“

„Takže pořád ještě maluješ tu holčičku?“

„Ty obrazy jsou tak temné. Není v nich štěstí. Začala jsem se už děsit toho nutkání malovat. A Bram je úplně nesnáší, to poznám…“

Umlkla, protože se ozvalo bouchnutí dveří.

„Promiň, že jdu pozdě, Fi,“ omlouval se Bram Allen, který v té chvíli vešel do kuchyně. Políbil svoji ženu na tvář.

„Čekal jsem na jeden mezistátní hovor. Ahoj, Winnie,“

dodal a kývl na pozdrav. „Rád tě vidím.“

Fiona připravovala svému muži jídlo a Winnie pár pozorovala se záchvěvem závisti. Žili spolu už přes pětadvacet let, ale zdálo se, že mezi nimi stále panuje oddanost a láska jako mezi novomanželi. Čeká ji s Jackem podobná budoucnost? Nebo Jacka zavedou jeho styky se Simonem až tam, kam ho nedokáže následovat?

Než se seznámila s Jackem Montfortem, cítila se spokojená a soběstačná a nepociťovala ve svém životě žádnou prázdnotu. Tak proč ji teď myšlenka na budoucnost bez Jacka naplňuje pocitem takové beznaděje?

Všichni se pohodlně usadili v Jackově kuchyni, Winnie s Jackem, Nick, Garnet Toddová, Simon a ta dívka, Faith. Vlna letních veder, která několik týdnů trápila jižní Anglii, už ustoupila a ve vánku, který sem pronikal otevřeným oknem, byla znát předzvěst podzimního chladu.

Winnie ze svého místa viděla svah Toru, zvedající se za zanedbanou zahrádkou domu. Na trávníku se tam pásla jediná ovce.

Celá skupina lenošila nad šálky čaje a oddávala se těkavému, nezávaznému hovoru, jaký si spojujeme s teplým letním odpolednem. Jack seděl s připraveným notesem.

Najednou se jeho pero rozběhlo po papíru. Jack při tom pokračoval v hovoru se Simonem, jako by si neuvědomoval činnost své vlastní ruky. Winnie už sice tento jev viděla mnohokrát, ale stále ji zneklidňoval svou přízračností; nemohla se ubránit, aby se jí nevybavovalo slovo posedlost.

Jakmile Jack přestal psát, Simon se pustil do překládání.

Bratr Francis mi přidělil místo v knihovně. Pracujeme na severní straně kláštera, kde je nejlepší světlo, a můj pult je u okna, na místě, po kterém všichni touží. Bratr Francis mi dal opatův vlastní misál, abych zhotovil kopii. Naučil jsem se to tak rychle, že mě varuje před hříchem pýchy.

Simon stáhl obočí a vzhlédl od papíru. „Teď následují dvě řádky, které vůbec nemůžu rozluštit, a pak něco…

něco… tužebník, myslím. Vůně tužebníku. Potom… velké deště… Glaston se zvedá nad zaplavenou planinou… ostrov v mlze. Zásoby jsou dováženy na lodi ze vzdálenějších pozemků opatství, ale máme jen málo návštěvníků a tomu jsem velice rád.“

„Všimli jste si, že najednou mluví v přítomném čase?“

podotkla Winnie.

„Nemyslím, že souslednost časů něco znamená pro někoho v Edmundově… hmm, stavu,“ řekl Jack.

„Jacku, myslím, že nemusíš brát na Winifred ohledy až natolik, aby ses vyhýbal slovu duch,“ upozornil ho Simon.

Winnie s ním musela pro jednou souhlasit. Proč by s tím měli dělat nějaké okolky, když sám Edmund, který byl katolickým mnichem, zřejmě neměl žádné námitky proti tomu, vystupovat jako duch?

„Winnie má pravdu,“ prohlásila Garnet. „Je v tom určitá změna, jako by tu minulost právě prožíval. Pokračuje to ještě, Simone?“

Simon se rozhlédl po ostatních, ale Nick upíral zrak na Faith, která se zase dívala na Garnet. Odkašlal si, počkal, až se na něj soustředí jejich pozornost, a pak se znovu chopil bloku.

Nic neruší rytmus našich dnů, dlouhých od letního svítání do soumraku. Ještě za šera scházíme dolů k ranní

pobožnosti, chladný kámen pod nohama. Zpíváme v tom stavu mezi dřímotou a bděním… tehdy jsme Bohu nejblíže.

Čas nazrál, aby se celá ta sláva a velebnost vrátila.

Musíte se snažit obnovit všechno, co bylo ztraceno… To mé hříchy na nás přivolaly takové neštěstí…

„A to je všechno,“ Simon vzhlédl k ostatním a Winnie se s trhnutím vrátila do přítomnosti. Na okamžik viděla chrám ozářený svícnem a slyšela hlasy zvedající se ve zpívané modlitbě. Krása této vize na ni zapůsobila tak intenzivně, že musela mrkáním potlačovat slzy.

Cítili to snad ostatní také? Faith měla rozzářený obličej.

Jejich pohledy se setkaly, plné porozumění.

„Co přesně chce, abychom obnovovali?“ postěžoval si Jack vyčerpaně. „Vůbec se nezmiňuje o tom, jak toho dosáhnout, i kdybychom věděli, co to je.“

Winnie váhavě začala: „Já… mám možná určitý nápad.“

Všichni na ni pohlédli. Budou si myslet, že už z toho zpitoměla? Na tom jí nezáleželo.

„Nevím, jak je to možné… ale on… Edmund… na mě přenesl pocit své radosti, pocit, asi by se to dalo nazvat úplnou harmonií. Nevím, jak jinak to označit. Jako by všechno bylo na svém místě, mělo svůj řád ve světě i ve vztahu k Bohu. Myslím, že tohle nám chce sdělit, že je možné toho dosáhnout.“

Garnet se prudce předklonila, přejela všechny významným pohledem a v té chvíli jí náhlý závan větru

nadzvedl záclonu za zády. „A nikde tohle neplatí víc než v Glastonbury, na jednom z posvátných míst duchovní síly na Zemi. Edmund nám otevřel bránu, poskytl nám způsob, jak čerpat tuto energii do přítomnosti.“

„Ale jak?“ zamračil se Jack. „A taky se tím nevysvětluje, proč se to děje zrovna mým prostřednictvím.“

„Vím, že Simon neodhalil žádnou přímou rodinnou vazbu,“ uvažovala nahlas Winnie. „Ale přesto mám takový pocit, že v tom hraje roli rodový prvek.“

Jack přemýšlel a mnul si při tom nevědomky bradu v gestu, které Winnie vždycky bralo za srdce. „Rodina mého otce tady žije už odnepaměti. Nemám ale sebemenší představu, jak vystopovat náš rodokmen.“

„Pokud tu existuje nějaké spojení, Simon na něj určitě přijde,“ tvrdila Garnet s přesvědčením. „Vím, že je těžké být trpělivý…“

„Přece tady nebudeme takhle sedět a čekat na Simona až do soudného dne!“ vyštěkl Nick. „Není jediný, kdo má přístup ke genealogickým záznamům…“

„Nikdo netvrdí, že na to nemůžeme jít jinak,“ vložil se do toho Jack, který chtěl předejít projevům otevřeného nepřátelství. „Mám několik starých příbuzných, se kterými si o tom můžu promluvit. Proč bych nemohl začít zrovna tímhle, co říkáš, Simone? Dá si někdo ještě čaj?“

Winnie zaváhala a podívala se na hodinky. Cítila velkou potřebu uniknout temným emocionálním proudům v téhle

skupině, aby mohla vstřebat to, co právě zakusila. „Myslím, že půjdu do Wellsu na nešpory. Co ty, Jacku?“

„Promiň, drahoušku, já nemůžu. Mám v šest hodin schůzku s klienty.“ Lehce se dotkl její paže. „Určitě tu nechceš zůstat?“

„Ráda bych šla s tebou, jestli ti to nebude vadit,“

nabídla se k Winniině překvapení Faith.

„Samozřejmě

že

ne,“

odpověděla

Winnie

s

nepředstíranou radostí. Už dlouho doufala, že se jí podaří s dívkou promluvit, aniž by vzbudila dojem, že se jí plete do soukromých záležitostí, a teď dostala báječnou příležitost.

V historii představoval Wells dlouho soupeře Glastonbury, takže když se začalo v opatství hodně stavět, vyprovokovalo to podobné rozšiřování i ve Wellsu a naopak. Když Winnie mezi zelení poprvé zahlédla západní průčelí katedrály, pokoušela se představit si, že i opatství kdysi vypadalo podobně; ale zdálo se nemožné promítnout si nádherné průčelí a věže nedotčené katedrály do zříceniny, která zůstala z glastonburského opatství.

„Tyhle žebříky mám nejraději,“ Faith se zastavila a vzhlížela ke kamenným postavám svatých, šplhajících k nebi.

„Já taky,“ souhlasila Winnie. „Takže jsi tu už byla?“

„Mockrát.“

Když to Faith nijak dál nerozváděla, Winnie se podívala na hodinky. „Myslím, že nám zbývá čas na šálek čaje v bufetu, pokud bys chtěla. Máš hlad?“

„Ten mám teď pořád,“ usmála se Faith plaše.

Vstoupily hlavními dveřmi do katedrály a Winnie zaplavila jako vždycky vlna potěšení při pohledu na velký lomený oblouk žeber, podpírající věže. Někteří historikové se domnívali, že i Glastonbury mívalo takový zvláštní oblouk. Winnie najednou napadlo, že by se na to mohla zeptat Edmunda, a hned si pomyslela, že je to jasná známka toho, že už jí straší ve věži stejně jako ostatním.

Zabočily doprava a prošly kolem obchodu se suvenýry do bufetu, kde od ní Faith přijala rohlík se sýrem. Trvala pouze na bylinkovém čaji. „Garnet říká, že se musím vyhýbat kofeinu ve všech podobách,“ vysvětlila. „Není dobrý pro miminko.“

„Vycházíš s Garnet dobře?“ zeptala se jí Winnie, když se usadily u stolku s vyhlídkou na zelené nádvoří kláštera.

„Je báječná. Ví toho spoustu úplně o všem. Vidělas její dlaždice?“ Faith si ukousla obrovský kus rohlíku.

„Ano, v několika kostelech, které navštěvuji. Jsou krásné.“

„Taky toho ví hrozně moc o starém pohanském náboženství i o tom, jak víra v Bohyni přešla v křesťanství do uctívání Panny Marie…“ Náhle se zarazila a vrhla na

Winnie zděšený pohled, protože si uvědomila, že Winnie nemusí s takovými názory souhlasit.

„Troufám si říct, že má pravdu,“ reagovala Winnie jemně. „Je to zajímavá myšlenka. Říkalas, že chodíš do Wellsu často?“

„Ve škole jsem zpívala ve sboru,“ vysvětlila Faith.

„Chodili jsme sem poslouchat jiné sbory, a jednou nás dokonce pozvali, abychom tu zpívali sami.“

Winnie připadalo, že postřehla v jejím hlase lítost. „To ti určitě teď chybí.“

„Bylo to… jako bych cítila… něco, co mě přesahuje.“

Faith slabě pokrčila rameny, jako by se to styděla přiznat.

„Jako dnes? Cítilas to taky, viď?“

Faith přikývla. „Bylo to opravdu zvláštní, jako bych byla tady v kostele a slyšela je zpívat.“

„Myslím, že ostatní to necítili.“ Winnie upila vlažného čaje a přemítala. „Nedovedu to vysvětlit. Nejsem si dokonce ani jistá, že celé té věci věřím.“

„Možná že jsi potřebovala, aby tě Edmund přesvědčil,“

pohled Faithiných tmavých očí působil dojmem, že nic neskrývá.

„To je možné. Ale co ty?“

Faith se dotkla svého břicha a řekla: „Myslím, že to může nějak souviset s těhotenstvím. Od té doby, co čekám dítě, jako bych vnímala celý svět ostřeji. Vidím líp, slyším líp, jako by všechno mělo ještě další vrstvy.“

Že by hormonálně zvýšená citlivost vnímání? napadlo Winnie. Nebo něco víc? „Faith, jak je to s miminkem vědí tvoji rodiče, kde jsi?“

Dívka odstrčila prázdný talířek a šálek. „Můj táta, řekli mi, že už mě nechtějí nikdy v životě vidět. Že jsem jim udělala hanbu.“

Panebože, pomyslela si Winnie. Lidé často ve vzteku řeknou věci, které tak vůbec nemyslí. „Jsem si jistá, že tvoji rodiče po celých několik posledních měsíců nepřestali litovat toho, co ti řekli, a že si o tebe dělají hrozné starosti.“

„Nemůžu se tam vrátit. Teď už ne. Ty neznáš tátu. A teď je moje místo u Garnet.“

Winnie připadalo, že zahlédla ve Faithiných očích slzy.

Dívka ale vzdorovitě zvedla bradu. Winnie nechtěla riskovat ztrátu její důvěry, ale přece jen chtěla aspoň zahájit vyjednávání mezi Faith a jejími rodiči. „Dovolila bys mi, abych s nimi promluvila?“

Faith začala vrtět hlavou ještě dřív, než Winnie dokončila větu.

„Neprozradila bych jím, kde žiješ,“ pokračovala Winnie. „Neřekla bych jim vůbec nic, co by sis nepřála, jen bych jim sdělila, že jsi v pořádku a máš se dobře.“ Postřehla, že Faith váhá, a usmála se. „Můžeš mi věřit, že svůj slib dodržím, mám to v popisu práce.“ Odměnou jí bylo váhavé pousmání.

„Mohla bys, mohla bys povědět sestře a bráškovi, že se mi po nich stýská? A mojí mámě?“

„Samozřejmě. Stačí, když mi dáš adresu, a já se k nim při první příležitosti vypravím.“ Winnie se rozhlédla a uvědomila si, že se bufet už skoro vyprázdnil. „Měly bychom už jít, abychom nezmeškaly mši.“

Vrátily se do zadní části katedrály a sešly po levé straně hlavní lodi k provazu, který až do bohoslužby zamezoval vstupu do přední části lodi. Čekala tu už dost velká skupina lidí a za chvíli je kostelník pustil dál.

Toho večera zpíval hostující sbor, protože ten, který náležel ke katedrále, měl v srpnu prázdniny, a Winnie s radostí zjistila, že na programu je Bachův Magnificat a pak Parryho Písně loučení. Obojí patřilo k jejím nejoblíbenějším skladbám.

Po chvíli šustění a neklidu se obecenstvo usadilo a zmlklo. Vešli členové účinkujícího sboru a zaujali svá místa.

Winnie se tady, obklopená tmavým vyřezávaným dřevem ozdobných lavic, cítila chráněná před vnějším světem, jako by se skryla někde, kde čas i prostor ztrácejí význam. Jak se kolem nich zvedala nádherná hudba, pohlédla na dívku sedící vedle ní. Ve Faithině výrazu spatřila takovou radost a touhu, až ji píchlo u srdce. V té chvíli věděla, že tohle dítě je nevinné a že je bude chránit všemi prostředky, které jí poskytuje její profese.

Zahrady kolem pramene zvaného Chalice Well ležely v mírném údolí mezi Chalice Hill a Torem. Každá ze zahrad se zvedala o něco výše, až poslední, uzavřená, skrývala samotný pramen. Pětihrannou studnu zaplňovala voda odstínu krve a odtékala podzemní trubkou do kašny se lví hlavou, ležící o něco níž. Každý den tudy proteklo kolem stovky tisíc litrů o stálé teplotě jedenácti stupňů Celsia.

Nick seděl na lavičce u studny a čekal na Faith, která mu slíbila, že se tu s ním na půlhodinku, než budou muset oba odejít do zaměstnání, sejde. Prohlížel si umně tepanou železnou mříž zdobící studnu. Věděl, že ji těsně po první světové válce navrhl sám Frederick Bligh Bond. Pomyslel si, že je zvláštní, jak tu člověk na starého dobrého Bonda naráží opravdu na každém kroku.

V kameni byl vytesán starobylý symbol zvaný vesica piscis, dva prolínající se kruhy, které prý představují pronikání materiálního a duchovního světa nebo jin a jang či střetání vědomého a nevědomého.

Také se říká, že tento symbol reprezentuje mužskou a ženskou energii… což by mohlo být příznivé znamení pro dnešní schůzku. Nick si ale nedělal příliš velké naděje. Už mnohokrát si říkal, že je naprostá hloupost zamilovat se do těhotné středoškolačky; to už by opravdu mohl dávno vědět.

Jenže to nepomáhalo. A i kdyby opětovala jeho city, co by tak asi mohl dělat? Oženit se s ní a starat se o ni i o její dítě?

To je přece nesmysl. Vždyť si sotva dokáže vydělat na vlastní jídlo a na nájem obytného přívěsu.

Faith ale v sobě měla cosi jedinečného, zvláštní vnitřní klid, s jakým se nikdy předtím u nikoho nesetkal. Jednou nebo dvakrát mu připadalo, že zahlédl v jejích očích jiskřičku příslibu, než se znovu stáhla do svého věčného mlčení, kterým nedokázal proniknout. Právě proto se ale stále nevzdával.

Netrpělivě vstal, přešel přes malou zahrádku a znovu se zastavil u studny. Poklop byl odtažený ke straně, takže mohl nahlédnout dolů do jejího prostoru. Říkalo se, že v jedné ze stěn je jeskyně, prý dost veliká, aby se v ní člověk mohl postavit, ale Nick tam nedokázal nic podobného rozpoznat.

Klekl si, aby se podíval lépe, a tak nezaslechl Faith přicházet, dokud neotevřela branku v plotě.

„Jen tam nespadni,“ škádlila ho a zůstala stát za jeho zády. „Garnet říká, že tahle studna náleží Bohyní, a pochybuju, že by se Bohyni líbilo, kdyby dovnitř spadl takový hromotluk, jako jsi ty.“

Faith na sobě měla pruhované fotbalové tričko a přes ně džínové lacláče a v tomhle oblečení působily její ostříhané vlasy a jemné rysy ještě křehčím dojmem. Ať se jde Garnet vycpat, pomyslel si Nick, ale nahlas to neřekl. „Vždyť jsem se jaksepatří modlil, koukej, plazil jsem se tady po kolenou.“

„Nedělej si z toho legraci, Nicku. Tady je posvátné místo.“

Vstal, vrátil se na lavičku a ukázal na místo vedle sebe.

„Nemyslel jsem to zle. Pojď se sem posadit, vždyť celý den stojíš na nohou.“

Poslechla, ale držela si od něj odstup. Toužil po ní a to ho rozptylovalo, ale netroufal si překročit hranice, které Faith stanovila, z obav, že by tím mohl zničit přátelství, které mezi nimi v uplynulých měsících vzniklo. Přesto ho představa, že tyto hranice Faith překročila s někým jiným, doháněla k šílenství; musel se ovládat, aby se jí nezačal vyptávat, kdo to byl… a proč o něm stále nechce nic prozradit.

Neměl ovšem mnoho příležitostí být s Faith o samotě.

Garnet Toddová ji zahrnovala mateřskou péčí a zároveň ji hlídala; nijak se nesnažila skrývat, že se jí Nickův zájem o dívku nelíbí. Několikrát zašel po práci na Garnetinu farmu, aby se tam s Faith uviděl, ale jen nepohodlně seděl s oběma ženami v primitivní kuchyni a připadal si jako nevítaný viktoriánský ctitel. Proto navrhl tohle dostaveníčko v zahradě.

„Někteří lidé si myslí, že právě tohle místo si představoval Malory, když napsal, že se Lancelot uchýlil do ústraní jednoho údolí poblíž Glastonbury,“ přemítal Nick nahlas a natáhl paži na horní hranu lavičky, jen kousíček od Faithiných ramen. „Myslíš, že přesně tady mohl Lancelot dožít své dny a snít o Guinevře, která pobývala v klášteře

jako jeptiška? Zemřeli prý skoro současně, jen v rozmezí několika měsíců, vědělas to?“

Faith se zachvěla. „To je příliš smutné a tahle zahrada nemá být smutná, naopak dokáže uzdravovat.“

„Řekl bych, že pro Lancelota mohla být svým způsobem uzdravující, pokud si tady vyřešil své vztahy s Guinevrou a Artušem. A když už nenašel Grál, pak mu to možná život u tohohle pramene, o kterém se říkalo, že z něj prýští Kristova krev, mohl tak trochu vynahradit.“

„Úplně ho tu vidím,“ prohodila Faith zasněně a zaklonila hlavu, takže se mu vlasy otřela o paži. „I s jeho malou chýší uprostřed lesů a s pramenem vyvěrajícím na svahu kopce.“ Zvážněla. „Ale ten druhý pramen, vytékající tam dole, mu připomínal temnotu, která nadejde.“

„Bílý pramen?“ Ten prýštil přímo na úpatí Toru, a pokud Červený pramen představoval ženský prvek, pak Bílý pramen zase reprezentoval prvek mužský.

„Garnet říká, že je to vstup do Annwn, domova Gwyn ap Nudd, Pána podsvětí. A já v těch místech cítím… něco temného.“

„To jsou přece nesmysly, Faith.“ Položil jí ruku na tvář a obrátil její obličej k sobě. „Přece tomu doopravdy nevěříš, že ne? Je to jen pohádka.“

„Jak to můžeš vědět?“ Odvrátila se od něj a sedla si zpříma. „Druidové byli naladěni na samotnou Zemi a nic mocnějšího neexistuje.“

„Ale to je přece mýtus, Faith! Jsou to jen symboly.

Vysvětlovali si tak svět. Nikdo by to neměl brát doslovně.“

„Je snad mýtus to, co potkalo Jacka? Ty nevěříš, že je to doopravdy?“

„To ano, ale…“

„Pokud k nám může Edmund mluvit přes propast devíti set let, tak jak můžeš určovat, co je pravda a co ne?“ Faith vstala a upřela na něj rozzlobený pohled.

„Ale to je něco jiného…“

„Jak to?“

„Samozřejmě!

Glastonburské

opatství

skutečně

existovalo a opravdu tam žili mnichové. Edmund byl člověk z masa a kostí…“

„Můžeš to dokázat?“

„To nemusím dokazovat, sám jsem byl svědkem jeho promluv, zažil jsem to.“

„Tak jak potom můžeš tvrdit, že to, co zažili jiní lidé, nemá žádnou hodnotu?“ obořila se na něj.

Zůstal na ni upřeně zírat. Takhle si setkání s ní nepředstavoval. „Podívej, Faith, co kdybychom se sešli ještě dnes večer? Můžeme o tom hovořit, ale teď přijdeme oba pozdě do práce.“

„To nemůžu. Garnet chce, abych po večerech studovala.“

„Co abys studovala? Pohanství?“ Slyšel ve svém hlase opovržlivý tón.

Faith zvedla vzdorně bradu. „Je to nejstarší náboženství, starší než křesťanství. To na něj jenom navazovalo. Tohle říká dokonce i Simon.“

„O to teď nejde. Měla bys dělat normální, obyčejné věci. Dokončit školu a taky se rozhodnout, co budeš dělat v životě dál, a jak se postaráš o dítě. Potřebuješ se vrátit domů, Faith.“ Jakmile to vyslovil, už věděl, že to byla chyba, a tím horší, že i kdyby si jeho rady vzala k srdci, s největší pravděpodobností by ji ztratil úplně.

„Nedělej mi tu kázání, Nicku,“ odsekla. „A nevykládej mi, jak mám žít. Zatím to šlo docela dobře.“

„Jen proto, že se tě ujala Garnet, a od té to určitě není nezištné…“

„Vůbec nevíš, o čem mluvíš! Garnet mi rozumí a ví, že mám před sebou nějaký důležitý úkol, jen zatím nevím, co to přesně je. Tak do mě přestaň rýpat, jo?“ Prudce se otočila, otevřela branku a zabouchla ji za sebou.

Nick vyskočil. „Faith, promiň…!“ volal, ale dívka už sbíhala dolů z kopce, pryč od něj.

Kapitola 5

Také jsme se setkali s určitou žárlivostí ze strany té části společnosti, která pohlíží na všechno pozitivní a šťastné jako na směřování ke zlu a na všechnu krásu jako na mámení ďábla; protože nepochybně došlo k tomu, že mladí lidé, kteří s námi studovali, získali živost a sebevědomí, které je odlišovaly od jejich vrstevníků.

RUTLAND BOUGHTON,

z Hnutí festivalu v Glastonbury

Garnet dala Faith heřmánkový čaj a uložila ji do postele, aby si zdřímla. Pak se vydala dolů z kopce ke kavárně. Dnes nevnímala krásu vlahého dne. Buddy poslal dívku domů už po obědě a trval na tom, že si musí vzít odpoledne volno.

Garnet teď potřebovala vědět, co se dnes po ránu přesně odehrálo.

Byla ráda, že kavárna zela prázdnotou, Buddy právě odklízel stoly po poledním shonu. Když vstoupila, usmál se

na ni, s dvorným gestem mávl ubrouskem a ukázal jí, že se má posadit.

„Jsi přímo pastva pro oči, drahoušku. To byl dnes strašný den, jsem vorvaný jak borůvka!“ Pořád protahoval slova po texaském způsobu, třebaže svoji řeč prošpikovával anglickým slangem.

„A ty jsi zase živá ukázka zmatení kultur,“ odpověděla Garnet. Na Buddyho kostnaté postavě a prošedivělém ohonu bylo něco, co ji nutilo představovat si Divoký západ, třebaže se vždycky zapřísahával, že s krávami přišel do styku jedině na talíři a že pomalu nepozná, který konec koně by ho mohl ohrozit kousnutím.

„Dáš si čaj?“ zeptal se. „Vypadáš, že by ti udělal dobře hrnek pořádně silného.“

„Ano, prosím,“ přisvědčila Garnet vděčně a počkala, dokud nepřinesl ke stolu dva šálky.

„Jak jí je?“ zeptal se, když se posadil naproti ní.

„Doufám, že spí. Co se tady dnes ráno stalo, Buddy?“

„To kdybych věděl! Přišla o pět minut později, to se jí stalo vůbec poprvé, měla nateklé oči a mlčela jak zařezaná.

Celé ráno jí padaly věci z rukou, jako by je měla děravé, a pak jsem ji přistihl, jak brečí do polívky.“ Zavrtěl hlavou.

„Bylo jasné, že chudák holka nedokáže pracovat, a tak jsem ji poslal domů. Ale nebyla vůbec ráda.“

Garnet si povzdechla. „Nikdy jsem si nepomyslela, že se budu starat o dospívající dívku, a ještě k tomu těhotnou.

Dnes ráno odešla z domu dřív, a tak jsem si myslela, že potřebuješ s něčím pomoct.“

„Myslíš, že se po cestě s někým setkala? Ale s kým?“

„Odhadovala bych, že nejspíš s Nickem Carlislem, čert ho vem! I když jsem nikdy neviděla, že by ji setkání s Nickem takhle rozhodilo.“

„Možná to byl někdo jiný. Co třeba otec toho dítěte?

Zmínila se ti o něm někdy?“

„Vůbec ne, ani náznakem. Ale napadlo mě… Faith se mi včera večer zmiňovala, že si Winnie Catesbyová chce promluvit s jejími rodiči. Možná že ji vyvádí z míry právě tohle.“

„Cože, ta farářka?“

„Říkáš to, jako by Winnie měla nějakou ošklivou nemoc, Buddy,“ zasmála se Garnet. „Je to z gruntu hodná ženská.“

„Tak jí dovol, aby tu holku poslala zpátky domů k mamince. Aspoň ti ubude starost.“

„To nemůžu,“ odpověděla Garnet bezvýrazně.

„A proč sakra ne? Mně se to zdá jako nejrozumnější řešení.“

„To by taky bylo, ale je to nebezpečné.“

„Nebezpečné?“ stáhl Buddy obočí. „Myslíš, že by jí její táta ublížil?“

„To nevím. Nikdy to sama neřekla, nebo aspoň ne výslovně. Ale v té rodině prostě není něco v pořádku.“

„Kdyby té holce někdo zkřivil vlásek, pak bych si to s ním vyřídil, táta netáta,“ naježil se Buddy.

„Jsi hodný člověk, Buddy, na rozdíl od jiných. Ale tak jednoduché to není.“ Garnet se snažila vyjádřit slovy to, co s takovou jistotou cítila. „Faith působí jako magnet, ústřední bod přitažlivosti pro síly daleko mocnější, než je její otec.

Ona i její dítě jsou ohroženy něčím děsivým, tím jsem si naprosto jistá. Faith se mnou musí zůstat, jedině tak ji můžu ochraňovat.“

„A co ten kluk, co tě tak znepokojuje, ten Nick? Patří snad k tomu nebezpečí?“

„To nevím. Ale odvádí její pozornost a to si Faith právě teď nemůže dovolit.“

Buddy si pohrával se svým hrnkem a pak jí neochotně pohlédl do očí. „Jsi si jistá, že… nereaguješ přehnaně?“

„Já přece nechci, aby se mi mé obavy potvrdily, Buddy.

A nezáleží mi na tom, co si o mně kdo myslí. Nechci riskovat Faithin osud, pokud je to v mých silách. Copak s tebou to tak není?“

„Taky už jsem si zvykl mít ji tady, jestli chceš znát pravdu. Kdyby se jí něco stalo…“

Garnet si pomyslela, jaký jsou zvláštní pár. Bezdětní, svobodní, bez rodin. A tahle dívenka se najednou objevila v jejich životech a proklála je jako šíp.

„Prostě na ni dohlédni, Buddy, když je tady. Slib mi, že na ni dáš pozor.“

Nic víc udělat nemohla… ale hrozně se bála, že to nebude stačit.

Faithina rodina bydlela v městečku zvaném Street, vzdáleném jen tři kilometry od Glastonbury, za líně tekoucí říčkou Brue. Kdykoli Winnie přejížděla zdejší most, napadlo ji, jak je těžké si představit, že právě tady se prý zjevila králi Artušovi Panna Marie. Ale tenkrát bylo tohle místo možná inspirativnější.

V městečku sídlila obuvnická továrna Clark Shoe Company. Clark patřil k osvícenějším viktoriánským podnikatelům, a tak poskytl svým zaměstnancům pěkné domky a městečko si udrželo až dodnes ovzduší spořádané prosperity. Zdejší prostředí kontrastovalo s ošumělým vzhledem Glastonbury, ale Winnie se stejně v Glastonbury líbilo víc.

Faith jí neochotně přiznala, že její příjmení zní Willsová, a poskytla Winnie adresu domku v úhledně působící ulici poblíž místní policejní stanice. V půl šesté Winnie zaparkovala auto před domem Willsových. Stál až na konci tiché ulice cihlových dvojdomků, působících dojmem, jako by v nich bydleli účastníci soutěže o nejlépe udržovanou zahradu. V dohledu nebyl ani jediný nesestříhaný živý plot, ani rostlinka plevele, což Winnie až trochu stísňovalo. Nikde neviděla ani známku života: žádná jízdní kola, skateboardy, nikdo nekypřil vzorně upravené záhonky.

Jakmile ale přistoupila blíž ke vstupním dveřím, postřehla známky zanedbanosti, které nebyly z ulice patrné, záhonky byly zaplevelené a petúnie a begonie v květináčích někdo nechal vyschnout a zahynout. Zazvonila a za okamžik jí otevřela dveře žena zhruba stejného věku, jako byla sama Winnie. Měla na sobě elegantní kostýmek, jako by se právě vrátila z kanceláře, a byla by pohledná, nebýt výrazu vyčerpání a ustaranosti.

„Paní Willsová? Mohu s vámi mluvit?“

„Je mi líto, ale církvi už jsme přispěli,“ chtěla jí žena zavřít dveře před nosem.

„Paní Willsová, týká se to vaší dcery.“

Žena na ni zůstala zírat a ruka jí vylétla k hrdlu v gestu šoku, které Winnie vídala až příliš často.

„Je v pořádku a daří se jí dobře, paní Willsová,“

ujišťovala ji spěšně. „Mohu jít na chvilku dál, prosím?“

Paní Willsová ustoupila zpátky jako náměsíčná a svezla se na pohovku v malém, formálně zařízeném předním salonku. Ve vzduchu se vznášela slabá vůně vařených brambor. „Je snad… je děťátko…“

„Faith je zdravá jako řípa a s těhotenstvím nemá žádné potíže.“ Vinnie si sedla vedle ní. „Jmenuju se Winifred Catesbyová a Faith mě požádala, abych za vámi zašla.“

Možná že si trošku přizpůsobila pravdu, ale to přece nemůže uškodit.

„Kde, kde je teď?“ Paní Willsová se začala zvedat, jako by si okamžitě chtěla pro svoji dceru dojít.

„Jmenujete se Maureen, že ano?“ Winnie jí jemně položila ruku na paži. „Maureen, Faith chtěla, abych vám vyřídila, že je v bezpečí a daří se jí dobře.“

„Ale vrátí se domů? Vrátí se přece domů, ne?“

Winnie věděla, že tohle bude těžké. „Zatím ne, Maureen. Zdá se, že je spokojená tam, kde je teď, alespoň pro tuto chvíli, ale přála si, abych vám vyřídila, že se jí po vás stýská, a stejně tak po bratrovi a sestře.“

Maureen Willsová si zakryla obličej rukama. „Vy nevíte… vy si nedokážete představit, jaké to bylo,“ vyrážela ze sebe přiškrceně. „Když přijdete o své děťátko a nevíte ani, jestli je živé, nebo mrtvé. A Gary, Gary nám nechce ani dovolit, abychom vyslovili její jméno, pro Meredith a Jona to bylo tak strašné…“ Zvedla obličej, posetý červenými skvrnami z rozčilení a mokrý od slz. „Jak nám to jen mohla udělat?“

„Maureen, děti se dopouštějí chyb. Všichni děláme nějaké chyby, ale zrovna tuhle je těžké napravit. Jsem si jistá, že Faith určitě nechtěla nikomu z vás ublížit.“

„Tak proč je tak umíněná? Kdyby nám jen řekla, co se vlastně stalo, s kým to má, nebo kdyby prostě měla dost rozumu a šla na…“ Maureen se rychle odmlčela a vrhla pohled na Winniin kolárek. „Nikdy mě nenapadlo… když jí Gary řekl, že už je dospělá, a pokud nám udělá takovou

hanbu, může se o sebe postarat sama, ani mi na mysl nepřišlo, že opravdu odejde.“

Winnie naslouchala, povzbudivě přikyvovala a uvědomovala si, jak zoufale už Maureen Willsová musela toužit se s tím vším někomu svěřit.

„Když jsem přišla na to, že zmizela, bylo to pro mě samo o sobě dost hrozné. Ale nepomyslela jsem si, že už to tak zůstane. Každou minutu, každou hodinu jsem čekala, kdy už uslyším, jak se otevírají dveře. Nebo kdy zavolá a požádá mě, abych ji někde vyzvedla. Někdy jsem se přistihla, jak mě napadá, že ji přece musím vyzvednout z fotbalového tréninku nebo ze zkoušky sboru, ale pak jsem si uvědomila…“

„Pověděla mi, že zpívala ve sboru. Zřejmě to pro ni hodně znamenalo.“

„Byla v Somerfieldu. Byli jsme na ni pyšní.“

„Faith je výjimečná dívka, paní Willsová, Maureen.

To, co se stalo, na tom nic nemění. Málokdy jsem viděla dívku jejího věku, která by měla tolik odvahy a samostatnosti.“

„Chci ji vidět, prosím! Nemůžete mě vzít s sebou, abych se s ní setkala?“

Takovou prosbu, pronesenou v slzách, bylo nesmírně těžké odmítnout, ale Winnie zavrtěla hlavou. „Nesmím zradit Faithinu důvěru. Povím jí však, co jste říkala, a udělám všechno, co bude v mých silách, abych vám s ní

domluvila schůzku. Myslím, že to je všechno, na co se můžeme v dané chvíli upnout.“

„Ale kde je? Jak se jí vede? Jí dost? Navštěvuje snad váš kostel?“

„Znám Faith jako přítelkyni, nesetkala jsem se s ní v rámci své profese,“ vysvětlila Winnie. „Má zaměstnání i bydlení a také má kolem sebe řadu lidí, kterým záleží na tom, aby se jí vedlo dobře.“

„Ale co si počne, až se to dítě… kdy to má vlastně být?“

„Myslím, že koncem října. Nevím, co hodlá dělat potom, ale ještě nám zbývá čas, abychom našli nějaké řešení. Kdybyste…“

Zezadu z domu se ozvaly nějaké zvuky a Maureen Willsová ztuhla a gestem ruky Winnie naznačila, aby mlčela. „To je Gary a děti. Nechci, aby… bude lepší, když si s ním promluvím sama. Mohla byste…“

Maureen vypadala tak vyděšeně, že jí Winnie rychle podala svoji vizitku, kterou vytáhla z kabelky, a vstala.

„Tady je můj telefon, zavolejte mi.“

Pohladila Maureen po chvějících se rukou a vyšla ven z domu. Ještě zaslechla zuřivý mužský hlas, jak volá: „Maureen, kde k čertu vězíš? Ty zatracené hranolky se úplně připálily! Tak Maureen!“

Winnie jela domů a myslela na to, že snad dosáhla určitého pokroku v postupném smiřování Faith s její rodinou, třebaže snaha o skutečný návrat by zatím nebyla

moudrá, pokud pan Wills pouští hrůzu tak, jak v náznacích postřehla. Zdálo se jí, že všechno vázne právě na jeho osobě.

Winnie se s něčím podobným setkala při práci s farníky už mnohokrát: muži často pokládají těhotenství své dcery za osobní urážku a i ve vyrovnanějších rodinách v tom bývá přimíšena trocha žárlivosti. Za zvláštní pokládala, že Faith tak důkladně utajuje a chrání svého chlapce, který o ni podle všeho přestal jevit zájem.

Další obtížný úkol, který ji čekal, tedy spočíval v domluvení schůzky Faith s matkou někde na neutrální půdě.

Když se blížila k domovu, usoudila, že k tomu bude ideální její pracovna v budově vikářství.

Vikářství leželo na Butleigh Road ve vesnici Compton Grenville jižně od Glastonbury. Winnie si zamilovala svoji farnost v této mírné krajině, s výhledem na Levels na východě a na Hood Monument na vrcholku lesnatého Windmill Hill na západě. Budova vikářství byla typická pro viktoriánskou dobu, vysoká, neútulná a plná průvanu, ale během pěti let působení si Winnie její výstřední styl oblíbila.

Důkladná renovace takového domu by samozřejmě stála celé jmění, ale Winnie dělala, co mohla v rámci fondů diecéze, a také použila část malého dědictví, které jí a Andrewovi připadlo po rodičích. Přední salonek si upravila jako kancelář a velkou starou kuchyň vybavila tak, aby se v ní dalo příjemně posedět a stolovat.

Zabočila na příjezdovou cestu s radostí, jakou vždycky v té chvíli cítila. S Jackem neměli na dnešní večer žádné plány ani ji nečekaly žádné závazky související s prací, a tak se těšila na tichý večer, který stráví přípravou nového kázání. Pak ale ke svému překvapení spatřila Andrewovo auto zaparkované poblíž kuchyňských dveří.

Andrew ji poslední dobou navštěvoval bez ohlášení dost často. Winnie svého bratra zbožňovala, ale uvědomovala si, že to Andrew dělá daleko víc kvůli sobě než kvůli ní. Začal na ní být až příliš závislý a ona se ho snažila ujišťovat, že její vztah s Jackem mezi nimi nic nemění, i když v hloubi duše tušila, že to není tak úplně pravda a že už ledaco změnil.

Zaparkovala auto, vytáhla z kufru jídlo, které si koupila k večeři, a vešla zadními dveřmi dovnitř. Andrew seděl u kuchyňského stolu, před sebou rozložený Observer a v ruce poloprázdnou skleničku vína. Vzhlédl k ní s uličnickým úsměvem.

„Ahoj, zlato! Přinesl jsem ti láhev dobrého burgundského a pomyslel jsem si, že tu chvíli pobudu a taky ho ochutnám.“

„Koukám, že jsi s tím už začal,“ políbila ho na tvář a odložila na stůl nákup. Vesele působící kuchyň měla v celém domě nejraději. Na oknech byly jasně červené textilní žaluzie, a tak ranní slunce naplňovalo místnost červánky,

starou pohovku a křeslo potáhla kombinací látek červené a jablkově zelené barvy.

Teď ve večerním světle vypadaly živé barvy tlumeně a místnost působila příjemně chladně. Andrew prozkoumal obsah její tašky s nákupem. „Chleba, kus sýra, pravý farmářský čedar!, jablka a tady máme čokoládu značky Cadbury’s. Plánuješ si romantickou večeři ve dvou?“

„Kdepak, spíš pracovní, takže bych to s vínem neměla přehnat. Ale skleničku si dám a chvíli si odpočinu, než se do toho pustím.“ Winnie si vytáhla z příborníku sklenici a posadila se vedle Andrewa. Zula si boty a ulehčeně si vydechla.

Lidé jim často říkali, že jsou si podobní, ale podle jejího názoru podědil Andrew mnohem lepší rysy. Byl vyšší, štíhlejší a Winníiny příjemné tahy obličeje a věčně neučesané hnědé vlasy u něj v zušlechtěné podobě vytvářely nenápadnou pohlednost. Brýle v kovových obroučkách mu dodávaly na distingvovanosti. Dokonalý profesor, pomyslela si a s úsměvem si nalila.

Andrew zvedl tázavě obočí. „Takže jsi dnes slavila úspěchy? Vypadáš tak spokojeně, jako by se ti právě podařilo něčím okouzlit samotného biskupa!“

„Bylo to těžší.“ Váhala. Kolik toho smí Andrewovi říct o Faithině situaci, aniž zradí její důvěru? Neuvedla žádná jména, ale stručně mu vylíčila svou snahu zprostředkovat smíření mezi dívkou a její rodinou.

Andrew točil sklenkou, až víno vytvořilo vír, pak trochu upil a podíval se na ni přes okraj poháru. „Winnie, nezdá se ti, že překračuješ určité hranice toho, co je vhodné? Ta dívka není členkou tvé kongregace, nikdo po tobě nechtěl, abys do toho zasahovala, a můj dojem je, že patrně způsobíš víc škody než užitku.“

Zůstala na svého bratra ohromeně zírat. „Mojí prací je pomáhat lidem; ať jsou to moji farníci nebo ne. To přece víš.

A nikdy bych za rodiči té dívky nezašla, kdybych od ní neměla svolení. Prokristapána, vždyť je jí jen sedmnáct a stýská se jí po domově a rodině!“

„Ty vůbec netušíš, jaké jsou dnešní holky! A kluci ovšem taky. Jsou líní a čekají, že jim budou do pusy lítat pečení holubi. Pravděpodobně si zasloužila to, co ji potkalo…“

„To je přece nesmysl!“

„A k tomu je ještě spřažená s těmi tvými bláznivými kamarády, a to už o ní samo o sobě také něco vypovídá!

Proč si vůbec myslíš, že ti ta holka řekla v čemkoli pravdu?“

Andrew znechuceně zavrtěl hlavou. „Zdá se, jako bys od té doby, cos potkala Jacka Montforta, přišla o zdravý rozum.“

„Andrewe, co to do tebe, propána, vjelo?“ Pak jí svitlo.

„Vůbec ti nejde o moji prácí! Všechno se to týká jen Jacka, že je to tak?“

Na okamžik jí připadalo, že Andrew všechno popře, ale pak jí pohlédl do očí. „Glastonbury je malé město, Winnie.

Lidé hodně sledují jeden druhého. Včera večer jsem šel na schůzi obecní rady a můžu ti říct, že jste se s Jackem Montfortem stali oblíbeným terčem různých dohadů.

Montfort má možná dobré pohnutky, proč se chová tak podivně, ale nevidím žádný důvod, proč bys měla jít ke dnu s ním. Překvapuje mě, že si s tebou biskup diskrétně nepohovořil o tom, že se zapojuješ do pohoršujících spiritistických praktik…“

„Tak dost!“ Odstrčila židli a vstala, protože její počáteční úžas vystřídal mrazivý hněv. „Urážíš mě a vůbec přitom nevíš, o čem mluvíš. Myslím, že bys měl raději odejít.“

Andrew se také postavil, trochu vratce, a naklonil se k ní. „A jak myslíš, že se cítím já, když o mně lidé šíří drby?

Tolik let jsem se snažil vydobýt si v tomhle městečku dobrou pověst, víš, jak je těžké dostat peníze na různé projekty, a teď se mi lidé pošklebují za zády a dělají poznámky o tom, jak se mé sestře vzbouřily hormony a připravily ji o rozum. Všichni chtějí vědět, jestli s ním spíš, spíš s ním, Winnie?“

Poprvé od doby, kdy jí bylo devět let, zvedla Winnie ruku a uštědřila svému bratrovi vší silou políček.

„Inspektorka Jamesová…“

Gemma to vyslovila nahlas, zatímco řídila auto, a zkoušela si, jak to zní na jazyku. Pomyslela si, že tituly v sobě mají něco opojného. Člověk se ocitá v pokušení věřit,

že je jinou, lepší osobou, zatímco ve skutečnosti tyhle změny připomínají spíš nové vrstvy, kterými se postupně obaluje perla. Trochu víc dráždění jí přidá o něco víc lesku, další vrstvu znalostí a zkušeností.

Nebo je možné, že si ten titul přála právě proto, aby z ní udělal jiného člověka, takového, jehož pocit úspěšnosti nekalí žádný pocit ztráty a lítosti. Dělala si takové starosti s tím, jak ponese její rozhodnutí Kincaid, že se ani nezačala zabývat svou vlastní reakcí na to, že od nynějška budou pracovat odděleně. A přese všechno své nadšení a intenzivní soustředění na výcvik cítila kvůli Kincaidovi neustálou bolest, která se časem spíš prohlubovala. Představovala si, že jde o obdobu syndromu fantomových končetin, během dne se často přistihla, že s Duncanem vede imaginární rozhovory. Zdálo se, jako by jejich myšlenkové procesy byly permanentně propletené navzájem. I když je jejich práce od sebe oddělila, když každý z nich vyšetřoval stopu, vedoucí k objasnění jiného případu, stejně Gemma neustále v duchu přemítala nad tím, co s ním musí probrat a o jaké dojmy by se s ním měla podělit.

Kincaid reagoval tak, jak čekala: počáteční úžas a zdrcení rychle vystřídala nechápavá zlost. „Copak naše partnerství pro tebe nic neznamená?“ zeptal se jí a její ospravedlňování znělo i jejím vlastním uším dost chabě.

Samozřejmě se pak vzpamatoval, a dokonce se jí pokusil projevit porozumění a podporu, ale vytvořil si od ní

znatelný odstup. Během posledních týdnů výcviku v Hampshiru mu párkrát zatelefonovala a jejich rozhovory byly vcelku příjemné a nezávazné. Včera se vrátila do Londýna a našla tu jmenování do nové funkce, které na ni už čekalo. Věděla, že o tom musí Kincaidovi povědět osobně.

Protože Kincaid byl právě mimo Scotland Yard kvůli nějakému případu, vrátila se domů, dala Tobymu večeři, pak ho uložila do postele u Hazel a zamířila do Kincaidova bytu v Hampsteadu. Věděla, že by měla předem zavolat, třeba ještě není doma, má jiné plány nebo ji vůbec nechce vidět, ale možná právě obavy z této poslední možnosti ji přiměly, aby se tam vydala bez ohlášení.

Když projížděla Camden Townem, provoz nebyl velký a v teplém zářijovém večeru mohla jet v novém autě se staženými okénky. Ford Escort, jehož barva nesla romantické pojmenování Divoká orchidej, představoval velice potřebný dárek a Gemma si ho věnovala ke svému povýšení. Umožnilo jí to zvýšení platu, ale ještě víc potřebovala nějaký viditelný symbol svého úspěchu. A Kincaid ještě auto neviděl, takže měla záminku, aby mu ho předvedla přímo před domem.

Když dojela do Hampsteadu, všude se tu procházeli členové módní umělecké společnosti a pózovali, aby viděli a byli viděni v kavárnách a u stolků na chodnících, s mobilními telefony stále u ucha.

Zabočila do Carlingford Road a uviděla Kincaidovo staré MG Midget zaparkované před jeho domem a zakryté plachtou, ale to nemuselo nutně znamenat, že je doma.

Majorův přízemní byt byl tichý a stejně tak schodiště budovy, ale ani z Kincaidova bytu v horním podlaží se neozývala televize nebo stereo. Nedělala si velké naděje, že ho zastihne, ale přesto zaklepala. Za chvilku jí Kincaid otevřel dveře.

„Gemmo! Vůbec jsem nevěděl, že ses už vrátila!“

Vstřebávala podrobnosti jeho zevnějšku, jako by se neviděli mnoho měsíců, a ne jen několik týdnů: rozcuchané kaštanové vlasy, džíny a chrpově modré tričko, které mu zbarvovalo oči indigovým odleskem, bosé nohy a úsměv, při kterém se jí vždycky tajil dech.

„Včera pozdě večer,“ odpověděla a následovala ho dál.

„Neruším tě?“

„Nerušíš mě v ničem důležitějším než v pití piva a sezení na balkoně.“ Otevřel lednici, vytáhl láhev ležáku a podal ji s tázavě zvednutým obočím Gemmě.

Přikývla, vzala si od něj vychlazenou láhev a s potěšením se rozhlédla po bytě. Podařila se mu vzácná věc: interiér měl příjemný a přitom mužský charakter. Malá, ale účelná kuchyňka byla oddělena od obýváku pultem ozářeným lampou, kam Kincaid odkládal klíče, poštu a další drobnosti z domácnosti, ale i tady mělo všechno svůj řád.

Nábytek obývacího pokoje měl potahy v sytých červených, modrých a zelených odstínech, Kincaid tomu říkal barvy vitráží, a na stěnách měl rozvěšenou sbírku uměleckých plakátů londýnských dopravních prostředků.

Všechny volné kouty byly zaplněny knihami. Skutečný střed místnosti však tvořila vyhlídka, nejprve na balkon s barevnými květinami, které dostával od majora, a pak na panorama londýnských střech, zalitých světlem soumraku.

„Chceš si sem taky sednout?“ zeptal se. Gemma vyšla francouzským oknem ven a musela se hlasitě zasmát.

„Tys udělal Sidovi pozorovatelnu!“ Sid byl černý kocour, kterého Kincaid zdědil po své zemřelé přítelkyni Jasmině Dentové. Teď se po Gemmě ohlédl a upřel na ni nehybný smaragdový pohled z plošinky připevněné k zábradlí balkonu.

„Už mě omrzelo mít málem infarkt pokaždé, když vyskočí na zábradlí,“ vysvětlil Kincaid a pohladil kocoura po zádech. „Už vypotřeboval několik ze svých devíti kočičích životů, a nerad myslím na to, co by asi dělal major, kdyby Sid spadl o tři poschodí níž do záhonu jeho šlechtěných růží.“ Usadil se do zahradního lehátka, natáhl dlouhé nohy a opřel se chodidly o zábradlí. „Ta plošinka byla ale Kitův nápad.“

Gemma si sedla vedle něj a intenzivně si uvědomila jeho fyzickou blízkost. „Jak se daří Kitovi?“

Kincaid stáhl starostlivě obočí. „Ian uvažuje o tom, že by přijal práci v Kanadě. Kit chce zůstat se mnou, pokud tam Ian odjede, ale já jsem nedokázal z Iana dostat žádné rozhodné slovo. Kitovi ale rozhodně neprospěje, když ho vytrhne z jeho prostředí. A taky ho chci mít u sebe.“

„Ale jak to zvládneš?“ zeptala se a myslela při tom na konflikt mezi zaměstnáním a péčí o chlapce, a také na změny, které to bude znamenat pro její vztah s Kincaidem.

„O kolik těžší to může být, než když ho tady mám na víkendy?“

O dost těžší, pomyslela si, ale nahlas řekla pouze: „Co když Ian nebude souhlasit?“ Nikdy nedůvěřovala McClellanovi a jeho náhlému rozhodnutí, že Kitovi všechno vynahradí.

„To budeme řešit, až k tomu dojde. Zatím to není jisté ani s tou prací.“

Gemma si poposedla dopředu a vyhlédla dolů do zahrady. Růže byly v plném květu s celou vášní pozdního léta, ale obdélník trávníku byl upravený stejně úhledně jako vždycky. „Kde je vlastně dnes večer Kit? Myslela jsem, že tu bude u tebe na víkend.“

„Je v Granchesteru a připravuje Tess na zítřejší zkoušky poslušnosti. Ráno za ním jedu.“

Gemma si najednou připadala vyřazená, jako by si ti dva dovedli báječně zařídit život i bez ní. Přesto věděla, že je to nerozumné, copak se ona sama nerozhodla, že odjede?

„Myslela jsem, že tě dnes uvidím v práci,“ poznamenala.

„Pracovals na nějakém těžkém případu?“

„Dnes jsem ho uzavřel a papírování jsem přenechal svému seržantovi,“ šibalsky se zazubil. „To mu patří za to, že se tak nadšeně hrne do práce.“

„Copak já jsem taková nebyla?“

„Taková jako on ne. Vystudoval elitní školu, dokonce Eton, a je plný nejsvětějšího pracovního nadšení. Ještě nepochopil, že nemůže změnit celý svět.“

„Jak se jmenuje?“ zeptala se jakoby mimochodem.

Samozřejmě bylo směšné žárlit na mladíka, který ji nahradil.

„Doug Cullen. Není to špatný kluk a myslím, že časem, až se otrká, z něj bude slušný polda. Každopádně je inteligentní a nesrovnatelně lepší než ti předchozí dva, které mi dali.“ Upil piva a podíval se na ni. „Sama budeš šéfovat takovým zajíčkům, a už brzy. Jaký to je pocit?“

Rozpoznala v jeho tónu určitý odstup a trochu rozpačitě odpověděla: „Ještě nevím.“ Teď už mu to opravdu musela oznámit. Vyhrkla: „Dostala jsem jako svůj okrsek Notting Hill.“

Okamžik neodpovídal a pak, s pohledem stále upřeným do zahrady, tiše řekl: „Tvoje staré teritorium. To je dobré, protože tím bys to měla mít snazší. Gratuluju,“ dodal, ale viděla, že trochu nuceně.

„Bylo to těžší, než jsem čekala.“

„Ale, Gemmo, vůbec nepochybuju, že na tu práci stačíš.“

„Tak jsem to nemyslela. Víš, cítím se bez tebe tak…

osamělá. Jako by jedna moje půlka chyběla. Nikdy jsem si neuvědomila…“

Zůstal na ni upřeně hledět a pak lehkým tónem prohlásil: „A já jsem si myslel, že mi jdeš osobně předat dopis typu Milý Duncaree, na kurzu o kriminálnících jsem potkala jednoho skvělého muže…“

„To určitě!“ vykřikla se smíchem.

Posunul bosou nohu po zábradlí, až se dotkla její. „Mně se po tobě taky stýskalo.“

Gemmou po jeho nepatrném doteku projela vlna touhy a zanechala ji celou rozechvělou. Zavřela oči a snažila se přesvědčit samu sebe o tom, že všechna nervová zakončení jejího těla se jí náhle nepřesunula do levé nohy.

Když otevřela oči, zjistila, že ji Kincaid pozoruje.

„Gemmo? Není ti nic?“

Škádlivě odpověděla: „Jak moc se ti po mně stýskalo?“

Přejel jí po tváři konečkem prstu. „Požadujete názorné předvedení, paní inspektorko?“

Okamžitě se jí zrychlil pulz. „Ano, pane, hlásím, že ano, pane!“ V protějším domě zablikala světla jako na znamení přicházející noci. „Každé tvrzení musíš podepřít konkrétními důkazy, chápeš?“

„Já myslím, že je získáme dost snadno, nezdá se ti?“

Vstal, usmál se, až mu zuby zableskly v šeru, a podal jí ruku.

Kapitola 6

V historii lidských ras nastávají chvíle, kdy vnitřní život věcí vyvstává na povrch a nalézá svůj výraz a z těchto skulin se rozlévá světlo Svatyně.

DION FORTUNEOVÁ,

Glastonbury: Avalon srdce

Ležela vedle něho a naslouchala jeho tichému dechu.

Při nadechnutí pokaždé slabě zapískal v náznaku chrápání.

To jí připadalo snesitelné, což ji samotnou překvapovalo vzhledem k tomu, že tolik let spala sama.

Winnie se necítila úplně vyrovnaná s faktem, že doopravdy s Jackem spí, a věděla, že ji neomlouvá ani to, že se spousta anglikánských kněží dopouští daleko větších přestupků. Zároveň to v ní ale vyvolávalo pocit, že je to něco správného a požehnaného, a tak nemohla věřit, že by Bůh mohl tuto radost odsuzovat. Musí přece mít mnohem

horší starosti než trochu nemanželského milování… a ona je konečně má také.

Vstala z postele a snažila se potmě nahmatat trepky a župan, ale pak se rozpomněla, že tu neměla v úmyslu zůstat a její oblečení leží na hromádce na podlaze. To znamenalo, že si musí půjčit Jackův župan a navléknout si tlusté ponožky.

V této ložnici, která patřívala Jackovým rodičům, se už naučila pohybovat popaměti. Když tu zůstala přes noc poprvé, Jack se rozpačitě přiznal, že sám spí na úzké posteli ve svém bývalém dětském pokoji a dosud si nedokázal zabrat mahagonovou sloupkovou postel, v níž spali skoro padesát let jeho rodiče. Úzká postel jim ale oběma nestačila, a tak se nakonec společně přesunuli do ložnice.

Jackův dům jí připadal studený i v jasných letních dnech, ale teď v říjnu byl přímo mrazivý. Winnie někdy napadlo, že ten chlad působí stín Toru, ale to byl samozřejmě nesmysl. Třásla se zimou a připomněla si, že dům je starý a nemá dost výkonné ústřední topení.

Scházela opatrně po schodech a přidržovala se zábradlí.

Na okamžik se jí v duchu vybavila představa, jak se k sobě s Jackem tisknou v její útulné, teplé ložnici v budově vikářství. Věděla však, že ať by si počínali jakkoli diskrétně, stejně by se dostali do lidských řečí, a právě teď si opravdu nepřála vyvolat ještě víc pomluv. Její nadřízená, arcijáhenka Suzanne Sanborneová, už projevila starost nad fámami o

tom, že si Winnie zahrává s paranormálními jevy. Winnie měla podezření, že celou věc způsobil Andrew.

Andrew se jí po hádce omluvil a ona se ze všech sil snažila všechno s bratrem urovnat, ale přesto mezi nimi zůstávalo určité napětí a bála se, že se to už nikdy úplně nespraví. Jeho kritika se jí hluboce dotkla a odpustit mu úplně pro ni bylo těžké. „Řiď se tím, co sama kážeš,“

zašeptala, když došla do kuchyně.

Rozsvítila světlo nad stolem, otevřela lednici, nalila si do hrnečku mléko a strčila ho do mikrovlnky.

Pomyslela si, že by se od Jacka mohla něco přiučit, pokud jde o schopnost odpouštět, vytáhla nápoj a nadechla se sladké, uklidňující vůně horkého mléka. Dnes při večeři se konečně odhodlala povědět Jackovi, že v minulosti měla vztah se Simonem Fitzstephenem. Jack ji jen jemně ujistil: „Nikdy jsem si nemyslel, že jsi nějaká světice, Winnie. Je škoda, že sis s tím tolik měsíců dělala starosti.“

„A tobě to nevadí?“

„Představa tebe s jiným mužem by mě samozřejmě trápila,“ přiznal, „jenomže tohle už je dávno a nechápu, jak by to mohlo souviset s námi dvěma.“

„Ještě jsem ti nepověděla, proč jsem se s ním rozešla.“

Winnie váhala a rovnala si v hlavě příběh, který si nechávala sama pro sebe přes deset let. „Simon měl jednoho oblíbeného studenta, Raye. Ten se zabil při autonehodě.“

„Byli jste přátelé?“

„Ano. Byl by z něho dobrý kněz, měl velkou schopnost soucítění a skutečný talent duchovně pečovat o věřící. Byl to ale také vědec a Simonův ctitel. Kdyby zůstal Ray naživu, myslím, že by z té úcty vyrostl, ale nedostal k tomu šanci.“

Jack se zamračil a řekl: „To byla tragédie, ale stejně nechápu souvislost se Simonem.“

„Ray pracoval pod Simonovým vedením na výzkumném projektu, týkal se jedné obskurní legendy o Grálu z třináctého století. Po Rayově smrti Simon uveřejnil tu publikaci pod svým jménem.“

„To byl určitě nějaký omyl…“

„Nebyl. Několik měsíců po Rayově smrti mě jeho příbuzní požádali, abych roztřídila jeho věci. Našla jsem originál. Když jsem o tom pověděla Simonovi, tvrdil, že tu práci napsal sám a Ray mu ji jen přepsal.“

„Samozřejmě, tak to asi bylo,“ prohlásil Jack s úlevou.

„Jenže Ray nechal spoustu poznámek, které se k tomu vztahovaly. Absolutně se nedalo pochybovat, že provedl všechen potřebný výzkum a také sám tu práci napsal.“

Jack o tom chvíli uvažoval a pak se zeptal: „Povědělas o tom někomu?“

Winnie cítila, jak se červená. „Ne. Simon mi pohrozil, že to vysvětlí biskupovi jako můj naschvál, protože mě odmítl jako ženu, a že se postará, abych nikdy nedostala slušnou práci. Měl opravdu dost vlivu, aby to dokázal. Tak

jsem přesvědčila samu sebe, že je to jen nedůležitá záležitost mezi učenci, nic, co by někomu opravdu vadilo, a od té doby se kvůli tomu nenávidím.“

Jack jí sevřel ruku. „Bylas ještě mladá a nezkušená…“

Zavrtěla hlavou. „Pro to, co jsem udělala, neexistuje žádná omluva. To vím. Taky ale vím; že Simonu Fitzstephenovi nesmíš důvěřovat. Okamžitě tě zradí, pokud mu to přinese nějakou výhodu.“

„Ale vždyť mě nemůže nijak zradit,“ namítl Jack. „Co by asi Simon mohl získat tím, že mi pomáhá?“

„To nevím, ale slib mi, že budeš opatrný.“

S tím se musela spokojit. Jack trval na tom, že nechce Simona odsuzovat, a Winnie si uvědomila, že by si ani nepřála tuhle Jackovu vlastnost měnit, patřila k důvodům, proč ho milovala.

Zatoužila, aby její bratr dokázal být stejně velkorysý.

Myšlenky se jí znovu zatoulaly k problému, kvůli kterému dnes nemohla spát. Neviděla jiný způsob, jak Andrewa uklidnit, než se přestat scházet s Jackem, a k tomu ochotna nebyla, anebo přesvědčit Jacka, aby vzdal svou komunikaci s Edmundem, a k tomu nebyl zase ochoten on, pokud by to ovšem vůbec mohl provést. Tahle trhlina ve vztahu s bratrem Winnie vytrvale hryzala asi jako bolavý zub.

Upíjela mléko a při tom myslela na Faith Willsovou a na to, jak Andrew kritizuje její snahy dívce pomoci.

Andrewovi ovšem dala určitým způsobem za pravdu

skutečnost, že se všechno rozhodně nevyvíjelo tak, jak Winnie doufala. Přesto byla stále přesvědčena, že se zachovala správně. Faith souhlasila, že se sejde s matkou, dokonce určila čas schůzky na vikářství, ale pak si to náhle rozmyslela. Winnie už nedokázala její rozhodnutí zvrátit a Faith jí to nijak nevysvětlila. Čím víc se blížil termín porodu, do kterého teď zbývalo už jen pár týdnů, tím větší starosti si Winnie o dívku dělala.

Garnet ji sice ujišťovala, že s Faith je všechno v pořádku a její těhotenství působí zcela normálním dojmem, ale Winnie vycítila, že před ní obě přece jen něco skrývají a že se jí vyhýbají. Nebyla si jistá, zda se jim neodcizila svou snahou přivést Faith zpátky k rodičům.

Ani napětí mezi Garnet a Nickem nezesláblo, jako by jejich společné obavy o Faithin osud jen zesilovaly jejich vzájemnou nevraživost.

A pokud Winnie věděla, nikdo ze členů skupiny zatím doopravdy nechápal, co po nich Edmund přesně žádá.

Winnie si povzdechla, odložila prázdný šálek a třela si zamyšleně tvář. Byla unavená, ale necítila se ospalá, a stále se nemohla zbavit pocitu, že události spějí k nějakému vyvrcholení. Nedokázala najít útěchu ani v citátu z Listu Efezským, který se jí náhle vynořil v mysli. Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům

zla. Může snad být něco pravdy na Garnetiných temných předpovědích zkázy, kterou způsobí zhoubné síly zla?

Samozřejmě že ne, napomenula se. To je přece nesmysl.

Ale bez ohledu na příčinu zlé předtuchy, která se jí zmocňovala, věděla, že musí ochraňovat Jacka, jak nejlépe dokáže, ale že to bude moci dělat jen tehdy, když bude přesně vědět, čemu má čelit.

Sice se jí to příčilo, ale věděla, že si už opravdu musí o všem promluvit se Simonem Fitzstephenem… a nesmí při tom zapomínat, že je to ona, kdo je tu ve výhodě.

Když dospěla k tomuto rozhodnutí, opláchla šálek ve výlevce, zhasla světlo a vystoupala zpátky po schodech.

Zalezla pod přikrývku, přitulila se k Jackovu pevnému, hřejícímu tělu a okamžitě upadla do hlubokého spánku beze snů.

My, kdo jsme svědky… musíme želet dne, kdy přišel Thurstan… tehdy k nám sestoupila temnota…

Simon Fitzstephen seděl vedle Jacka Montforta u kulatého stolu ve svém obýváku a nahlas překládal text, který si Montfort právě zapsal do bloku. V krbu praskal oheň a ze sterea tlumeně znělo aranžmá Miserere mei od Williama Byrda. Teď k večeru byly těžké sametové závěsy na oknech zataženy.

Simon pozval Jacka, aby dnes pokračovali v genealogickém pátrání, ale teď ho napadlo, aby ještě jednou zkusil požádat Edmunda o bližší údaje. Fitzstephen byl

přesvědčen, že přítomnost ostatních členů skupiny brání procesu automatického psaní. Bylo možné, že mu výsledky dnešního sezení dávají za pravdu.

Thurstan byl prvním normanským opatem v Glastonbury a přivedl ho sem z francouzského Caen Vilém Dobyvatel, aby nahradil Aethelnotha. Simon odhadl, že Edmundovi muselo být něco kolem čtrnácti let, když se stal v roce 1077 Thurstan opatem.

Jackova ruka se znovu rozběhla po papíru. Kostel nebyl nikdy dostavěn… leželo na něm prokletí. Jednoho dne opat vstoupil do domu kapituly a promluvil proti mnichům.

Poslal pro své muže a ti mezi nás vpadli plně ozbrojeni. V

hrůze jsme se rozutekli. Někteří se uchýlili do kostela v domnění, že tam budou v bezpečí. Ale zlo… toho dne…

Francouzi vnikli na kůr… někteří zamířili šípy na oltář a jejich hroty se zabodly do kříže… Mnoho… mnichů utrpělo zranění… tři přišli o život. Krev kanula z oltáře na schody a z nich na dláždění kostela…

„Kdes byl ty?“ zeptal se Simon tiše.

Skryl jsem se ve skriptoriu mezi knihami. Ale viděl jsem všechno… později. Omýval jsem těla mrtvých… a oplakával jsem je. A stále oplakávám to, oč nás opat toho dne připravil.

„Co to bylo? Co vám opat vzal?“

Jackova ruka ale spočívala na papíru nehybně, s prsty ochablými. Za okamžik se vzpamatoval a zamrkal.

„Máme něco?“ zeptal se, odložil pero a protáhl se.

„Podívej se sám,“ Simon přecházel sem a tam po místnosti, zatímco Jack četl. Překládání z latiny mu teď sice šlo lépe, ale přesto neovládal latinu tak dobře jako Simon.

Jack došel až na konec stránky a vzhlédl. „Něčemu tady nerozumím. Proč by Thurstan mluvil proti mnichům? Dělali snad něco špatně?“

„To ne. Třebaže Thurstan byl zbožný muž, jako všichni Normané nutil mnichy, aby přestali zpívat gregoriánské chorály, které odnepaměti patřily k tradicím opatství, a aby je nahradili francouzskými zpěvy od Williama z Fécampu.

Když se mnichové bránili, Thurstan je potrestal. Musíš chápat, že tahle náhrada nebyla pro mnichy žádnou maličkostí, tyto zpěvy byly částí vlastní dřeně jejich života.“

„A Edmund byl svědkem toho krveprolití…,“ uvažoval Jack. „Ale možná je v tom ještě něco víc. Vzpomínáš si, jak Winnie říkala, že když naslouchala Edmundovu popisu bohoslužby mnichů, zmocnil se jí pocit nesmírné radosti a harmonie? Později mi prozradila, že při tom měla živé vidění, ocitla se v kostele a slyšela mnichy zpívat…“

Simon si pomyslel, že věcná Winifred Catesbyová je tou poslední, od koho by čekal, že bude mít nějaká vidění.

Nahlas řekl: „Myslíš, že to, co je slyšela zpívat… mohly by to být právě ty zpěvy, které si Edmund přeje vzkřísit?“

„To se mi zdá trochu přitažené za vlasy. Vždyť ty chorály musejí být dobře zdokumentovány…“

„Ne, počkej.“ Simonovi se něco vynořilo v paměti. Šel ke knihovně a přejel prstem po hřbetech knih, až našel titul, který hledal, ale pouhý dotek způsobil, že se mu přesně vybavilo, co potřeboval, a tak nechal knihu neotevřenou.

„Podle keltské tradice s sebou Josef z Arimathey přinesl do Británie dvanáctidílný zpěv, který byl po staletí tajně předáván dál a pocházel od předkřesťanských chrámových kněží v Egyptě. Nikdo si sice není jistý tím, co se zpívalo v Glastonbury, ale podle některých zdrojů to bylo jediné místo, kde byly tyto zpěvy udržovány v nejčistší podobě…

co když Thurstan zakázal právě tento zpěv?“

„A mnichové by kvůli tomu nasadili vlastní životy?“

Bylo zřejmé, že o tom Jack pochybuje.

„Možná ano, pokud byli přesvědčeni, že na tom závisí přežití celé společnosti. Ve starých dobách lidé věřili, že hudba a zpěv představují to nejsilnější kouzlo, že udržují člověka naladěného na vesmír a na vzájemnou harmonii.

Hudba bývala výsadou kněží a v některých kulturách se jí připisovala taková moc, že se přísně zakazovala jakákoli hudba, která se odchylovala od předepsaných rituálů. A ten dvanáctidílný zpěv byl částí keltské magie. Mohlo se stát, že obě tradice časem splynuly a tím se zvýšil význam a důležitost té hudby.“

Jack vstal a přistoupil ke krbu, aby si ohřál ruce. „Pokud máš pravdu, tak jak bychom mohli něco takového obnovit?

Vůbec netuším, kde začít.“

„Možná existuje nějaký písemný záznam,“ řekl Simon zamyšleně. „A právě v tomhle bodě to může souviset s tvou rodinou.“

Dokázali vysledovat rod Montfortů zpátky až do třináctého století, ale nenašli už vazbu mezi tímto nejdávnějším Montfortem, obchodníkem s vlnou v Glastonbury, a Edmundem, mnichem v opatství z dvanáctého století. Když se na to zeptali přímo Edmunda, řekl jen: „Krev někdy pomáhá navázat spojení… a často je zatemňuje…“

Simon si po několika měsících začal uvědomovat osobité rysy povahy jejich zpravodaje z jiného světa, a tohle byl Edmund ve své typicky tajnůstkářské podobě.

Jack se houpal na patách, což byl zvyk, který u tak velkého muže mohl působit neohrabaně, ale nebylo tomu tak. „Vážně si myslíš, že něco takového mohlo přečkat celá staletí v nedotčeném stavu?“

„Proč ne, ve farním kostele byly nedávno nalezeny dokumenty opatství,“ odpověděl Simon a snažil se nedávat najevo vzrušení. Objevit nedotčený útržek historie, držet ho v rukou…

„Ale řekněme, že bychom ten zpěv našli, tak co bychom pak udělali? Nemůžeme ho přece zpívat sami…“

„Nepředbíhejme událostem,“ uklidňoval ho Simon.

„Třeba ani nejsme na správné stopě. Je ovšem zajímavé, že většina z nás, včetně té tvé anglikánské přítelkyně, má silný zájem o církevní hudbu.“

„Winnie! Zatraceně! Za čtvrt hodinky mám být ve vikářství na večeři. Úplně jsem na to zapomněl. A Winnie pozvala arcijáhenku s manželem a svého bratra, jde o takové vyjednávání smíru, takže to bude průšvih, jestli se opozdím. Musím letět.“ Chňapl po svém plášti, visícím u dveří, a byl pryč.

Simon za ním vyšel ven na verandu. Chvíli tu zůstal stát, nevšímal si zimy a vzhlížel ke kousku oblohy, ozářené hvězdami, který byl vidět v mezeře listoví stromů nad jeho zahradou. Má vůbec Jack Montfort představu, jak důležité je to, co právě zjistili? Nebo jaké to v sobě skrývá možnosti?

Simon usoudil, že je docela dobře možné, že nemá. Teď už překonali stadium pouhých salonních hříček a je načase vyzkoušet loajalitu ostatních spojenců. Zašel dovnitř pro klíčky od auta a vydal se vykonat jednu návštěvu.

Faith připadalo, že vystoupat do toho zatraceného kopce je každým dnem obtížnější. Prudký svah Wellhouse Lane byl ještě zrádnější o to, že na asfaltu ležela kluzká vrstva rozkládajícího se listí; kdyby upadla, byla by bezmocná jako želva převrácená na záda. Nožičky dítěte se jí pevně opíraly o bránici a tlak hlavičky na sedací nerv jí působil bolest

vystřelující do stehen, alespoň tak jí to vyložila Garnet, a ta se v tom přece vyzná.

Faith se zastavila, prudce oddechovala, tiskla si dlaň na záda v kříži a snažila se rozpohybovat nohy, oteklé po dni stráveném vestoje za pultem kavárny. Dole na zemi slyšela crčení pramínku. Tyhle kopce jsou protkané vodou, protéká trubkami položenými pod asfaltem, prosakuje po stranách a vyvěrá z každé škvíry a štěrbiny.

V nehybném, vlhkém vzduchu se vznášel těžký pach kouře ze spáleného dřeva. Garnet už topila ve sporáku a Faith si představovala, jak se kouř zvedá z komína, rozlévá se po svahu jako závoj a skrývá všechno před pohledem smrtelníků. Ale v poslední době se jí rojily v hlavě podivné myšlenky a její sny byly ještě zvláštnější.

Čím víc se blížilo narození jejího děťátka, tím víc jí chyběla její vlastní matka. Často se jí zdálo ve snu, že slyší její hlas, že ji maminka volá jménem, někdy dokonce cítila její ruku na čele, jak jí odhrnuje vlasy, a pak se probudila v tiché, chladné místnosti, kde byla jedinou živou bytostí tříbarevná kočka, stočená v nohou její postele.

Znovu se vydala na namáhavou cestu do kopce a opatrně našlapovala na kluzkém asfaltu. Po levé straně se zvedal k obloze masiv Toru. První dobou po tom, co přišla bydlet ke Garnet, ráda šplhala k prameni pod farmou, dívala se na planiny Levels a představovala si, jak byla před mnoha

staletími země tam dole pokrytá vodní hladinou a Glastonbury bylo skutečně ostrovem.

Teď byla ale přitažlivost Toru příliš silná, Faith si ji nesla stále s sebou, v bdělém stavu i ve spánku. Souvisí snad tento pocit tlaku nějaké vyšší síly s tím, co se snaží dělat Jack a ostatní ze skupiny? Nebo jde o něco úplně jiného, něco tak starobylého a temného, že to sahá až do nepaměti?

Přála si, aby si o tom mohla promluvit s Winnie. Ta jí dokázala naslouchat, aniž by ji soudila a aniž by se ji pokoušela přimět, aby pohlížela na věci jejím způsobem.

Jenomže po tom, co jí pověděla Garnet, si už nebyla jistá, zda může Winnie důvěřovat. Působilo jí to smutek stejně jako rozhodnutí nesetkávat se s rodinou. Ale třebaže se jí po nich stýskalo, nemohla s tím nic dělat. To Faith věděla tak jistě, jako že teď má ve svých rukou dva lidské životy.

Když došla ke vchodu do usedlosti, vůně kouře zesílila.

Dvůr pod špičatou břidlicovou střechou byl plný stínů. Ale za chvíli už spatřila postavu Garnet, rýsující se proti teplému světlu z kuchyně, jak ji úzkostně vyhlíží v soumraku. Faith si pospíšila, aby už byla u ní.

Na rozdíl od Andrewa Catesbyho se Jack s ostatními Winniinými hosty ještě neznal.

Arcijáhenka Suzanne Sanborneová, Winniina nadřízená, byla čtyřicátnice s krátkými tmavými vlasy prokvetlými stříbrem, které se jí kadeřily kolem výrazné brady. Měla

přímočaré jednání a dokázala, že se lidé v její společnosti cítili dobře. Jack věděl, že ji Winnie má ráda a obdivuje ji.

Její manžel David Sanborne byl lékař s kvetoucí praxí ve Streetu. Jeho jemné, téměř až plaché chování tvořilo zajímavý kontrast s energičtější osobností jeho ženy.

Zdálo se, že oba Sanborneovi se dobře znají s Andrewem Catesbym, a totéž platilo pro Winniinu přítelkyni Fionu Allenovou a jejího manžela Brama. Obě ženy naslouchaly s nadšením Andrewovým historkám a smály se každému jeho žertu, takže Jacka napadlo, proč se muž, který zjevně ženy tak přitahuje, nikdy neoženil. Andrewovi se dařilo vyloučit Jacka ze všeobecného hovoru, ale nikdo jiný si to neuvědomoval a Jack se spokojil s pouhým pozorováním, dokud Winnie nepozvala společnost k večeři.

Winnie vymalovala jídelnu temně fialovým odstínem, a díky tomu se velký prostor zdál být menší a intimnější. Nad stůl zavěsila viktoriánský lustr, který objevila v bazaru, vyleštila jeho mosaz, až zářila, a vsadila do něj svíce. Efekt byl velice romantický. Winnie sama také působila v záři svící velmi půvabně. Na sobě měla tmavomodré sametové šaty, které zdůrazňovaly modrou barvu jejích očí a smetanovou pleť. Jack si nebyl jistý, jestli se nemýlí, ale připadalo mu, že Andrew pozoruje svoji sestru s ještě větším zaujetím než obvykle.

Když se pustili do prvního chodu, David Sanborne se zeptal Andrewa: „Objevily se od té doby, co jsme se viděli naposledy, nějaké nové archeologické projekty?“

„Vždycky jsou nějaké projekty, co nám věčně chybí, to jsou granty, za které by se daly realizovat.“ Andrew se ironicky usmál. „Taková věc nestojí za pozornost médií, že ano, vyzvedávat střepy keramiky z šestého století. Ale pak tu máte chlápky, kteří si říkají Pendragon a hledají na High Street poklady pomocí buldozeru, a to se hned dostane na první stranu.“

Suzanne se zasmála. „To způsobilo pěkný rozruch i na jednání městské rady. Pan Pendragon zřejmě spadá do škatulky pravého anglického výstředníka.“

„To tedy mohu dosvědčit,“ usmál se Bram Allen. „Stalo se to přímo před mou galerií. S těmi vlajícími bílými vlasy a rouchem posetým hvězdami vypadal, jako by vystoupil přímo z legendy o králi Artušovi. Museli ho násilím odvléct, chudáka, a policie mu zabavila buldozer.“

„Podle mě jsou to duševně nemocní lidé,“ prohlásil Andrew nápadně hlasitě. „Všichni tihle blázniví vyznavači různých kultů, co blouzní o všelijakých snech a vizích.“

Fiona Allenová zaraženě zmlkla a s ní i ostatní. Do rozpačité odmlky Winnie konečně prohodila: „Bibličtí proroci by mohli tvořit výjimku, co myslíš, Suzanne?“

Rozhovor pokračoval, společnost jedla nadívaného lososa s koprovou omáčkou a novými bramborami, ale kolem stolu panovala atmosféra hmatatelného napětí.

Po salátu Winnie předložila citronovou roládu, o které přiznala, že ji koupila už hotovou. „Na dezerty nemám dost trpělivosti,“ vysvětlovala. „Je s nimi moc práce, všechno to prosévání a vážení.“

„Proč se s tím trápit, když můžeš takové dobroty koupit?“ souhlasila Fiona. „Až sem přijdu příště na oběd, nezapomeň ji koupit zase!“

„Doufám, že to nebude moc brzo,“ podotkl její manžel.

„Nebo nebudu mít do galerie co pověsit. V poslední době se Fiona věnuje víc obědům než malování.“

„Myslíte, že jde o tvůrčí krizi?“ zeptal se David Sanborne se zájmem.

„Něco na ten způsob,“ odpověděla Fiona upjatě a vrhla na Brama ukřivděný pohled.

„Dá si někdo kávu?“ zeptala se Winnie vesele a jako odpověď

zazněl

jednohlasný

souhlas

přítomných,

vyjadřující úlevu.

„Pomohu ti, ano?“ nabídl se jí Andrew, když všichni vstali, aby se vrátili do obýváku.

„My to s Jackem zvládneme,“ odsekla mu Winnie.

Andrew vrhl na Jacka mrazivý pohled.

Když Jack pomohl Winnie sklidit ze stolu a vrátil se do obýváku, snažil se Andrewa ignorovat. Vložil do přehrávače

kompaktní disk s Händelovým Dixit Dominus, a jak kolem něj plynul hovor, myslel na to, co probírali se Simonem.

Bylo by možné, že si Edmund opravdu přeje, aby našli a vzkřísili k životu ztracené zpěvy opatství?

Mihlo se mu myslí, jak ho Winnie nedávno před Simonem varovala, ale řekl si, že nestojí za to se tím zabývat. Winnie se určitě musela splést, možná byla jen přehnaně zapálená pro myšlenku, že ochrání svého zemřelého přítele. A pokud se Simon skutečně dopustil něčeho tak bezcharakterního, pak Jack nebyl ochoten uvěřit, že by šlo o víc než jedinou výjimečnou epizodu, které jistě později litoval.

V naději, že získá chvíli o samotě s Winnie, se vrátil do kuchyně. Stála u pracovního stolu zády k němu a právě pokládala na tác šálky a talířky. Položil jí ruce na ramena, sklonil se k ní a políbil ji na odhalené hrdlo těsně nad okrajem šatů. Celá se uvolnila a přitiskla se k němu. Jack ji objal pažemi.

Než ale stačil promluvit, ucítil v zádech něčí pohled a zároveň slabý závan vzduchu. Obrátil se a uviděl Andrewa Catesbyho, jak stojí ve dveřích a pozoruje je.

„Výborně, Andrewe, můžeš odnést kávu,“ oslovila bratra Winnie, jako by bylo všechno v nejlepším pořádku, ale Jack si dobře všiml Andrewova zlověstného pohledu.

Winnie podala s nuceným úsměvem Jackovi tác se sýry, a když odcházel z kuchyně, slyšel, jak Andrew říká: „Dost

nevhodné chování pro farářku, lísat se k němu jako nějaká lehká holka!“

Winnie odsekla něco, čemu už Jack nerozuměl. Obrátil se, rozhodnutý se do toho vložit, ale v té chvíli vyšla z kuchyně i Winnie a tváře jí jen hořely.

„Winnie…“

„Později. Teď raději obsloužíme hosty.“

Vrátili se do obýváku, a když se usadil i Andrew, David Sanborne poznamenal: „Pěkně jste vybral toho Handela!

Mám takový dojem, že právě tohle sbor v Somerfieldu připravuje k uvedení letos o Vánocích, nemám pravdu, drahoušku?“ podíval se na svou ženu.

„Ano, jen se bojím, že náš Nigel už nebude dlouho schopen zpívat sopránové party. Všichni se modlíme, aby mu hlas ještě pár měsíců vydržel.“

„Pro chlapce toho věku musí být frustrující, když nejsou ani ryba, ani rak,“ poznamenala Winnie, stále ještě uzardělá.

„A pak, právě když se z nich něco vyklube a vyroste jim trochu chloupků na hrudi, musejí přejít na střední školu a potýkat se s Andrewem.“

„Dělám, co můžu,“ odpověděl Andrew. „Ale tihle dospívající jsou většinou pěkně vypočítaví mizerové.

Samozřejmě s výjimkou vašeho syna,“ pokývl směrem k Sanborneovým.

David Sanborne se zazubil: „Takže říkáte, že letošní maturanti se pěkně vybarvují?“

„Stejně jako v jiných letech, což znamená, že bych pokládal za hotový zázrak, kdyby se z některého stal historik.“ Šlehl po Jackovi zlomyslným pohledem. „Zrovna tady Montfort je svého druhu amatérský historik, co kdybyste ostatním pověděl, jak vás zajímá historie opatství?“

Ten mizera, pomyslel si Jack a v duchu rychle hledal přijatelnou odpověď. „Jde vlastně jen o takovou rodinnou místní genealogii. Je to zvláštní, ale když jsem ztratil oba rodiče, najednou jsem pocítil potřebu dozvědět se toho o svých předcích víc. Dokázal jsem vysledovat rod Montfortů v Glastonbury až do roku 1200, ale hlouběji do historie jsem už nepronikl.“

„Montfort je určitě francouzské jméno,“ podotkla Fiona, která od chvíle, kdy do ní její muž rýpnul kvůli jejímu malování, mlčela. „Pokud se tu vaši předkové objevili zároveň s Vilémem Dobyvatelem, pak není divu, že se po nich z dřívější doby nezachovaly žádné stopy.“

„Jste v nějakém vztahu s tím reformátorem Simonem de Montfort?“ zeptal se Bram.

„To je zajímavá myšlenka,“ začal vykládat Andrew, „ale tenhle de Montfort skončil dost špatně. Jeho revoluční nadšení vyústilo ve smrt vykrvácením na bitevním poli.“

Jack si všiml, že Winnie zbledla, a rychle poznamenal: „Simon Fitzstephen mi velice pomáhal. Jsem si jistý, že kdyby tam nějaké spojení bylo, už by to zjistil.“

„Ano, ale pověděl by vám o tom?“ podotkla Suzanne.

Když se však na ni tázavě podíval, zavrtěla hlavou. „Ale co to tu vykládám. Asi jsem toho moc vypila. Jde jen o to, že Simon byl vyhlášený tím, že si nechával informace pro sebe, pokud se mu to hodilo. Vnitřní politika církve může být překvapivě nelítostná a Simon v ní byl pravý mistr.“

David Sanborne se zvedl. „Radši bych tě měl odvézt domů, drahoušku, než začneš být indiskrétní. A zítra mě čeká časně ráno operace, víte přece, že se říká, že sedláci a lékaři nemají nikdy volno.“

„Taky bychom už měli jít,“ přidal se Bram Allen.

„Fiona si potřebuje odpočinout. Byl to zajímavý večer, Winnie. Abych tak řekl, podobný jsem nezažil.“

Při loučení Fiona pevně stiskla Jackovi ruku. Ohlédla se po svém muži a tiše Jackovi sdělila: „Já osobně jsem se s vámi velice ráda seznámila.“

Byla krásná svěží noc, na jasné obloze pronikavě zářily hvězdy, a když oba páry odešly, Andrew zůstal na verandě a přešlapoval nervózně z nohy na nohu. Winnie přistoupila k Jackovi a objala ho kolem pasu.

„No, tak abych asi nechal vás dvě hrdličky o samotě, co?“ vyštěkl Andrew, obrátil se na patě a odkráčel. Za okamžik jeho auto prudce vyrazilo po příjezdové cestě pryč.

Jack zavedl Winnie za paži dovnitř a zavřel dveře. V

jasnějším světle vstupní haly uviděl, že jí do očí vstoupily slzy.

„Byl hrozný,“ postěžovala si. „Naprosto hrozný.“

„Je mi to líto, lásko. Je to moje chyba, že jsem dopustil, aby…“

„Pokud je to něčí chyba, pak tedy moje, že jsem tohle nedokázala předvídat, ale pro jeho chování neexistuje žádná omluva.“

„On žárlí, Winnie! A myslím, že ho děsí představa, že tě ztratí.“

„Ne, v tom je ještě něco jiného, opravdu špatného, jenomže on o tom se mnou nechce mluvit. Většinu života jsme byli nejlepšími přáteli, ale teď se zdá, jako by mě pokládal za svou nepřítelkyni.“

„Nemysleme už teď na Andrewa.“ Přitáhl si ji k sobě a hladil ji po vlasech. „Jsi celá studená. Pojďme ke krbu, chci ti něco povědět.“

Gemma odstrčila židli od stolu, se zíváním se protáhla a dopila z hrnku zbytek studeného čaje. Hodiny v její maličké kuchyňce ukazovaly půl dvanácté a ona věděla, že jestli si teď nepůjde lehnout, bude zítra v práci unavená. Nedbale srovnala papíry na stole, vstala a jen v ponožkách zašla do Tobyho pokojíku.

Třebaže dnes byla jedna z prvních studených podzimních nocí, odkopal si malou přikrývku a ležel na břiše s rozpřaženýma rukama. Už brzy vyroste z dětské postýlky, ale jak by se do tohohle prostoru, v podstatě spíš komory, vešla větší postel?

Gemma mu urovnala přikrývku a s povzdechem se obrátila k odchodu. Prostě to budou muset nějak zvládnout.

O přestěhování z tohohle bytu se jí zatím uvažovat nechtělo, zatím jí stačila jedna změna.

Zvyknout si na novou práci bylo obtížnější, než očekávala. V Notting Hillu sice už před časem pracovala jako nováček v řadách policie, ale dnes měla na starosti vlastní úsek. Během uplynulých dvou měsíců objevila, že nést odpovědnost komisaře je něco úplně jiného a že to s sebou nese spoustu papírování, kterému není nikdy konec, proto tahle půlnoční směna u vychladlého čaje. K tomu se ještě přidávaly předsudky proti ženám v jejím postavení, které projevoval její šéf, ale i někteří policisté, kteří jí byli podřízeni. Teprve teď si uvědomila, že svůj fungující pracovní vztah s Kincaidem pokládala za něco samozřejmého, jenomže ve skutečnosti ji chránil proti stále bujícím předsudkům.

Její situace se stávala ještě těžší tím, že na sebe s Kincaidem měli příliš málo času: jejich rozvrhy byly tak nabité, že mohli mluvit o štěstí, když urvali pár hodin týdně, které mohli strávit společně. Denně si opakovala, že se rozhodla správně, že časem bude všechno snazší, že nesmí kňourat nad změnami ve svém životě, které si sama zvolila.

Ale častěji a častěji nemohla usnout a přemítala o tom, co přesně vlastně od života chce.

Vypláchla šálek od čaje, obešla místnost, sklopila si postel a sesbírala rozházené hračky a knihy. Tyto každodenní činnosti ji uklidňovaly, protože se sice cítila unavená, ale spát se jí vlastně nechtělo.

Prohrabala se kufrem, který používala místo šatníku, a našla tam starou flanelovou noční košili, kterou na sobě neměla od minulé zimy. Na okamžik si přiložila měkkou tkaninu k tváři a nadechla se vůně matčina sáčku se sušenými růžovými květy. Tato noční košile byla vytouženým dárkem od rodičů ještě z doby, kdy chodila do školy. Nikdy se s ní nedokázala rozloučit, ani v manželství s Robem, třebaže ten košili nenáviděl s vášní, jakou si obvykle schovával jen pro soupeře svého oblíbeného fotbalového týmu.

Svlékla se, vzala si noční košili a pak si ještě našla tlusté ponožky. Takto vyzbrojena proti chladu vešla do koupelny, kde si kartáčovala vlasy, dokud v nich nezačaly praskat elektrické jiskry, potom si umyla obličej a vyčistila zuby.

Teprve nakonec použila toaletu, jako by tím chtěla přivolat štěstí, ale když se podívala na toaletní papír, nenašla na něm ani stopu růžové barvy.

Vzedmula se v ní vlna paniky, tak silná, až se celá roztřásla a zvedl se jí žaludek. Přesvědčovala však samu sebe, že ve skutečnosti nemá důvod dělat si starosti, zatím šlo jen o několikadenní zpoždění, a jistě není třeba nic říkat Kincaidovi. Zatím ne.

Kapitola 7

Tolik svatých mužů se modlilo a zemřelo v Glastonbury, že tu dodnes ze všeho vyzařuje duchovno. Jejich prach smíšený se zemí činí samotnou půdu, po které tu kráčíme, posvátnou.

DION FORTUNEOVÁ,

Glastonbury: Avalon srdce

V noci silně pršelo. Po Jackově odchodu se Winnie obracela na posteli, házela sebou a jen chvílemi upadala do neklidného spánku, v němž byl stále přítomen zvuk deště.

Nový den byl ale jasný a jako vymydlený. Winnie se cítila překvapivě čilá, měla jasnou hlavu a včerejší pokažený večer jí připadal jako úkol k vyřešení, který ji dneska čeká.

Návštěvu u Simona už odkládala příliš dlouho a to, co jí Jack včera pověděl, znamenalo, že si s ním už nutně musí promluvit. Nejdřív ale odříkala ranní modlitbu; pak se oblékla a nasnídala, vyvedla ze zahradního přístřešku staré kolo a urazila na něm tři kilometry do Glastonbury. Do

opatství dojela v půl desáté, právě když se jeho brána otevírala. Pomyslela si, že tady si dokáže uspořádat myšlenky v hlavě a připravit si, co přesně chce Simonovi povědět.

Nechala kolo ve stojanu, zaplatila vstupné a prošla turniketem. Zdejší muzeum vždy nabízelo umělecky uspořádané a zajímavé expozice, ale ona je minula bez povšimnutí a prošla skleněnými dveřmi do areálu opatství.

Tady zůstala fascinovaně stát na schodech. Obloha byla průzračně modrá, smaragdová tráva se třpytila kapkami vody po nočním dešti a kamenné zdi zřícenin opatství zlatě zářily v ranním slunci.

Právě kvůli tomu sem přišla. Pokaždé když se ocitla na území opatství, se jí samotný vzduch a světlo zdály jako proměněné. Bylo to, jako by vstoupila do barevně iluminované stránky starého rukopisu. Vzduch byl plný sladké, nepravděpodobné vůně jabloňových květů. Winnie připadalo, jako by se na chvilku ocitla v docela jiném letopočtu i roční době.

Sestoupila dolů na trávník a nedbala vlhkosti, která jí začala okamžitě pronikat botami. Před ní ležela krásná Lady Chapel, jejíž stěny, porostlé mechem, vrhaly na trávník dlouhé černé stíny.

Kvůli ní sem ale nepřišla. Lady Chapel byla postavena těsně po tom, co tady žil Edmund, a ona s ním hledala nějakou konkrétní hmatatelnou spojitost. Proto zamířila

východním směrem nalevo od ovocného sadu tam, kde zachovaný půdorys a základy zdí v trávě označovaly, kde měli mnichové kuchyni, a další kus zdiva představoval bývalý refektář. Winnie si ho v duchu začala rekonstruovat.

Stěny se kámen po kameni v jejích představách znovu zvedaly a místa kolem dlouhých dubových stolů se zaplnila bratry v hrubých hnědých hábitech. Jedli mlčky. Ve světle lampy na jednom konci jídelny jim jeden mnich předčítal, aby kromě svých těl krmili i své duše.

Pak Winnie sestoupila do čtvercové travnaté prohlubně.

V těchto místech mnichové pracovali na svých úkolech a na severní straně, kde bylo světlo nejlepší, stáli u svých pultů ti, kteří přepisovali a zdobili iluminacemi rukopisy. A tady spatřila Edmunda skloněného nad pergamenem a vykreslujícího zkušenou rukou ozdobnou iniciálu. Byl snad vysoký a světlovlasý jako Jack? Bolely ho ruce z námahy a chladu, když tu pracoval po celé zimní dny? Na okamžik si představila, že k ní vzhlédl, podíval se jí do očí a poznal ji, ale ta představa se rychle rozplynula a ona před sebou měla zase jen trávu čechranou větrem.

Od kláštera přešla do hlavní lodi velkého chrámu. Jak očekávala, táhlo ji to ke kůru. Prošla kolem ruin severní a jižní příčné lodi a spatřila všechno takové, jaké to bylo kdysi. Tady stál velký lomený oblouk, tyčil se k nebesům a podpíral klenbu kostela. Omšelé kameny zbytků zdí se znovu rozzářily zlacením a freskami, prázdné otvory oken se

třpytily barevným sklem jako drahokamy, na nádvoří znovu rostly bujné duby s tmavými listy. A mnichové zpívali v lavicích kůru zpěvy, jejichž tajemství vlastnili po celou řadu staletí.

Slyšela jejich hlasy, jak se zvedají v modlitbě a spřádají tkanivo radosti skutečnější, než byly kameny, které je obklopovaly.

V tom okamžiku chápala pravou hodnotu těchto zpěvů.

Věděla, proč za ně byli mnichové ochotni položit život, a stejně tak rozuměla tomu, proč se Edmund a jiní jemu podobní snažili překonat propast věků ve snaze je obnovit.

Po staletí se lidé snažili hledat nějakou věc, pohár, dokonce tvrdili, že ho tady v Glastonbury nalezli, uložený v nejposvátnější půdě Anglie, a přitom si neuvědomili, že Grál je pouhým symbolem něčeho příliš nesmírného, než aby to mohla obsahovat nějaká hmotná pozemská nádoba.

Winnie seděla v Café Galatea a ledovýma rukama svírala hrnek kouřícího čaje. Nevzpomínala si, jak opustila areál opatství, ale musela to udělat, protože se ocitla tady a její staré kolo bylo zvenčí opřeno o sklo výkladní skříně.

Cítila podivný odstup sama od sebe, jako by byla dlouho nemocná a zapomněla, jak správně používat končetiny. Ta zvláštní vize jí začínala v mysli blednout a ona si zoufale přála si ji ještě udržet, tak pevně, jako svírala v rukou hrneček, ale přitom si uvědomovala, že to není možné. Bylo to příliš silné, než aby to v sobě mohla obyčejná osoba

uchovat déle, konečně, copak Galahad nezemřel z přemíry extatického vytržení, které to v něm vyvolalo? A ten byl přitom připraven, že ho potká zázrak!

Měla představu, jak ji spaluje takový vnitřní žár, že by jakýkoli náhlý pohyb mohl způsobit trhlinu a zapříčinit, že by z ní ta záře začala proudit ven. Zasmála se tomu nahlas a číšník, muž s vlasy svázanými do culíku a s kulatým pihovatým obličejem, na ni s úsměvem pohlédl. Asi si myslel, že je přiopilá. Winnie škytla, jako by mu to chtěla potvrdit. Oplatila mu úsměv, zvedla se a nechala na stole mince za čaj a spropitné.

Vzpomněla si na Jacka. Musí mu povědět, co viděla.

Ale on odjel dnes ráno do Bathu na jednání s klientem. Bude si na něj tedy muset počkat; mezitím může vykonat pastorální návštěvy farníků. A teď je ještě důležitější než dřív, aby si konečně promluvila se Simonem Fitzstephenem.

Simonova návštěva předchozího večera byla pro Garnet nečekaná a zneklidňující. Před časem by měla radost z pozornosti, kterou jí věnuje, dokonce by cítila nadšení z možnosti se od něj něčemu přiučit. Dávno ale přišla na to, že znalosti, které Simon má, jsou výhradně intelektuální povahy a není v nich nic instinktivního, a pokud v tom všem byla vůbec nějaká vášeň, pak nejspíš pro vlastní odbornou prestiž. Jak je možné, že někdo, kdo tak důkladně studoval legendy o Grálu, není dojatý a nadšený silou a

kouzlem těch příběhů, neuchvacuje ho pravda, která se v nich skrývá?

A co od ní vlastně chtěl?

Vsunula hranu ploché dřevěné lopaty pod řadu čerstvě vypálených dlaždic v peci. Opatrně lopatu zvedla a popošla, až vytáhla dlaždice z pece. Ale jak se otáčela, aby je přesunula na stůl, ruka na držadle se jí zachvěla a ochabla, lopata se naklonila a celá řada dlaždic se sesula na podlahu stodoly a rozbila se.

Garnet s hrůzou zírala na způsobenou škodu. Jak jen mohla být tak nešikovná? Zničila výsledek dlouhých hodin práce, a to už začala vyjednávat se zákazníkem o termínu předání hotového díla.

Třesoucíma se rukama odložila lopatu a svezla se na stoličku. Ty sny, musely to způsobit ty sny… Přišly před několika měsíci; pronásledovaly ji v nich obličeje, které pokládala za dávno zapomenuté, a mučily ji pocitem naléhavosti, jejíž důvod chápala jen mlhavě. K tomu jí dělala starosti Faith a rychle se blížící termín jejího porodu.

Sílil v ní strach, že obě tyto záležitosti jsou nějak propojeny.

Věřila, že vědomosti jsou nejlepší zbraní proti silám ovlivňujícím lidskou mysl, a tak se snažila naučit Faith, jak se bránit, aniž by jí tím nahnala strach a aniž by před ní projevila vlastní stísněnost a nejistotu.

Stále častěji se však přistihovala, jak se na dívku bezdůvodně utrhuje, třebaže věděla, že se ve skutečnosti

zlobí jen na vlastní pocit bezmoci. Přiměla Faith, aby přestala vystupovat k farmě po strmém svahu kopce, a oba s Buddym na dívku dohlíželi, jak nejlépe dokázali. Přesto se zdálo, že Faith pociťuje zlověstnou přitažlivost Toru každým dnem silněji.

Co by ještě mohla udělat, aby ochránila tohle dítě, které jí tolik přirostlo k srdci? Uvažovala o tom, že by do věci zasvětila Winnie Catesbyovou, ale zamítla to, tahle možnost teď nepřipadala v úvahu. Kdyby se Winnie dozvěděla o dítěti pravdu, nedalo by se jí už důvěřovat, a tak jí to Garnet povědět nemohla.

Zbývala jen jedna možnost: musí se snažit napravit hříchy, které ji pronásledovaly už tak dlouho. Možná že se tím zastaví hromadění sil zla, jejichž náhlé uvolnění by mohlo vyústit v další tragédii.

Garnet zapomněla na rozbité dlaždice, vzala si z věšáku plášť a vydala se navštívit starého přítele, třebaže věděla, že její návštěva nebude vítána.

Winnie dojela na kole před Jackův dům a podívala se na příjezdovou cestu. Jeho volvo nebylo v dohledu. Pocítila nával zklamání, ale pak se v duchu pokárala. Jack se jistě brzy vrátí, už je skoro pět odpoledne. Mezitím si může dát čaj a promluvit si trochu s Faith.

Nasedla znovu na kolo a zajela za roh do Wellhouse Lane. Nechala bicykl opřený o strom, rostoucí na dvorku a ozdobený stužkami, a vešla dovnitř. Další zákazníci tu

nebyli a na okamžik jí připadalo, že i kuchyňka je prázdná.

Pak se za pultem objevila Faithina ostříhaná hlava. Dívka vyhrkla: „Promiňte, už, Winnie!“

„Jak se máš, drahoušku? Dostanu tady šálek čaje?“

zeptala se Winnie vesele a doufala, že na ní není vidět šok.

Zdravá, kvetoucí dívka, jakou Faith byla po většinu svého těhotenství, byla pryč. Teď vypadala naprosto vyčerpaně a pleť měla nezdravě bledou. „Co kdyby sis udělala taky hrnek a sedla si tady se mnou? Kde je dnes odpoledne Buddy?“

„Šel do hypermarketu pro suroviny. Nechtěl mě tu nechat samotnou, jako by si myslel, že to tady už sama nezvládnu.“ Faith se otočila a pustila se do přípravy čaje.

Pak obešla bar a postavila na stůl dva hrnky. Winnie si všimla, že nezdravě vypadá i její postava, s rukama a nohama příliš tenkýma proti velikému břichu.

„Cítíš se dobře, Faith?“

„V posledních dnech nespím moc dobře,“ pokusila se Faith o úsměv. „To dítě mi tlačí na bránici, když si lehnu, takže mám potom pocit, že nemůžu dýchat.“

„Bylas u doktora?“

Dívka umíněně zavrtěla hlavou. „Garnet říká, že je to naprosto normální. A už mi zbývá jen pár týdnů.“

„Ale…“ Winnie si všimla, že Faith zvedla bradu v dobře známém tvrdohlavém gestu, a tak raději zmlkla. Upila

čaje a zkusila to znovu: „Chybělas nám. V poslední době jsi nechodila na naše schůzky.“

„Je něco nového… s Edmundem?“ zeptala se Faith dychtivě a oči jí zasvítily.

„Ale ano, konečně jsme udělali určitý pokrok. Včera Jack se Simonem zjistili, že Edmund byl v klášteře v době, kdy dal Thurstan; první normanský opat, několik mnichů zavraždit přímo v chrámu. Bylo to posvátné místo, kde měli mít zajištěné bezpečí, a jejich vlastní opat…“ Otřásla se.

„Nedokážu si představit tu hrůzu.“

„Učili jsme se o tom, když jsme ve škole měli archeologii.“ Faith stáhla obočí. „Je to jediný případ, kdy byla v historii opatství prolita krev, pokud nepočítáš Richarda Whitinga. Ale toho popravili na Toru, že ano?“ Na okamžik se dívka zdála nesmírně vzdálená, jako by se ponořila do něčeho, co Winnie neviděla. Pak pohlédla Winnie do očí. „Nemohu si ale vzpomenout, proč dal opat Thurstan ty mnichy zabít.“

„Bylo to kvůli posvátným zpěvům. Mnichové se jich odmítli vzdát a my si myslíme…“

Dveře kavárny se otevřely a zvonkohra zacinkala. Faith se lekla a vyšplíchla na stůl trochu čaje. Ve dveřích stála Garnet Toddová, zahalená v dlouhém plášti.

„Ahoj, Winnie,“ řekla s potěšeným úsměvem. Winnie však připadalo, jako by se její tváří mihl nějaký stín. Garnet přešla přes vlhkou dlážděnou podlahu a plášť za ní vlál. I

ona působila nápadně vyčerpaně a unaveně, co se to s nimi, propána, děje?

„Právě jsem říkala Faith, jak nám obě chybíte,“ snažila se Winnie nedat najevo starost. „Co kdybyste teď se mnou zašly do Jackova domu? Můžeme si popovídat, stejně na něj budu čekat, než se vrátí z Bathu.“

„Já…,“ zdálo se, že Garnet váhá, ale pak zavrtěla hlavou, „ráda bych, ale mám ještě práci, jeden porod. Ale brzy se určitě všichni zase sejdeme.“ Položila ruku na Faithino rameno. „Ale teď radši doprovodím Faith domů. V

těchhle dnech je šplhání k nám nahoru dost obtížné.“

„A musíme zamknout dům na noc,“ dodala Faith a nemotorně se zvedla. „A pak budu ještě trochu studovat.“

Sklízela ze stolu, aniž se na Winnie podívala. Winnie si uvědomila, že jejich chvilkové sblížení už pominulo.

Pokrčila tedy rameny a řekla: „Tak dobrá, brzy na viděnou!“ U dveří se ale ještě otočila. „A opatrujte se!“

Venku si vzala kolo, ale než vyrazila, na okamžik se zastavila. Ve vzduchu bylo něco ostrého a pronikavého; atmosféra odpovídala jasné nafialovělé obloze nad Torem a Winnie by mohla přísahat, že zaslechla slabý zvuk flétny.

Znovu pocítila tu chvilkovou dezorientaci, posun v prostoru, jaký člověka v Glastonbury občas přepadne, jako by se hranice staletí rozpustily a věky splynuly navzájem.

Pak ten pocit pominul a v mysli se jí znovu vyrojily obrazy z dnešního rána s takovou silou, až jí to vyrazilo

dech. Nutně si s někým potřebovala promluvit o tom, co zažila. Náhle se rozhodla a začala tlačit kolo nahoru směrem k Fioninu domu.

Nick Carlisle se snažil skrýt netrpělivost. Postarší zákaznice se stále nemohla rozhodnout mezi knihou pojednávající o glastonburském zvěrokruhu a titulem Návrat Bohyně.

Nakonec po půlhodině nerozhodného tlachání odložila obě knihy a usmála se na něj: „Myslím, že přijdu raději jindy, drahoušku.“

Nick se přiměl k úsměvu a zamkl za ní dveře. Zavírací hodina už dávno minula. Věděl, že kdyby na ni vyvinul jen nepatrný nátlak, mohl jí prodat Bohyni, ale v posledních dnech neměl na takové věci nervy.

Zašel do zadní části obchodu a hledal na stolech knihy, které zákazníci odložili na špatná místa. Zastavil se před poličkou s knihami Dion Fortuneové. Přejel špičkou ukazováčku po jejich hřbetech a zamračil se.

Fortuneová uznávala stará pohanská božstva, ale také chápala potřebu vytvořit rovnováhu mezi křesťanstvím a pohanstvím, mezi opatstvím a Torem. Co by si asi myslela o módní vlně obnovy pohanství, která se rozlévá po dnešním Glastonbury jako nějaká skvrna?

V poslední době se v bizarnější, okrajové části glastonburské společnosti projevoval temný rys, spodní proud jisté destruktivity, která v něm vyvolávala zlé tušení.

Nikdy nevěnoval příliš pozornosti různým fámám, které po Glastonbury kolovaly, ale nyní slýchal narážky na podivné rituály, šeptem šířené zprávy o lidských obětech a o sílící tendenci po uvolnění dlouho zadržovaných starodávných energií. Pokud se takhle projevuje to pohanství, kterému učí Garnet Toddová Faith, pak se dívka může ocitnout ve vážném nebezpečí.

S Faith se už neviděli několik týdnů. Garnet ji držela v izolaci v té své staré zřícenině, a když za ní zkusil zajít do kavárny, Garnet se tam okamžitě objevila, jako by měla radar nebo jasnovidné schopnosti.

Uvažoval o tom, že by se s celou věcí obrátil na policii, ale Faith byla po právní stránce plnoletá a směla na základě vlastního rozhodnutí bydlet u Garnet. A kdyby jim pověděl o svém podezření, že dívka je pod vlivem hypnózy nebo nějakých temných kouzel, jenom by usoudili, že mu přeskočilo.

Winnie Catesbyová mu sice odmítla prozradit adresu dívčiných rodičů, ale tu si dokázal snadno zjistit sám.

Jednou v kavárně, když Faith vzadu v krámě hovořila s Buddym, se podíval do průkazu, který měla v kabelce.

Vydal se do Streetu vyhledat její rodinu; posadil se na konci ulice a pozoroval jejich domek, jako by tu chtěl najít nějakou stopu po Faith. Mohl zajít za jejími rodiči a povědět jim, kde Faith najdou, ale ani oni ji nemohli přimět k návratu domů. A Faith by věděla, že ji prozradil on, což by

určitě znamenalo konec jeho nadějím, že se s ní v budoucnu bude přátelit.

V posledních měsících se vůbec nic nevyvíjelo tak, jak by si představoval, ani s Faith, ani s Jackem.

Zdálo se, že Simon Fitzstephen zabírá veškerý Jackův volný čas, a co by také mohl Nick Carlisle Jackovi nabídnout ve srovnání se známým učencem? Hořkost toho všeho pálila Nicka v hrdle, ale věděl, že jeho neklid má ještě hlubší kořeny. Prvotní nadšení z toho, že objevil Jackovu zvláštní schopnost, pocit dobrodružství a jedinečného poslání teď ustoupily napětí a zlému tušení. Dělalo se mu z toho skoro fyzicky špatně.

Uvažoval už o tom, že to tady v Glastonbury zabalí a sežene si někde pořádnou práci. Jednou už dokonce složil celý svůj skromný majetek do cestovního pytle… A když se cítil nejmizerněji, dokonce ho napadlo, že by se mohl vrátit domů do Northumberlandu a nechat si vyčinit od matky.

Vzal knihu od Dion Fortuneové, aby ji vrátil zpátky na poličku, a podíval se na její fotografii na zadní straně obálky. Tato žena dobře chápala moc zla a čelila mu vnitřní silou a zdravým rozumem. Kdyby si jen mohl promluvit s někým, jako byla ona, s někým, kdo by okamžitě nezavrhl jeho pocity vůči Garnet nebo to nepřipsal vlivu jeho neutěšeného dětství. Možná s nějakým knězem…

Samozřejmě, je tu přece Winnie Catesbyová! Celou dobu ji měl rovnou u nosu, jenomže na ni nějak nemyslel jako na farářku. Jak jen mohl být tak slepý?

Promluví si s Winnie a poví jí o svém mlhavém podezření, které ani nedovede jasně formulovat. Pak mohou společně přesvědčit Faith, aby ještě před porodem odešla od Garnet. Nemusí se ani vracet k rodičům; s Winnie jí najdou nějaké jiné, bezpečné místo k bydlení.

Zamkl obchod, vzal si motorku a zamířil soumrakem na jih směrem do Compton Grenville. Zvedlo mu náladu, když spatřil na štěrkové příjezdové cestě před vikářstvím zaparkované Winniino malé auto.

Nikdo mu ale nepřišel otevřít a nepomohlo ani klepání na zadní, kuchyňské dveře. Dům zůstával temný a tichý a Nick se zachvěl něčím víc než pouhým večerním chladem.

Najednou věděl s tísnivou naléhavostí, kterou si nedovedl racionálně vysvětlit, že musí Winnie Catesbyovou najít, a to brzo.

„Není ti nic, Fi?“ Bram Allen vzhlédl ke své ženě od večeře, kterou právě dojídal.

„Jen mě trochu bolí hlava,“ odpověděla. Zdálo se, že to Bram vždycky nějakým neomylným šestým smyslem pozná.

„Myslím, že možná budu… malovat… až se vrátíš z té schůze rady.“ Nesvěřila se mu se svou nadějí, že by to tentokrát mohlo být konečně jiné. Před několika dny ho požádala, aby vystavil v galerii jedno z pláten, která

malovala v poslední době. Bram měl sice námitky, ale udělal to; od té doby mezi nimi panovalo napětí, kterému jeho poznámky včera večer u Winnie vůbec neprospěly.

„Chceš, abych tu raději zůstal?“ zeptal se jí.

„Ne, bude mi tu dobře.“ Oba věděli, že se nedá předvídat, kdy se u ní objeví vize. Fiona na ně byla zvyklá už od dětství, kdy se s nimi vypořádávala pomocí pastelek a později olejových barev. Pokud se jí vize podařilo přenést na papír, už ji neznepokojovaly.

Teď se uchýlila do svého ateliéru. Vystavěl jí ho Bram a byla to místnost s prosklenými stěnami až vzadu v domě, s vyhlídkou na hluboké údolí Bushy Coombe. Fiona rozsvítila lampičku, ozařující jen čisté plátno a její paletu. Otevřela barvy a vzala si štětec.

Hlasy v hlavě jí teď zesílily, a když vzhlédla, spatřila venku za sklem obrysy postav, zářících, okřídlených, na půl lidských bytostí; kynuly jí na pozadí noční oblohy, která získala odstín temné, světélkující modři.

Na plátně se začaly rýsovat jejich podoby, s obličeji vážnými a nadpřirozeně zářícími, a uprostřed nich dětská postava. V jedné chvíli Fiona vycítila Bramovu přítomnost, jak stojí ve dveřích a pozoruje ji, ale nevyrušil ji; když se pak ohlédla, už zmizel.

Vzápětí si přestala uvědomovat cokoli kromě štětce a plátna. Směs zvuků nabyla na zřetelnosti, jako by někdo doladil rádio, a ona si uvědomila, že ty hlasy zpívají, zpívají

pro ni a v jasné melodii klesají a zase se zvedají v jejím nitru, až dostala strach, že se jí z toho rozskočí hlava.

Obloha už úplně ztmavla a v údolí pod Torem se začínaly vytvářet chuchvalce mlhy. Kolem Winnie se přehnala stará otlučená bílá dodávka, patřila Garnet a na sedadle vedle řidiče seděla Faith. Auto mířilo nahoru do kopce k farmě.

Winniino setkání s Faith nejenže nezmírnilo její obavy, ale naopak je posílilo. Myslela na to, že během příštích několika dnů si bude muset na Garnet vymoci, aby si s ní promluvila o Faithině zdraví; možná že se od ní také dozví, jaké má dívka citové problémy.

Ale proč se Faith v té kavárně vůči ní tak náhle uzavřela? Proč se jí najednou ani nedokázala podívat do očí?

Řekla jí snad něco nepatřičného?

Winnie si v duchu znovu přehrávala jejich rozhovor a něco zvláštního ji napadlo. Faith se zmínila, že v Somerfieldu studovala archeologii, což znamená, že musela patřit mezi Andrewovy studenty. Proč se o ní v tom případě Andrew nikdy nezmínil? Zmizení bystré, nadané studentky v závěrečném roce studií mu přece muselo dělat starosti!

Ale v poslední době jako by začal projevovat opovržení nad všemi svými žáky, kam se poděla jeho láska k učitelské profesi?

Winnie dorazila k ústí Lypatt Lane a tlačila kolo úzkým průchodem. Ulička ji měla dovést do Bulwarks Lane, ze

které byla vyhlídka na strmý svah Bushy Coombe. Na jejím konci stál dům Fiony Allenové. Nebe bylo o něco jasnější než vysoké křoví, které lemovalo po obou stranách cestu. Na západě obloha hrála trochu do azurové modré, ale nad hlavou se jí už objevily první jasné hvězdy. Zapnula reflektor kola, ale ten jen zablikal a zase zhasl.

Winnie vedla kolo dál a přemítala nad podivnou změnou v Andrewově chování. Vůbec poprvé ji napadlo, že možná svého bratra vůbec nezná. Ta myšlenka ji poplašila a najednou zatoužila po Jackově společnosti, po jeho klidu a zdravém rozumu. Než dojede k Fioně, bude už Jack jistě doma; zavolá mu a požádá ho, zda by ji u přítelkyně nevyzvedl.

Dorazila k malé prohlubni, kde se pěší cesta, ubíhající po zadní straně Chalice Hill, setkávala s Lypatt Lane. Tím se ocitla na Bulwarks Lane. Pocítila nečekanou vlnu úlevy, že už je skoro u cíle.

Zastavila se a automaticky se přesvědčila, zda něco nejede, třebaže by na tomto tichém místě musela určitě slyšet motor přijíždějícího auta. Cesta teď byla temná jako vnitřek tunelu, šla rozpoznat pouze podle vrstvy mlhy, která se usazovala těsně nad zemí.

Vykročila i s kolem dál. Vtom se ze tmy nečekaně vynořilo ostré světlo, oslnilo ji a oslepilo. Rozhodila bezmocně ruce a zaslechla řev motoru. Ucítila závan rychlého pohybu.

Těsně před nárazem jí koutkem vědomí problesklo, že neslyšela skřípění brzd.

ČÁST II

Kapitola 8

…přesto to pozvedá naše malé omezené já k vědomí možnosti děsivé i krásné zároveň: k možnosti kontaktu s něčím větším, než jsme my sami, a přesto nám v něčem podobným; a ke vznešenosti mystického spojenectví, které ukončí naši izolovanost a ve kterém tvoří minulost i budoucnost části živoucího celku; jsou to body koloběhu, jehož poloměrem je sám Život přesahující všechny tyto hranice.

FREDERICK BLIGH BOND,

Brána rozpomínání

Povaha zpěvu se pomalu měnila; radostná melodie slábla a rozplývala se, až se z ní stal nářek. Fiona teď cítila nekonečný smutek nad něčím, co pomíjí a končí, nad něčím nesmírně cenným a vymykajícím se lidskému chápání, ale nic určitějšího by o tom vypovědět nedokázala.

Konečně jí nezůstalo v hlavě nic než prázdnota. Za sklem teď viděla jen tmu a slabá světla města v dálce za Bushy Coombe. Vyčerpaně odložila štětec. Netušila, kolik uplynulo času, v ateliéru nikdy neměla hodiny, ale podle bolesti v ruce a v zádech odhadovala, že musela malovat možná do půlnoci. Odstoupila od plátna, aby si ho prohlédla.

Sama nikdy nepojmenovávala bytosti, které k ní přicházely, ale kritici o nich hovořili jako o přízracích, duchovních stvořeních nebo někdy jako o andělech. Dnes je k vlastnímu překvapení namalovala v kulisách klášterního nádvoří a zřícených kamenných zdí opatství. Poprvé se zdálo, že se bytosti snaží ochraňovat malou holčičku, kterou už dobře znala ze svých dřívějších obrazů.

Obraz byl zatím samozřejmě namalován jen v hrubých rysech. Dokončí ho zítra, pokud nebude mít další vize. Teď potřebovala odpočinek; ale nejdřív se musí projít, aby si vyčistila hlavu.

Dům byl tichý, dýchal obvyklým půlnočním rytmem, a když nakoukla do ložnice, spatřila tam pod pokrývkou obrys Bramova schouleného těla.

Vzala si z věšáku starou bundu, vyšla předními dveřmi ven a chvíli zůstala stát a nadechovala se mrazivého vzduchu. Prošla zahradou, obrátila se vpravo, a jakmile minula dům, nad hlavou mezi korunami stromů spatřila hvězdy.

Při chůzi si náhle v okolním lese uvědomila nějaký pohyb, cosi intenzivnějšího než obvyklé noční dupání jezevců a králíků. Zastavila se a naslouchala. Netušila, co by mohlo rušit lesní zvěř za tak klidné a krásné noci. „Co to je?“ zašeptala, ale neozvala se žádná odpověď. Cítila se nesvá; pokračovala dál, ale opatrněji.

Když se po cestě prohnal závan větru a zvedl nějaký pohozený obal, trhla sebou, ale pak se v duchu vyplísnila, že je tak lekavá. Byla to obyčejná igelitová taška ze samoobsluhy. Jak ji Fiona pozorovala, vznesla se ještě o kousek dál a zarazila se o něco většího, co jí leželo v cestě.

Bylo to tmavé, možná spadlá větev, a vedle Fiona rozpoznávala nějaký delší, pevnější předmět. Přiblížila se k tomu a podivný tvar jí začal připadat podezřele lidský.

Usoudila, že ji jen šálí smysly. Zpomalila však a zastavila se u toho.

Teprve když si klekla a dotkla se obrysu ve tmě, pochopila, že to, co vidí, je skutečnost. Byla to žena, jejíž obličej vypadal ve tmě jako bledá skvrna, a vedle ní neležela větev, ale překocené kolo. Fiona vytáhla z kapsy bundy malou baterku, a jakmile si posvítila na obličej té ženy, prudce se nadechla zděšením.

Jack Montfort vešel do pokoje na oddělení intenzivní péče a hned po prvním kroku se zastavil, šokovaný pohledem na množství přístrojů a trubiček obklopujících Winniino drobné, nehybné tělo. Proč ho předem nevarovali,

že bude vypadat takhle, že mu bude připadat neznámá a křehká až tak, že při pohledu na ni ztrácí všechnu naději? Do nosu jí vedla trubička, další do úst, a ve vyholeném pruhu na temeni viděl červené okraje tržné rány, držící pohromadě svorkami.

„Přišel jste navštívit Winifred, viďte, drahoušku?“ ozval se vedle něj měkký hlas s irským přízvukem.

Jack se ohlédl, ale příliš nevnímal uniformu zdravotní sestry, přátelský úsměv ani štítek se jménem Maggie.

Přikývl, protože mu připadalo, že nedokáže souvisle mluvit.

„Jste její přítel, že ano? Před nějakou dobou tu byl její bratr. Podíval se na ni, hned celý zezelenal a vystřelil odsud, chudák.“

„Opravdu?“ Jack se pevně rozhodl nezachovat se stejně; měl podezření, že právě toho chtěla sestra dosáhnout.

„Lidi se vždycky polekají všech těch udělátek a techniky, ale na to nesmíte dát! Jenom jí to pomáhá, aby se cítila co nejlíp, a taky podle nich poznáme, jak se jí daří.“

„A jak, jak jí je?“

„Teď jsme ji pěkně zahřáli, tak už jí je dobře. Když ji sem přivezli, byla podchlazená a srdce měla kapičku vachrlaté, ale už se nám stabilizovala…“

„Srdce?“ projel jím nový nával strachu.

„Byla to arytmie, kvůli tomu zahřívání, to je v tomhle stavu docela normální. Měla štěstí, ta vaše Winifred. Víte, kde přesně ji našli?“

„V Bulwarks Lane pod Torem.“

„Takže ležela na asfaltu? To jí asi zachránilo život, protože asfalt v sobě uchovává teplo nashromážděné za dne.

Kdyby padla o kousek dál do trávy nebo do příkopu…“

Maggie zavrtěla výmluvně hlavou.

Jackovi zavolala v časných ranních hodinách Suzanne Sanborneová. Jeho neklid ohledně Winnie rostl, nebylo jí vůbec podobné, aby mu nedala vědět, co s ní je, ale říkal si, že ji zřejmě muselo potkat něco nečekaného a naléhavého.

Představoval si, že sedí u postele nějakého nemocného nebo umírajícího farníka. Teď mu to připadalo příliš ironické, než aby na to dokázal myslet.

Celý ochromený jel padesát kilometrů do nemocnice v Tauntonu. Andrew Catesby ho uvítal jen pokývnutím hlavy a mlčením se stisknutými rty, ale Suzanne ho informovala, že podle názoru policie musela Winnie jít na návštěvu ke své přítelkyni Fioně Allenové, když ji srazil nějaký motorista a ujel. Našla ji Fiona a přivolala policii a sanitku.

Pak zatelefonovala Andrewovi a ten zase zavolal Suzanne.

Jack si pomyslel, jak je pro Andrewa typické, že nezavolal také jemu.

Za svítání stále ještě nikomu nedovolili, aby se na Winnie podíval, a Suzanne se už nemohla zdržet déle. Jack osaměl s Andrewem Catesbym, který se na něj mračil z protější strany čekárny, a tak raději odešel z nemocnice a vydal se na policejní ředitelství do Yeovilu. Tady se setkal s

inspektorem Alfredem Greelym, který byl pověřen pátráním kolem Winniiny nehody. Greely byl flegmatik s obličejem sedláka a hrdelním západoanglickým přízvukem a nevyjádřil velkou naději, že by se podařilo řidiče nebo auto nalézt.

Nebyli u toho žádní svědci a jízdní kolo patrně neposkytne žádné stopy nebo jen malé, veškeré jejich pátrání bude tedy vycházet z Winniiny výpovědi, pokud se probere a rozpomene se na něco důležitého.

Teď Jack shlížel na její nehybný, vyhlazený obličej, ponořený do mnohem hlubšího klidu než spánku, a zeptal se Maggie: „Můžu s ní mluvit? Pozná mě?“

„Samozřejmě že můžete, drahoušku, a čím víc, tím líp.

Dá se čekat, že až se probere, nejenom si vzpomene, že jste byl tady u ní, ale taky se jí vybaví všechno, co jste jí říkal.“

Maggie přistrčila k posteli nemocniční židli, která se zdála pro Jackovu urostlou postavu příliš malá. „Bude vás potřebovat jako pevný bod, který jí pomůže soustředit se na něco ve vědomí. Mluvte na ni, dotýkejte se jí, držte ji za ruku. Povídejte jí o tom, co se jí stalo.“

Když Jack sevřel Winniinu ruku do svých dlaní, zdála se mu chladná a netečná. „Winnie, to jsem já, Jack,“ začal rozpačitě. „Něco tě praštilo do hlavy, ale uvidíš, že zase budeš v pořádku, lásko!“

„Jen na ni mluvte dál,“ nabádala ho sestra, když se odmlčel, „ještě chvílí vás tu nechám.“ Pak odešla za dalšími pacienty, v obličeji nezúčastněný výraz.

Jack nahmatal v kapse modlitební knížku, kterou zaměstnanci nemocnice našli ve Winniině kabelce, a začal z ní předčítat v naději, že Winnie bude vnímat dobře známá, uklidňující slova. „Pane náš na nebesích, všemocný a vševědoucí Bože, pod tvou ochranou jsme se dožili začátku dnešního dne: ochraňuj nás i nadále svou nesmírnou mocí a dej, ať dnešního dne neupadneme v pokušení ani ať nás neohrozí žádné nebezpečí, ale ať jsou všechny naše kroky vedeny Tvou prozřetelností…“ Hlas se mu zlomil; sklonil hlavu a zavřel knížku vázanou v kůži, s pozlacenými okraji stránek. Winnie mu jednou pověděla, že ji dostala od rodičů ke konfirmaci. Krátce nato oba přišli o život při nehodě na plachetnici a knížka se stala jedním z jejích pokladů.

Napadlo ho, jak se tehdy dokázala vyrovnat s tak obrovským smutkem. Šeptal jí, třel její ruku mezi svýma, opakoval jí, že ji miluje, že je silná, že se dokáže uzdravit a on, Jack, nedovolí, aby ho od ní cokoli oddělilo.

Maggie se znovu objevila vedle něj a upozornila ho na svoji přítomnost lehkým dotekem na rameno. „Teď budete bohužel muset odejít, ale tak za dvě hodinky se můžete vrátit.“ Jack vstal a neochotně pustil Winniinu ruku. Maggie dodala: „Slyšela jsem správně, že Winifred byla vikářka?“

„Ano, má farnost u Panny Marie v Compton Grenvile.“

„Jestli má ráda hudbu, mohl byste jí přinést něco k poslechu. Některé lidi dokáže hudba podivuhodně stimulovat, zvlášť když patří k jejich každodennímu životu.“

„Můžu vám tohle nechat?“ Jack jí podal knížku s modlitbami. „Pro případ, že byste měla čas jí něco přečíst?

Nebo když se probudí…“ Vzhlédl a vrhl zoufalý pohled do Maggiiných oříškových očí. „Co když se probere a já budu pryč? Anebo…“

Maggie vylovila z kapsy kus papíru a pero. „Máte mobil?“ Jack přikývl. „Dejte mi vaše číslo a já vám zavolám, pokud v jejím stavu nastane jakákoli změna.“

Jack jí poděkoval, naposledy se ohlédl po Winnie a vyšel ven do čekárny. Klesl na nejbližší židli, otřesený náhlým vědomím, že už by neunesl její ztrátu, že by nesnesl návrat do té pouště, jakou představoval jeho život po smrti Emily.

A stejně tak nesnesl tady jen tak nečinně sedět. Trápilo ho příliš mnoho nezodpovězených otázek. Co jim Winnie poví, až, odmítal se zabývat možností, že by mohlo platit spíše jestli, se vzbudí? Proč asi šla navštívit Fionu tak pozdě večer? Kde byla předtím? Proč mu nezavolala? A co viděla těsně předtím, než ji to auto srazilo?

Musí přece existovat něco, co by teď mohl podniknout.

Policie neprojevila o zkoumání této nehody velký zájem.

Ale Winnie je příliš rozumná, než aby vjela na kole do cesty autu. Jenže jak jinak k tomu mohlo dojít, pokud jí někdo nechtěl záměrně ublížit? Ale to je přece nepředstavitelné!

Musí zavolat Fioně. Možná že jí Winnie zatelefonovala a řekla jí něco, co by vysvětlilo její nepochopitelnou cestu do Bulwarks Lane.

Pak ještě existuje další člověk, kterému by mohl zavolat; někdo, komu může věřit, že by ho upozornil, kdyby se začal chovat jako úplný blázen.

Kincaid zavěsil telefon na pracovním stole, právě když do kanceláře vešel jeho pobočník s deskami plnými papírů.

„Materiály od soudních znalců,“ oznámil Douglas Cullen, položil desky na stůl a přitáhl si židli.

„Nějaká dobrá zpráva?“

Cullen s lítostí zavrtěl hlavou. „Ne, pane. Nula, nada, ničevó.“

Kincaid zvedl významně obočí. „Zřejmě jste zase sledoval americké televizní krimiseriály.“ Měl podezření, že si Cullen s oblibou sám sebe představuje jako drsného newyorského policistu, což byla dost neškodná fantazie, pokud mu nepřekážela v práci, ale nedovedl si představit nikoho, kdo by se takovému drsňákovi podobal méně. Se svými světlými vlasy, brýlemi a růžovou pletí školáka představoval Cullen tradičního anglického policistu jako vyšitého.

Po uplynulé dva týdny pracovali na případu, který v nich vyvolával zneklidňující podezření, že by mohlo jít o počáteční kroky masového vraha. Oběť byla majitelkou stánku se starožitnostmi na tržišti v Camden Passage a byla

nalezena ve své prodejně. Zatím neobjevili ani jedinou užitečnou stopu. Kincaid si už začínal myslet, že vrah snad měl na sobě hermeticky uzavřenou kombinézu bez průduchů a že byl naprosto neviditelný.

Když otevřel desky, myšlenky se mu zatoulaly k nedávnému, a naprosto nečekanému, telefonátu jeho bratrance Jacka Montforta a k problému, se kterým se mu svěřil.

Jak už je to dlouho, co se s Jackem viděli naposledy?

Když Emily a dítě zemřely, byl zrovna pryč v záležitosti nějakého případu… takže to muselo být na tetině pohřbu, ale tam si jen potřásli s Jackem rukou, on mu projevil soustrast a pak hned pospíchal zpátky do Londýna.

Pokud nějakému člověku osud nadělil víc než spravedlivý díl osobních tragédií, pak to byl právě jeho bratranec. Teď zase Jackova nová láska ležela v nemocnici; srazilo ji nějaké auto a Jacka hlodalo podezření, že to možná nebyla náhoda. „Nemohl bys přijet na víkend?“ ptal se ho Jack nesměle. „Zajímalo by mě, co si o tom všem budeš myslet.“

„Ale já přece nemám žádné oprávnění v té věci pátrat,“

protestoval Kincaid.

„To nevadí. Já jen… že bych tě rád viděl.“

Jejich matky si byly velmi blízké a obě rodiny trávily o prázdninách, když byly děti ještě malé, hodně času pohromadě. Jack byl spíš vážný, ale milý chlapec, vždycky

ochotný k podnikání společných dobrodružství, a vyrostl z něj sympatický, velkorysý muž. Kincaidovy vzpomínky na dovolenou, na niž mu Jack půjčil letní domek v Yorkshiru, který zčásti vlastnil, byly brzy nato zkaleny Emilyinou smrtí, ale ta velkorysá nabídka byla pro Jacka typická.

„Dám ti vědět, jestli se mí nějak podaří si to zařídit,“

odpověděl mu Kincaid a zavěsil. Sice litoval, že bude muset nechat Jacka na holičkách, ale odjet na víkend do Somersetu nehodlal.

V žádném případě se totiž nemohl utrhnout z Londýna: v rozpracovaném případu by mohlo dojit k průlomu a Doug Cullen neměl dost zkušeností, aby to zvládl sám. A s Gemmou se mu dařilo trávit jen málo času, a tak doufal, že co nejvíc využije víkendu, který se Kit chystal strávit u jednoho kamaráda.

Odhodlaně se začal probírat papíry, protože se chtěl soustředit na záležitost, kterou se právě zabývali. Když ale zklamaně pročítal zprávu, která nepřinesla nic nového, nemohl pořád pustit z hlavy beznaděj, která čišela z Jackových posledních slov. Jeho bratranec ho opravdu potřeboval a Kincaid měl podezření, že se mu prosba o pomoc nevyslovovala snadno.

„Pane?“

„Promiňte, Cullene. Bojím se, že jsem jen tak chytal lelky.“

„Nevnímal jste ani slovo z toho, co jsem vám říkal,“

upozornil ho Cullen trochu dotčeně.

Kincaid se zamyšleně podíval na svého seržanta. Vždyť je to schopný chlapík, možná že je načase ho hodit do vody, aby samostatně plaval. A Gemma… Podle její přecitlivělosti v několika posledních týdnech se zdá, že už opravdu potřebuje vysadit. Otázka je, jestli se od něj nechá přesvědčit, aby si konečně vzala volno.

Usmál se na Douga Cullena. „Myslíte, že byste to tu pár dní zvládl sám, seržante?“

Když Jack zavolal Nickovi do knihkupectví a oznámil mu, jaká nehoda se stala Winnie, Nick pocítil silnou vlnu úlevy. Zima, hlad a zdravý rozum ho včera večer nakonec zahnaly zpátky do karavanu, ale stále se nedokázal zbavit zlé hlodající předtuchy.

„Jak… jak jí je?“ ptal se Nick.

„Je v bezvědomí, ale stabilizovaná. Brzy mi zase dovolí se na ni podívat.“

„Můžu pro ni něco udělat?“

„Pověz to ostatním, jestli můžeš. A já ti zavolám, pokud dojde k nějaké… změně.“ Jackův hlas zakolísal a Nick vycítil, jak velice se musí ovládat, aby to dořekl.

„Dobře. Je… je mi to líto, Jacku.“ Nick nemohl přijít na nic vhodnějšího, co by ještě dodal, a tak zavěsil. Vstal, pověsil na dveře obchodu nápis, že je zavřeno, a zamkl.

Chtěl o tom povědět Faith, ale ne telefonicky.

Našel ji, jak naběračkou nalévá dýňovou polévku do misek. Vůně skořice a koření se mísila s vlhkostí interiéru kavárny. Buddy právě telefonoval vedle v krámku a jeho tichý hlas podbarvoval gregoriánský chorál, linoucí se z přehrávače.

Když Faith obsloužila zákazníky, Nick se naklonil přes pult a naléhavě zašeptal: „Už jsi slyšela, co se stalo Winnie?“

Poprvé od chvíle, kdy sem vstoupil, se mu Faith zadívala do očí. Její už beztak bledý obličej křídově zbělel.

„Co je s Winnie?“

„Včera projížděla na kole Bulwarks Lane a někdo ji srazil. Teď leží v nemocnici a je v bezvědomí.“

„Co… cože?“ Faith sevřela pult a omráčeně zavrtěla hlavou. „To není možné. Byla tady ještě… Nojo!“ Oči se jí rozšířily. „Viděly jsme ji, jak tam jde. Mohla bych přísahat, že nám řekla, že se chystá navštívit Jacka, ale přitom tlačila kolo tam nahoru po cestě!“

„A s kým jsi ji viděla?“

„Přece s Garnet. Když jsme jely domů, Winnie právě zabočovala do Lypatt Lane…“

„Takže se to muselo stát jen chvilku po tom. Nevidělas něco, nebo někoho dalšího?“

„To ne,“ zašeptala Faith. „Ale Garnet… Garnet vyjela znovu s autem někam ven. Možná že… když se vracela…

tak třeba…“

„Třeba co?“

„Já nevím. Je to zvláštní. Nechtěla se mnou mluvit ani mi pomáhat s učením. Šla do své pracovny a zavřela se tam.“

Nickovi se rozbušilo srdce. „Faith!“ Naklonil se k ní přes pult, až měl obličej jen kousíček od jejího. „Vrať se co nejdřív domů. Podívej se na nárazník toho auta. Ale ať tě při tom Garnet nevidí.“

„Jak to myslíš? Proč bych měla…“ Zůstala na něj upřeně hledět a na bledých tvářích jí vyvstaly dvě červené skvrny. „Přece si nemyslíš, že by Garnet mohla mít něco společného s Winniinou nehodou? Jsi šílenec, Nicku! Něco takového odmítám vůbec brát na vědomí!“

Několik zákazníků vzhlédlo od jídla, protože v jejím hlase začínala znít hysterie.

„Přece chápeš,“ zašeptal, „že je tu namístě jistá obezřetnost. Bylo by jen logické, kdyby…“

„Vypadni odsud, Nicku!“ vykřikla Faith. „Tohle prostě nebudu poslouchat, tak se už sakra ztrať!“

Nick zrudl; návštěvníci kavárny ho upřeně pozorovali, a nezbývalo mu než opravdu odejít.

Garnet se o Winniině nehodě dozvěděla od jednoho zákazníka, vikáře z kostela na okraji Salisbury Plain.

Církevní komunita nebyla velká a zprávy se šířily rychle.

Dokončila instalaci dlaždic, pak odjela zpátky do

Glastonbury a stáhla se do své dílny. Celou dobu jí v hlavě divoce vířily myšlenky.

Winnie leží v nemocnici a pravděpodobnější je, že zemře, než že přežije, pokud jsou vikářovy informace správné. Přes horko, sálající z pece, se Garnet chvěla zimou.

Lákalo ji polední sluníčko, které sem pronikalo otevřenými dveřmi. Vzala si stoličku, vyšla ven na slunce a vděčně se posadila.

Pocítila tíhu výčitek, minulých i současných. Tolik věcí měla v úmyslu udělat, tolika věcí toužila dosáhnout; a teď najednou viděla, jak se léta, která jí ještě zbývají, ztenčují jakoby do špičky jehly, k nicotě, a pak zbytečně vyvanou stejně jako kdysi život toho dítěte…

Ale Faith a dítě, které čeká, jí poskytly neočekávanou příležitost vykoupení.

Podle jejích výpočtů měla Faith porodit dítě na Samhain, jednatřicátého října, kdy se slaví Halloween, Den zemřelých, a kdy je závoj mezi oběma světy nejtenčí. Tor přitahoval dívku od samého začátku, právě proto přišla do kavárny a ke Garnet. Porod na takovém místě může otevřít bránu mezi světy a uvolnit starodávné síly, které dokážou způsobit nepředstavitelnou ničivou smršť. Garnet si kdysi myslela, že tyto síly umí používat a ovládat, ale krutá zkušenost ji poučila, že tomu tak není. Staří pohanští bohové nebyli nikdy laskaví a jemní, nikdy jim nezáleželo na štěstí nebo neštěstí lidských bytostí.

Cesta byla vytyčena a znamení nezpochybnitelná: Faith už z ní nemůže sejít, stejně jako nemůže sama sebe přimět, aby přestala dýchat.

Garnet věděla, že jedině ona má znalosti nutné k tomu, aby zastavila hrozící bouři. A pokud včera večer selhala v úkolu, který si uložila, pak musí dnes unést i tuto tíhu.

Ale znovu couvnout už nesmí.

Kapitola 9

Glastonbury je bránou k tomu, co nevidíme…

Dlouhá cesta z Londýna vede přes celou šíři Anglie, ale také z jednoho světa do druhého.

DION FORTUNEOVÁ,

Glastonbury: Avalon srdce

„Jacku!“ Fiona Allenová otevřela doširoka dveře. „Je Winnie v pořádku?“

„Pořád je v bezvědomí. Ale dovolují mi, abych za ní chodil, a sestra říká, že její stav je dobrý.“

Pokynula mu, aby šel dál, a vybídla ho: „Posaď se, prosím, připravím něco k pití!“

Jack klesl do křesla a třel si strniště na tváři. „Ne, díky, opravdu nic nechci,“ Byl vděčný za chvíli oddechu a obyčejné, normální chování Fiony ho uklidňovalo.

Její dům byl příjemný, s útulným vnitřkem kontrastujícím s nenápadnou kamennou vnější fasádou a běžnou zahrádkou, jaké u takových domků bývají. Obývák

byl prostorný a jednoduše zařízený, s podlahou z leštěného dubu a jednoduchým nábytkem a batikovanými přehozy.

Viděl tu i knihy a několik vhodně rozmístěných dřevořezeb a masek, ale nikde v dohledu nebyla žádná malba.

Fiona se usadila na ratanovou pohovku a řekla: „Volala jsem do nemocnice nejmíň desetkrát, ale nic moc mi neřekli.

Klidně odpočívá, to je přece hrozný eufemismus.“

„Poranění hlavy jsou zřejmě velice nepředvídatelná.“

Snažil se nevybavovat si Winnie, jak leží nehybně na posteli v nemocnici. „Chtěl jsem s tebou mluvit, Fiono, rád bych věděl, co bys mi mohla povědět o včerejším večeru a noci.

Tušíš, co mohla Winnie dělat na cestě k tvému domu?“

„Zdá se to zvláštní, že ano? Musela mě jít navštívit, Nikdo jiný tu v okolí domu není.“

„Kdybys ji nenašla…“ Jack se odmlčel, v rozpacích z toho, že mu do očí vyhrkly slzy.

„To je také podivné,“ pokračovala Fiona zamyšleně.

„Obvykle nechodím o půlnoci na procházky. Ale celý večer jsem malovala a potřebovala jsem trochu na vzduch.“

„Myslíš, že to byla náhoda?“

„Asi ano, ale…“ Fiona se na něj podívala a pak se zdálo, že záměrně změnila předmět hovoru. „Chci ti něco ukázat.“ Vstala a vedla ho do zadní části domu.

Udivený Jack ji následoval přes obývák do chodby, kde otevřela dveře a vstoupila do ateliéru s prosklenými stěnami.

Za velkými okny terén klesal, takže se zdálo, jako by se tato místnost vznášela v prostoru nad údolím Bushy Coombe s bílými obláčky ovcí na zelené trávě, připomínajícími dětskou kresbu beránků plovoucích po smaragdové obloze. Stála tu plátna, pečlivě opřená o stěnu, ale lícem ke zdi, stejně jako plátno na stojanu. „Ty nechceš mít své obrazy na očích?“ zeptal se.

„Nepotřebuju se na ně dívat,“ odpověděla Fiona. „Ale tenhle… s tím to bylo jiné.“ Obrátila plátno umístěné na stojanu.

Jackovi vyschlo v ústech. Viděl už její obrazy v obchodech nebo ve výkladech galerií v Glastonbury, ale nebyl připraven na tak bezprostřední účinek, jaký na něj obraz takhle zblízka měl. „To je…“

„Neříkej to slovo na p,“ řekla Fiona, když viděla, jak váhá s přesným vyjádřením.

„Na p?“

„Pohádkové,“ zamračila se. „Jako by šlo o nějaký příběh o vílách z devatenáctého století, víš, taková ta cukrkandlová vyprávění.“

Jack zavrtěl hlavou. „To ne, spíš… jsem chtěl říct, že mi to nahání strach, připomíná mi to Blakeovy vize, je to krásné a hrozné zároveň.“

„Přesně tak,“ Fiona se mu podívala do očí. „Ale tenhle, zvláštní je, že tady v Glastonbury žiju přes dvacet let, ale

nikdy jsem ještě nemalovala opatství. Tak proč jsem ho zpodobnila zrovna tuhle noc?“

Bytosti, některé s křídly, některé bezkřídlé, s vážnými asexuálními obličeji, zaplňovaly ve velkém počtu povědomý obrys zřícenin kostela a paže měly zvednuté v gestu prosby.

Za nimi zapadalo na fialové obloze slunce, klesající za temný obrys Toru.

Fiona se znovu podívala na plátno. „A bylo v tom ještě něco víc. Slyšela jsem jejich zpěv. Neumím ho popsat. Byla to,“ pokrčila bezradně rameny, „ta nejkrásnější hudba, jakou jsem kdy slyšela, a přesto zároveň i nejsmutnější. Dala bych cokoli za to, kdybych si ji dokázala znovu vybavit, ale nejde to. Takovou schopnost nemám.“ Její tón byl plný lítosti.

„Mluvila s tebou Winnie někdy o tom, co jsme dělali?“

zeptal se Jack.

„Myslíš automatické psaní? Ano, zmiňovala se o tom.“

„Nemyslíš, že je to podivné?“

Fiona se usmála. „Co mi na tom může připadat podivné? S takovými zvláštními jevy žiju už od dětství. Je ten hlas, který slyšíš z minulosti, snad divnější než moje schopnost vidět věci, které jiní lidé nevidí?“

„To asi není. Celou tu dobu jsme se dohadovali, že se Edmund se mnou snaží dorozumět z nějakého určitého důvodu, ale teď jsme došli k názoru, že to bude nejspíš souviset s posvátnými zpěvy, které Normané v klášteře po svém příchodu zakázali.“ Ukázal na její obraz. „Zřejmě to

není náhoda, že jsi namalovala zrovna tohle a ještě k tomu jsi slyšela zpěv, a to právě během večera, kdy se k tobě Winnie nečekaně vydala na návštěvu.“

„Kdyby mi jen byla předem zavolala…“

„Víš o něčem, co jí mohlo dělat starosti?“

Fiona stáhla obočí a přejela prstem po hraně plátna.

„Vím, že byla rozrušená Andrewovým chováním. Zřejmě mezi nimi muselo dojít k nevyhnutelné roztržce, jakmile Winnie navázala vztah s jiným mužem, Andrew si za ta léta příliš zvykl na to, jak jsou si blízcí, ale nikdy bych nečekala, že zajde až tak daleko.“

„Myslíš, že by jí dokázal ublížit?“

„Ublížit Winnie? To bych neřekla,“ soudila Fiona, ale nevyslovila to s velkým přesvědčením. „Ovšem po té večeři mě napadlo, že by sis měl dávat pozor spíš ty!“

„Slyšelas nebo vidělas včera večer někoho nebo něco, neobvyklého?“

„Celý večer jsem malovala. Dokonce jsem ani neslyšela Brama, jak se vrací. Ale… od té doby na to pořád musím myslet… Než jsem našla Winnie, cítila jsem v tom lese něco… Jako by tam panoval nějaký neklid… ve vzduchu jako by se vznášelo nebezpečí.“ Vrhla na něj ostrý pohled a pak se odvrátila a zahleděla se z okna. Na obloze se objevily mráčky a vrhaly na trávník pomalu plující stíny. „Pokud to někdo udělal Winnie záměrně… napadlo tě, že když se to poprvé nezdařilo, zkusí to třeba znovu?“

Jack přesvědčoval sám sebe, že dokud je Winnie v nemocnici, jistě jí žádné nebezpečí nehrozí, ale zdálo se, jako by jeho noha sešlapávala plyn a zrychlovala jízdu vlastní vůlí.

Vracel se z Compton Grenville, kde prohledal vikářství a vybral věci, o kterých se domníval, že by mohly Winnie potěšit. Její oblíbenou noční košili, hřeben, malý CD

přehrávač a hudbu, kterou měla nejraději.

Za chvíli dorazil do Ashwell Lane. Chtěl se jen rychle omýt, převléknout a vyrazit zpátky do Tauntonu.

Nechal auto na příjezdové cestě, odstrčil nohou naváté listí přede dveřmi a vešel dál. Dům byl chladný, působil opuštěně a vítalo ho tu jen červené blikající světélko záznamníku. Rozsvítil v kuchyni a zmáčkl přehrávání vzkazů.

Místnost naplnil Faithin úzkostný hlas. „Jacku, doslechla jsem se o Winnie. Zavolej mi do kavárny, prosím.

Prosím!“ Zdálo se, že je skoro nepříčetná a dusí se vzlyky.

Jack hned zatelefonoval do kavárny, ale rozrušený Buddy mu oznámil, že po obědě poslal Faith domů, protože se necítila dobře.

Jakmile Jack zavěsil, telefon hned začal zvonit. Chňapl po něm a v duchu trnul obavou z nejhoršího. „Jacku, od Nicka jsem se dozvěděl, co se stalo Winifred,“ ozval se hlas Simona Fitzstephena. „Je mi to líto. Jak se jí daří?“

„Pokud vím, nenastala žádná změna. Právě jedu znovu do nemocnice. Simone, mohl bys pro mě něco udělat? Mám starosti o Faith. Nechala mi vzkaz na záznamníku, ale do statku jí zavolat nemůžu a nemám čas tam teď zajet.“

„Ta zatracená Garnet nemá telefon,“ řekl Simon. „Ale já se na tu dívku podívám, nedělej si starosti.“

Jack ještě váhal, zda se přece jen nemá zastavit u Garnet po cestě do Tauntonu sám, ale pak řekl: „Tak dobrá.“ A rozhodl se nechat Simona, aby se ó tuhle záležitost postaral za něj.

Nick našel kavárnu zavřenou, a tak zařadil na motorce jedničku, aby vyjel po strmém svahu Wellhouse Lane. Když se Faith nebyla ochotna podívat na Garnetin nárazník, byl odhodlán udělat to sám a pak jí ukáže, co zjistil. A potom snad Faith konečně uzná pravdu.

Když ale dojel ke statku, dvůr byl už k jeho zklamání ponořen do hlubokých stínů. Garnetina dodávka parkovala předkem v temném přístřešku, a tak nemohl prozkoumat nárazník bez baterky. Rozhodl se, že si alespoň znovu promluví s Faith a přiměje ji, aby se na všechno začala dívat rozumněji.

Když vrčení motocyklu zmlklo, dvůr zůstal tichý až na štěbetání hejna špačků, přelétajícího po obloze. Na prahu ležela bílá kočka, jako by se marně domáhala vstupu dovnitř a už to vzdala. Nick vystoupal po schodech a zaklepal.

Kočka si ho změřila pohrdavým pohledem a odplížila se.

Na jeho klepání nikdo nereagoval, ale Nick viděl skrze závěs na kuchyňském okně záři petrolejové lampy. Zaklepal znovu.

Dveře se rozletěly a Garnet Toddová na něj mlčky hleděla.

„Chci vidět Faith,“ řekl Nick.

„Není tady.“

„Nevěřím ti.“

„Říkám ti, že není doma.“ Garnet začala zavírat dveře.

Nick se mezi dveřmi zapřel ramenem. „Kde jinde by asi byla? Kavárna je zavřená a ona přece nikam jinam nechodí.

Nezabráníš mi, abych ji viděl.“

„Vnikáš bez dovolení do soukromého domu,“

protestovala Garnet, ale přesto o krok ustoupila.

Tímto malým vítězstvím Nickova zlost jen vzrostla.

Proč vůbec dovoluje té staré čarodějnici, aby tak dlouho otravovala život jemu i Faith? „A co chceš dělat, zavolat policii? Vždyť nemáš ani telefon!“ Vstoupil do domu a zavřel za sebou. Rozhlédl se po kuchyni, ale po Faith nebylo nikde ani památky. Začal se tedy dívat důkladněji a zavolal dívku jménem.

„Říkala jsem ti, že tady není.“

„A kde tedy je?“

„To nevím!“ V Garnetině tónu rozpoznal paniku. „Když jsem ji chtěla vyzvednout z práce, byla pryč. A domů se nevrátila.“

„Určitě tady v domě není?“

„Tak se podívej sám, když mi nevěříš.“

Nick se bez odpovědi otočil a odešel z kuchyně, ale jakmile se ocitl na chodbě, uvědomil si, jak bláznivé je tohle gesto. V domě nebyla elektřina a venku už se smrákalo, takže uvnitř panovalo husté šero. Byl ale pevně rozhodnut nevrátit se za Garnet a nežádat ji o petrolejku nebo svíčku, prostě se zorientuje v přítmí, jak nejlépe to půjde.

Nejdřív prošel přízemím. Tmavou chodbou se dostal do přijímacího pokoje v přední části domu, což byla zatuchlá, nepoužívaná místnost, plná laciného nábytku. Nikde nenašel ani známku něčí přítomnosti.

Pak vešel do místnosti, kterou Garnet používala jako kancelář, s pracovním stolem a starobylými dřevěnými skříňkami na papíry. U vzdálené stěny stála prosklená kredenc se sbírkou zaprášených ptačích hnízd a ulit…

možná šlo o pozůstatky Garnetiných dětských koníčků, už dávno zapomenutých.

Vrátil se do chodby a pod schodištěm našel studenou, primitivní koupelnu. V tlumeném světle rozeznal na poličce vedle vany láhev šamponu, ta patřila Faith. Otevřel ji a hrušková vůně mu ji připomněla tak silně, jako by stála přímo vedle něj.

Napadlo ho, co když opravdu přišla domů a vyptávala se Garnet, jak to bylo s Winniinou nehodou. Byla by Garnet schopna ji umlčet?

V Garnetině tvrzení, že se dívka vůbec nevrátila dómů, však rozpoznal skutečný strach o ni, ale kam by asi mohla jít?

Domů ke svým rodičům do Streetu? To nebylo pravděpodobné. Nebo, a to byl osten, který Nicka vždycky tak trochu trápil, snad odešla za tajemným otcem svého dítěte? Během uplynulých měsíců o něm Faith vůbec nemluvila; zdálo by se, že to dítě je výsledkem neposkvrněného početí. Ale bylo by přece jen možné, že teď Faith toho muže pod tlakem okolností vyhledala?

Nick, stále plný pochyb, vystoupal po schodech nahoru.

Nejprve zkusil ložnici vlevo a okamžitě poznal, že patří Garnet. V otevřené skříni viděl její pestré šaty; pak tu byla toaletka s kartáči a hřebeny, sponky do vlasů a hezká petrolejová lampa se stínítkem z leptaného skla. Nick vytáhl z kapsy zápalky, kterými rozžínal svíčky v knihkupectví, a lampu rozsvítil. Na stěnách a po stropě tančily stíny a světlo petrolejky ozářilo vyřezávanou postel s nebesy, přikrytou krajkovým přehozem. Zničehonic ho napadlo, jestli v ní Garnet někdy někoho měla.

Vzal si lampu a šel prozkoumat ložnici napravo. V této místnosti nenašel téměř nic víc než úzkou železnou postel a prostý stůl. Na věšáku na stěně viděl veškeré oblečení náležející Faith. Na polštáři byla úhledně složena bílá noční košile a starý plyšový králík. Na nočním stolku ležel výtisk

Dávných a budoucích králů od T. H. Whita, který jí přinesl.

Nic nenaznačovalo, že by dívka tento dům opustila.

Vrátil lampu do ložnice a sešel zpátky do kuchyně.

Garnet seděla u sporáku na dřevo a pomalu se kolébala, ale všiml si, že klouby prstů, kterými svírala opěradla křesla, jí zbělely.

„Tak co, spokojený?“ zeptala se ho naježeně.

„Já ji najdu. A jestli se jí něco stalo…“

Svoji pohrůžku ani nedopověděl a vyšel ven na dvůr.

Noční živočichové začali vylézat z úkrytů, ale Faith ležela tiše, stočená v hromadě listí pod živým plotem. Pak hned vedle ní hlasitě zakřičel nějaký pták a ona se probudila.

Nejdřív si uvědomila pouze chlad a ztuhlost v končetinách.

Pohnula se a do obličeje ji škrábla větvička. Všechno se jí rázem vybavilo.

Na Buddyho naléhání odešla z práce brzy. Jeden zákazník ji dovezl až nahoru na kopec a vysadil ji přímo před branou statku. Faith hned poznala, že je Garnet doma, na dvoře stála její dodávka se zablácenými koly.

Nechtěla se dívat na ten nárazník. Ale cestou do domu se nemohla vyhnout tomu, aby kolem dodávky neprošla.

Přitom se ohlédla a zůstala na auto upřeně zírat. Nárazník byl zašpiněný, zůstala na něm jediná velká šmouha jako po střetu s něčím velkým a pevným, třeba s lidským tělem.

Panebože. Zvedl se jí žaludek. Nick přece nemůže mít pravdu, to není možné! Ale proč se tedy Garnet chovala tak

divně, když se včera v noci vrátila? A celou tu dobu Winnie ležela blízko odsud, zraněná a v bezvědomí…

Faith mrkala, aby potlačila slzy. Garnet toho pro ni tolik udělala… tak jak ji může jen napadnout, že by byla schopna něčeho tak strašného? Ale co když, když má Nick přece jenom pravdu? Sevřel ji strach. Nemůže teď jít domů a střetnout se s Garnet. Ještě ne. Nejdřív o tom musí přemýšlet.

Obrátila se a vyšla ze dvora na cestu. Silná přitažlivost Toru ji hnala vzhůru do vrchu. Jak stoupala, z pánve jí začaly vystřelovat do břicha úponky bolesti, ale ona si jich nevšímala a pokračovala v chůzi. Slunce se vznášelo nad obzorem jako ohromný rudý míč, jestli si nepospíší, bude tam muset šplhat ve tmě. Pocit naléhavosti v ní sílil. Věděla, že se musí dostat na vrchol Toru, třebaže by nedokázala vysvětlit proč. Když se pak přiblížila na dohled severní cesty, zachvátila ji křeč, až se přikrčila bolestí a překvapením.

Zastavila se, prudce dýchala, postoupila o krok a znovu se zastavila. Bolest zesílila, jako by ji celou tiskla.

Pomyslela si, že si musí aspoň na chvilku odpočinout, aby to přešlo. Pak bude pokračovat.

Rozhlédla se a spatřila mezeru v živém plotu, právě dost velkou, aby se do ní schoulila. Vlezla si do ní a okamžitě upadla do hlubokého spánku.

Teď se už úplně probrala. Přiložila si dlaně na břicho a cítila jemný pohyb dítěte. Bolest zmizela a Faith si uvědomila, že stejně tak vyprchalo i její neodolatelné nutkání dostat se na vrchol kopce. Na pokraji vědomí ještě ten tlak slabě cítila, ale její touha po návratu domů byla teď silnější. Věděla, co musí udělat.

Nesmí přece zradit Garnet, aniž by jí poskytla šanci vysvětlit, jak to všechno bylo.

Vyškrábala se ze živého plotu, rozhlédla se a počkala, až si její oči zvyknou na temnotu. Nebe bylo zatažené, bez hvězd, takže se mohla orientovat jedině podle tmavší černě živých plotů. Pomalu začala sestupovat z kopce a hledala svit petrolejek, který by jí prozradil polohu statku.

Dřív ale spatřila jeho bílou bránu. Teprve pak rozpoznala samotný dům jako tmavší stín, rýsující se proti masivu Toru. Na dvoře nebylo ani památky po Garnetině dodávce, a když Faith vešla nezamčenými zadními dveřmi dovnitř, přivítaly ji tu jenom kočky.

Když Jack dorazil do nemocnice, byla už úplná tma.

Pospíchal přes parkoviště s hlavou skloněnou před studeným, vlhkým větrem a ujišťoval sám sebe, že žádné zprávy od Maggie znamenají dobré zprávy a že Winniin stav je určitě nezměněný.

Jakmile ale vstoupil do čekárny u jednotky intenzivní péče, spatřil Andrewa Catesbyho, sedícího s hlavou v dlaních.

„Andrewe!“ vyhrkl ostře. „Co se děje? Jak jí je?“

Andrew k němu vzhlédl a neochotně odtáhl ruce z obličeje. „Já nevím. Nechtějí mí nic povědět.“

Jack polkl a snažil se ovládnout pocit paniky. „Viděls ji?“

„Ne. Já…“ Andrew zavrtěl hlavou. „Já to nesnesu.“

Vstal, takže se jejich oči ocitly v jedné rovině, a Jack si všiml, že má obličej zsinalý a plný napětí, jako by byl smrtelně vyčerpaný. Nezůstala v něm ani stopa po chlapeckém šarmu, kterým onehdy večer okouzloval Suzanne a Fionu.

„Byl jsem tady několik hodin,“ pokračoval Andrew.

„Přišla Suzanne, Simon Fitzstephen a biskup. Všichni se ptali jen po tobě, jako by její život závisel na tvé přítomnosti. Ale já znám pravdu.“ Ukázal na Jacka prstem v obviňujícím gestu. „Neskončila by tady, nebýt tebe. Tebe, tvých šílených myšlenek a tvých šílených přátel, to tys jí tohle provedl! Než jsi přišel, byli jsme oba šťastní a nic nám nechybělo. Vedli jsme spokojený život. Ale teď, teď už nic nebude stejné jako dřív. Možná by jí bylo líp, kdyby zemřela.“

„Ale Andrewe! Tohle nemůžeš myslet vážně!“

„Že nemůžu?“ Andrew se otočil a zmizel ve dveřích.

Jack se díval za ním. Napadlo ho, že se určitě musel zbláznit.

Celý otřesený stiskl zvonek na jednotku intenzivní péče.

Tentokrát se neobjevila Maggie, ale starší statná sestra s jmenovkou Joan.

„Jdete za Winifred?“ zeptala se.

„Jak jí je?“

„Srdce jí ještě trochu vyvádí a krevní tlak jí kvůli tomu klesá.“

„Ale dostane se z toho? Smím ji vidět?“

„Zdá se, že momentálně jsme ji zase dali dohromady,“

Joan se podívala na hodinky a pak mu mile sdělila: „Patnáct minut a pak vás vyvedu ven za ucho.“

Jack se posadil vedle Winniiny postele a vzal ji za ruku.

Zdála se mu chladnější než ráno. Tiše k ní mluvil, hladil jí jemnou kůži na vnitřní straně zápěstí a vyprávěl jí, jak prožil dnešní den a jak navštívil Fionu. „Mělas tady hodně návštěv,“ pokračoval, „a taky Andrew byl tady, když jsem…“

Zdálo se mu to, nebo se její prsty pohnuly? Stiskl její ruku pevněji a podíval se jí do obličeje. Ano! Její víčka se zachvěla a v jejím dechu vycítil nepatrnou změnu. „Sestro!“

zavolal a Joan se okamžitě vynořila zpoza přepážky.

„Mluvil jsem na ni, a myslím, že trochu pohnula prsty a mrkla.“

„To je moc dobře,“ řekla Joan a zkontrolovala monitory.

„Ví, že jste tady, a chce na to reagovat. Jenomže ještě není úplně při vědomí.“ Sestra si prohlédla Jacka pátravým

profesionálním pohledem. „Zdá se, že jste to skoro dokázal.

Co kdybyste si zašel něco sníst do kantýny a pak se zase vrátil? Tohle všechno jste jí přinesl?“ pokývla směrem k igelitce u Jackovy židle.

Joan mu pomohla umístit vedle postele přehrávač, a když odcházel, právě z něj zněly počáteční takty Agnus Dei od Palestriny, což byla jedna z Winniiných oblíbených skladeb.

V kantýně mechanicky žvýkal sendvič a stále nemohl vypudit z mysli, co mu řekl Andrew Catesby. Proč by si Andrew měl myslet, že někdo, s kým seznámil Winnie právě Jack, by jí chtěl ublížit? A jak mohl vůbec vyslovit, že by Winnie bylo lépe po smrti než s ním? Jsou snad Andrewovy city k sestře ještě deformovanější, než si dosud myslel?

Vtom ho napadla myšlenka, která mu nahnala strach. Co když Winniinu reakci nevyvolal jeho hlas, ale jeho zmínka o Andrewovi?

Jack… Jackův hlas… hluboký, sametový, podobný řece… A říká jí, ne, už se jí to ztratilo. Pokusila se promluvit, říci mu, že ho slyšela, ale zdálo se jí, jako by byla na dně studny… Nemohla dosáhnout na povrch. Končetiny měla těžké, neposlouchaly ji. Nebo snad náležejí někomu jinému? Uvědomovala si, že vidí nějaké světlo… Je snad po smrti?

Cítila ale bolest. A byla si jistá, že ta bolest patří jí, třebaže je vzdálená, jakoby úplně oddělená od jejího těla.

Takže tedy není mrtvá.

Ale kde je? A jak se sem dostala?

Andrew… má to něco společného s Andrewem. Něco špatného, co se týká Andrewa. Něco, co musí udělat…

Cítila se ale tak unavená… tak nesmírně unavená…

Jackův hlas se vytratil do nicoty a znovu upadla do ničím neohraničeného bezvědomí… jenom slyšela zvuky zpěvu, jakoby z velké dálky.

Ve chvíli, kdy za sebou nechal světla Tauntonu, Jack věděl, že je příliš vyčerpaný, než aby dokázal bezpečně řídit.

Měl by vyhledat nějaký hotel poblíž nemocnice a zůstat tam.

Už ale nedokázal sebrat dost energie k návratu.

Všechny smysly měl zjitřené a reflektory protijedoucích vozů se mu zdály nepřirozeně jasné. Přistihl se, že mhouří oči, a jednou je dokonce zavřel, což mu nahnalo strach, takže zbytek cesty absolvoval s očima široce rozevřenýma a křečovitě svíral volant.

Když zabočil na příjezdovou cestu, ve světle reflektorů zachytil na verandě záblesk něčeho bílého. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že je to lidský obličej. Nejistě vystoupil z auta a zavolal: „Dobrý den!“

Místo odpovědi se ozval podivný zvuk, snad zakňourání. To Jacka poplašilo a přispěchal blíž. Musel si

kleknout, aby dokázal rozpoznat, kdo se to choulí před jeho dveřmi.

„Faith?“

„Neřekla jsem to,“ šeptala naléhavě a jektala při tom zuby. „Ale ona mě nechala… opustila mě… neměla jsem to dělat… neměla jsem…“

Jack se dotkl její tváře. Dívka celá hořela horečkou.

„Kdo tě opustil?“

„Nikdy nechodí ven, tak pozdě v noci ne, ani si nebere auto… Neřekla jsem to, že ne?“ prosebně k němu vzhlédla.

Pomohl jí vstát a přitiskl ji konejšivě k sobě, celou roztřesenou. „To víš, že jsi nic neřekla. Teď ale musíme jít dovnitř a zavoláme doktora.“

Faith se od něj odtáhla. „Musíš ji najít, než bude moc pozdě…“

„Ale koho musím najít, Faith?“

„Garnet. Unesli ji.“

„A kdo ji unesl?“

Faith se ustrašeně rozhlédla, jako by se bála, že ji někdo zaslechne. Pak se mu přitiskla tváří k hrudi a zašeptala: „Staří bohové. Ale ve skutečnosti chtěli mě.“

Kapitola 10

… z hlediska Velkého ducha a Fontány žití musejí být v prostoru i čase všechny věci stále přítomny… dění, které jednou započalo, nikdy neskončí… tak je minulost vždycky přítomna, třebaže pro účely všedního smrtelného života jsou naše smysly uzpůsobeny tak, abychom tyto jevy nevnímali.

CATHERINE CROWEOVÁ,

Temná strana přírody

Gemma sledovala kilometry ubíhající silnice pod olověnou oblohou. Za Readingem už nebyl provoz příliš hustý, a tak se mohla při řízení uvolnit a mít z něj potěšení.

Kincaid vedle ní dřímal s hlavou zakloněnou. Z Londýna vyjeli už před sedmou ráno a doufali, že se tak vyhnou nejhorší dopravní špičce.

Včera odpoledne jí zavolal a pozval ji, aby s ním strávila víkend v Glastonbury. Nejprve zareagovala

rozhodným odmítnutím, má přece příliš mnoho rozdělané práce. Kincaid jí trpělivě připomněl, že má zmocnění k tomu, aby rozdělila úkoly podřízeným, a že si od chvíle, kdy nastoupila do nového zaměstnání, neudělala ani jediný volný víkend.

Naježila se, uchýlila se k výmluvě, že musí na schůzi, a zavěsila. Ale když pak seděla v krátké chvíli poklidu po obědě za svým pracovním stolem, napadlo ji, že Kincaid má asi pravdu. Když ji povýšili, varoval ji, že největší nebezpečí nadřízené funkce spočívá v tom, že člověk pokládá sám sebe za nepostradatelného, stala se snad obětí tohoto klamu? Její podřízení jsou přece schopní, a třebaže pracují na větším počtu případů najednou, na Portobello Road měli řetěz drobných vloupání a pak násilníka, který se opakovaně vydával za člena dobročinné organizace, nebylo tu nic, co by pár dní nedokázali zvládnout bez ní.

Upírala pohled do šálku vychladlé kávy, kterou si dala místo oběda, a musela si přiznat, že se cítí vyčerpaná. Jedla příliš neuspořádaně a trpěla nespavostí. Možná že by se dala dohromady, kdyby na celý víkend z toho kolotoče vypadla.

Zavolala tedy Kincaidovi a jeho nabídku přijala. Než stačil zareagovat, dodala: „Ale auto vezmu já. Nehodlám se kodrcat v té tvé staré kraksně.“

Teď se ohlédla po Kincaidovi odpočívajícím na vedlejším sedadle a uvědomila si, že její přepracování v posledních týdnech mělo možná kromě pocitu povinnosti

ještě jiný důvod, chtěla se vyhnout tomu, aby trávila s Duncanem víc času.

Jaký byla zbabělec! Aby si ověřila, zda je její podezření oprávněné, stačilo přece zajít do nejbližší lékárny a koupit si test. Jenomže pak by musela udělat rozhodnutí, a pokud by se rozhodla pro těhotenství, také počítat s Kincaidovou reakcí.

Potěšilo by ho to? Nebo vyděsilo? Třebaže už překonali nesoulad vzniklý tím, že odešla ze Scotland Yardu, věděla, že v hloubi duše to Kincaida stále bolí a že jejich vztah kvůli tomu nemá tak pevný základ jako dřív. Kromě toho si právě začal zvykat na to, že má dvanáctiletého syna. Jak by se mu líbilo, kdyby se mu vnutila i s Tobym a s dalším dítětem na cestě? Ne že by si nedokázala poradit sama, to už si vyzkoušela, ale zrovna teď na ni byla ta představa moc.

Panebože; jak jen mohla být tak neopatrná, když jí jde v zaměstnání o tolik? Zrovna teď byla v bodě své kariéry, kdy mateřskou dovolenou potřebovala ze všeho nejmíň. A jak by asi její noví nadřízení zareagovali na těhotnou a neprovdanou inspektorku?

Zamrkala, aby potlačila slzy, a soustředila se na předjíždění nákladního auta. Pak se s escortem vrátila do prostředního pruhu. V poslední době jí často bývalo do pláče bez příčiny a to pokládala za špatné znamení. Hormony se vymykají kontrole a mísí se s pořádnou dávkou sebelítosti.

Odfrkla si nad ironií celé této situace. Kincaid vedle ní zamrkal a protáhl se.

„Promiň. Chrápal jsem?“

„Spinkal jsi docela hezky. Ale hodilo by se mi, kdyby ses podíval do mapy. Myslím, že už brzy přijde náš výjezd z dálnice.“

Vzal si ze zadního sedadla velký autoatlas a zadíval se na otevřenou stránku. „Je to výjezd sedmnáct na Chippenham, Bridgwater a Taunton.“

„Už před pár kilometry jsme přejeli výjezd šestnáct.“ O

čelní sklo se teď tříštily kapky deště, a tak Gemma zapnula stěrače. „Je čím dál větší šero.“

„To je takhle před víkendem vynikající znamení, že ano?“ zazubil se Kincaid. „Chceš, abych poslední kus cesty řídil já?“

„Ne, nejsem unavená.“

„Nechceš mi půjčit svůj majetek!“ Kincaid poplácal přístrojovou desku před sebou. „Nejsi teď ráda, že jsem ti poskytl záminku projet ho po dálnici?“

„Těším se, že se seznámím s tvým bratrancem,“ odsekla Gemma. „Doufám, že se od něj dozvím, jaké jste v dětství dělali průšvihy. Ale vážně,“ vrhla na něj pohled, „zdá se mi, že Jack bude asi trochu paranoidní, když si myslí, že by někdo srazil jeho přítelkyni schválně. Doufám, že se nezapleteš do něčeho, co ti bude nepříjemné.“

„Jack je ten poslední člověk, o kterém bych řekl, že je na nervy. Ale od smrti Emily jsem ho neviděl a mohl se změnit.“

Gemma si připomněla, že podle Kincaidova vyprávění Jack ztratil najednou ženu i dítě, a otřásla se. Na něco takového ani nedokázala pomyslet. „Jak je to dlouho, co zemřely?“ zeptala se.

„Asi dva roky. Bylo to přibližně v té době, kdy jsme spolu začali pracovat.“

Jaký to tehdy byla zelenáč, pomyslela si Gemma. A jak málo tenkrát dokázala předvídat, jak se vyvine jejich vztah.

„Budeme bydlet u něj?“ zeptala se.

„O tom nemluvil. Pamatuju se, že jeho dům je taková velká, vysoká cihlová viktoriánská budova a stojí přímo na úpatí Toru.“

„Toru?“

„Tor poznáš, jakmile ho uvidíš,“ prohlásil záhadně. „V

dětství mi připadal fascinující a trochu mi naháněl strach, ale na Jacka nijak nepůsobil. Byl tam doma, tak byl na něj asi zvyklý.“

Gemmu zaujala tato neznámá část jeho dětství, a zeptala se: „Navštěvovali jste je často?“

„Byli jsme u nich jen několikrát. Obvykle spíš jezdili oni k nám. Myslím, že tetě Olivii se nikdy nepřestalo stýskat po Cheshiru.“

„Takže tvoje matka zdědila vaše rodinné sídlo?“

Zasmál se. „Říkáš to, jako by šlo o nějakou velkolepou stavbu. Ve skutečnosti je to prostě stará zemědělská usedlost, tak trochu zanedbaná. Někdy tě tam vezmu na návštěvu a Kita taky.“

„To by se mi líbilo,“ odpověděla Gemma, ale nechtěla na něj ani v náznaku tlačit. Raději se zeptala: „Nevadilo Kitovi, že odjíždíme na celý víkend?“

„Už předtím si plánoval, že ho stráví s Millerovými.

Pojedou na výstavu psů do Bedfordu.“

„Máš nějaké zprávy od Iana o tom jeho zaměstnání v Kanadě?“

„Ne. Pořád ještě váhá. Nechápu proč.“

„Možná že tu práci chce, ale cítí se kvůli tomu provinile.“

„Musí si to rozmyslet do začátku letního semestru.“

Kincaid tím byl zjevně podrážděný. „Nechci, aby ta změna byla pro Kita těžší, než je nezbytně nutné.“

„Není trochu předčasné předpokládat, že Ian nebude trvat na tom, aby s ním Kit do Kanady odjel? Má přece právo ho tam vzít.“

„To ano, ale nedovedu si dost dobře představit, že by to udělal. Příliš by ho to brzdilo v navyklém stylu života. Teď okouzluje dámy tím, že si hraje na zdrceného vdovce s dítětem, ale v novém prostředí by pro něj Kit mohl představovat spíš zátěž.“

„To je ale od tebe cynické!“

„Ale je to pravda.“

S tím Gemma musela souhlasit, protože od Kita slyšela dost zmínek o Ianových osobních konzultacích za zavřenými dveřmi v bývalé pracovně Vic.

Mlčky sjeli z dálnice a zamířili přímo k jihu. Po levé straně měli planiny Wiltshiru a vpravo kopce Somersetu. V

Trowbridge se dali po silnici A361 směrem na Shepton Mallet a Glastonbury. Na západě začala obloha světlat.

„Možná se vyčasí,“ poznamenal Kincaid s nadějí. Když projížděli vesnicí Pilton, ležící na svahu kopce několik kilometrů východně od Glastonbury, jeho naděje se potvrdily. Těžké mraky se rozptýlily a obloha teď byla mléčně modrá, s pruhy lehounkých bílých mračen.

Gemma se soustředila na cestu a v jednu chvíli zachytila pohledem podivný kuželovitý kopec, než za příští zatáčkou zmizel. „Co to, propána, bylo?“ zeptala se.

„Glastonburský Tor.“

Kopec se znovu vynořil, tentokrát na obzoru. Působil dojmem, že je uměle vytvořený lidskou rukou, a věž na vrcholu, připomínala papírovou čepičku. „Vytvořil ho snad někdo záměrně?“ zeptala se Gemma.

„To ne, kopec sám o sobě je geologický útvar. Valy na úbočích jsou možná dílem člověka, ale pokud ano, jsou tak staré, že už se neví, kdo a proč je udělal.“

„A ta stavba nahoře?“

„To je věž Svatého Michala. Ta jediná zbyla z kostela, který zničilo zemětřesení. Podle legendy šlo o útočiště křesťanů před pohany.“

„Ty tomu nevěříš?“

Zavrtěl hlavou. „Byl jsem tam nahoře. Kolem té věže profukuje vítr ostrý jako břitva a její kámen je studenější než sama smrt. Pochybuju, že na tom kopci by mělo cokoli křesťanského jakoukoli šanci se udržet.“

„Určitě nechceš jít na chvíli dovnitř a posedět u ní?“

zeptala se Suzanne Sanborneová. „Myslím, že by ti to pomohlo…“

„Ne!“ vyhrkl Andrew, až se po něm ostatní návštěvníci udiveně ohlédli. Ztlumil hlas a zavrčel: „Ty to nechápeš.

Moji rodiče…“ Odmlčel se, neschopný ani po tolika letech někomu sdělit hrůzu, kterou zažíval, když ho přiměli stát u postele matky, která byla v bezvědomí. Zůstala příliš dlouho ve vodě, než její tělo vylovili z vraku plachetnice u pobřeží Dorsetu. A teď Winnie…

„V tom případě by sis měl jít odpočinout. Winnie nepomůžeš, když se budeš takhle nervovat.“

„Nemůžu spát.“ Andrew sevřel ruce mezi koleny, aby zabránil jejich nápadnému třesu. Seděli v čekárně před jednotkou intenzivní péče a čekali, až sestry povolí Suzanne další desetiminutové sezení u Winniiny postele.

„Tak se stav u Davida, ať ti předepíše nějaké prášky na spaní. Já tady zůstanu s Winnie, než přijde Jack. Nemusíš tady…“

„Jaké ten má právo tady být?“ Vztek, kterým se užíral už několik měsíců, mu vytryskl z hrdla jako žíravina.

„Nařizuje všem, co mají kdy dělat, poroučí i ošetřovatelkám…“

„Jack je tu proto, že by si to Winnie sama přála,“

Suzanne se znovu lehce dotkla jeho paže a snažila se mu zpříma podívat do očí, ale on její pohled neopětoval.

„Andrewe, jsme přátelé už dlouho. Věř mi, že Jack je dobrý člověk a má k tvé sestře velice hluboký vztah. Co víc by sis pro ni mohl přát?“

„Někoho, kdo není cvok,“ odsekl Andrew hořce.

Pročítal si papíry, které Winnie nechala ležet v budově vikářství, jako by komunikaci s dávno mrtvým mnichem nepokládala za něco, zač by se člověk měl stydět. On osobně toho věděl o té jejich artušovské skupince až dost a dělalo se mu z toho špatně.

Nebyla to ovšem celá pravda. Nikdy si nepřál vést život po boku jiné ženy než své sestry a Jack Montfort ho o ni připravil. Předtím měly jejich dny pevný, pravidelný rytmus a řád, který mu poskytoval v životě pevný bod, základní jistotu. Když teď Winnie neměl, připadal si vykořeněný a bezradný.

Rozloučil se se Suzanne a pak musel myslet na to, že jako by toho všeho nebylo dost, Montfort ještě ke všemu shodou okolností přivedl Winnie do nebezpečné blízkosti věcí, které se za žádnou cenu nesmí dozvědět. Věcí, které před ní musí zůstat utajeny, a to bez ohledu na následky.

Po dopoledni stráveném doma, kdy jen seděl s kávou nad novinami, už Bram Allen nemohl dál odkládat odchod do galerie. Vůbec se mu ale nelíbilo, že má nechat Fionu o samotě.

Kdyby byl včera odpoledne doma, mohl zabránit Jacku Montfortovi, aby v ní znovu vyvolal hrůzu z té Winniiny nehody. Proč ji musela najít právě Fiona? A proč vůbec Winnie chtěla Fionu navštívit, pokud to opravdu měla v úmyslu, aniž jí předem zavolala?

Zamračil se, zapnul si nažehlenou košili, vybral si vhodnou vázanku a vydal se za svou ženou.

Našel ji v ateliéru. S úlevou zjistil, že stojan, před kterým sedí, je prázdný a že má ruce nečinně složené v klíně.

„Všechno v pořádku, drahoušku?“ zeptal se a objal ji zezadu pažemi. Kdysi si o sobě myslel, že má výtvarný talent. Pak poznal Fionu a uviděl, jak jí pod štětcem ožívají plátna vyzařující něco jedinečného. Hned věděl, že takový dar sám nikdy mít nebude. Proto Fionu podporoval v její práci, jak nejlépe dovedl, chránil ji před vrtkavostí osudu a

cítil hrdost na její úspěchy, dokud nezačala malovat stále znovu tu jedinou věc, kterou naprosto nesnesl.

Fiona se opřela zády o jeho hruď. „Ano, jenom… že je ve všem takové zvláštní napětí. Když jsem začala malovat, myslela jsem, že ten pocit zmizí; ale pak jsem našla Winnie a byla jsem si jistá, že to malování pramenilo z předtuchy toho, co se stane. A ten pocit mě neopouští.“

„Možná je to jenom stres. Jsi tím vším přetížená. Snaž se nepanikařit, drahoušku.“

„Určitě máš pravdu,“ odpověděla tiše Fiona, ale Bram nebyl vůbec přesvědčen, že si jeho slova vzala k srdci.

Přitiskl ji k sobě. „Miluju tě, Fi. To přece víš, že ano?“

„Samozřejmě že to vím. Copak by sis mohl myslet něco jiného?“ Pohladila ho po ruce. „Jen běž. Já budu v pořádku, to ti slibuju.“

A s tím se Bram musel spokojit.

Jack opatrně pootevřel dveře ložnice pro hosty a nahlédl dovnitř. Faith ležela na boku s rukama sevřenýma v pěst pod bradou. Při pohledu na její nevinný obličej, zklidněný spánkem, ho píchlo u srdce. Pomyslel si, že taková mohla být jeho dcera, malá Olivie, pokud by přežila a vyrostla.

Odvrátil se, tiše zavřel dveře a vrátil se do kuchyně.

Včera v noci si nevěděl rady, komu zavolat, a tak vytáhl z postele Davida Sanbornea a požádal ho, aby Faith prohlédl.

David usoudil, že jde jen o vyčerpanost, stres a prochladnutí, nic, co by nedokázala napravit ohřívací láhev v posteli a

dlouhý odpočinek. Dívka by však měla přestat vyvádět takové hlouposti, pokud si nechce přivodit předčasný porod.

Jakmile ale Jack dostal z Faith aspoň trochu souvislé vyprávění, hned zase začala vyvádět kvůli Garnet, dokud se nedal přesvědčit, aby zavolal policii. Policista v Yeovilu, který měl právě službu, ho informoval, že nemohou prohlásit Garnet Toddovou za nezvěstnou, dokud neuplyne alespoň čtyřiadvacet hodin. Jack nechal vzkaz inspektoru Greelymu a teprve potom si Faith trochu zdřímla.

Jack si také dopřál pár hodin spánku a dopoledne pak strávil telefonováním do nemocnice a dotazováním se na Winniin stav. Byla na tom stále stejně a Suzanne Sanborneová se nabídla, že u ní stráví dopoledne.

Mezitím očekával slíbený příjezd svého bratrance.

Duncan mu zavolal včera večer a oznámil mu, že ho na víkend opravdu navštíví. Jackovi se ulevilo, ale zároveň si začal dělat starosti. Jak mu jen vysvětlí události posledních několika měsíců? Bude ho Duncan pokládat za blázna tak, jako si to o něm zjevně myslí policisté? Řekl si, že na tom nesejde. Prostě musí Duncana přesvědčit, že Winnie hrozí nebezpečí. A teď se začínal obávat, že to platí i pro Faith.

Kolik z dívčina blouznění předchozí noci bylo způsobeno deliriem? Dnes dopoledne mu zavolal Nick a svěřil se mu, že osobně je přesvědčen o tom, že Garnet srazila Winnie dodávkou, ale proč by se Garnet Toddová

dopouštěla něčeho takového? A pokud je to pravda, kde vězí Garnet teď?

Jack dal vařit vodu a nasypal čajové lístky do staré konvice, kterou měl ještě po matce. Nečetl snad kdesi, že čaj povzbuzuje myšlení? Pokud je to pravda, pak by po dalším šálku mohl soupeřit se Sherlockem Holmesem. Ve skutečnosti však v rozplétání té motanice nijak nepokročil.

Právě naléval vařící vodu na čajové lístky, když se ode dveří ozval zvonek. Jack je spěchal otevřít a zjistil, že za nimi stojí jeho bratranec. Potřásl si s ním rukou a všiml si, že Duncan ztratil ten prázdný, nešťastný výraz v očích, kterého si všiml, když ho viděl naposledy. Ale kdo je ta hezká rudovláska, co přijela s ním?

Podali si ruce a žena se na něj mile usmála. „Ahoj, Jacku, já jsem Gemma Jamesová. Duncan ti zřejmě neřekl, že s ním přijedu.“ Vrhla na Kincaida láskyplný, ale káravý pohled. „Lásko, tvoje způsoby by se ještě daly vylepšovat!“

Nejdřív museli vyřešit své ubytování. Jack se nesmírně omlouval, že ložnici pro hosty má právě teď obsazenou, ale nabízel, že se přestěhuje do svého bývalého dětského pokoje a poskytne jim velkou ložnici. Gemma nenápadně kopla Duncana pod kuchyňským stolem do kotníku, a tak Jackovu nabídku odmítl a řekl mu, že si raději najdou ubytování někde v blízkosti. Jack jim doporučil jeden penzion poblíž opatství.

Gemma si v duchu ulehčeně vydechla. Tenhle tmavý, starý dům s nevzhledným viktoriánským nábytkem jí připadal depresivní a masiv Toru, zvedající se přímo nad zahradou za domem, v ní vyvolával nečekaně tísnivý pocit.

Zdálo se, jako by se kopec nad budovou hrozivě skláněl a každou chvíli se ji chystal spolknout.

Nad šálkem čaje jim Jack nesouvisle líčil své zážitky s automatickým psaním, seznámení s Winnie Catesbyovou, postupné zapojení ostatních do skupiny zabývající se tou záhadou a včerejší zmizení Garnet Toddové.

Pokud byl Kincaid vyprávěním svého bratrance překvapen, nedal to najevo. Udržel si neutrální, sympatizující výraz a předvedl, že umí vzorně naslouchat.

Gemma si znovu uvědomila, jak velice jí chybí spolupráce s ním.

„Můžeš to dělat na požádání, kdykoli sám chceš?“

zeptal se Kincaid, když se Jack odmlčel. „Myslím to automatické psaní.“

„Já… vlastně nevím. S Nickem nebo se Simonem Fitzstephenem jsem to dělával často, ale…“

Kincaid se naklonil ke svému bratranci a v očích mu zasvítil zájem. „Co k tomu potřebuješ?“

„Jen pero a papír a pak na nic zvláštního nemyslet.

Mluvte o něčem nepodstatném nebo můžu například poslouchat, jak někdo předčítá z novin. Někdy to funguje a někdy ne.“

„Tak to tedy zkusme. Budu ti dělat asistenta.“ Kincaid vrhl na svého bratrance vyzývavý pohled. Gemmu napadlo, k jakým rošťáctvím asi podobně naváděl Jacka během dlouhých letních pobytů v Cheshiru.

Pozorovala je, jak si sedli naproti ní ke kuchyňskému stolu. Kincaid začal číst nahlas nějaký nesrozumitelný článek o financích z Guardianu, zatímco Jack uvolněně seděl s perem a papírem po ruce. Jack Montfort byl urostlejší, hranatější a měl světlejší vlasy než Duncan, ale při bližším pohledu u nich člověk dokázal najít fyzickou podobnost. Ještě nápadnější bylo, jak blízcí si jsou; bylo zřejmé, že mezi nimi stále panuje důvěra a kamarádství: A Jack na ni rozhodně působil racionálním, vyrovnaným dojmem, přestože si dělal tak bizarní starosti. Může snad být to jeho podivné vyprávění pravdivé?

Gemma se nechala ukolébat Duncanovým hlasem a vlastními toulajícími se myšlenkami, a tak sebou překvapeně trhla, když se Jackovo pero náhle rozběhlo po papíru. Psal bez přestávky, a aniž se díval na objevující se text. Oči měl přivřené a zdálo se, jako by se upíraly někam do dálky.

Popsal několik stránek a odložil pero. „Vidím, že jsme měli úspěch,“ konstatoval a prohlížel si popsané papíry.

„Chceš říct, že teď nevíš, cos napsal?“ zeptala se ho Gemma.

„Myslím, že na určité úrovni si to možná uvědomuju, ale ne na vědomé, připomíná to praskání v rádiu.“

Kincaid se dotkl jednoho papíru. „Co tady stojí?“

„Budu to muset přeložit, tak se mnou mějte trpělivost.“

„Bože, odpusť mi, neboť jsem velice zhřešil. Přestože dny mého pozemského života jsou už jen vzdálenou vzpomínkou, stále si vybavuji její plet; jemnou jako prachové peří, a plnost jejích ňader…“

Jack stáhl obočí, odmlčel se a odkašlal si. Gemmě připadalo dojemné, že se lehce začervenal.

„Bylo jí šestnáct a již to byla vnadná žena, jmenovala se Alys a byla dcerou zedníka, který přišel opravit škodu na zdech kostela. Shledala mě pohledným a čekala na mě, když jsem šel k prameni. Nemluvili jsme spolu mnoho. Spojili jsme se jako zvířata, v tělesné potřebě a radosti.

Zedník už svoji práci dokončil, když Alys poznala, že je samodruhá. Žádala po mně bylinný lektvar… Ke své hanbě jsem jí vyhověl… svou zbabělostí i svou chlípností jsem přinesl zkázu nám všem…

Potřebný lektvar jsem vzal bratru Ambrosovi, který se se mnou přátelil. S ním jsem jí věnoval to, co pro mě bylo nejcennější… pouto mezi námi dvěma, které bylo silnější než smrt. Alys s otcem pak opustili opatství. Takový smutek jsem nikdy nepoznal. Byl jsem na konci svých sil…“

Jack překvapeně vzhlédl k ostatním. „Ta dívka, Alys, si zřejmě vyvolala potrat.“

Gemma, kterou osud dívky hluboce dojal, řekla: „Asi ano. Mnichové té doby se velice dobře vyznali v používání

bylin a ona jinou možnost neměla. Edmund se s ní přece nemohl oženit, že ne?“

„Kdyby všechno přiznala, byla by bohužel navíc obviněna ze hříchu proti církvi, protože svedla mnicha; spíš by vinili ji než jeho,“ podotkl Kincaid.

„Ale co když si to Alys rozmyslela anebo ty byliny neúčinkovaly?“ ptal se Jack. „Celé měsíce jsme hledali nějaké pokrevní spojení našeho rodu s Edmundem…“

„Takže nemanželské dítě?“ uvažoval nahlas Kincaid. „V

tom případě se o něm asi nezachovaly žádné záznamy.“

„Musím o tom povědět Simonovi. Tohle nám poskytuje nový úhel pohledu,“ Jack se ušklíbl, „i když nevím, jestli pátrání po osudu dcery zedníka z jedenáctého století může přinést nějaké výsledky.“ Podíval se na hodinky a dodal: „Mezitím si zajedu do nemocnice. Když jsem dnes ráno volal Nickovi, řekl, že sem v poledne přijde a dohlédne na Faith. Nechtěl jsem ji tu nechat samotnou, když Garnet ještě pořád…“

„Nenašel jsi ji, že ne?“ ozvalo se ode dveří.

Všichni se tím směrem udiveně obrátili. Gemmu napadlo, jak dlouho už asi dívka poslouchala jejich hovor.

Krátké vlasy měla trochu přeležené, jako by právě vylezla z postele, a na tvář se jí otiskl okraj polštáře. Když postoupila dál, Gemma si všimla, že její křehké tělo působí nemotorně vzhledem k velké váze dítěte.

První se vzpamatoval Jack. „Bohužel ne. Faith, tohle je můj bratranec Duncan a jeho přítelkyně Gemma. Přijeli nám pomoct.“

„Myslím, že nám nikdo pomoct nemůže,“ podotkla Faith tiše a v tmavých očích se jí zaleskly slzy.

„Posaď se,“ uklidňoval ji Jack a přitáhl jí zpoza stolu židli, „a vypij si s námi šálek čaje. Garnet se určitě nic nestalo…“

Vtom se ozval zvonek. „Tohle už musí být Nick,“

prohlásil Jack a zmizel vpředu v domě.

Na Jackův pozdrav však odpověděl hlas s nezaměnitelně úředním tónem, třebaže Gemma nedokázala rozlišit jednotlivá slova. Kincaid to pochopil také, a hned se rozběhl za Jackem. Gemma se ohlédla po Faith, která se svezla na židli, a odešla za Duncanem.

U dveří spatřila, jak Kincaid ukazuje svůj průkaz statnému muži s prořídlými zrzavými vlasy, oblečenému v tvídovém saku. „Duncan Kincaid ze Scotland Yardu,“

představil se a potřásl si s mužem rukou. Obrátil se ke Gemmě a dodal: „A tohle je inspektorka Jamesová.“

Podala příchozímu ruku a postřehla, jak to Jacka překvapilo, předtím se mu představila pouze jménem a funkci neuvedla.

„Alfred Greely, z kriminálky Somerset.“ Greely měl silný hrdelní přízvuk, charakteristický pro západní Anglii, a

měřil si ji nepokrytě hodnotícím pohledem. „Můžeme si tu někde promluvit?“

„Půjdeme do kuchyně,“ odpověděl Jack. „Týká se vaše návštěva Winnie, tedy slečny Catesbyové?“

„Bohužel ne, pane Montforte. Bylo mi sděleno, že jste včera v noci volal a ohlásil jste, že je slečna Toddová nezvěstná.“

V kuchyni Jack pokývl k Faith. „Tato mladá dáma bydlí u slečny Toddové. Přišla za mnou v noci, když se Garnet nevrátila domů.“

Greely se podíval na Faith, která jako by povadla na židli ještě víc. „Bohužel jsme slečnu Toddovou nalezli,“

řekl. „Jeden muž, který se po ránu vydal na zdravotní procházku kolem Toru, si všiml velice podivně zaparkované dodávky, a tak se tam šel podívat.“

„Ta dodávka patřila Garnet?“ Faith přízračně zbledla.

„Bohužel ano. A slečna Toddová byla nalezena uvnitř.“

„Mrtvá?“

„Bohužel ano. Je mi to líto.“

Faithiny oči v bledém obličeji vypadaly obrovské.

„Takže se zabila,“ konstatovala a Gemma by přísahala, že v jejím tónu zaslechla úlevu.

„To ne,“ odpověděl Greely a pozorně ji sledoval. „Mám velké podezření, že slečna Toddová byla zavražděna.“

Kapitola 11

Dozvídáme se, že stejné to je se společenstvím Avalonu, skupinou duší prodchnutých ideálem zbožnosti, který ve všech dobách převádělo v architektonický symbol bratrstvo benediktinů.

FREDERICK BLIGH BOND,

Společenstvo Avalonu

Kincaid stál v husté, kopřivami prorostlé trávě na okraji Basketfield Lane a pozoroval dva policejní asistenty, jak snímají otisky prstů z dodávky Garnet Toddové.

Když se zeptal inspektora Greelyho, zda by se mohl podívat na místo činu, Greely se na něj ostře podíval a podotkl: „Copak nemáte v Londýně dost vražd? Podle mě je dost zvláštní, že se vám chce takhle trávit volno.“ Neměl však žádné skutečné námitky, a tak ho Kincaid následoval v Gemmině autě na konec Ashwell Lane a pak vpravo vzhůru.

Byli sice vzdáleni jen několik set metrů od Jackova domu,

ale tato úzká cesta lemovaná živým plotem jako by patřila do docela jiného světa.

Skrz clonu mlází Kincaid jen mlhavě rozeznával strmý východní svah Toru a klikatou cestu, po které poutníci vystupovali na vrchol: Tady dole bylo prakticky bezvětří, ale viděl, jak na návštěvnících Toru rve ostrý vítr šaty a nadouvá je. Na vrcholku je teď určitě pořádná zima.

O pár kroků dál Greely zasunul mobil do kapsy saka a pak přistoupil ke Kincaidovi. „Doktor už je na cestě,“

oznamoval. „Starý doktor Lamb mívá hodně práce, a tak na něj někdy musíme chvíli čekat. Je ale ve zdejším kraji nejlepší, a působil tu už v dobách, kdy já jsem teprve nastoupil k policii.“

Vůz úředního ohledavače mrtvol už byl tady, zaparkovaný na nejbližším rozšířeném místě cesty, a uvnitř seděl koroner a jeho asistent, jedli sendviče a dělili se o noviny.

„Je zvláštní, že ta mladá přítelkyně vašeho bratrance hned usoudila, že se Toddová zabila sama.“ Greely utrhl zelený stonek trávy a zamyšleně ho žvýkal.

Kincaida napadlo, jestli se kluci z města mohou někdy naučit žvýkat stébla úplně stejným způsobem. „Pocházíte ze zdejšího kraje?“ zeptal se.

„Narodil jsem se v Dorsetu, hned u hranice hrabství.

Ale pak jsem bydlel asi třicet kilometrů od Toru, a to už od dětství.“

„Povězte mi, co zatím máte, jestli vám to nevadí,“

pokývl Kincaid k dodávce. „Proč jste si tak jistý, že nešlo o sebevraždu?“

„Vůz byl zamčený a klíče jsme nenašli. Samozřejmě se tam Toddová mohla zamknout sama, otevřít okénko a hodit klíče ven, ale v tom případě by musela mít v paži sílu jako profesionální hráč kriketu. Všude jsme to tu důkladně prohledali, a po klíčích ani stopy. Stejně to nedává smysl,“

uvažoval a přesunul si stéblo do druhého koutku. „Chápu, že by se tam mohla zamknout, ale proč by se zbavovala klíčů?“

„A příčina smrti?“

„To zatím nevíme. Nic zřejmého na první pohled. Žádná pořezaná zápěstí ani známky po zvracení, jaké obvykle nastává po prášcích, ani si nezavedla oknem dovnitř výfukové plyny. A byla vzadu v nákladním prostoru, jako by ji tam někdo pohodil. Žádná známka, že by si udělala pohodlí pro své poslední okamžiky tady na zemi.“

„Můžu se podívat?“ zeptal se Kincaid, který byl stále zvědavější.

Greely vyplivl stonek a flegmaticky přikývl. „Jen si poslužte.“

Kincaid tedy přešel k dodávce a dával si při tom pozor, aby šel stejnou cestou jako oba pomocníci. Zadní dveře byly otevřeny. Uvnitř auta bzučely mouchy a přivítal ho závan dobře známého pachu smrti. Tělo té ženy leželo po straně prázdného nákladního prostoru a šmouhy ve vrstvě prachu

na něj působily dojmem, že ji někdo nacpal dovnitř přes poházené dlaždice, nástroje a další nepořádek na zaprášené gumové podlaze. Nejblíž k němu byly nohy, obuté ve staromódních černých vysokých kozačkách. Měla na sobě vlněný plášť s kapucí, který se svezl ke straně a odhalil pestrou sukni. Husté tmavé vlasy se jí uvolnily z copu a přikrývaly jí obličej jako záclona.

Kincaid si půjčil od jednoho z pomocníků rukavice a naklonil se do dodávky, aby si tělo lépe prohlédl. Bylo už značně sinalé, což znamenalo, že Garnet Toddová je několik hodin po smrti, a když jí nadzvedl oční víčko, uviděl červené skvrnky signalizující smrt zadušením. Na hrdle však nebyly žádné známky škrcení.

Špičkou prstu jí odhrnul z obličeje vlasy. Nosila dlouhé nápadné náušnice, ale levá teď chyběla.

Podle toho, co mu říkal Jack, Kincaid věděl, že Garnet Toddová byla výstřední i v jiných věcech než v oblékání, ale proč by ji někdo chtěl připravit o život? Kincaid vylezl ven z dodávky a s úlevou se nadechl čerstvého vzduchu. Pokud právě tahle žena porazila autem Winnie Catesbyovou, jak ji podezírala ta dívka, pak její smrt už vůbec nedávala smysl.

Greely toho nedokázal z Faith vytáhnout víc. Jakmile se dozvěděla, že byla Garnet zavražděna, rozplakala se, nebyl to bouřlivý nářek, jaký by sliboval, že se zase utiší, ale tiché, vytrvalé slzy beznaděje, které jí nekontrolovaně stékaly po

tváři. Jack se pak ohradil proti jejímu dalšímu výslechu a Gemma ji doprovodila nahoru do její ložnice.

Pak se nabídla, že zůstane s Faith, aby mohl Jack odjet do nemocnice, a on to vděčně přijal. Kincaid znal Gemmin odpor k tomu, když ji někdo vykazoval do role pomocnice a pečovatelky, a tak po ní vrhl tázavý pohled, ale ona souhlasným pokývnutím naznačila, že je to v pořádku.

Nemohl se rozhodnout, jestli to dělá ze soucitu, anebo je to její metoda, jak se dozvědět něco víc, ale možná to bylo obojí.

Vtom zaslechl zvuk nějakého auta šplhajícího do kopce a vzápětí skřípot pneumatik na štěrku. V zatáčce se objevil starý Morris Minor a zastavil. Vylezl z něj obrýlený, plešatý muž s lékařským kufříkem v ruce. Zřejmě právě dorazil policejní lékař.

„Zase sis dal záležet na tom, abys mě vytrhl od oběda, Alfe,“ sdělil Greelymu místo pozdravu, ale pronesl to žoviálním tónem, který se dobře hodil k jeho růžovému dobráckému obličeji.

„Určitě si to vynahradíš, doktore,“ Greely se významně zadíval na doktorovo bříško, viditelný důkaz jeho blahobytné životosprávy.

„To je bohužel pravda. Časem bych si měl dát odtučňovací kúru. Kdybych jen dokázal přesvědčit Carole, aby mi přestala tak vyvařovat! No dobrá, tak copak tu máme, Alfe?“

„Dnes ráno byla nalezena ve svém autě tahle žena, zamčená, klíče nikde. Doufáme, že nám povíš něco víc.

Tohle je komisař Kincaid, návštěva až z Londýna,“

zdůraznil se zřejmou ironií.

Kincaid si s doktorem potřásl rukou a pohlédl mu do očí. Usoudil, že lékaře přes jeho žoviální zevnějšek není radno podceňovat.

„Tak dobrá, podíváme se na to.“ Lamb si sundal bundu, podal ji Greelymu a pak vytáhl z kapsy kalhot rukavice a natáhl si je.

Greely ustoupil a lékař vlezl do dodávky. „Takový hodný starý teplouš,“ informoval ho Greely. „Ale nepleťte se mu do díla, to by ho mohlo podráždit. Tedy ne že bych se zvlášť rád koukal na to, jak prohlíží mrtvoly.“

Mlčky čekali, až doktor dokončí svoji prohlídku.

Kincaid si postupně začal uvědomovat ruch probíhající v živém plotu, kde si ptáci hledali chutné bobule a hmyz, a zároveň mu začalo kručet v žaludku. Dnes úplně zapomněl na oběd.

„Zvláštní věc je,“ prohodil Greely zamyšleně, čímž poskytl Kincaidovi vítané rozptýlení od pocitu hladu, „že ten chodec, který objevil dnes ráno její tělo, se jmenuje Bram Allen, je to manžel té paní, co zase narazila u svého domu na Winifred Catesbyovou.“

Kincaid zvedl obočí. „Že by to byla náhoda?“

„Říká, že každý den chodí na procházku kolem Toru možná že byl pozornější kvůli tomu, co se stalo jeho ženě, a potom taky kolem té dodávky bzučely mouchy.“

„Znal se s obětí?“

„Podle pana Allena znal tady v Glastonbury Garnet Toddovou každý. Byla to taková charakteristická místní postava.“

Doktor Lamb vycouval zadkem napřed z auta ven. Stáhl si rukavice, oprášil si kolena a sroloval rukávy a pak si vzal od Greelyho sako.

„Tak, doktore, už jste nás napínal dost dlouho,“

prohlásil Greely. Kincaidovi připadalo, že ti dva mají zaběhané způsoby komunikace.

„No,“ Lamb si smetl větvičku z klopy, „řekl bych, že je po smrti minimálně dvanáct hodin, možná o dost déle, vzhledem k tomu, jak během noci poklesla teplota. Z

určitých náznaků to vypadá, že ji možná po smrti někdo přesunul. Nenašel jsem žádné známky sexuálního zneužití, pokud jsem to mohl posoudit.“

Nabručeně, jako by stejně dobře věděl, že to musí vyslovit, se Greely zeptal: „A příčina smrti?“

„Tak tohle je na tom nejzajímavější. Našel jsem známky udušení, jenomže na krku není po škrcení ani stopy. Mám určité podezření, ale zatím vám víc neřeknu. Budete muset počkat na výsledky pitvy.“

Greely zasténal. „Tak to jsme moc velký pokrok neudělali. Smíme teď hýbat s tělem?“

Doktor přikývl. „Požádejte patologa, aby mi zavolal, až bude hotov, ano? Jsem zvědavý na výsledek.“ Obrátil se ke Kincaidovi. „Zdržíte se tu déle, komisaři? Tohle by pro vás mohlo být zajímavé.“

„Jen přes víkend,“ odpověděl Kincaid. Potřásl doktorovi rukou a pozoroval ho, jak nastupuje do starého morrise a hrkavě odjíždí dolů z kopce.

Greely pokynul čekajícím zaměstnancům márnice. Ti zabalili tělo do prostěradla a přenesli ho do druhé dodávky.

Dveře s kovovým zvukem zaklaply a auto odjelo. Policejní asistenti měli ještě práci kolem Garnetiny dodávky, zatímco dva uniformovaní četníci pečlivě prohledávali okolí.

Kincaid se lehkým konverzačním tónem zeptal: „Tak co, nějaké stopy?“

„Naprosto nic, kromě té mladé dámy, které se zřejmě ujal váš bratranec, pan Montfort. Musíme ji vyslechnout, čím dřív, tím líp.“

„Našli jste nějaký důkaz toho, že by Garnet Toddová způsobila tu nehodu slečny Catesbyové?“

„Na předním nárazníku měla nějaké šmouhy, ale ty mohly být způsobeny například otřením o zídku, jaké bývají na okrajích cest. Jízdní kolo slečny Catesbyové nebylo příliš poškozeno, mělo spíš jen škrábance a drobná promáčknutí od obrubníku chodníku. A slečna Catesbyová nekrvácela…“

„Takže není naděje, že by se na vozidle mohly najít stopy její krve,“ dodal Kincaid zklamaně. „A co textilní vlákna?“

„To si teď prověřujeme,“ Greely pokrčil rameny, „ale podle mě je naprosto mizivá šance, že to k něčemu povede.

A nemáme vůbec nic, co by spojovalo ty dva případy, jenom domněnky té dívky.“

Kincaida napadlo, zda se Gemmě podařilo vylákat z Faith nějaké informace, a hned si uvědomil, jak snadno se vrátili do své staré rutiny.

Jack sice cítil velkou úzkost o Winnie, ale přesto se rozhodl, že musí oznámit Simonu Fitzstephenovi, že je Garnet po smrti, a to osobně, ne telefonicky. Simon a Garnet byli dávní přátelé, a tak by neosobní telefonické oznámení rozhodně nestačilo.

Aspoň si mohl být jistý, že zanechal Faith v dobrých rukou. Duncanova Gemma vyzařovala klidnou autoritu, která vzbuzovala důvěru, a podařilo se jí Faith uklidnit; v tom on sám vůbec neuspěl.

Myslel na to, že ti dva jsou tedy kolegové a také milenci. Nevěděl ani, jak dlouho už jsou spolu a zda se Duncan konečně přenesl přes zážitky ze svého problematického manželství. Jack se loni v létě s politováním doslechl o smrti Vic, ale poslal Duncanovi jen krátký dopis, takové věci se ho vzhledem k tomu, co sám prožil, stále ještě příliš dotýkaly.

A teď se najednou stal ještě ke všemu pečovatelem těhotné dívky, která může každým okamžikem porodit. To vědomí mu nahánělo strach.

Simona našel klečícího před záhonem trvalek, jak odstřihává odkvetlé výhonky. „Smutná roční doba, vid?“

pozdravil ho Simon a vstal. Jak šel k Jackovi přes trávník, bylo znát, že trochu kulhá. „Hrabání v záhoncích je sice dobré pro duši, ale zato škodí mému kolenu,“ vysvětloval.

„To je nějaké staré zranění?“ zeptal se Jack.

„Nehoda při horolezectví. Před mnoha lety jsem zakopl na štěrku a přetrhl jsem si nějakou šlachu. Počkej, umyju se a postavím na čaj.“

„Díky, ale já se nemůžu zdržet. Přišel jsem… Simone, mám pro tebe špatnou zprávu.“

Simon strnul. „Něco nového s Winifred?“

„Ne, ale Garnet Toddová je po smrti. Myslel jsem si, že bys to měl vědět.“

„Cože, Garnet je mrtvá?“ Simon klesl na starou dřevěnou lavičku u vstupních dveří. „Ale to přece není… já to nechápu. Byla to nějaká nehoda?“

„Ne. Policie je toho názoru, že šlo o vraždu.“

„Ale, to je přece nesmysl! Musí to být nějaká mýlka.

Kdo by asi chtěl zabít Garnet?“ Simonovi zakolísal hlas a celý nezdravě zbledl. „Vloupal se snad někdo do jejího domu?“

„Ne, našli ji v jejím autě na druhé straně Toru. Bližší informace bohužel nemám. Vím, že jste byli dávní přátelé.“

„Přátelé… ano. Kdysi i milenci. Zvláštní žena, ta Garnet. Nikdy jsem nechápal, jak se z tak obyčejné dívky mohla stát tím, čím byla… A teď už není. Pořád tomu nějak nemůžu věřit.“ Simon upíral zrak do zahrady, jako by zapomněl na Jackovu přítomnost.

„Simone, omlouvám se, musím už jít, mám ale ještě něco, co jsem ti chtěl ukázat, až budeš mít chuť se na to podívat.“ Jack vytáhl z kapsy papíry, které popsal dnes dopoledne.

Simon si je od něj nepřítomně vzal, ale jakmile zavadil pohledem o řádky textu, bylo znát, jak ho zaujaly. „Tak tohle je to spojení! Nemanželské dítě. Měli jsme to uhodnout.“

„Myslíš, že by se nám mohlo podařit nějak vysledovat tu ženu, dceru zedníka, který pracoval na opravě katedrály v době, kterou Edmund udává?“

„To nebude snadné. Ale mám pár zdrojů, které by nám v tom snad pomohly… Uvidíme, co s tím dokážu udělat.“

Simonův hlas teď zněl jistěji a Jackovi se zdálo, že se mu do tváří vrací barva. „Vadilo by ti, kdybych si ty zápisy ponechal? Pomůže mi to s vyhledáváním.“

„Samozřejmě. Ale moc nerad tě teď nechávám samotného…“

„Ale jdi, člověče! Já se o sebe postarám, kdežto Winifred tě potřebuje. Ale s tímhle,“ poklepal na papíry, které držel v ruce, „nesmíme čekat moc dlouho. Zdá se, jako by Edmund naléhavě usiloval o to, abychom ty zpěvy obnovili co nejdřív. Nesmíme riskovat ztrátu té energie a přerušovat započatý proces, a teď bez Garnet… může být všechno těžší. Měla velkou sílu.“ Odmlčel se a odkašlal si.

„Nemůžu pro tebe přece jenom něco udělat?“

„Ne, díky. Já si poradím.“

„Tak já ti zavolám.“ Jack se na odchodu ještě ohlédl a uviděl, že Simon stále sedí na lavičce s očima zavřenýma.

„Simone!“ zavolal na něj Jack. „Díky, žes včera zašel za Winnie. To od tebe bylo hezké.“

Simon otevřel oči a usmál se. „Určitě se z toho dostane.

Je to rozená bojovnice, uvidíš!“

Gemma uložila Faith do postele a seděla u ní, dokud jí nepřestaly téct slzy. Rozhlédla se po ložnici a zjistila, že se někdo pokusil alespoň trochu vyvážit tmavý, těžký nábytek a nedostatek světla v této místnosti orientované na sever tím, že polepil stěny papírovou tapetou v kombinaci žluté a světlezelené barvy. A také přehoz na posteli měl stejný bledě žlutý odstín. Nad prádelníkem ale visela pochmurně působící krajinka, které dominoval Tor, a oknem byl vidět jeho kamenitý svah, zvedající se hned nad zanedbanou zahrádkou za domem.

Faith se vysmrkala a zpoza papírového kapesníku vrhla pohled na Gemmu. „Co tady vlastně děláte? Přijeli jste zavřít Garnet?“

„Přijeli jsme, protože si Jack dělal starosti o Winnie a Duncan mu chtěl pomoci. To je všechno.“

„Je to jeho bratranec?“

„Jejich mámy byly sestry.“ Gemma si Faith pátravě prohlédla. „Kdys naposledy něco snědla?“

„Nevzpomínám si.“ Faithiny ruce, stále tisknoucí papírový kapesník, se třásly. „Asi včera ráno v kavárně. Než jsem se doslechla to o Winnie.“ Oči se jí znovu naplnily slzami.

„Takže si dáme oběd,“ nabídla Gemma okamžitě.

„Zůstaň tady a já ti ho sem přinesu.“

Dole v kuchyni si prohlédla obsah lednice a kredence, ale zklamal ji. Našla tu vejce, kus sýra a půl bochníku napůl ztvrdlého chleba. Typická mužská kuchyně, pomyslela si a rozhodla se připravit sýrovou omeletu a topinky. A k tomu přijde vhod konvice čaje.

Jakmile připravila omelety, topinky i čaj, dala všechno na tác a odnesla nahoru. Napadlo ji, že snad přece jen pochytila od Hazel trochu zběhlosti v domácích pracích.

Našla Faith, jak sedí v posteli trochu vzpřímeněji, se suchýma očima, a upírá na ni zvědavý pohled. Dívka se soustředěně pustila do jídla a Gemmu napadlo, že její přecitlivělost byla možná zčásti způsobena vyhladověním.

Když obě dojedly, Gemma se zeptala: „Tak co, už je ti líp?“

Faith se usmála. „Ale ano, ani jsem si neuvědomila, jaký mám hlad.“

„Dobrá. A teď si potřebujeme promluvit. Pověz mi něco víc o své přítelkyni Garnet.“

Faith stiskla rty. „Nevím, co přesně chcete slyšet.“

„Začni prostě od začátku. Jak jste se seznámily?“

„Přišla do kavárny, proboha, musím přece do práce!

Ani jsem si na to nevzpomněla. A Buddy nebude vědět, co se stalo s Garnet…,“ začala se zvedat.

Gemma jí vtiskla zpátky do postele. „Já mu zavolám, jmenuje se Buddy, že? To je tvůj šéf?“

„Ano, byli s Garnet kamarádi. Tak se Garnet o mně dozvěděla.“

„Takže se Garnet o tobě doslechla dřív, než tě poznala osobně?“

„Přespávala jsem v komoře nad kavárnou. Myslela jsem si, že o tom Buddy neví. Garnet mi nabídla, že u ní můžu za docela malý nájem bydlet. A vyznala se v porodnictví. V té době jsem se opravdu bála, neměla jsem se vůbec s kým poradit. A ona… nikdy jsem nikoho podobného nepotkala.

Byla tak svobodná. Vůbec mi nepřipomínala moje rodiče. A vyznala se v kouzlech. V ženských kouzlech…“

„To pro tebe muselo být fascinující, a zároveň asi tak trochu děsivé, takže se tomu nedalo odolat, vid?“

„Přesně tak to bylo.“ Faith se zdála překvapená a Gemma si v duchu udělila bod k dobru za zvolení správného přístupu. „Tehdy jsem ale nevěděla…“

„Co jsi nevěděla, Faith?“ pobídla ji Gemma.

„O těch starobylých, temných věcech.“ Faith zavrtěla hlavou. „Po nějaké době to už vůbec nebylo zábavné. Garnet mi radila, abych hodně studovala. Bála se, že když zůstanu nevědomá, nedokážu se před těmi silami uchránit.“

„Jak to víš?“

„Poslední dva měsíce nechtěla, abych kamkoli chodila a setkávala se s lidmi. Obzvlášť ne s Nickem.“

Gemma si pomyslela, že tohle je klasický příznak vztahu, ve kterém jeden člověk nějakým způsobem zneužívá druhého. A Faith představovala velice vhodný terč. Těhotná, bez domova, bez přátel.

„Měla proti němu Garnet něco konkrétního?“

„Mezi ní a Nickem to skřípalo hned od první chvíle.

Myslela si, že mě chce proti ní poštvat.“

„A Garnet se to nelíbilo.“ Gemma to vyslovila jako konstatování.

„Nelíbilo. Ale bylo v tom něco víc, myslím v tom, proč se o mě tak bála. Připadalo mi, že ví něco, co mi raději nechce prozradit. A celou tu dobu ta přitažlivost pořád sílila…“

„Jaká přitažlivost?“

„Vy ho necítíte?“ Faith se otřásla. „Já ano, dokonce už předtím, než jsem se seznámila s Garnet. Ten Tor…“

Gemmě se vybavil podivný pocit, který ji zachvátil dnes dopoledne, když návrší spatřila poprvé. „A co je s ním?“

zeptala se.

„Včera v noci… to bylo hrozně silné. Nemohla jsem tomu odolat. Pak mě přepadly bolesti. Musela jsem si odpočinout, a když jsem se probudila, bylo to pryč.“ Faith zřejmě vnímala, že Gemma dost dobře nechápe, oč se vlastně jedná. „Ta síla… člověka úplně přitahuje tam nahoru.“

„A co ta síla od tebe chce?“

„To není tak, že by mi něco nakazovala. Prostě jen musím šplhat k vrcholu.“ Faith si pohrávala s přikrývkou a pak se skoro vyzývavě zeptala: „Kde je Nick? Jack přece říkal, že má přijít.“

„Je teprve poledne, nedělej si starosti,“ uklidňovala ji Gemma, ale přitom přemítala, jak Nick zapadá do této rovnice. Mohl by to být otec Faithina dítěte?

Nalila dívce další šálek čaje ze staré hnědé konvice, kterou měl kdysi někdo velice v oblibě, pokud se dalo soudit z četných škrábanců v její glazuře. Napadlo ji, že když čekala Tobyho, vzdala se úplně čaje, ale nebyla si jistá, že by k tomu našla i podruhé dost sebekázně.

„Pověz mi, co se stalo včera,“ požádala dívku. „Proč sis dělala takové starosti o Garnet?“

„Nick říkal… když jsem mu pověděla, že potom, co jsme zahlédly Winnie, jak tlačí kolo do kopce, Garnet ještě někam odjela, myslel si, že Garnet schválně srazila Winnie dodávkou. To mě rozzlobilo… jenže když jsem se vrátila domů, podívala jsem se na to auto a uviděla jsem na nárazníku šmouhu… a dostala jsem strach.“

„A co se stalo potom?“ zeptala se Gemma jemně.

„No… nedokázala jsem za ní jít domů. Styděla jsem se, že si můžu něco takového myslet. Místo toho jsem šplhala nahoru na Tor. A když jsem se vrátila, Garnet už byla pryč.

Pak už jsem ji neviděla. Kdybych byla radši šla dovnitř…“

„Nemůžeš přece vědět, co by se stalo,“ vložila se do toho Gemma. „Nikdo to neví.“

„Ale co když mě šla hledat a někdo při tom…“

„Určitě to s tebou nemělo nic společného,“ uklidňovala ji Gemma, i když si tím vůbec jistá nebyla. „A nemá smysl si tím zbytečně lámat hlavu. Teď se musíme starat o tebe.

Jack říkal, že doktor chtěl, abys dneska zašla na porodnickou kliniku a dala se prohlédnout…“

„To ne!“

Gemma sebou trhla, zaskočená prudkostí její reakce.

„Nepůjdu tam,“ trvala Faith na svém. „Nemůžu. Garnet, Garnet mi slíbila, že se o mě postará… jak mi to mohla udělat a opustit mě?“ Znovu se usedavě rozplakala.

Gemma dívku objala a tiše ji chlácholila: „To bude v pořádku, uvidíš, zase bude všechno dobré,“ právě jako by

konejšila svého synka. Faith byla konečně také ještě dítě a právě ztratila jedinou ženu na světě, která jí nahrazovala matku.

Po chvíli se Faithiny vzlyky utišily, ale pořád tiskla obličej Gemmě k rameni a občas popotáhla. Gemma jí odhrnula z čela krátké vlhké vlasy.

Dívka se vyčerpaně usmála a zašeptala: „Jsi hodná. Jsi jako moje máma,“ a pak se jí oči zavřely. Za několik okamžiků už tvrdě spala a neprobudil ji dokonce ani hlasitý zvuk zvonku.

Jacka udivovalo, jak rychle mu sezení u Winniiny postele začalo připadat normální, včetně toho, že ji držel za ruku a mluvil s ní, jako by mu mohla rozumět. Pověděl jí, že k němu přijel na návštěvu bratranec a že Faith je teď u něj.

Nezmínil se však o Garnetině smrti.

Myšlenky se mu zatoulaly k Duncanovi. Co asi zjistil, když doprovázel detektiva Greelyho? Jak Garnet zemřela? A jak mohl jeho bratranec, kdysi chlapec, který zbledl zděšením nad každým zraněným ptákem nebo mrtvou liškou, kterou našli na cestě, vyrůst v muže, pro kterého je smrt něčím všedním a každodenním?

Když mu Maggie, která dneska zase sloužila, naznačila, že je čas, aby si udělal přestávku, neochotně odešel do kantýny nemocnice a dal si sendvič. Suzanne Sanborneová mu sdělila, že tady Andrew strávil značnou část dopoledne, ale na sestru se podívat nešel.

„Nechci ti přidělávat starosti,“ dodala, „ale Andrewovo chování je dost podivné. Zdá se dost iracionální… radši na sebe dávej pozor, ano?“

Cestou zpátky k jednotce intenzivní péče si to Jack přemílal v hlavě. Dělal si o Andrewa starosti kvůli Winnie, ale sám se ho nebál. Připomínal si, že Andrew je přece učitel, intelektuál, který nejspíš nedokázal nikomu dát do nosu ani na základní škole. Jestli si to s ním bude chtít vyřídit, tak jen ať si poslouží.

„Po vašem odchodu byla neklidná,“ oznamovala mu Maggie, jakmile se vrátil na oddělení. „Zkuste ji pobízet, aby se probrala, promluvila s vámi, aby vám dala nějak najevo, že vás slyší.“

Jack si přitáhl židli co nejblíž k posteli. Pohladil Winnie po tváři a všiml si, že se mu chvěje ruka. „Slyšel jsem, že se ti po mně stýskalo,“ začal a snažil se o veselý, žertovný tón.

„Vždyť jsem to věděl, jsem neodolatelný!“ Vzal ji za ruku a políbil ji. „Neodejdu od tebe, pokud nebudu muset, to přece víš. Ale potřebuju, aby ses probudila a abys na mě promluvila. Chybíš mi, Winnie, a potřebuju vědět, že mě slyšíš. Probuď se, drahoušku, prosím! Řekni mi něco!“

Ucítil opravdu, že se její ruka pohnula? Byl si jistý, že se Winniina oční víčka zachvěla. Pak zamrkala, jednou, dvakrát, a konečně otevřela oči. V jejím pohledu viděl probouzející se vědomí, a když pak stočila pohled k jeho obličeji, on věděl, že ho poznala.

Ucítil tak mocný nával úlevy, že se mu stáhlo hrdlo a do očí mu vstoupily slzy. Sklonil hlavu a v té chvíli ucítil, jak mu Winnie křečovitě stiskla ruku.

Když k ní vzhlédl, viděl, že má oči rozšířené panikou.

Obrátila hlavu ze strany na stranu a volnou rukou se snažila nahmatat trubičky, které jí vedly k obličeji.

Maggie k ní okamžitě přispěchala, zabránila jí v pohybu a uklidňovala ji. „Dali jsme vám trubičku na dýchání, drahoušku, ale teď ji vyndáme. Nebudete ji potřebovat, když jste se probrala. Teď se zhluboka nadechněte, a až vám řeknu, zase vydechněte.“

Jack sevřel Winniinu ruku pevněji, když jí sestra vytahovala z nosu hadičku.

„Vím, že to bolí,“ mluvila na ni při tom. „Dám vám trochu napít vody, to vám pomůže.“ Vzala šálek a přidržela brčko Winnie u rtů. „Nepijte moc naráz, drahoušku. Když uvidíme, že můžete pít sama, vyndáme vám sondu ze žaludku.“

Winnie pustila brčko, klesla zpátky na polštář a zavřela oči.

„Jen si odpočiň, drahoušku,“ řekl jí Jack. „Uvidíš, zase ti bude dobře.“

Za okamžik ale Winnie znovu otevřela oči a pokusila se promluvit. Když jí nevyšel ze rtů žádný zvuk, dotkla se hrdla a zkusila to znovu. „Co… se mi stalo?“ zašeptala sotva znatelně. „Kolik je hodin?“

Jack se podíval na Maggie a ta přikývla. Jemně jí vysvětlil: „Mělas nehodu, když jsi jela na kole. Strávilas dva dny v nemocnici.“

„Dva dny?“

„Mělas poraněnou hlavu, ale teď už to bude dobré.“

„Nemůžu si vzpomenout… někam jsem jela… něco nutného jsem potřebovala udělat…“

„Nedělej si starosti, ještě to vyřídíš. Ale teď si musíš odpočinout.“

S poslušností, která ho hluboce dojala, Winnie zavřela oči. Brzy začala dýchat pomaleji a pravidelně.

„Není to snad…,“ obrátil se Jack zpanikařeně na Maggie. „Neupadne znovu do bezvědomí?“

Maggie se usmála. „Kdepak, je to normální spánek. Ten jí prospěje. Zpočátku bude velice slabá, ale z nejhoršího už je venku.“

„Ale rozpomene se na tu nehodu nebo aspoň na to, co jí předcházelo?“

„Lidský mozek je v tomhle zvláštní. Někdy si lidé vůbec na nic nevzpomenou. Musíme počkat a uvidíme.“

„Jacku?“

Winnie znovu otevřela oči.

„Ano, drahoušku. Jsem tady.“

„Přišels na večeři… byl tam taky Andrew… Věděla jsem, že ti musím o Andrewovi něco povědět. Proč si na to teď nemůžu vzpomenout?“

Maggie střelila pohledem po monitoru srdeční činnosti a vložila se do toho. „To prozatím stačí. Potřebujete si odpočinout, drahoušku, a váš Jack bude čekat venku, až se probudíte.“

Jack pochopil narážku, políbil Winnie jemně na tvář a vrátil se do čekárny. Tady klesl na nejbližší židli a poddal se návalu hluboké úlevy a vděčnosti.

Za okamžik ale strnul a stáhl obočí. Jakou mají naději zjistit, co a proč se stalo, když Winnie zřejmě ztratila pojem o čase a hodně toho zapomněla?

Kapitola 12

A tak se Glastonbury propadlo do temnot středověku, ale Avalon žil v lidských srdcích dál a artušovské legendy vyprávěly o jeho starobylé historii. Sem přišli rytíři hledající Grál. Přešli říčku Brue po Pons Perilis a celou noc vyhlíželi z kapličky na úpatí Wearyall Hill na vodní hladinu, odkud přicházela temná pokušení, aby podrobila zkouškám jejich duši.

DION FORTUNEOVÁ,

Glastonbury: Avalon srdce

Mladík vypadal jako oživlá řecká socha. Byl vysoký, štíhlý, s širokými rameny a půvabným hrdlem, jeho dokonale tvarovaná hlava s tmavými kadeřemi vlasů měla klasicky utvářené rysy.

Gemma okamžitě usoudila, že někomu tak krásnému se určitě nedá tak docela důvěřovat. „Dobrý den,“ začala. „Vy musíte být Nick!“

Přikývl. „A kdo jste vy?“

„Já jsem Gemma. Jsem… hmmm… přítelkyně Jackova bratrance. Přijeli jsme mu pomoci.“

„Kde je Jack? Potřebuju s ním mluvit!“ protlačil se kolem ní dál.

Gemma ho následovala do kuchyně a odpověděla: „Odjel do nemocnice za Winnie. Čekal tu na vás, dokud mohl.“

„A Faith?“

„Ta je nahoře. Právě usnula, nebuďte ji, prosím.“

Nick už chtěl vyrazit po chodbě ke schodišti, ale její rozhodný tón ho zastavil v půlce kroku. Zdálo se, že ji teď poprvé skutečně začal vnímat a zároveň ztratil něco z nervózní energie, která ho poháněla.

„Měla velice těžké ráno a je vyčerpaná,“ vysvětlila mu Gemma. „Co kdybyste se tu na chvíli posadil?“

Neochotně přešel ke stolu a přitáhl si židli. „Promiňte, nechtěl jsem se chovat hrubě. Ale dneska jsem celý den nějak rozrušený.“

„Faith si o vás už dělala starosti.“

„Jakmile jsem se mohl utrhnout z práce, šel jsem hledat Garnet. Jel jsem k farmě, ale po její dodávce tam nebylo ani stopy. Pak jsem ji hledal po celém Glastonbury. Myslel jsem si, že kdybych mohl Faith oznámit, že je Garnet v pořádku…“

„To už bohužel nebude možné,“ konstatovala Gemma.

„Cože? A proč ne?“

„Garnet byla ráno nalezena ve svém autě. Je po smrti.“

Nick na ni zůstal zírat. „Ale, šlo asi o sebevraždu, že?“

Tak to jsou už dva, pomyslela si Gemma. „Proč si to myslíte?“ zeptala se tiše.

„No, to je přece jasné, ne? Jestli se pokusila zabít Winnie a pak měla výčitky svědomí… nebo se možná bála, že by se Faith mohla dozvědět, co udělala…“

„Vadilo by jí to tolik?“

„Myslím, že na Faith hrozně visí…“

„Sexuálně?“

„To… to tedy nevím. Ale neřekl bych. Prostě na ni úplně nepříčetně žárlí.“ Zamračeně si Gemmu změřil a bubnoval při tom prsty o stůl. „Promiňte, ale řekl bych, že se opravdu hodně vyptáváte.“

„Pardon, to už je takový můj zlozvyk.“ Pomyslela si, že Nick stejně brzy zjistí, že je policistka, ale ona zatím může co nejlépe využít své dočasné anonymity. „Rozumím tomu dobře, že vás Garnet neměla ráda?“

„To tedy neměla.“ Zdálo se, že se mu o tom už nechce mluvit. „Jak Faith přijala tu zprávu?“

„Nejdřív ji to dost rozrušilo, ale už se uklidňuje.

Potřebujeme ji však dostat na gynekologickou prohlídku a ona to naprosto odmítá. Vy byste ji nepřiměl…?“

„To asi ne,“ odpověděl Nick s trpkostí.

„Tušíte, proč to tak zarytě odmítá?“

„Vždycky jsem měl podezření, že ji od toho Garnet odrazuje. Asi aby nad ní měla moc.“

Gemmu napadlo, že pokud šlo Garnet o to, aby byla Faith co nejvíc závislá na její péči, pak zřejmě uspěla. „Faith mi říkala, že podle vašeho názoru Garnet porazila Winnie svou dodávkou. Proč si to myslíte?“

Nick se nervózně zavrtěl na židli. „Faith mi řekla, že Garnet jela někam ven právě v době nehody, a když se vrátila, chovala se dost podivně.“

„To zrovna moc neznamená. Proč by Garnet něco takového dělala?“

„Možná si myslela, že Winnie přesvědčí Faith, aby se vrátila k rodičům. Nebo možná… možná že Winnie zjistila něco, o čem Garnet nechtěla, aby se to proslechlo.“ Tahle hypotéza se mladíkovi zjevně líbila. „Winnie umí mluvit s lidmi a naklonit si je. Možná že jí Faith něco svěřila…“

„Něco o Garnet? Ale co by to bylo?“

„To nevím,“ odpověděl Nick trochu úsečně. „Říkala vám Faith, co hodlá dělat dál, teď když Garnet… už není?“

„Ne. Prostě jsem usoudila, že tady zřejmě zatím zůstane. Určitě nemůže být sama.“

„V tom případě bude potřebovat své věci.“ Odsunul židli od stolu a zdálo se, že se mu ulevilo. „Skočím pro ně na farmu.“

„To nedělejte,“ přerušila ho Gemma. „Půjdu tam raději já. Až se Faith vzbudí, bude vás chtít vidět, a mně přijde procházka vhod. Jen mi povězte, kudy se tam dostanu.“

Neprozradila mu, že se statek bude hemžit policisty a že ona se aspoň může vykázat služebním průkazem. Kromě toho byla na Garnet Toddovou stále zvědavější.

„Dobře,“ souhlasil Nick konečně a stručně jí poradil, jak se tam dostane. Změřil si kritickým pohledem její boty a varoval ji: „Znamená to ale pěkné šplhání do kopce.“

„To bude v pořádku, nebojte se,“ odpověděla pobaveně.

Tyhle nové boty měly trošku vyšší podpatky, než obvykle nosívala do práce, ale její nohy toho vždycky musely hodně vydržet. Vzala si kabelku a sako a vzpomněla si na slib, který dala Faith. „Ta kavárna, kde Faith pracuje, je blízko odsud?“

„Vpůli cesty vzhůru na Garnetinu farmu. Nemůžete ji minout.“

Ode dveří se Gemma ještě obrátila na Nicka s další naléhavou žádostí: „Zkusíte přesvědčit Faith, že by měla zajít k tomu lékaři, viďte?“

Odfrkl si. „Snažit se Faith přesvědčit o něčem, co se jí příčí, je asi stejné, jako byste se snažila pohnout tímhle zatraceným Torem. Nevím, jak se Garnet mohlo podařit, že ji Faith tak poslouchala.“

„Možná hypnóza?“ zeptala se Gemma konverzačně.

„Nebo něco horšího,“ zabručel Nick temně, ale když zvedla tázavě obočí, jen zavrtěl hlavou a dodal: „To nic.“

Gemma si neuvědomovala, jak silně ji atmosféra Jackova domu skličuje, dokud se neocitla venku. Většina domů podél cesty byla typicky viktoriánská stejně jako Jackův, ale často na nich byly znát známky modernizace a nového zařizování. Bylo zvláštní, že se Jackova matka nepokusila dům nějak zútulnit.

Napravo se hned za zahrádkami domů zvedal masiv Toru, zatímco za domy po levé straně cesty se terén prudce svažoval k rozlehlé planině.

Brzy dorazila k ostré zatáčce, o které jí Nick pověděl, a začala stoupat po Wellhouse Lane. Ihned spatřila začátek pěšiny obklopený stromy a vedoucí na vrcholek Toru.

Představa, že by tam vyšplhala, jí přes všechny stísňující pocity, které v ní kopec vyvolával, připadala podivně lákavá, ale rozhodla se výstup zatím odložit.

Když došla k Dream Café, byla už trochu zadýchaná.

Zastavila se a prohlížela si strom na dvoře, ozdobený stužkami. Napadlo ji, že sem tedy Winnie zašla se svým kolem; možná že ho opřela právě o tento strom.

Vnitřek kavárny byl tmavý a vlhký. Z laciného přehrávače zněl Moondance od Van Morrisona a u dřevěných stolů sedělo a jedlo několik zákazníků. Za nimi pracoval v malé kuchyňce, oddělené pultem, prošedivělý muž s vlasy staženými do ohonu.

„Vy jste Buddy?“ zeptala se ho Gemma, když došla k pultu.

„To jsem já v celé své kráse,“ přátelsky se usmál. Měl nepatrný náznak amerického přízvuku. „Co pro vás můžu udělat?“

„Jmenuju se Gemma. Jsem známá Jacka Montforta, z Londýna, jsem teď u něj na návštěvě…“

„Stalo se něco s Winnie? Snad…“

„Ne, Winniin stav se nezměnil. Faith mě požádala, abych za vámi zašla. Bydlí teď u Jacka.“

Buddymu se zřejmě ulevilo. „To jsem nevěděl, a když sem dnes ráno nepřišla, myslel jsem, že možná už to dítě…“

Pak stáhl obočí. „Ale proč není u Garnet? Není snad něco v pořádku?“

„Faith nic nechybí, ale jde o Garnet. Je mi to hrozně líto, ale musím vám oznámit, že zemřela.“

„Zemřela?“ Buddy na ni zůstal nechápavě hledět. „To si musíte dělat legraci!“

„Bohužel, je mi to líto,“ opakovala Gemma tiše. „Vím, že jste byli přátelé.“

„Ale… ona nemůže být mrtvá! Proč by Garnet byla mrtvá? Musí jít o nějaké nedorozumění!“

„Když nebyla Garnet v noci doma, Faith si o ni začala dělat starosti. Šla k Jackovi a ten to oznámil policii. Dnes ráno ji našli v její dodávce.“

„V dodávce? Ale… já to pořád nechápu.“ Zdál se být úplně zmatený a v šoku. „Byla to snad nehoda? Nebo nějaká nemoc?“

„To zatím nikdo neví jistě. Ale Faith mě požádala, abych vám o tom pověděla.“

„Faith…“ Zdálo se, že se Buddy na Gemmu jen těžko soustředí. „Kdo se teď postará o Faith? Slíbil jsem, slíbil jsem Garnet, že na ni budu dávat pozor… Podívejte, opravdu si vážím toho, že jste mi to vyřídila. Ale jestli by vám nevadilo…“ Zdálo se, že se mu udělalo špatně, a v očích se mu objevily slzy.

„Samozřejmě. U Jacka vždycky někdo bude, kdybyste tam později chtěl zavolat.“

Pokračovala ve výstupu a myslela na to, jaké další lidské životy se asi křížily s Garnetiným. V lidech, kteří jí byli blízcí, určitě vzbuzovala silné emoce.

Svah byl teď strmější a Gemmu začaly pobolívat lýtkové svaly. Po severní straně Toru se blížila ke zřícenině kostela na vrcholu. Kolem ní teď jasně rozpoznávala turisty, i když byli nepatrní jako mravenečci.

Konečně uviděla místo, na které ji upozorňoval Nick, odbočku na Stonedown Lane, a padesát metrů za ní osamoceně stojící sešlé stavení. Ke svému velkému překvapení tu neviděla policejní auta. Před zavřenými vraty statku stál jen vauxhall.

Když Gemma přišla blíž, uviděla na dvoře muže, jehož chování jí připadalo podezřelé. Nakoukl do stodoly, pak kradmo přešel k zadnímu vchodu domu. Kousek od schodů se zastavil, jako by si nebyl jistý; co má dělat dál.

Gemma došla až k vratům a pozdravila ho. „Dobrý den, mohu pro vás něco udělat?“

Muž se prudce otočil a Gemma měla na okamžik dojem, že se možná dá na útěk. Stála však mezi ním a jeho autem, a když prošla vraty a vydala se k němu přes dvůr, už si to zřejmě rozmyslel.

„Hledám Garnet Toddovou,“ odpověděl a pevně se rozkročil, jako by měl plné právo tady být. „Chci se s ní poradit o nějakých dlaždicích. Jsem tady přece dobře, ne?“

dodal s úsměvem a Gemmu napadlo, že je vlastně svým způsobem docela pohledný.

„Ano, jste tu dobře. Ale slečna Toddová už pro vás bohužel nemůže nic udělat.“

„Ale já jsem slyšel, že je nejlepší…“

„Je mi líto, ale musím vám něco sdělit. Slečna Toddová minulou noc zemřela.“

„Zemřela?“ opakoval nechápavě. „Ale, panebože, ale to je strašné! Co to bylo, náhlá nemoc?“

„Pravděpodobně ne. Vyšetřuje to policie.“

Muž zbledl a Gemma by mohla přísahat, že na okamžik zahlédla v jeho očích vypočítavost. Pak starostlivě stáhl

obočí a odpověděl: „To je mi líto, tím je to ještě hroznější.

Jste snad příbuzná slečny Toddové?“

„Ne tak docela,“ odpověděla Gemma: „Znal jste ji dobře?“

„To ne, nikdy jsem se s ní osobně nesetkal.“ Muž se podíval na hodinky. „Podívejte, už musím běžet. Omlouvám se, jestli jsem vás tady vyrušil.“ Omluvně se na ni usmál a rychle vyšel ze dvora ven. Gemma ho zvědavě pozorovala, jak couvá a pak odjíždí pryč, a vtiskla si do paměti značku jeho auta.

To je ale divné, pomyslela si. Pak soustředila pozornost na statek. Nejdříve nahlédla do stodoly, tady měla Garnet Toddová zřejmě dílnu. Nástroje a materiál byly úhledně srovnány a nikde neviděla ani stopy po nějaké potyčce nebo nečekaném vyrušení.

Znovu přešla dvůr a s pomocí kapesníku si otevřela zadní dveře domu. Uvítalo ji několikahlasé žalostné mňoukání. V denním světle, které sem pronikalo zaprášenými okny, rozeznala na kuchyňském stole tři chlupatá protestující zvířátka. Vypadalo to, že Garnetiny kočky nikdo nenakrmil.

Nechtěla na sebe sice přivolat hněv inspektora Greelyho kvůli tomu, že tady zasahuje do možného dějiště vraždy, ale přece jen opatrně prozkoumala primitivní kuchyni, až našla plechovku granulí. Garnetino zavrhování moderních vymožeností se zřejmě nevztahovalo na kočičí stravu.

Gemma naplnila kameninovou misku granulemi a dala kočkám také čerstvou vodu. S uspokojením pozorovala, jak žerou, ale za chvilku se zachvěla, protože v domě byla opravdu zima. Sporák na dřevo vyhasl už dávno a v místnosti se vznášel pach vychladlého popela.

Zkusila si představit, že by se záměrně rozhodla žít tak jako Garnet, ale nepodařilo se jí to. Jak těžké to muselo být pro Faith, zvyklou na veškeré pohodlí, když byla zbavena televize a nemohla okamžitě uspokojit všechny své potřeby tak jako v předměstském domku! Pocítila úctu k dívčině vytrvalosti.

Navlékla si bundu a zvědavě se rozhlédla po kuchyni.

Na otevřených poličkách viděla slušné zásoby různých základních potravin, ale nic, co by se mohlo zkazit, jako mléko, sýry, máslo nebo vajíčka. Garnet byla bezpochyby vegetariánka a patrně chodila denně nakupovat. Na stole stál kastrol s jídlem, pečlivě přikrytý hliníkovou fólií. Gemma za pomoci kapesníku nadzvedla okraj alobalu, nakoukla dovnitř a přičichla. Byl to nějaký pokrm ze sýra a zeleniny, ještě nezkažený.

V hlubokém staromódním dřezu nezůstalo žádné použité nádobí a to umyté bylo srovnáno na utěrce, aby uschlo. Vypadalo to, že Garnet připravila večeři jako obvykle, ale co se stalo potom? Odešla snad ven s tím, že se po návratu nají společně s Faith?

Z přemítání ji vyrušil hluk přijíždějícího vozu. Odtáhla vybledlé závěsy a uviděla, jak Kincaid vjíždí v jejím escortu do dvora. Vystoupil a Gemma využila příležitosti ho pozorovat, aniž o tom věděl. Působil uvolněně, měl na sobě džíny a starou koženou bundu a vítr mu cuchal kaštanové vlasy. Měl pružné pohyby, nezvyklé u tak vysokého muže.

Zavřel za sebou vrata a znovu přešel přes dvůr. Pak se náhle zastavil a prohlížel si něco na zemi. Gemma za ním zvědavě vyšla ven.

Kincaid při zvuku otevíraných dveří vzhlédl a zazubil se. „Takže ty jsi tady! To je dobře. Vidím, že sem Greelyho lidé ještě nedorazili.“

„Zřejmě ses vrátil zpátky do Jackova domu.“

„Hmm. A seznámil jsem se s Jackovým mladým přítelem Carlislem. Všimla sis té jeho motorky?“

„Trochu, proč?“

„Míval jsem taky takovou, než jsem se přestěhoval do Londýna. Byl jsem takový postrach okolí a mí rodiče si byli jisti tím, že skončím rozplácnutý o nějaký strom. Tím pádem,“ klekl si a dotkl se prstem ztvrdlého bláta na dvoře, „bych ty stopy poznal všude.“

Gemma se podívala na zem pozorněji. Samozřejmě měl pravdu. Stopy pneumatik byly na automobil příliš úzké a musely být poměrně čerstvé. Měla si jich všimnout sama.

„Sakra. Jak myslíš, že jsou staré?“

„Budeme muset zjistit, kdy naposledy pršelo, ale řekl bych, že pocházejí ze včerejška nebo z dnešního rána.“

Pohlédli si do očí. „Když jsem mluvila s Nickem, říkal, že se tu dnes ráno zastavil. Nezmiňoval se ale, že by vjel do dvora.“

„Takže je podezřelý z Garnetiny vraždy.“

„V tom případě,“ podotkla Gemma, „možná nebyl tak moc dobrý nápad nechávat ho samotného s Faith. Měli bychom se vrátit, ale já jsem měla přinést Faith pár osobních věcí, pokud se mi to podaří, aniž bych to tu narušila.“ Obrátila se k domu a Kincaid ji následoval. Když vešel do dveří, překvapeně si odfrkl.

„Nepředpokládám, že Garnet měla nějaké starosti s tím, jestli jí s novým miléniem zkolabuje počítač. Na web se tedy zcela jistě nepřipojovala.“

Kočky, už nasycené a pokládající Gemmu za svoji zachránkyni, se jí divoce otíraly o kotníky a předly tak, že je raději pustila ven na dvůr. „Podívám se nahoru, co tam pořídím,“ oznámila pak.

Prošla tmavou chodbou a pak se dala po schodech nahoru. Nejprve vstoupila do spoře zařízené Faithiny ložnice. Při pohledu na složenou noční košili a plyšového králíčka pocítila dojetí, které ji dohnalo téměř k slzám.

Náhle zatoužila obejmout svého syna, tisknout k sobě jeho hřející tělíčko a zabořit mu nos do hedvábných vlásků.

Sebrala pár věcí náležejících Faith a rychle z místnosti odešla.

Nedokázala však odolat, aby nenakoukla do protější ložnice. Na prahu se překvapeně zastavila. Místnost měla nečekaně ženský charakter, když se uváží, jak vypadal zbytek domu. Vysoká postel s nebesy byla úhledně ustlaná a celý prostor byl stejně nedotčený jakýmkoli zmatkem jako kuchyně. Ani tady nepostřehla žádné stopy potyčky.

Když Kincaid zaparkoval escort na Jackově příjezdové cestě, viděl, že modré volvo stojí na obvyklém místě a po Nickově motorce není nikde ani stopy. „Nečekaná výměna stráží?“ poznamenal Kincaid. „Podíváme se, co se tu děje!“

Jacka zastihli v kuchyni u telefonu, jak právě říká: „Dobrá. Zavolám ti. Ahoj!“ Zavěsil a se širokým úsměvem jim mávl na pozdrav.

„Dobré zprávy?“ zeptal se Kincaid.

„Probrala se. Winnie je při vědomí! Právě jsem to volal arcijáhence a Fioně Allenové.“

„To je skvělé, Jacku!“ Kincaid poplácal bratrance po rameni. „Viděls ji už?“

„Byl jsem u toho, když otevřela oči. Hned mě poznala.“

Jack začal s přehnaným úsilím připravovat vodu na čaj a nahřívat konvici, až měl Kincaid podezření, že se snaží ovládnout své překypující emoce.

„Horší je, že si zřejmě z toho večera, co předcházel nehodě, na nic nepamatuje. Sestra mi sdělila, že se jí paměť možná vrátí, ale jisté to není.“

„Říkala vůbec něco, co by nám pomohlo v pátrání?“

„Zdá se, že jí dělá starosti její bratr. Ale to může být proto, že se její poslední vzpomínka týká Andrewova nemožného chování na té večeři.“

„Jak dlouho si ji ještě nechají na jednotce intenzivní péče?“ zeptal se Kincaid.

„Jakmile dokáže sama přijímat tekutiny, přesunou ji na normální pokoj.“

„Od té chvíle bys měl zajistit, aby na ni stále dohlížel někdo, komu důvěřuješ.“

Jack zbledl. Přinesl připravený čaj ke stolu a těžce usedl. „Nějak se mi podařilo přesvědčit sám sebe o tom, že už jsme z nejhoršího venku,“ povzdechl si.

„Stejně je to skvělá zpráva,“ povzbuzovala ho Gemma.

„A důvod k oslavě. Pojďte, připijeme si!“ zvedla šálek s čajem.

„Počkat!“ Jack se zvedl a přinesl tři skleničky a láhev dvanáctileté whisky Macallan. Nalil trošku do každé sklenky a přistrčil je hostům. „Uděláme to jaksepatří. Tak na Winnie!“

Všichni zvedli sklenky k přípitku a Kincaid i Jack je jedním douškem vyprázdnili. Kincaid si však všiml, že Gemma jen nepatrně upila. V poslední době si v hostinci

dávala pomerančový džus, a když si po práci zašli na sklenku vína, nechávala ji téměř nedotčenou. Ale možná že hubne a neobtěžovala se mu o tom říkat.

Teď s vážným výrazem upila čaje a zeptala se: „Jak je Faith?“

„Ještě spí,“ odpověděl jí Jack. „Podle Nicka tak tvrdě, jako by ji do vody hodil.“

„Byl ses na ni podívat?“ Sám Kincaid slyšel ve svém tónu nechtěnou ostrost; Jack se na něj udiveně podíval.

„Ano, před Nickovým odchodem. Spí opravdu jako malé dítě. Proč?“

„Kdy naposledy pršelo?“

Jack na něj zůstal udiveně hledět. „Včera ráno. Byla to krátká, ale silná přeháňka. Duncane, kam tím prokristapána míříš?“

„Důvěřuješ Nickovi?“

„Samozřejmě! Tak o co ti jde?“

„Nick byl během včerejška na dvoře statku a zapomněl se nám o tom zmínit.“

„Určitě tam zajel večer, když hledal Faith,“ protestoval Jack. „Říkal, že po ní pátral všude, a v tom stavení by samozřejmě začal každý.“

„Tak proč nám to neřekl?“

Nastala chvíle stísněného ticha, kdy si Jack uvědomil, co tím Kincaid myslí, a pak namítl: „Podívej, určitě je to jen malé nedorozumění. Nick je hodný kluk a pro Faith by

udělal všechno na světě…“ Zarazil se, protože si uvědomil, co by to také mohlo znamenat.

„Budeme to muset oznámit inspektoru Greelymu.“

„Duncane, chápu, že jsem tě postavil do obtížné pozice, když jsem tě požádal, aby ses na tuhle věc podíval. Ale i já mám určité závazky a Nick je můj kamarád. Nejdřív si promluvte s ním, a teprve pak s tím jděte za Greelym. To přece nemůže uškodit.“

Kincaid to zvažoval a potom se podíval na Gemmu, která přikývla. „Tak dobře. Kde ho najdeme?“

„Když odcházel, říkal, že se vrací domů. Vím, že bydlí v obytném přívěsu v Compton Dundonu, ale nikdy jsem tam nebyl. Můžete se na to zeptat v knihkupectví, kde pracuje. Je na Magdalene Street zrovna naproti vchodu do opatství. Ale nejdřív byste se asi měli ubytovat v penzionu.“

„Bylo by hezké si vybalit a trochu si odpočinout. Dnes se toho stalo tolik, že mám pocit, jako bychom tu strávili spíš několik dní než jen několik hodin,“ konstatovala Gemma. Vzala si kabelku a odnesla šálek k výlevce.

„Mimochodem, kolem Garnetina domu se potuloval nějaký podezřelý muž. Říkal, že prý má zakázku na dlaždice, ale zdálo se mi, že možná nemluví pravdu.“

„Jak vypadal?“ zeptal se Jack.

„Vysoký, štíhlý, brýle, tmavší vlasy. Tak pětatřicet let.

Vypadal docela hezky, jako nějaký intelektuál. A měl stříbrný vauxhall.“

Jack se zarazil se sklenicí vpůli cesty k ústům. „To je divné. Vypadá to na Andrewa Catesbyho, ale nedokážu si představit, co by pohledával u Garnet Toddové.“

„Chudák Jack,“ řekla Gemma, když se posadila za volant svého vozu. „Myslím, že je pro něj těžké přijmout myšlenku, že by někdo, koho dobře zná a má rád, mohl mít něco společného s Winniinou nehodou, nebo s vraždou Garnet Toddové.“

Kincaid se připoutal a otevřel průvodce po Glastonbury, kterého jim Jack dal. „Jed na západ a na první křižovatce doleva,“ poradil jí. Pak dodal: „A myslím, že si taky neuvědomil, že Faith nemá od chvíle, kdy včera odešla z práce, alibi. Co ti pověděla?“

„Řekla, že se neovládla a podívala se na nárazník dodávky, potom se ovšem tolik styděla za své podezření, že se nedokázala vrátit domů ke Garnet. Tak začala šplhat na Tor, ale pak ji přepadly bolesti, a tak se stočila v nějakém živém plotu do klubíčka a usnula.“

Kincaid skepticky zvedl obočí. To Gemmu podráždilo a vyčetla mu: „Tak jak to podle tebe asi bylo? Tahle dívka v devátém měsíci těhotenství se podle tebe doma pohádala s Garnet, nějakým způsobem ji sprovodila ze světa a vytáhla její tělo do dodávky?“

„Vypadá to, že Garnet zemřela udušením,“ odpověděl Kincaid smířlivě. „I když se doktor nebyl schopen přesně vyjádřit, jak se udusila.“

„I kdyby Faith byla fyzicky schopná uškrtit nebo zadusit Garnet, proč by to dělala? Možná že naopak někdo zabil Garnet, aby jí zabránil ublížit Faith.“

„Například Nick?“ Kincaid znovu nahlédl do mapy. „Na příští křižovatce doprava. Ten penzion by měl být na Magdalene Street.“

Gemma zabočila a zpomalila, aby také mohla sledovat, kde se objeví poutač penzionu. „Moc ráda bych věděla, co hledal bratr Winnie Catesbyové na Garnetině statku.“

„Asi bychom si o tom měli popovídat přímo s panem Catesbym. Tady to je!“

Gemma zabočila na štěrkovou příjezdovou cestu udržovaného georgiánského domu z červených cihel s bílým spárováním. Kincaid vystoupil a zazvonil. Za chvíli se vrátil s příjemným mladým mužem, který jim otevřel bezpečnostní vrata a ukázal Gemmě, kde má zaparkovat.

Mladík jim řekl, že jejich pokoj je v přestavěné kůlně pro kočáry, a zatímco muži vytahovali z auta zavazadla, Gemma se potěšeně rozhlížela kolem sebe. Bývalá kůlna stála na konci příjezdové cesty a od hlavního domu ji oddělovala pečlivě udržovaná zahrada, která ji také chránila před hlukem a prachem rušné ulice.

Vnitřek budovy byl stejně příjemný jako exteriér.

Gemma následovala oba muže po půvabném schodišti a byla opravdu ráda, že nebudou trávit noc v Jackově tmavém domě ve stínu Toru. „Akáciový pokoj,“ oznámil jim mladík,

když je uvedl dál, a Gemma si pomyslela, že by se víc hodil název Růžový pokoj, protože místnost byla laděna do jemných odstínů růžové. Její arkýřové okno mělo vyhlídku na příjezdovou cestu.

Kincaid mladíkovi poděkoval a zavřel za sebou dveře.

Gemma přešla k druhému oknu, vedoucímu na sever, a odhrnula krajkovou záclonu. Před sebou měla čtvercový bazének s fontánou, nad kterým se skláněl strom s tou nejhezčí kůrou, jakou kdy viděla, hrála odstíny od bledé zeleně až po tmavou hnědočervenou, takže jí připomínala abstraktní obraz.

„Co to je za strom?“ zeptala se Kincaida, který se postavil za ni.

„Akácie. Hezká, vid?“ Položil jí ruce na ramena a ona se k němu přitulila. Pohled se jí zatoulal nahoru nad zeď zahrady a Gemma se bezděčně nadechla překvapením. „Co je tohle?“ ukázala na smaragdově zelený trávník s kruhovou kamennou budovou, prosvítající mezi stromy.

„To je opatství,“ odpověděl pobaveně. „Tos nevěděla?“

„Přímo takhle ve středu města?“

„Ano. Opatství tu bylo jako první a město vyrostlo kolem něho.“

„A tamto?“ ukázala na kruhovou stavbu.

„To je kuchyně opatství. Je to jediná budova v areálu, která se zachovala neporušená, pokud si správně vzpomínám, protože po zrušení kláštera ji začali používat

pro své schůze kvakeři. Všimni si těch čtyřech komínů, jsou dost velké na to, aby tam opat mohl opékat celé vepře nebo voly, když měl hosty.“

„To mi nepřipadá jako moc zbožný život!“

„A k tomu se popíjely spousty vína. Dělalo se to z politických důvodů. Pokud opat chtěl, aby jeho klášter vzkvétal, musel vědět, komu se hledět zavděčit.“

Gemma se zasmála. „Jak tyhle věci víš?“

„Byl jsem otravně všetečné dítě. Je dobře, že jsem v dospělosti našel pro svoji zvědavost využití, nebo by to se mnou špatně dopadlo.“ Na chvíli ji objal pažemi a pak ji zase pustil. „Měl bych vyřídit pár telefonátů, než se zase vydáme ven, jestli si chceš mezitím vybalit.“

„Nickovo knihkupectví je hned tady v ulici, že ano? Co kdybych tam zašla, zjistila, jestli mi dají jeho adresu, a pak se sem vrátila? Tím ušetříme trochu času.“

Vydala se po Magdalene Street a těšila se, že uvidí opatství víc zblízka, ale zahlédla ho jen jednou skrz železné zábradlí a pak jí pohled zablokovaly veřejné toalety a ošklivé velké parkoviště. Za ním zahlédla vchod do opatství, připomínající tunel, a na protější straně ulice Nickovo knihkupectví.

Svoji záležitost vyřídila rychle. Majitelka obchodu jí sdělila, že Nick nemá telefon, ale pověděla jí, jak najde v Compton Dundonu jeho karavan.

Gemma jí poděkovala a vrátila se na ulici. Přešla Market Cross, křižovatku Magdalene a High Street, a nahlédla do High Street. Městečko jí připadalo příjemné, ale ničím zvlášť pozoruhodné, až na velký počet obchodů nabízejících různé zboží new age, svíčky, obrazy, krystaly, oblečení a všechny možné pomůcky k léčení.

Obrátila se a vracela se stejnou cestou, jakou přišla.

Tentokrát zabočila do vchodu opatství. Na konci průchodu vyzdobeného květinami našla obchod se suvenýry a vstup do muzea a na pozemky opatství. Podle šipek prošla kolem expozic muzea a stánku, kde se nabízely potřeby pro kopírování motivů z mosazných náhrobků, a konečně prošla posledními dveřmi ke zříceninám opatství.

Přímo proti ní za rozlehlým trávníkem ležela budova kuchyně a o něco blíže částečně zřícená budova, jejíž tvar jí něčím připomněl květák. Víc ji to ale táhlo doleva, kolem menšího a lépe zachovaného kostela, jehož cedulka hlásala, že se jmenuje Lady Chapel, a pak směrem ke dvojici věží, jejichž obrys jí připadal stejně důvěrně známý jako tvar vlastní ruky. Tráva se tu zdála zelenější a obloha intenzivněji modrá, než kdy v životě viděla, a vzduch byl tichý a plný míru tak, jak to nezakusila nikde jinde.

Pomalu kráčela bujnou travou kolem jediné stojící stěny chrámové lodi až k věžím. Poblíž našla tabulky hlásající Severní postranní loď a Jižní postranní loď. Stála tedy přímo uprostřed kostela, nikoli u jeho vchodu, jak se původně

domnívala. Vzhlédla ke zbytkům stavby a pocítila úžas nad lidským důvtipem, který dokázal něco takového zkonstruovat.

Nemyslela na plynoucí čas a nevnímala nic jiného než přítomnou chvíli. Zdálo se, že zdejší klid a mír nemůže narušit vůbec nic. S tím silnější hrůzou si vybavila Jackovo vyprávění o tom, jak dal zdejší mnichy povraždit jejich vlastní opat.

Teprve když došla ke kameni, který býval hlavním oltářem, a dotkla se ho rukou, zavadila náhodou pohledem o hodinky. Od chvíle, kdy do opatství vstoupila, uplynula celá hodina; Gemmě se to přitom zdálo jako pár minut. Kincaid už si určitě myslí, že zabloudila nebo ji někdo unesl.

Spěchala zpátky do penzionu a při tom ji napadlo, že žádná z těch dvou možností není podivnější než čistá pravda, jak mu dokáže vysvětlit, že ji ovládlo kouzlo tohoto místa?

Kincaid už dávno dokončil své telefonáty a nechal i vyhlížení z předního okna. Třebaže by nejraději vyrazil Gemmu hledat, držel se svého pravidla, že pokud je od někoho oddělený, zůstane raději na místě. Možná že přece jen v obchodě narazila na Nicka Carlislea a zašla s ním na kávu.

Natáhl se tedy na postel a přemílal si v hlavě nečekané události, k nimž došlo po jejich příjezdu. Očekával, že tyto dva dny stráví uklidňováním bratrance, rozrušeného nehodou, která se stala jeho přítelkyni. Místo toho narazil

hned na vraždu a patrně i na další pokus o zabití; dále na možnost, že Jackův kamarád Nick bude vůbec prvním podezřelým; a k tomu na bizarní záležitost Jackova automatického psaní vzkazů od mnicha, který zemřel před více než osmi staletími. Každá z těchto věcí byla sama o sobě zneklidňující.

Měl něco podobného tušit. Pokud se ukáže, že Nick Carlisle tu vraždu opravdu spáchal, a Kincaid sám se bude podílet na jeho usvědčení, pak to může navždy poškodit jeho vztah s bratrancem. Podobné situace viděl až příliš často.

Pracovní záležitosti by se neměly směšovat s osobním životem.

A pak tu je Gemmino očividné sblížení s tou dívkou, Faith. Gemma už měla snahu ji bránit a Kincaid přitom měl podezření, že pokud Carlisle opravdu zavraždil Garnet Toddovou, pak na tom musela mít Faith aspoň zčásti nějaký podíl. Gemma měla v poslední době vůbec sklony příliš se citově vázat i tam, kde mělo jít o čistě profesionální záležitosti.

Těžko by se ale mohl zrovna teď vrátit do Londýna, zvlášť pokud stále existuje možnost, že je život Winnie Catesbyové ohrožen.

Jak znal Jacka, ten se přece nikdy nenechával unášet fantazií a i teď se zdál být naprosto duševně zdravý, snad až na to automatické psaní. Kincaid neměl pro tento jev, který viděl na vlastní oči, žádné logické vysvětlení, a tak se

prozatím musel spokojit s tím, že bude brát vzkazy od mnicha Edmunda tak, jak leží a běží.

Podíval se na hodinky a pomyslel si, že pokud Gemma Carlislea nenašla, pak budou muset jeho karavan hledat potmě. Právě když vstal z postele, uslyšel ze schodiště rychlé kroky.

„Co se ti proboha stalo?“ zeptal se Gemmy, jakmile vtrhla dovnitř. Byla zardělá a rozcuchaná, jako by hodně spěchala.

„Já jsem… zastavila jsem se na chvilku v opatství a…“

Přešla k toaletce, rozpletla si vlasy a česala se. „Dozvěděla jsem se, kde Nicka najdeme. Za vteřinku budu hotova a můžeme jít.“ Znovu si zapletla vlasy do copu rychlostí, která Kincaida vždycky udivovala, a pak se k němu s úsměvem obrátila. „Jdeme?“

„Tamto je Wearyall,“ ukázal Kincaid na táhlý nerovný hřeben kopce po levé straně, když vyjížděli z Glastonbury.

„Podle legendy to byl první kus pevniny, kterou spatřil Joseph z Arimathey poté, co se sem přeplavil ze Svaté země.“

„Tohle všechno bylo pod vodou?“ zeptala se Gemma překvapeně. Mířili na západ, směrem k městečku Street, vzdálenému jen tři kilometry, a pak pokračovali jižně do vesnice Compton Dundon.

„Ano, skoro celé okolí. Proto se o Avalonu mluví jako o ostrově. Kdysi musel být glastonburský Tor to jediné, co

bylo vidět nad vodou v okolí mnoha kilometrů. A tohle,“

pokračoval, když přejeli nicotný, nenápadný potok, „je řeka Brue. Jako malý kluk jsem byl hrozně zklamaný, když jsem se dověděl, že právě tohle je místo, kde stál Pons Perilis a kde se králi Artušovi zjevila Panna Marie.“

„Opravdu nevypadá nijak zvláštně,“ souhlasila Gemma.

Právě vjížděli do Streetu. Městečko bylo napohled bohatší než Glastonbury, ale o to méně mělo půvabu. Brzy ho nechali za sebou a nalevo před nimi se zvedl nový hřeben, ozářený sluncem snášejícím se k západu.

„Je to hezký kraj,“ konstatovala Gemma s trochou stesku v hlase.

Kincaid se na ni pobaveně zadíval. „Nevykládej mi, že se z tebe ještě stane příznivkyně venkova! To bych od tebe skutečně nečekal.“

„Tak daleko bych opravdu nezašla! Jenom že…“

Odmlčela se, protože nevěděla, jak vyjádřit tu náhlou touhu, která ji ve zdejší klidné, půvabné krajině zaplavovala. Místo toho pokrčila rameny. „Asi si jen potřebuju odpočinout, to je všechno.“ Poprvé ale musela myslet na to, jak moc se asi Kincaidovi stýská po rodném Cheshiru.

„Teď dávej pozor,“ řekla a zadívala se znovu do mapy.

„Je to na téhle straně Compton Dundonu.“

Přikývla, zpomalila a brzy našla správnou odbočku, a hned vedle ní asi o dva kilometry dál opravdu stál na poli

osamělý starý karavan, kterému dělaly společnost jen ovce.

U dveří parkovala motorka Nicka Carlislea.

„Co kdybychom nechali auto u cesty a šli tam pěšky?“

navrhl Kincaid. „Tenhle terén vypadá trochu zrádně.“

Gemma našla širší místo na okraji cesty, kde se dalo zaparkovat, a vydali se přes rozryté blátivé pole. „Tady muselo pršet víc,“ podotkla tlumeně a pak se odmlčela, protože se přiblížili na doslech karavanu. Zevnitř se neozývala televize ani hudba, a Kincaidovo zaklepání na dveře se rozlehlo jako výstřel.

Nick jim hned otevřel dveře, ale když je poznal, zbledl.

„Co se děje? Stalo se něco s Faith?“ vyhrkl.

„Faith je v pořádku,“ ujistila ho rychle Gemma.

„Tak co…“

„Jen si s vámi chceme popovídat. Můžeme dál?“

„Aha… promiňte.“ Ustoupil a podržel jim dveře. „Moje skromné útočiště. Tedy opravdu skromné.“

Gemma si pomyslela, že tenhle příbytek není jen skromný, ale taky pěkně neuklizený. Jediná místnost měla na jednom konci kuchyňku a vzadu přepážku, která musela skrývat sprchu a toaletu. U výlevky osychala hromada nádobí a po podlaze bylo poházené oblečení, ale většinu nepořádku tvořily knihy. Zaplňovaly veškerý prostor. Zdálo se, že několik stohů knih je trvale umístěno dokonce na Nickově posteli tak, že se musel kolem nich zkroutit, když chtěl spát.

Nick působil unaveně a neupraveně; podíval se na ně a pak se nejistě rozhlédl kolem sebe, jako by nevěděl, co si má s návštěvníky počít.

Kincaid ukázal na malý stolek. „Mohli bychom si sednout?“

„Aha. Jasně.“ Nick sundal knihy a papíry ze dvou židlí, odložil je bez cavyků přímo na zem a pak hostům s triumfálním gestem přitáhl a nabídl židle. „Dáte si čaj?“

Gemma odtrhla pohled od kuchyňky. „Ne, díky, nic nepotřebujeme, jen jsme si chtěli trochu promluvit o včerejšku.“

Nick si přitáhl třetí židli, obkročmo se na ni posadil a obezřetně si je měřil. „Tak dobrá, jen mluvte.“

„Říkal jste, že jste včera odpoledne a večer hledal Faith úplně všude,“ nadhodil Kincaid. Carlisle přikývl a Kincaid pokračoval: „Ale do statku jste nezašel?“

Mladík zavrtěl hlavou, že ne, ale tentokrát už zdaleka ne tak sebejistě.

„To je trochu divné, že?“ zeptala se ho Gemma. „Zdálo by se, že to je první místo, kde by člověk s jejím hledáním začal.“

„Já… jsem slíbil Faith, že tam nebudu chodit. Garnet moje návštěvy nerada viděla.“

„Ale dělal jste si přece o Faith starosti,“ připomněl mu Kincaid. „A sám jste jí radil, aby se podívala na Garnetinu dodávku. Kdybych byl na vašem místě a podezíral Garnet,

že možná způsobila Winniinu nehodu, a pak by Faith zmizela, tak já bych tedy obrátil ten statek vzhůru nohama.“

„Já…“ Nick váhal, ale pak se zřejmě rozhodl přistoupit k obraně. „Koukejte, já vím, že jste Jackův bratranec, ale myslím, že tohle není vůbec vaše věc. Proč se mě na to vyptáváte?“

„Protože ta žena je mrtvá a na dvoře jejího domu jsou čerstvé stopy vaší motorky,“ odpověděl Kincaid úsečně. „A protože nás Jack požádal, abychom si s vámi promluvili, než to začne řešit inspektor Greely. Jack si byl jistý, že to dokážete věrohodně vysvětlit.“

Nick přejel pohledem z Kincaida na Gemmu. „Sakra.

To mě nenapadlo.“

„Takže jste tam byl,“ konstatovala Gemma.

„Bál jsem se o Faith. Šel jsem do statku, abych si s ní promluvil, i když jsem věděl, že Garnet bude zuřit.“

„Viděl jste tam Garnet?“

Nick přikývl. „Říkala, že tam Faith není, ale nevěřil jsem jí to. Prohledal jsem celý dům.“

„A pak?“

Dotčeně k ní vzhlédl. „Pak jsem hledal jinde. Dokonce jsem dojel do Streetu a pozoroval jsem chvíli dům jejích rodičů, jen pro případ, že by ji zoufalství dohnalo k návratu, a taky jsem jel na vikářství, kdyby ji napadlo uchýlit se tam.“

„Pokud jste odjel od paní Toddové, když ještě byla živá a zdravá, tak proč jste o tom neřekl pravdu?“ zeptal se Kincaid.

Nick pokrčil rameny. „Když jsem se doslechl, že je Garnet mrtvá, napadlo mě… no, prostě to pro mě vypadalo špatně. A jak by mohl někdo zjistit, že jsem tam byl? Asi to bylo ode mě pěkně hloupé.“

„To ano,“ poznamenal Kincaid suše. „Budete o tom muset sepsat výpověď na policii a já bych vám doporučoval, abyste to udělal, dřív než si pro vás přijdou sami.

Uvědomujete si, že jste možná poslední člověk, který viděl slečnu Toddovou naživu?“

Nick zrudl. „To ne. To určitě ne.“

„Jak jste se s ní rozloučil?“

„Nejsem na to zrovna pyšný…“ Když Kincaid zvedl zkoumavě obočí, Nick přerývaně vykoktal: „Řekl jsem jí, že jestli se Faith něco stane, bude toho litovat. Ale nemyslel jsem to… přece si nemůžete myslet, že… panebože, nikdy jsem si nepřál její smrt!“

„To nikdo netvrdí,“ vložila se do toho Gemma. „Viděl jste jakékoli známky toho, že by čekala nějakou návštěvu?

Nebo že se chystala někam jet?“

„Ne, to nemůžu říct. Ale… bylo na ní něco… zdála se taková jiná. Překvapilo mě už to, že mě vůbec pustila do domu. A bylo vidět, že se o Faith opravdu bojí. Myslím, že právě to mě přesvědčilo, že jí neublížila.“

„Neviděl jste v tom domě nikoho dalšího?“

„Ne, i když by pro mě asi bylo lepší, kdybych teď prohlásil, že jsem někoho viděl.“

„A nedozvěděl jste se, co mezitím dělala Faith, než se vám ozval Jack?“

„Hned po ránu mi zavolal do obchodu. Jakmile jsem se mohl utrhnout, šel jsem za Garnet. Vrátil jsem se do statku podívat se, jestli se nevrátila.“

„Šel jste dovnitř?“

Nick rozpačitě přikývl. „Dveře nebyly zamčené. Celý dům jsem ale už neprohledával. Jen jsem vešel do kuchyně a volal jsem ji.“

„Změnilo se tam něco od předchozího odpoledne?“

„Nic, čeho bych si všiml.“

Kincaid se zvedl. „Jestli vám můžu radit, Nicku, tak čím dřív si promluvíte s inspektorem Greelym, tím lepší to pro vás bude.“ Podal mu Greelyho vizitku. „Co kdybyste si opsal tohle telefonní číslo?“

Zatímco Nick hledal tužku a papír, Gemma si prohlížela tituly knih, které přesunul z jejich židlí. Převažovaly knihy o druidech, o vzývání Bohyně, o pohanské magii. Zvedla jednu knihu a řekla: „Nicku, když jste se zmínil, že Garnet mohla Faith udělat něco horšího než ji zhypnotizovat, jak jste to myslel?“

„To že jsem řekl? Musel jsem to jen tak plácnout.“ Nick vzal hromadu knih a hodil je na druhý konec stolu.

„Zdá se mi, že Garnet Toddová se v takových věcech dobře vyznala,“ ukázala Gemma na knihy. „Pokládala Faith za svoji žákyni?“

„Pokud ano, tak se mi s tím nesvěřila,“ prohlásil Nick trpce.

„Něco tady zřejmě úplně nechápu. Proč se Garnet tak usilovně snažila zabránit vám ve stycích s Faith? Jako otec jejího dítěte přece určitě máte…“

„Faith to nemá se mnou!“

„Ale já jsem si myslela…“

„Ne. Faith už byla těhotná, když jsem ji poznal.“

„Ale kdo tedy…“

„Faith to nechtěla nikomu prozradit. Ledaže…“ Nick se zamračil.

„Ledaže to věděla Garnet,“ dořekla Gemma za něj. „To by dávalo smysl. Pokud se Faith někomu svěřila, pak to musela být Garnet. Zajímalo by mě… co když se někdo pojistil, aby Garnet neprozradila o tom otcovství pravdu?“

Kapitola 13

Glastonbury není jen hluboce Zakořeněno v minulosti, ale minulost v Glastonbury zároveň opravdu ožívá. Všechno tady kolem žije a dýchá historií a tiše, ale vnímavě nás sleduje.

DION FORTUNEOVÁ,

Glastonbury: Avalon srdce

„Co je?“ zeptal se Kincaid. „Mám snad na tváři džem?“

„To ne,“ usmála se Gemma. „Jen drobečky. Vypadáš kouzelně.“

Odložil rohlík, utřel si ústa ubrouskem a nalil oběma další šálek kávy. Právě spolu v penzionu snídali. Místnost byla elegantní a pohodlná, jídlo chutné, a tak Kincaid odmítal pospíchat. Konečně teď mají aspoň teoreticky volno.

Gemma na něj působila uvolněnějším dojmem než po řadu posledních měsíců. Oblékla se sportovně, do rezavých plátěných’kalhot, světle žlutého svetru a kozaček.

Přesto byl přesvědčen, že ji trápí nějaká starost. V noci sebou neklidně házela a převalovala se, ze spaní něco mumlala a teď ji několikrát přistihl, jak si ho prohlíží, jako právě před okamžikem, se zamyšleným výrazem, který nedokázal rozluštit. Pokaždé když se jí zeptal, co se děje, přešla jeho otázku nějakou nezávaznou odpovědí.

„Tak čemu se budeme věnovat nejdřív?“ opřela se Gemma v židli pohodlněji. „Ráda bych věděla, jak se dnes ráno daří Faith.“

„Zavolám Jackovi a zjistím to, jestli ho zastihnu doma, ještě než odjede do nemocnice.“ Vytáhl mobil z kapsy, ale ten začal právě v té chvíli zvonit, na což pár sedící u sousedního stolu zareagoval pohoršenými pohledy. „Měl bych ten zatracený mobil přepnout jen na vibrace,“

poznamenal, když přijímal hovor.

„Duncane?“

„My o vlku…“

„Policie teď ráno začala vyslýchat Nicka,“ přerušil ho bratranec. „Greely tomu říká, že jim prý pomáhá s pátráním.

Údajně jsi Nickovi poradil, že když bude mluvit pravdu, všechno bude v pořádku.“ Z jeho tónu bylo zřejmé, že se cítí ukřivděný, jako by Duncan nedodržel slovo.

„Jacku, lhaním policii se nikdy nic nezíská. Já si myslím, že ho zadrží jen na pár hodin, ale stejně Greelymu zavolám a pak se ti znovu ozvu.“

„Sebrali Nicka,“ uhodla Gemma, když ukončil hovor.

„A Jack si myslí, že jsem je oba nechal na holičkách,“

ušklíbl se Kincaid. „Zatracená práce. Asi bych měl radši zjistit, jestli Greely neví něco, co se k nám ještě nedoneslo.“

Vyťukal číslo, které dostal od Greelyho, a oznámil mu: „Právě jsem se doslechl, že jste zadrželi Nicka Carlislea.“

„Myslel jsem si, že vám to pan Montfort hned poví,“

odpověděl Greely pobaveně. „Našli jsme otisky toho kluka v policejním archivu, a taky jsme jich včera plno sejmuli uvnitř toho statku.“

„To by odpovídalo, pokud mluvil pravdu,“ poznamenal Kincaid mírně. „Je něco nového s tou dodávkou?“

„Na ní žádné otisky prstů nebyly, kromě otisků Toddové a té dívky.“

„Ani jiné stopy?“

„Nic. Náš vrah musel mít rukavice. Na volantu a na klikách u dvířek je dost setřených míst.“

„Ten kluk se mi nezdá jako typ, který by byl schopen takhle přemýšlet.“

„To možná ne,“ odpověděl Greely, „ale nic lepšího zatím nemáme.“

„Není toho dost, abyste ho mohli obvinit.“

„To ne, ale neuškodí ho trochu načechrat. Jestli nevyplave na povrch nic nového, dnes odpoledne ho pošleme domů a budeme ho mít pod dohledem. Možná mu ta holka pomáhala. V tom případě si mohla vzpomenout ona, že by si měl navléknout rukavice.“

Kincaid si pomyslel, že tohle není špatná hypotéza; v Greelyho pozici by si myslel a dělal přesně totéž. „Jak se ten kluk dostal do policejních záznamů?“ chtěl vědět.

„Nějaká rvačka na univerzitě v Durhamu. Nejspíš moc vypitého piva a pak si rozbili nosy. A mimochodem, díky, že jste k nám poslal Carlislea, aby se sám přihlásil. To nám ušetřilo spoustu práce.“ Greely se zdál být opravdu spokojen.

Kincaid vzhlédl a všiml si, že párek u sousedního stolu mu teď naslouchá s nezastřenou zvědavostí.

„Takže mě budete informovat o všech novinkách?“

zeptal se Greelyho, protože se mu nechtělo prozrazovat víc.

„Dobrá. Ale ještě něco. Vyžebrali jsme od patologů už teď ráno výsledky pitvy. Určitě vás budou zajímat.“

Greelyho zjevně těšilo napínat Kincaida co nejdéle.

„Ano?“

„Zdá se, že se Toddová utopila. Ve sladké vodě, vodárensky neupravované. Takže to nebyla voda z kohoutku.“ S tím Greely zavěsil.

„Co ti…,“ začala Gemma, ale Kincaid nenápadně pokývl hlavou směrem k naslouchajícímu páru vedle.

Odmlčela se a pohrávala si s drobky na svém talířku, zatímco Kincaid dopíjel kávu a v hlavě se mu rojily různé domněnky.

Po delší nudné chvíli to vedlejší pár vzdal a odešel.

Kincaid se zazubil. „Nemají výdrž,“ poznamenal. Pak Gemmě zopakoval, co mu sdělil Greely.

„Nevěřím, že by Faith pomáhala s Garnetinou vraždou nebo že by byla schopná takových kalkulací,“ prohlásila Gemma tvrdohlavě, když skončil. „Propána, vždyť je to ještě dítě.“

„Sama moc dobře víš, že to nic nezaručuje. Zhruba v době, kdy byla Garnet zabita, se Faith celá hysterická objevila u Jacka a přitom nedokázala pořádně vysvětlit, kde byla a co dělala.“

„Stejně se mi to nezdá. Podle Greelyho se Garnet utopila. Jak by to podle něj asi Nick a Faith udělali? Podrželi by jí hlavu pod vodou ve vaně? To je absurdní. A o nic pravděpodobnější se mi nezdá ani možnost, že by ji vylákali někam, kde by to mohli provést snáze.“

„Pokud tě to uklidní, Greely zatím nechce Nicka obvinit, pokud by se nepřiznal sám, a říká, že se Toddová utopila ve sladké vodě, která nepocházela z vodovodu.“

„Je z pitvy jasnější doba smrti?“

„Neměl jsem možnost se na to zeptat. Ale pokud Nick říká pravdu, pak to muselo být až po páté hodině.“

„Řekla bych, že to poskytuje Jackovi solidní alibi.“

Kincaid na ni zůstal upřeně hledět. Vůbec ho nenapadlo, že by místní policisté mohli podezírat jeho bratrance z vraždy. Přitom se to nabízelo samo, pokud Jack podezíral

Garnet z pokusu o zabití Winnie, pak nikdo nemohl mít lepší motiv.

„Pokud ovšem pokládáš Faith za spolehlivou svědkyni od chvíle, kdy se Jack vrátil do Glastonbury,“ podotkl.

Gemma odsunula šálek kávy. „Takže co to znamená?“

„Řekl bych, že jsme právě Greelymu našli další podezřelou osobu.“

Písemné záznamy spojovaly „ostrov“ Beckery s glastonburským panstvím od roku 670, kdy byl listinou pochybné pravosti připsán opatu Berthwaldovi. Podle ústní tradice bylo však Beckery pokládáno za náboženskou komunitu už od roku 488, kdy ho měla navštívit irská světice Bridget.

Andrew nikdy neměl sklony takovým pověstem věřit, ale vykopávky prokázaly, že tu lidé žili přinejmenším od raných anglosaských dob.

Mezi Beckery a masivem Wirral Hill, ležícím necelý kilometr na jih, se nacházel bývalý Wirral Park, starodávná obora s jeleny, náležející opatům z Glastonbury, teď ho ale zabral ohavný komplex hypermarketů a parkovišť.

Andrew stál na vrcholu Beckery a prohlížel si toto moderní bujení s nechutí hraničící až s nenávistí. Všechno zničili, ti šílenci, kterým záleží jen na zisku a nehledí na budoucnost ani si neváží minulosti!

Vyšel si sem se svou fenkou na procházku z Hillhead podél toho, co zůstalo z líné říčky. Často se v sobotu

vydával na takové dopolední výlety, prohlížel si vykopávky a obvykle se při tom dokázal zbavit pocitů hněvu. Dnes se však jeho zloba zdála neutišitelná a prosakovala mu jako žluč do všech koutů mysli.

Nevěděl, co je horší, moderní stavbaři, nebo ti pomatenci vyznávající new age. Dokonce i tady v nenápadném Beckery se ti cvoci už pustili do díla. Byl tu pramen, kterému s největší pravděpodobností klášter vděčil za to, že byl založen právě tady. V polovině devatenáctého století degeneroval do malého bahnitého jezírka, pojmenovaného Bride’s Well po svaté Bridget. Pak v roce 1885 jeden lékař jménem Goodchild přinesl domů mísu, kterou koupil v jednom obchodě v Itálii, a podle instrukcí, jež dostal při zjevení, ji umístil do Bride’s Well.

Goodchild pak trousil zmínky určené uším ochotným naslouchat a konečně dvě mladé panny, také podle pokynů vize, misku z pramene vytáhly. V ezoterických kruzích se rozpoutala vzrušená debata o tom, zda je miska skutečný svatý Grál, třebaže Goodchild později tvrdil, že nic takového nikdy neřekl.

Podle Andrewova názoru spustila právě tahle příhoda celý kolotoč kolem obnovy duchovního života Glastonbury, včetně absurdních tvrzení toho šarlatána Fredericka Bligha Bonda.

Andrew zuřivě uhodil holí do trsu vysoké trávy a vyděsil tím Phoebe, která se po něm vyčítavě ohlédla.

„Promiň, holka,“ zabručel, ale přetáhl stejně silně ještě druhý trs. Prokristapána, nějací dávno mrtví mnichové! Kdo by jen věřil takovým hloupostem? A teď s tím Montfort přišel znovu. A co je nejhorší, zatáhl do toho i jeho sestru.

Winnie si určitě musel získat chytrými poznámkami o hudbě. Hudba byla láskou obou sourozenců už od dětství a představovala jednu z vazeb, která jim pomáhala překonat otřes ze smrti rodičů. A teď ho připravili i o tohle.

Přivodil si snad tu katastrofu sám tím, co dělal? Tím, jak si hrál na směšnou parodii nějakého tragického řeckého hrdiny?

Andrew zamyšleně pokračoval s Phoebe v závěsu v okruhu kolem vykopávek. Během staletí tu byly postaveny celkem tři kaple svaté Bridget, každá z nich na základech té předchozí. Podle středověkých pramenů existoval v jižní stěně nejstarší kaple otvor a ti, kdo jím prošli na druhou stranu, získali odpuštění svých hříchů. Andrew si s hořkostí pomyslel, že dnes už se tu bohužel taková možnost nenabízí.

Nebo by ho pohřbili obličejem dolů na hřbitově u severní stěny kaple, což byl osud šesti z třiatřiceti těl, která tam byla nalezena? V této pozici dávní pohané pohřbívali zločince a hříšníky; tento zvyk s největší pravděpodobností přejali i první křesťanští obyvatelé osady.

Andrew se ohlédl k východu až za město, v jehož srdci leželo opatství, a k Toru zvedajícímu se z šedých mraků.

Dokázal by se vyrovnat s takovým odhalením svých hříchů?

Nechat si zničit život? Ztratit všechno, co pro něj má nějakou hodnotu? Nikdy si nepřál dělat nic jiného než učit, a to by pak už nemohl.

Nejnesnesitelnější pro něj však bylo pomyšlení, že by k němu pak jeho sestra cítila odpor a opovržení.

Od Jackovy včerejší návštěvy si Simon pečlivě pročítal kopie záznamů o účtech opatství. Zápisy o produkci četných statků náležejících opatství byly důležitou částí života kláštera. Informace pro ten který rok obsahovaly zprávy jako 7000 úhořů z rybářství v Martinsey, med od včelaře v Northloadu nebo 30 lososů od správce klášterního sklepa na hostinu mnichů.

Také tu však byly záznamy o výdajích opatství a právě mezi nimi Simon objevil jeden drobný vybledlý zápis.

Narovnal se, protřel si oči a pročetl si ho znovu.

V létě roku 1082 opat Thurstan zaplatil zedníkovi jménem Hamlyn za opravy kostela svatého Dunstana.

To muselo být ono. Pravděpodobně si ten zápis pročetl během uplynulých měsíců několikrát, aniž mu věnoval pozornost, ale neměl potřebné vědomosti, aby si to spojil s případem mnicha Edmunda.

Samozřejmě vycházel z řady předpokladů: že Edmundovi nebylo ještě dvacet let, když podlehl kouzlu Alys, že na opravy v tomto období byl přijat pouze jeden zedník a že Hamlyn mohl mít dceru jménem Alys.

Simon se snažil ovládnout vzrušení a začal prohledávat prameny, zda najde o této ženě nějakou zmínku. Bylo skoro poledne, když ji našel. Udivilo ho, že ji nepostřehl dříve, když hledal záznamy o Jackově rodině. Herluin, který nastoupil jako opat po Thurstanovi v roce 1100, byl rozhodnut znovu získat pro opatství pozemky, které klášter ztratil během dobytí Anglie, a zvětšit jeho bohatství. Proto nařídil podrobně zrevidovat veškerý majetek opatství. V

jednom z těchto záznamů stálo, že Alys Montfortová, rozená Hamlynová, věnovala církvi jemné látky a vymínila si, že dar bude zaznamenán pod jejím jménem.

Alys se tedy provdala a zdálo se, že dobře. Ale co se stalo s dítětem? Pokud přežilo, v rozporu s tím, co si myslel Edmund, pak by Jack mohl být přímým potomkem Alys Montfortové. Křestní jméno jejího muže nebylo nikde uvedeno, ale mužů s příjmením Montfort jistě tou dobou nebylo v okolí mnoho a zvlášť s výnosným povoláním, které by jejich manželkám umožnilo dávat církvi velkorysé dary.

Edmund by mu asi mohl povědět víc, ale Jack měl teď plnou hlavu Winniina zotavování a kromě toho se nikdy nedalo předvídat, o čem bude Edmund mluvit.

Mohl to snad být pocit viny, co Edmunda dohnalo k pokusům o dorozumívání přes propast staletí? Zdálo se, jako by mnich měl pocit, že jeho miliskování s Alys Hamlynovou a jeho snaha o vyvolání potratu nějakým způsobem zavinily

ztrátu posvátných zpěvů a že jedině návrat té hudby vykoupí jeho hříchy.

Simon si připomněl poslední Edmundův vzkaz. Co myslel zmínkou o tom, že předal Alys to, co pro něj bylo ze všeho nejcennější? Dejme tomu, že když Alys odcházela s otcem z kláštera, Edmund jí věnoval notový záznam zpěvů, aby ho uschovala v bezpečí…

Edmund se vyznal v hudbě i v psaní, sám se považoval za vzdělance. Co když pro dívku opsal svoji milovanou hudbu?

A pokud by tomu tak bylo, mohla by Alys předat záznam svému dítěti? A mohl by se pak po osm staletí udržet v rodině Montfortů, aniž si toho byl kdo vědom?

Gemma a Kincaid se rozhodli jít krátký kousek z penzionu do Hillhead Lane pěšky. Když se ale blížili k adrese Andrewa Catesbyho, kterou dostali od Jacka, v polovině východního svahu Wearyall Hill, Gemma už byla celá zadýchaná. Podívala se na Tor, zvedající se za jejich zády. „Odsud nepůsobí tak děsivě, co?“

„To dělá ta výška a naše vzdálenost, drahoušku. Zdejší svah je sice strmý, ale tam s tím se to nedá srovnávat, ten je daleko horší.“

Gemma neměla na mysli namáhavost výstupu, ale pokračovala v cestě, aniž se snažila svá slova objasnit.

„Tak tohle bude ono,“ prohlásil Kincaid po několika dalších krocích a pokývl k domku před sebou. Měl

příjemnou omítku bledě broskvové barvy a obloukový vchod, který propůjčoval stavení náznak španělského stylu.

„Jsi připravena?“

Gemma zaklepala a uvnitř se hlasitě rozštěkal pes. Za okamžik se dveře otevřely a v nich se objevil Andrew Catesby. Gemma si všimla, jak se jeho neutrální výraz ihned změnil, jakmile ji poznal. Usmála se a řekla: „Pan Catesby?

Včera jsme se viděli u domu Garnet Toddové. Jmenuju se Gemma Jamesová.“ Ukázala mu svůj policejní průkaz.

„Rádi bychom si s vámi promluvili, pokud by vám to nevadilo.“

Než Catesby stačil něco namítnout, Kincaid se představil také. Když oba vešli ještě o krok dál dovnitř, Catesby to vzdal.

„Tak tedy prosím, pojďte dál,“ vyzval je a po tváři mu přelétl stejný letmý úsměv jako včera.

Pes s bílou a rezavou srstí nadšeně očichával Gemmě kotníky. Gemma si klekla a pohladila fenku po hedvábných uších. „Ta je krásná. Co je to za rasu?“

„Springeršpaněl,“ odpověděl Catesby. „Phoebe, nech paní na pokoji,“ pokáral ji s láskou. Fenka se rezignovaně uchýlila na polštář u dveří; povzdechla si, stočila se a položila si hlavu na packy.

Gemma si prohlížela dům. Vstupní hala ústila do jednoduché kuchyně, za ní následoval obývací prostor s prosklenou stěnou, poskytující výhled na jih. Sem je

Catesby zavedl a pokynul jim ke kůží potažené pohovce, aby se posadili.

„Moc hezký výhled na Levels,“ poznamenal Kincaid.

„Určitě vám přináší potěšení.“

„Ano, to jistě,“ odpověděl Catesby mile, ale Gemma v jeho chování zachytila odstín strachu a pulz se jí zrychlil.

„Když jsem vás včera viděla u domu slečny Toddové, chtěl jste si objednat nějaké dlaždice. Říkal jste však, že ji osobně neznáte. Doporučil vám snad někdo její služby?“

Catesby neklidně postával u křesla, ale nějak se nedokázal přimět, aby si také sedl. „Jsem archeolog-amatér, chápete, věnuju se tomu v létě nebo o víkendech, a všichni vědí, že slečna Toddová je v celém okolí nejlepší restaurátorkou staré dlažby. Tedy chci říct, že byla. Byla.“

„Vy jste tedy měl zájem zapojit ji do práce na nějakém archeologickém projektu?“

„Přijímala i osobní zakázky. Šlo mi o tuhle kuchyň, potřebuje renovaci. Myslel jsem si, že nějaké dlaždice by ji zvedly…“

„Ano, jasně!“ Kincaid přikyvoval s tak upřímným nadšením, že se Gemma téměř neubránila úsměvu. „Takže jste za ní šel domů. Nebyl jste náhodou taky uvnitř?“

„Ne, to samozřejmě ne. Zaklepal jsem, ale nikdo se neozýval. Je mi líto, že je po smrti, ale pořád nechápu, proč se mě na tohle všechno vyptáváte.“

„Třeba jste mohl zahlédnout někoho, jak se potuluje kolem,“ prohodil Kincaid. „Víte, vrah se někdy vrací na místo činu.“

„Vrah? Copak Garnet Toddová byla zavražděna? Ale vy jste… říkala jste, že je po smrti.“ Catesbyův šok se zdál být upřímný. „Myslel jsem si, že to byl infarkt nebo nějaká nehoda.“

„Ano, myslíme si, že byla zavražděna,“ sdělil mu Kincaid neutrálním tónem. „Proto musíme postupně vyloučit všechny podezřelé. Kdybychom například věděli, že jste se tam ničeho nedotkl, nemuseli bychom se znepokojovat vašimi otisky prstů.“

„Ale už jsem vám říkal, nikdy jsem tu ženu neviděl ani jsem nebyl uvnitř jejího domu.“

„Takže vám nebude vadit, když se vás zeptáme, kde jste byl ve čtvrtek večer?“ zeptala se Gemma.

Catesby se nadechl k novému protestu. Pak ale jen pokrčil rameny a řekl: „Celý večer jsem strávil doma a známkoval jsem testy. A nemám nikoho, kdo by mi to mohl dosvědčit.“

„A co jste dělal ten večer, kdy se vaší sestře stala nehoda?“

„Mé sestře? Co má k čertu moje sestra s tímhle vším společného?“

„Nehoda a vražda se odehrály jenom den po sobě a blízko sebe; oběti byly ženy, které se vzájemně znaly… zdá se jen logické, že tady může být nějaká spojitost.“

„Ale Winnie…“ Catesby si teď konečně sedl. „To přece byla opravdu nehoda. Porazilo ji auto, prokristapána!“

„Jenomže to auto nezastavilo a řidič jí neposkytl pomoc; stalo se to v místě, kde musel jakýkoli řidič vyvinout zvláštní úsilí, aby vozidlo zrychlil natolik, aby někomu ublížilo; a taky jsem nabyl dojmu, pane Catesby, že vaše sestra je příliš rozumná žena, než aby vběhla do cesty autu, které by slyšela přijíždět.“

„Ale… to je přece absurdní, myslet si, že zrovna já bych chtěl ublížit Winnie!“

„Přesto tu nějaká spojitost být může,“ opakovala Gemma.

Kincaid se vrátil k původní otázce. „Takže jak jste strávil ten večer, kdy se vaší sestře stala nehoda, pane Catesby?“

„Přece byste si nemysleli… nemyslíte si, doufám, že bych já mohl mít s tou její nehodou něco společného?“

Catesby na ně upřeně zíral.

„To samozřejmě ne,“ ujišťovala ho Gemma. „Je to jen rutina, musíme se vás na to zeptat.“

„Měli jsme ve škole rodičovskou schůzku. Pak jsem byl doma, sám, po celý zbytek večera.“

„V kolik asi hodin ta schůzka skončila, pane Catesby?“

„Myslím, že kolem půl sedmé.“

„Mohli by vám to někteří z rodičů potvrdit?“

„To nemyslíte vážně! Do takové věci nemůžete zatahovat rodiče studentů! Uvědomujete si, jaký skandál by to vyvolalo? Když člověk učí na elitní škole, nesmí si dovolit, aby na něm ulpěl třeba jen stín takového podezření.

To by byl můj konec!“

„Nikdo vás z ničeho neviní…“

„Stačí jen náznak, že s tím mám něco společného.

Pochopte to, prosím!“

„Pane Catesby…“

„Neřeknu vám jejich jména.“

„Ale…“ Gemma se odmlčela. Nemělo smysl vyvíjet na něj nátlak. Kdyby tu informaci potřebovali, mohli by si ji snadno zjistit jinou cestou. Raději změnila téma. „Dozvěděla jsem se, že vaše sestra přišla k vědomí, pane Catesby. To je báječná zpráva, že?“

„Já… no ano, to máte pravdu.“

„Už jste s ní tedy mluvil?“

Upřel na ni prázdný pohled. „Ne. Nebyl jsem za ní.

Uvažoval jsem, že bych zašel do nemocnice dnes odpoledne.“

„Třeba se rozpomněla na něco, co nám pomůže najít člověka, který jí způsobil ta zranění.“

„Ano, to je možné.“

„Viděl jste ten den vůbec svoji sestru?“

„Ne, naposledy jsem ji viděl na té večeři, co u sebe pořádala den předtím.“

„Netušíte, proč se ocitla v Bulwarks Lane?“

„Je jasné, že chtěla navštívit Fionu Allenovou, ale proč, to netuším.“

Kincaid vstal a podal Catesbymu svoji vizitku. „Velice jste nám pomohl. Pokud si ještě na něco vzpomenete, zavolejte mi na mobil.“ Zamířil ke dveřím, ale ještě se zastavil, aby nahlédl do kuchyně. „Nedávno jsem rekonstruoval svoji vlastní kuchyň. Bylo to strašně otravné, takže máte můj soucit. Jak si tu rekonstrukci představujete?“

Catesby přejel pohledem z Kincaida do kuchyně, jako by se snažil rozluštit nějaký cizí jazyk. „No, vlastně všechno. Předělat to úplně od základu. Uvažoval jsem o dlaždicích na pracovních plochách, ale teď…“

Dobře se vykroutil, pomyslela si Gemma a při loučení ještě naposledy pohladila Phoebe.

Když vyšli na ulici, Kincaid ji uchopil za paži. „Když už jsme jednou takhle daleko, co kdybychom se nejprve vyšplhali na vrchol kopce, než se vrátíme?“

Gemma přikývla a po několika krocích tiše podotkla: „Oč by ses vsadil, že Andrew Catesby na jakoukoli úpravu své kuchyně nikdy ani nepomyslel?“

Kincaid se zazubil. „To bych se tedy raději nesázel. Ale co si myslíš, že u Garnet Toddové pohledával?“

Dorazili k brance, která vedla na pěšinku směřující k vrcholu Wearyall Hill, a Kincaid podal Gemmě ruku, aby mohla snáze přelézt plůtek. Západní vítr jim nadouval šaty a cuchal vlasy a tvořil v dlouhé zelené trávě na svahu vlny.

„Tohle je ten slavný Thorn?“ zeptala se Gemma při pohledu na malý pokroucený keř, obklopený kruhem z drátěného pletiva. „Vypadá dost bezútěšně.“

„To bys vypadala taky, kdybys musela tvrdnout tady na svahu a ten zatracený vítr by tě bičoval dnem i nocí.“

Když dorazili na vrchol, zjistili, že vítr je tady tak silný, že se proti němu mohou opírat jako o zeď.

„Není ti nic?“ zeptal se Kincaid, protože věděl, že Gemma nemá ráda výšky.

„To je v pořádku, pokud se neocitnu přímo nad srázem, je to tu hezké. Cítím se jako na vrcholku světa.“

Kincaid ukázal k západu. „Tamhle, vidíš to místo, kde na obzoru klesá zem? To musí být Bristolský průliv.“

Gemma mhouřila oči do větru a snažila se v modrošedé dálce něco rozeznat, ale nedařilo se jí spatřit nic, co by připomínalo moře. Pak se trochu otočila a prohlížela si rovinu protkanou sítí rovných stříbřitých nitek. „Co je tohle?“

„Odvodňovací příkopy, díky kterým se tahle krajina nepromění znovu v bažiny. Když ale hodně prší, stejně je zaplavené celé okolí.“

Gemma se otočila ještě víc a už věděla, co uvidí. Na východě se choulil v údolí mezi Wearyallem a Torem jižní okraj městečka. Zdálo se, že se Tor vznáší nad červenými střechami jako nějaký leviatan z jiných světů. Kincaid se podíval tam, co ona.

„Vypadá hodně zvláštně, viď?“

„Ty terasy musí být dílem člověka…“

„Pokud to tak je, pak už dnes nikdo netuší, k čemu sloužily. Někteří lidé tvrdí, že šlo o labyrint, používaný pro rituální magii, ale nevím o žádných historických důkazech, které by to potvrzovaly.“

Gemma si vzpomněla, jak jí Faith líčila podivnou přitažlivou moc Toru. Znělo to sice neobvykle, ale přesto byla přesvědčena, že dívka mluvila pravdu, nebo aspoň věřila tomu, že to pravda je. Musela setřást záchvěv sklíčenosti.

„Vraťme se dolů,“ navrhla Kincaidovi.

Vrhl na ni starostlivý pohled. „Zdá se mi, že jsi dost vyčerpaná.“

Gemma nechtěla tohle téma rozvádět, a vydala se dolů z kopce. „Takže co je na řadě teď?“

Kincaid kráčel chvíli mlčky a zřejmě si nechal projít hlavou všechno, co zatím zjistili. „Všimla sis, že se všechno odvíjí od Winnie Catesbyové?“ zeptal se konečně. „Myslím, že bychom ji měli navštívit v nemocnici.“

Jackovi se jejich návrh, že navštíví Winnie, vůbec nelíbil. „Nechci, aby se rozrušovala. Ještě je slabá,“ namítal Kincaidovi do mobilu.

„Tyhle věci se bude muset brzy dozvědět, že se ji možná někdo pokusil zabít a že Garnet Toddová je po smrti,“ skočil mu do řeči Kincaid. „A v zájmu její vlastní bezpečnosti by jí to někdo měl říct co nejdřív.“

Jack jim tedy ustoupil, i když nerad. V nemocnici našli to správné oddělení a Jack je s ustaraným výrazem uvítal hned na chodbě. „Právě teď si zdřímla,“ oznamoval.

„Jak jí dneska je?“ ptala se Gemma.

„Zdá se, že má jasnější mysl, ale pořád je hodně slabá…

opravdu pokládáte tu návštěvu za nutnou?“

„To tedy ano, pokud máme k něčemu dospět.

Mimochodem, zase jsem volal inspektoru Greelymu. Museli Nicka Carlislea pustit, ale jestli proti němu získají sebemenší náznak konkrétního důkazu, zadrží ho, než stačí říct švec.“

„Nevěřím, že Nick má s tímhle cokoli společného!“

prohlásil Jack tak divoce, že si Kincaid pomyslel, zda o tom nechce přesvědčit hlavně sám sebe.

„V tom případě bychom radši měli zjistit, kdo to udělal,“ odpověděl mu. „Co kdybychom počkali tady venku a ty nám dáš vědět, až se Winnie začne budit?

Mimochodem, její bratr se tu neukázal?“

„Ne. Neobjevil se tu od chvíle, kdy jsem přišel, a pokud vím, tak ani nezavolal, aby se zeptal, jak se jí daří.“

Když se o čtvrthodinku později Jack znovu objevil, Kincaid zrovna zapředl rozhovor s ošetřovatelkou, která měla právě službu. Jack jim oběma pokynul, že mají jít dál, a Kincaid si uvědomil, že je na Winnie Catesbyovou opravdu zvědavý.

Jakmile vstoupili do místnosti, nejdříve ze všeho ho napadlo, že žena ležící na posteli vypadá fádně a nezajímavě. Samozřejmě věděl, že není ve své kůži, ale i tak byly její rysy obyčejné a chyběla jí výraznost jejího pohledného bratra.

Pak k němu vzhlédla a usmála se na něj; Kincaid rázem zapomněl na všechny představy o konvenční kráse a okamžitě pochopil, proč se Jack do Winnie Catesbyové zamiloval.

„Jack mi o vás hodně vyprávěl,“ oznámila Kincaidovi.

Možná si ani neuvědomovala, že má na hlavě nevzhledně oholený kus kůže s ránou, jejíž okraje jsou staženy svorkami.

„Mluvil taky o tom, kolikrát měl kvůli mně průšvihy, když jsme byli malí kluci?“

„To ano, často. Já ovšem nevěřím, že by byl tak nevinný, jak se dělá,“ odpověděla Winnie a vrhla na Jacka šibalský pohled.

Pozdravila se také s Gemmou a chvilku se všichni nezávazně bavili. Pak si Kincaid přitáhl židli blíž k Winniině posteli.

„Winnie, pověděl ti Jack, proč jsme sem přijeli?“

Zvážněla a soustředěně na něj pohlédla. „To ne. Myslela jsem si, že prostě potřebuje morální podporu.“

„Pamatuješ se na něco z té nehody?“

„Někdy mám takové… záblesky. Jako když člověk něco zachytí jen koutkem oka, je to tak prchavé, že si ani není jistý, co to bylo nebo jestli to opravdu viděl.“

Kincaid povzbudivě přikývl.

„Tak takové to je. Vím, že bych něco měla vědět, ale nedokážu si to uvědomit dost jasně, abych to dovedla vyjádřit slovy. Je mi to líto.“

„Nedělej si s tím starosti,“ uklidňoval ji. „Určitě se na to časem rozpomeneš. Ale pamatuješ si, že tě někdo srazil autem?“ Přikývla. „Jack pokládal za zvláštní, že ten řidič nezastavil a neposkytl ti pomoc, a vůbec okolnosti té nehody byly trochu podivné. Tak mi zavolal a požádal mě, abych sem zajel, jen pro případ, že by za tím vším bylo něco podezřelého.“

„A je to podezřelé?“ zamračila se Winnie.

„Pokládáme to za možné. Tvoje nehoda se stala ve středu v noci v blízkosti domu slečny Toddové. Když se Faith ve čtvrtek doslechla, co se ti stalo, obávala se, jestli v tom nemá slečna Toddová prsty.“

„Garnet?“ Winnie se zatvářila naprosto užasle. „To přece není možné! Co prokristapána přivedlo Faith k tak absurdní domněnce?“

„Faith říkala, že ses zastavila v kavárně,“ vysvětlil Jack.

„A když ji Garnet o chvíli později odvážela domů, uviděly tě, jak tlačíš kolo do kopce. Pak šla Garnet znovu ven, sama, a když se vrátila, podle Faith vypadala hrozně rozrušeně. To bylo zhruba v době tvé nehody.“

„Jsem si jistá, že Garnet šla ven z nějakého dobrého důvodu, který se mnou neměl nic společného. Co vám říkala, když jste se jí na to ptali?“ Po její otázce následovalo ticho a Winnie se zatvářila poplašeně. „Co se děje? Něco jste mi neprozradili?“

„Drahoušku,“ Jack ji vzal za ruku, „Garnet je bohužel po smrti.“

„Po smrti?“

„Bohužel ano,“ přidal se Kincaid jemně. „Slečna Toddová byla zavražděna následující večer po tvé nehodě.“

„Ale ne, to…“ Klesla zpátky na polštář, jako by tahle rána vyčerpala všechny nevelké zásoby jejích sil. Zpod zavřených víček jí vytryskly slzy.

„Tak tohle už rozhodně stačilo,“ protestoval Jack. „Co kdybyste ji nechali…“

Winnie náhle otevřela oči, jako by ji něco vyděsilo.

„Faith! Co je s Faith? Je snad…“

„Faith je v pořádku,“ ujistil ji Jack. „Teď spí v ložnici pro hosty v mém domě.“

„Máte nějakou představu, kdo mohl Garnet něco takového udělat?“

„Policie zatím vyslýchala Nicka,“ odpověděl Jack neochotně.

„Nicka! Ten by přece neublížil ani mouše! Tomu nevěřím ani na okamžik.“

„Je to jen rutina,“ ujistil ji Kincaid rychle. „Policie musí vyslýchat svědky. Ale Carlisle opravdu zašel do statku odpoledne před tím, než byla slečna Toddová zabita. Mohl vidět někoho nebo něco, co by nám poskytlo nějakou stopu.“

„Winnie,“ zeptala se Gemma, „když jsem včera byla vyzvednout Faithiny věci, narazila jsem na statku na tvého bratra. Víš o nějakém vztahu, jaký by tvůj bratr mohl mít ke Garnet?“

„Andrew?“ Winniina hruď se pod přikrývkou prudce zvedla, jak se nadechla. „Ne. To vůbec ne.“

„Zmiňoval se ti Andrew o tom, že by si chtěl dát rekonstruovat kuchyni?“

„Andrew?“ Winnie si odfrkla. „To by ho v životě nenapadlo, vždyť skoro ani neuměl dát vařit vodu.“

„A věděl Andrew o tom, že se znáš se slečnou Toddovou?“

„Já, vlastně nevím.“ Winnie byla najednou celá nesvá.

„Možná že jsem se o ní někdy zmínila. Proč?“

„Taky jen rutinní otázky,“ ujistil ji Kincaid. „Vím, že tohle je pro tebe těžké. Ještě poslední otázka a pak už tě necháme odpočívat. Jack nám pověděl, že jsi navštívila Faithiny rodiče. Napadlo mě, že ti by mohli mít dobrý důvod se na Garnet zlobit…“

„Ale já jsem jim vůbec neprozradila, kde Faith teď bydlí!“

„To samozřejmě ne, ale mohli si to zjistit nějakou jinou cestou. Měli bychom si s nimi promluvit, i kdyby jen proto, abychom tu možnost vyloučili. Kdybys nám dala jméno a adresu…“

„Je mi líto,“ odpověděla Winnie s rozhodností. „Tyhle věci mi Faith svěřila jako důvěrné, a já je prostě nemůžu sdělovat dál bez jejího svolení. Budete si to muset zjistit nějak jinak.“

Kapitola 14

Všechno si ověřuj a drž se usilovně toho, co je pravdivé.

FREDERICK BLIGH BOND,

Brána rozpomínání

Faith tvrdila, že jí vůbec nevadí, když ji nechají v domě samotnou. Jack jí nabídl, že ji vezme s sebou na návštěvu Winnie, ale ona se zatím nemohla přimět, aby o některých věcech otevřeně mluvila, a obzvlášť ne s Winnie. Pořád nevěděla, jak moc toho Winnie ví nebo jestli její nehodu nezpůsobila Garnet. A teď je Garnet po smrti.

Je mrtvá… Když Faith osaměla v Jackově domě, opakovala si to slovo pro sebe, jako by se snažila pochopit, co to znamená. Garnet přece byla živá. Ráno ještě zpívala svým kočkám, když si myslela, že ji nikdo neslyší; dávala cukety do všeho, co vařila, i když věděla, že je Faith nesnáší; četla si na záchodě staré výtisky National

Geographic; ve skříni ve své ložnici uchovávala sbírku panenek, zabalených v hedvábném papíru.

A teď najednou neexistuje.

První hodinu po Jackově odjezdu strávila Faith tím, že se pokoušela sledovat na staré televizi v obýváku nějakou hloupou komedii, ale když jí zrnění obrazovky začalo působit bolestí hlavy, vzdala to. Ptala se Jacka, proč si nenechal nic ze svých původních věcí, když se přestěhoval zpátky do Glastonbury. Odpověděl jí, že si s nimi spojoval příliš mnoho vzpomínek. Všechno najednou prodal do bazaru.

Napadlo ji, jestli i Garnetin majetek vstřebal něco z její osobnosti. Faith ji často pozorovala při práci v dílně, jak jemně zachází se svými nástroji. Ty milovala a také své knihy a barevné oblečení.

Faith chodila po domě, přejela prstem po vrstvě prachu na nábytku a myšlenky jí nesouvisle přeskakovaly. Měla pocit, jako by její mysl někdo rozebral na kousky a zase ji složil, ale špatně.

Aniž se k tomu vědomě rozhodla, vystoupala pomalu po schodišti a jednou rukou si přitom podpírala břicho. Zatím nebyla v žádné jiné místnosti prvního patra kromě té, kde ji Jack ubytoval. Teď otevírala všechny dveře vedoucí na chodbu a nakukovala dovnitř. První byla její ložnice, pak malý pokojík, který zřejmě patříval nějakému chlapci. Ve velké místnosti blízko té její stála široká postel s nebesy a

bylo to tu cítit po Jackovi a slabě po Winnie. Další dvě místnosti byly naplněny krabicemi, stohy knih a papírů a podivným starým nábytkem.

Napadlo ji, jaké asi mohlo být dětství prožité v tomhle domě, a vybavil se jí veselý domek jejích rodičů. Pocítila intenzivní bodnutí stesku po domově, ale okamžitě ho potlačila, stejně jako to dělala s myšlenkami na to, co si počne, až se její dítě narodí. Jak by mohla plánovat cokoli, co bude po tom dni následovat?

Zavřela dveře a vrátila se do přízemí. Může dělat něco užitečného, třeba připravit ostatním jídlo, které je tu bude po návratu čekat. Prohlédla si spíž a našla tu nějaké kuřecí konzervy, pytlík suchého hrachu, rýži a koření: všechno bylo asi dost staré, ale troufala si z toho vytvořit slušnou polévku.

Právě namočila hrách, aby změkl, když se ozval zvonek ode dveří. Pomyslela si, že to musí být Nick, a kachní chůzí se odkolébala ke vstupním dveřím. Když je otevřela, nestál však před nimi Nick, ale inspektor Greely, doprovázený ženou v civilních šatech.

„Doufali jsme, že vás tu zastihneme, slečno.“

„Jack není doma,“ začala před nimi přivírat dveře.

„Ale ne, my jsme přišli za vámi. Můžeme jít dál?“

Faith váhala, protože si nebyla jistá, jestli smí odmítnout. Greely dodal: „Pokud ovšem nebudete žádat, abychom vás vyslechli v přítomnosti vašich rodičů.“

„Je mi sedmnáct,“ odsekla naježeně. „Takže můžu vypovídat samostatně.“

„V tom případě si teď kapku promluvíme.“ Inspektor vešel dál a Faith pokleslo srdce, protože si uvědomila, že už nemá na vybranou.

Uvedla je do obýváku a oba se usadili do křesel potažených zašlým sametem a obklopených fotografiemi Jackových příbuzných ve stříbrných rámech.

„Tohle je policistka O’Tooleová,“ pokývl Greely směrem k ženě, která se zářivě usmála, ale nepodívala se při tom Faith do očí. Měla silně nalakované světlé vlasy a nápadné nalíčení, které odpovídalo jejímu neupřímnému úsměvu.

„A jak se jmenujete vy?“ pokračoval Greely. „Bohužel vám nemůžeme pořád říkat jen slečno.“ Jeho kolegyně vytáhla z kabelky notes a tužku.

„Faith.“

„Pro účely policejního záznamu musíme znát i vaše příjmení. Pokud samozřejmě nedáte přednost tomu, abychom tento malý rozhovor vedli na našem velitelství.“

„Willsová. Jmenuju se Willsová.“

„A vaše trvalé bydliště? Potřebujeme vědět, kde jste hlášená.“

Faith jim neochotně poskytla adresu svých rodičů a Greely se opřel pohodlněji a propletl si na břiše prsty složených rukou. „Dobrá, tak teď bychom si s vámi, slečno

Willsová, rádi pohovořili o vašem příteli Nicku Carlisleovi.

Vypovídá, že odpoledne toho dne, kdy slečna Toddová zemřela, šel do jejího domu a hledal vás tam, ale vy jste tam nebyla. Je to pravda?

Faith váhavě přikývla.

„Tak to je tedy výborné, až na jednu maličkost. Nikdo nám zatím neposkytl uspokojivé vysvětlení toho, kde jste byla, řekněme, od pěti odpoledne až do chvíle, kdy jste se krátce před půlnocí objevila na verandě domu pana Montforta.“

„Já, jsem se šla projít. Nahoru po Wellhouse Lane směrem k vrcholu kopce.“ Faith viděla, že oba návštěvníci mají ve tvářích vepsanou nedůvěru, ale trvala na svém. „Pak se mi ale udělalo špatně a potřebovala jsem si odpočinout.

Usnula jsem, nevím, na jak dlouho, ale když jsem se probudila, byla už tma.“

„A pak?“

„Vrátila jsem se. Garnetina dodávka zmizela a dům byl prázdný. Myslela jsem, že mě šla asi hledat, a tak jsem na ni čekala. Ona se ale neobjevila.“

„Proč jste to čekání vzdala?“

„No… protože bylo pozdě a já… jsem se bála.“

„Tak jste se obrátila o pomoc na pana Montforta.“

Greely to vyslovil tak, jako by na tom bylo něco velice podezřelého.

„Je to můj dobry přítel a myslela jsem si, že si bude vědět rady. Na tom není nic špatného.“

„Ne, slečno Willsová, to jistě není! Pokud to ovšem tak opravdu bylo.“ Greely se zazubil, ale v jeho úsměvu nebyla ani stopa vřelosti.

„Jak to myslíte?“ Faith cítila, jak ji pálí tváře rozhořčením.

„Myslím to tak, že podle mého názoru jste pár věcí vynechala. Řekl bych, že jste byla doma, když Nick přišel.

Myslím, že jste se oba začali se slečnou Toddovou hádat a pak jste se s ní porvali. Možná jste jí nechtěli doopravdy ublížit, my víme, že tu a tam se nějaká nehoda stane.“

Faith na něj dokázala jen mlčky zírat.

„Když vám pak došlo, že je mrtvá, zpanikařili jste.

Pomohla jste Carlisleovi odnést její tělo k dodávce a naložit dozadu. Posléze Carlisle odjel s dodávkou na druhou stranu Toru, nechal ji tam a vrátil se pro svoji motorku, Ano, a potom jste oba společně usoudili, že nejlepší bude, když vy sama poběžíte k panu Montfortovi a budete předstírat; že jste celá hysterická starostí o slečnu Toddovou, protože se nevrátila domů. Přitom jste přesně věděla, co s ní je.“ Greely si mnul bradu a dodal: „Pokud do toho ovšem Montfort není namočený taky.“

Faith cítila, že jí ruce a nohy zchromly náhlým chladem.

Jazyk ji odmítal poslouchat. „Ne. To není pravda. Nic z toho není pravda. To je nesmysl.“

„Pohádali jste se se slečnou Toddovou kvůli té nehodě farářky Catesbyové? Nebo kvůli něčemu jinému? Slečna Toddová zřejmě na Carlislea žárlila; je to tak? Možná že jste se rozhodli tomu učinit přítrž.“

„Ne! Nicka jsem ten den vůbec neviděla. A i kdyby tam Nick byl, ten by přece nikdy nikomu neublížil!“

„Ani proto, aby vás ochránil? Co když jste to byla vy, kdo vyčetl slečně Toddové, že srazila autem Catesbyovou, a ona na vás zaútočila, aby vás umlčela? Pak vás Nick ovšem musel zachránit.“

„Vůbec jsem s Garnet nemluvila! A Nicka jsem vůbec neviděla!“ trvala Faith na svém.

Greely si ji prohlížel a v jeho pohledu se najednou objevil soucit. „Vědí vaši rodiče, kde jste, slečno Willsová?“

„Nevědí.“

„To je ale škoda, nemyslíte? Mladá dívka ve vašem stavu,“ přejel jí pohledem po břiše, „přece potřebuje podporu rodičů. Ale možná že neschvalují váš vztah s Carlislem, nemám pravdu?“

„Já… já s ním přece… do toho vám nic není.“

„Že ne? Radím vám dobře, slečno Willsová, popřemýšlejte o tom, že byste se vrátila k rodičům. Obávám se, že budete potřebovat rady nějakého právníka. A kdybych byl váš táta, řekl bych vám, že to nestojí za to, abyste si zničila život, a taky život vašeho dítěte, tím, že budete Carlislea krýt. Jistě se dokážeme s obžalobou nějak

dohodnout.“ Vstal. „Brzy si promluvíme znova.

Nevzdávejte to. Však se z toho dostanete.“

Policistka se také zvedla, zavřela svůj notes a znovu obdařila Faith širokým neupřímným úsměvem. Pak vyšla za Greelym ven.

Faith zůstala sedět tam, kde ji nechali. Dítě se začalo neklidně hýbat a silně kopalo. Faith si položila ruce na břicho a šeptala: „Pssst, tiše! Uvidíš, všechno bude zase dobré,“ a houpala se bezmyšlenkovitě sem a tam. Kopání zesláblo a postupně ustalo docela. „Všechno bude v pořádku,“ opakovala Faith tiše a uklidňovala tím nejen dítě, ale i sama sebe. Ale jak by se to mohlo dát do pořádku?

Greely se rozhodl, že přišije tu vraždu jí a Nickovi: teď jen bude hledat další důkazy na podporu své teorie. Byla to její chyba, že se Nick do toho všeho zapletl; proto je teď na ní, aby našla nějaký způsob, jak ho z toho dostat.

Potřebovala by prohledat Garnetiny věci a papíry.

Garnet musela určitě zanechat nějakou stopu, důkaz o tom, kdo si mohl přát její smrt.

Zítra bude trvat na tom, že se chce vrátit do práce, a pak už si najde nějaký způsob, jak se vrátit na statek. A nesmí přemýšlet o tom, čeho se mohl Nick dopustit, když ji nikde nenašel a přičítal za její zmizení vinu Garnet.

Nick stál před policejní stanicí v Yeovilu, bezradný, bez motorky a bez možnosti dopravy domů.

Když ráno přišel do knihkupectví, už na něj v neoznačeném autě čekali inspektor Greely a policistka. „Co kdybychom se trochu projeli a pohovořili si,“ navrhl mu Greely. „Pokud si nechcete raději promluvit tady v obchodě.“

Nick do auta nastoupil, ale pak zjistil, že ho odvážejí z Glastonbury na policejní stanici v Yeovilu. Když se pokoušel protestovat, Greely mu odpověděl, že je v jeho vlastním zájmu, aby výslech proběhl jaksepatří, s nahráváním výpovědi a tak dále.

Zahnali ho do místnosti, kde se konaly výslechy. Nick celou dobu v duchu překypoval zuřivostí. Čtyři hodiny jim v ošklivé, holé místnosti zodpovídal pořád dokola stejné otázky a pak ho zase pustili. Greely ho s úsměvem, který už Nick upřímně nenáviděl, ujistil, že brzy na něj určitě najdou něco, co prokáže, že měl v té vraždě Garnet Toddové prsty.

„Abych nezapomněl, neodjíždějte z města,“ dodal nakonec Greely vesele, jako mimochodem.

Nick, stále ještě poháněný vztekem a adrenalinem, si zastrčil ruce do kapes a vydal se pěšky pryč. Když dorazil na severní výpadovku A37, začalo mu být slabo. Uvědomil si, že celý den nejedl.

Stopl si náklaďák, který ho odvezl až do Glastonbury a vysadil ho v centru. Ze zvyku se vydal po Magdalene Street, ale když se blížil ke knihkupectví, napadlo ho, že naprosto netuší, co poví své nadřízené.

Jen mě tak trochu dusili na policii, ale jde o pouhou maličkost, o jednu vraždu. S ničím si nemusíte dělat starosti.

No výborně!

Spěšně přešel ulici, zabočil za roh a uchýlil se do Café Galatea.

Teď když měl příležitost se najíst, zase úplně ztratil chuť. Místo toho si pořádně osladil kávu, vděčně ji upíjel a zahříval si ruce o šálek. Bylo obyčejné sobotní odpoledne, v kavárně odpočíval půltucet zákazníků u čaje v odpoledním útlumu, nějaký hippie středního věku v batikovaném triku a sandálech se skláněl nad počítačem. A Melissa, číšnice, které se Nick odjakživa líbil, na něj vrhala pohledy zpod řas.

Během posledních čtyř dní se ale jeho život proměnil v noční můru a Nick neměl žádnou záruku, že se všechno zase někdy vrátí k normálu.

Jak se jen ke všem čertům mohl dostat do takového průšvihu? A co si má teď počít? Byl by na tom snad lépe, kdyby se neřídil Kincaidovou radou a tvrdošíjně popíral, že do toho statku vůbec vkročil? Ale Greely mu řekl, že uvnitř stavení našli jeho otisky a na dvoře stopy jeho pneumatik.

Zapíráním by si tedy nepomohl.

Snad by mohl Greelymu povědět o některých věcech, z nichž začal podezírat Garnet, ale pak by se jeho motivy k vraždě zdály být o to silnější.

Musejí přece existovat i jiní lidé, kteří měli vůči Garnet podobné pocity jako on, musel tu být někdo, kdo si přál její

smrt! A pokud by ho dokázal odhalit, pak by si možná zachránil vlastní kůži.

Kincaid a Gemma zajeli na příjezdovou cestu právě ve chvíli, kdy Jack vystupoval ze svého volva. Faith našli v kuchyni, jak na ně čeká s rukama založenýma v bok a s červenými skvrnami rozčilení na tvářích.

„Tady to ale hezky voní,“ zavětřil Jack. „Už jsme se pořádně nenajedli, ani…“

Faith se však okamžitě obořila na Kincaida: „Jak jste to mohl udělat? Poradil jste Nickovi, aby šel sám vypovídat na policii, že pak bude všechno v pořádku! Tak vás poslechl, a teď ho pokládají za vraha!“

„Faith, poradil jsem mu, že to je to nejlepší, co může udělat, a myslím, že to je pořád pravda. V domě našli Nickovy otisky a na dvoře stopy jeho motorky. Všechno by bylo jenom horší, kdyby jim lhal.“

„Ale vy jste přece policista! Nemůžete Greelymu říct, že to tak není, že Nick by nikdy…“

„Tohle v mé moci není. Mohu nabídnout inspektorovi svůj názor, ale nemůžu mu nařizovat, jak má případ řešit.“

Kincaid zvedl ruku, aby mu znovu neskočila do řeči.

„Povím ti, že podle mě nemá žádné opravdové důkazy, a tak teď dělá to jediné, co může dělat, to znamená, snaží se vylákat nějaké kompromitující doznání z Nicka.“

„Myslí si, že jsem mu s tím pomáhala. To jste věděl?“

„Ale Faith…“

„Řekl mi, že potřebuju právníka!“

„Copak Greely byl tady?“

Faith přikývla.

„Vyslýchal tě a nikdo u toho nebyl?“

„Přivedl si nějakou policistku.“

Kincaid váhal. Tohle byla těžká situace, protože Faith byla po právní stránce plnoletá, ale Greely si mohl najít nějaký lepší způsob, jak to provést. „Jestli přijde znovu, pověz mu, že s ním budeš mluvit jen v přítomnosti Jacka nebo jednoho z nás. Pokud s tím nebude souhlasit, řekni mu, že trváš na právním zástupci. To znamená, že s tebou nemůže mluvit v nepřítomnosti tvého právníka. Jasné?“

„Ale já žádného právníka nemám!“

Kincaid se obrátil k Jackovi. „Nemáš někoho, koho bys k tomuhle případu mohl zavolat?“

„Jednu kamarádku ze školy. Patří k nejlepším advokátům v okolí.“

„Tak co kdybys jí zavolal hned a vysvětlil jí situaci, jen aby o tom věděla?“

Jack odešel telefonovat a Gemma dovedla Faith k hrnci bublajícímu na sporáku. Během chvilky jí dívka začala podávat výčet všeho, co do polévky přidala.

Kincaid si s úlevou pomyslel, že krize je na chvíli zažehnána, ale co za hroznou hloupost to právě vyvedl? Už když nabídl Jackovi svoji pomoc, věděl, že se dostane do nebezpečné situace, kde nemůže být nestranný. Ale něco na

téhle dívce vyvolávalo ve všech kolem ochranitelské instinkty. Zřejmě až na inspektora Greelyho.

Vtom se ozval zvonek ode dveří. Jack ve vedlejší místnosti stále ještě hovořil, a tak šel Kincaid ke dveřím a předem se vnitřně obrnil před diskrétně vedenou hádkou s Greelym.

Na prahu stál ale muž, kterého ještě neviděl, muž středního věku, v plášti a tvídovém obleku, s neudržovanou hřívou šedých vlasů.

„Jacku? Promiňte… je doma Jack?“

„Já jsem jeho bratranec Duncan Kincaid. Jack teď zrovna telefonuje, ale jen pojďte dál, za chvíli se vám určitě bude věnovat.“

„Já jsem Simon Fitzstephen.“

Kincaid mu s upřímným potěšením potřásl rukou. „Jack o vás mluví s velkým obdivem,“ řekl a odvedl Fitzstephena do kuchyně.

Faith vzhlédla od svého vaření a usmála se. „Simone!

Udělala jsem polévku, jestli se můžeš zdržet na jídlo.“

„Ano, díky, to bych rád,“ odpověděl Fitzstephen, zběžně políbil Faith na tvář a pak se navzájem představili s Gemmou. „Až přijde Jack, povím vám všem novinku,“

oznamoval. „Přijde taky Nick?“

„Ten se neozval,“ řekla Faith trochu zneklidněně.

„Nicka

vyslýchala

policie,“

oznámil

Kincaid

Fitzstephenovi.

Fitzstephen se podíval na Faith. „Kvůli Garnet?“

„Bohužel ano,“ odpověděl Kincaid. „Ale dnes odpoledne ho zase pustili. Nemají proti němu dost důkazů, aby ho mohli zatknout.“

„Simone! Připadalo mi, že slyším tvůj hlas. Moc rád tě vidím,“ Jack zkoumal obličej svého přítele. „Není ti nic?“

„Rozhodně uvítám trochu lidské společnosti.“ Ve Fitzstephenově úsměvu bylo znát napětí. „Faith mě pozvala, abych se zdržel na jídlo. To však není hlavní důvod, proč jsem tady. Musím vám něco povědět. Chtěl jsem, aby tu byli všichni z naší skupiny, ale na Nicka asi nemá smysl čekat a není mu kam zavolat. A Garnet…,“ zavrtěl hlavou a začal s výkladem. „Dnes jsem učinil ve svém hledání velice pozoruhodný pokrok. Zdá se, že v roce 1082 opat Thurstan najal zedníka jménem Hamlyn, aby provedl opravy na kostele náležejícím k opatství.“ Všichni ho napjatě sledovali. „To je zatím samé kdyby, že ano? Jenomže o dvacet let později jakási Alys Montfortová věnovala klášteru velkorysý dar s podmínkou, že bude zaznamenán také pod jejím dívčím jménem, a to znělo Hamlynová.“

„Edmundova Alys!“ vydechl Jack.

„Ano, to je moje domněnka.“

„Takže tady máme spojení s mou rodinou, musela to přece být moje rodina?“

„To můžeme s jistotou předpokládat,“ souhlasil Simon.

„I když se mi nepodařilo vysledovat víc vazeb. A snad

můžeme udělat závěr, že si Alys Montfortová přála, aby si někdo v klášteře vzpomněl na dívku, jakou bývala. Co kdybychom také předpokládali, že Edmund vyhotovil kopii těch drahocenných zpěvů a daroval ji Alys, aby ji uchovala v bezpečí?“

„Myslíš si tedy, že ty zpěvy zůstaly po staletí v mé rodině,“ řekl Jack tiše.

„Myslím,“ odpověděl Simon vážně, „že zpěvy mohou být ukryty právě v tomto domě.“

Když se Winnie probudila, zjistila, že u její postele sedí Fiona Allenová a pozorně ji sleduje.

„Fiono!“

„Neumíš si představit, jak je skvělé, když tě člověk slyší zase mluvit. Jack mi to sice říkal, ale mně to nestačilo.“

„Kdyby nebylo tebe…“

„Neudělala jsem vůbec nic zvláštního, nemusíš mi být vděčná.“ Fiona šibalsky zamrkala a dodala: „Možná že to nějak zařídil ten tvůj Bůh.“

„Jak se ti podařilo mě v té tmě najít?“

„Až do noci jsem malovala. Pak jsem se šla projít a tys tam ležela na cestě.“ Fiona pokrčila rameny. „Takhle se to zdá být jednoduché, ale abych ti řekla pravdu, celý ten večer byl dost podivný. Malovala jsem opatství, což jsem nikdy předtím za celá léta neudělala. Něco mě pak táhlo ven, a když jsem vyšla před dům, měla jsem pocit, jako by se něco vznášelo ve vzduchu, nějaké napětí.“

Winnie si svoji přítelkyni prohlížela. „Fiono, bylo v tom ještě něco, viď?“

„Malovala jsem znovu tu holčičku. Ale tentokrát to bylo jiné. Zdálo se, jako by byla pod ochranou samotného opatství, a také jsem při tom slyšela zpěv. Víš, že jsem silně vizuálně zaměřená, mám vidění, ale nikdy neslyším hlasy ani nic podobného. Ale tohle… je to pro mě těžké, protože se v hudbě nevyznám a neumím to popsat. A co je horší, ani si to už v duchu nevybavím. Jenom vím, že nic krásnějšího jsem nikdy nezažila.“

„Ale my s Jackem…“

„Já vím. Jack mi o těch zpěvech vyprávěl. Nechápu jen to, jak do toho všeho zapadám já, ani to, proč jsi za mnou tehdy v noci šla.“

„Kéž bych se na to dokázala rozpomenout!“

„Winnie…“ Fiona stáhla obočí. „S Garnet je mi to líto.

Vím, že jste byly přítelkyně.“

„Dovedu pochopit, proč s ní lidé nevycházeli. Byla taková…“

„Měla velice vyhraněné názory.“

„Ano. A měla v sobě něco živelného. Ale ty s Bramem jste ji přece znali také. Na to jsem pozapomněla.“

„Garnet měla vášnivé životní postoje, a to se dneska už tak moc nenosí. Dřív byl radikalismus daleko víc v módě.

Asi bychom měly uznat, že zůstala vždycky věrná svému přesvědčení, na rozdíl od většiny nás ostatních. My s Bramem jsme vzdali úsilí o velké ideály pro obyčejné maloměstské pohodlí.“

„To odpoledne jsem se s ní ještě viděla. Bylo to v kavárně, ale vím to jen proto, že mi to někdo řekl. Mám pocit, jako by mě někdo oloupil…“

„O vzpomínky z poslední doby?“

Winnie přikývla.

„Tak něco zkusíme,“ navrhla Fiona okamžitě. „Kterou věc si jasně pamatuješ jako poslední z doby před nehodou?“

Winnie cítila, jak ji pálí tváře.

„Tak tohle můžeme přeskočit,“ zasmála se Fiona.

„Zůstal Jack u tebe přes noc?“

„Já… nevím.“

„Dělává to obvykle?“

„Ne. Na vikářství ne, protože jsem se snažila zachovávat zdání před lidmi. Ale teď… nějak už by mi to bylo fuk.“

„Dobrá, můžeme se ho na to zeptat, však si vzpomene.

A co ráno? Pršelo, nebo bylo jasno?“

„Jasno,“ vyhrkla Winnie okamžitě a zůstala na Fionu překvapeně zírat. „Jak to, že najednou…“

„A cos dělala, když jsi vstala?“

„Nejdřív jsem se pomodlila ranní modlitbu, to je jasné.“

„Dobře. Co sis potom dala k snídani?“

„Čaj a topinku.“

„Pak ses oblékla. Proč sis vzala kolo, a ne auto?“

„Protože, protože bylo venku krásně.“

„Takže jsi nasedla na kolo a vyjela. Bylo sice chladno, ale na ranním sluníčku bylo příjemně. Kam jsi jela?“

„Do Glastonbury.“ Winnie se zasmála. „To je úžasné!

Vím to a nemusím o tom vůbec přemýšlet.“

„Od vikářství jsi musela přijet na křižovatku pod Wearyall Hill. Zabočilas doprava směrem k Toru? Anebo jsi pokračovala do města?“

„Jela jsem rovně, na Magdalene Street. Do opatství!

Navštívila jsem opatství. A pak, pak, pak si sakra nemůžu na nic vzpomenout! Hlavu mám úplně prázdnou.“

„Jen klid, nesmíš se do toho nutit. Udělaly jsme docela pokrok.“

Winnie se opřela do polštářů. „Proč bych ale chodila do opatství?“

„Možná bychom se měly vrátit víc nazpátek. Co třeba ta večeře u tebe…“

„Andrew! Víš, jak hrozně se Andrew choval k Jackovi!“

Winnie ucítila v žaludku ledovou tíhu, protože se jí ta scéna rázem vybavila. „Poslední dobou se chová hrozně divně.

Dokonce se na mě ani nepřišel podívat, když mě převezli z jednotky intenzivní péče na normální pokoj. A předtím, když jsem byla v bezvědomí, zase odmítal jít dovnitř k mé posteli. Sestry mi to říkaly. Nápadně se změnil, Fi.“

„Opravdu? Nebo na něm najednou vidíš věci, které se ti zatím dařilo nevnímat?“

„Já, nevím. Myslím, že na mě byl vždycky trochu nezdravě upnutý a snadno se ho něco dotklo… Když nám zemřeli rodiče, bydleli jsme u dědy a babičky z otcovy strany. Ti ale byli velice staří, můj otec se jim narodil pozdě a byl jedináček, a byli tak zdrceni vlastním smutkem, že nám už nedokázali věnovat žádné city. A tak jsem Andrewovi dělala matku i sestru. Byl tak bezradný a osamělý.“ Jak se k ní tiskl a žadonil o utěšování, když se budil ze zlých snů, které ho trápily celé roky…

„Kolik let ti bylo?“

„Třináct. A Andrewovi jedenáct. Potom se tak hrozně bál, aby neztratil nikoho blízkého, myslím, že právě to v něm probudilo zájem o minulost. O tu ho totiž nikdo nemohl připravit.“

„Byli jste si opravdu mimořádně blízcí,“ uvažovala Fiona. „A ani jeden z vás neuzavřel sňatek.“

„Nikdy mě nenapadlo… byli jsme tak dobří přátelé, že jsem takovou potřebu ani nikdy nepocítila. Nevím, prostě jsem nečekala, že se v mém životě objeví Jack. Kdybys věděla, Fi! V těch posledních pár měsících jsem byla tak pohlcená sama sebou, svými prožitky a pocity… Pokud jsem vůbec na Andrewa myslela, vždycky jsem nad jeho chováním mávla rukou a řekla jsem si, že se z toho dostane.

Ono to ale má hlubší kořeny a já jsem si to měla uvědomit.“

„Ale Winnie, přece si nemůžeš vyčítat, že má Andrew nějaké povahové nedostatky.“

„Myslela jsem si, že ho znám, ale teď začínám pochybovat dokonce i o tom. Den po Garnetině smrti se šel podívat do jejího domu. Proč to asi udělal?“

„Garnet byla známá svou spoluprací s archeology…“

„Jenomže on se vymlouval, že si u ní chtěl objednat dlaždice do kuchyně! Andrew!“ Winnie zavrtěla hlavou.

„Ráda bych věděla…“

„Co bys ráda věděla?“ pobídla ji Fiona, když se Winnie nemohla přimět, aby to dopověděla.

„Během těch posledních pár měsíců jsem si ve vikářství všimla zvláštních věcí. Papíry najednou byly na jiném místě nebo se mi něco ztratilo. Co když, co když mi Andrew, slídil v domě?“ Winnie neochotně pohlédla Fioně do očí. „Je to hrozné, Fi. Když člověk nemůže věřit ani svým nejbližším, tak jaká jistota mu vůbec ještě zbývá?“

Celý den hrozil déšť, ten ale nakonec nepřišel. Jen k večeru se ve vzduchu objevila vlhkost, téměř na hranici mlhy. Když se Gemma a Kincaid vraceli k penzionu, světla pouličních lamp i aut měla kolem sebe zářivé kruhy.

Gemma vystoupila z auta a pocítila náhlý neklid.

„Nechoďme ještě dovnitř,“ navrhla. „Je takový krásný večer.“

„Co se ještě projít a podívat se na noční světla Glastonbury?“ navrhl Kincaid. „Pokud ovšem nechceš radši zajít do některé hospody na pivo.“

Zasmála se. „Ty jsi ale romantik! Procházka by se mi líbila, uvidíme, kam nás nohy ponesou a co objevíme.“

Vyšli tedy ze dvora penzionu na Magdalene Street a Gemma se do Kincaida zavěsila. „Pořád se snažím představit si, jaké to tu asi bylo před osmi sty lety. Zdá se to hrozně dávno, a přesto se lidské city zas tak moc nezměnily.“

„Myslíš na Alys a Edmunda?“

„Ano. Přitom ani nevíme, jestli to jsou skutečné postavy.“

„S tímhle tvrzením bys mohla zabřednout do spousty filozofických potíží. Máme tu subjektivní přístup: jsou skuteční, nebo existují jen v našich představách? Ale to je jen špička ledovce. Hned by se vynořila daleko větší úskalí.

Třeba otázka, jestli máme duši. Nebo jestli existuje nějaký posmrtný život.“

„Jak můžeš tyhle věci brát tak lehkovážně?“ plísnila ho Gemma a štípla ho do paže.

„To je takový obranný mechanismus, lásko. Na takové věci se bojím myslet vážně, navzdory své řádné anglikánské výchově.“

Vzhlédla k němu, jestli si nedělá legraci. Nikdy o takových věcech moc nemluvil, ale když se ho jednou přímočaře zeptala, v co věří, odpověděl, že si nedokáže představit Boha, který by dopouštěl věci, jaké každodenně vidí při své práci.

„Co si tedy myslíš o té vraždě? Změnil jsi snad názor na Nicka kvůli tomu, že se Greely zdá být přesvědčený o jeho vině?“

Kincaid chvilku pokračoval v chůzi mlčky a pak řekl: „Prostě si nedovedu představit Nicka nebo Nicka s Faith, jak promyšleně páchají vraždu. A pokud by se nechali unést okamžitým strachem nebo hněvem, pak by zase těžko Garnet utopili.“ Dorazili k parkovišti před opatstvím. „Je tohle Nickovo knihkupectví?“ zeptal se Kincaid a ukázal naproti přes ulici. „Jack se jednou zmínil, že má v tom domě na rohu kancelář.“

„Výkladní skříně knihkupectví tedy ústí na Market Square. Pojď, přejdeme tam! Když jsem šla předtím kolem, zahlédla jsem tam velký antikvariát.“ Gemma se vrátila k původnímu tématu hovoru a zeptala se: „A co si myslíš o Andrewu Catesbym?“

Kincaid se zamračil. „Ten nemá žádný motiv. Jaký důvod by mohl mít pro vraždu Toddové, ženy, kterou skoro vůbec neznal?“

„Ledaže by z nějakého důvodu dospěl k názoru, že právě ona ublížila jeho sestře. Ale zdál se upřímně šokován představou, že by někdo chtěl vědomě ublížit Winnie.“

„Možná je lepší herec, než si myslíme, a právě on srazil Winnie v nějakém záchvatu zvrácené žárlivosti. Garnet na to nějak přišla, a tak ji zabil, aby ji umlčel.“

„To už děláš moc dalekosáhlé závěry,“ usoudila Gemma. „Když ses dneska ptal Winnie na Faithiny rodiče, zapomněl ses zmínit o jedné možnosti. Napadlo tě, že Faith třeba odmítá uvádět jméno otce svého dítěte proto, že…“

„Že ji zneužil její vlastní otec? Tím by se jistě vysvětlovalo, proč se odmítá vrátit domů.“

„A mohlo by se tím vysvětlit, proč tak tvrdošíjně odmítá návštěvu doktora. Možná se boji, že to dítě má nějaké genetické komplikace.“

„Rozhodně by neškodilo promluvit si o všem s jejími rodiči,“ souhlasil Kincaid. „Povím o tom Greelymu, zajistím si, aby neměl námitky, a požádám ho o jejich jméno a adresu. Během dneška je z Faith určitě vytáhl.“

„Když Faith dělala takové tajnosti se svou rodinou, tak jak potom Nick získal její adresu? Pamatuješ, říkal nám přece, že se dokonce vydal k domu jejích rodičů ve Streetu.“

Pak Gemma zklamaně dodala: „Knihkupectví je zavřené.“

„To je dobře. Stejně ti v tom tvém bytečku nezbývá žádné místo na knihy. Ale s tím Nickem máš pravdu, zajímalo by mě, co všechno nám ještě neřekl.“ Zastavil se a přehnaně větřil. „Opravdu čichám smaženou rybu s hranolky?“

„Neříkej, že už máš zase hlad!“

„Měli jsme jen polévku, a už to je řada hodin.“

„Dvě, možná tři,“ opravila ho Gemma s úsměvem. Faith opravdu udělala s Jackovými skromnými zásobami, co se dalo, ale hrnec polévky nemohl nijak zvlášť nasytit pět lidí.

Zanechali Jacka v úvahách nad důsledky Simonovy hypotézy. Pokud existovala možnost, že se opis starobylého rukopisu mohl předávat v jeho rodině z generace na generaci, pak by ho čekal obrovský úkol prohledat nahromaděné harampádí v domě jeho rodičů.

Bufet se smaženými rybami a hranolky byl o kus dál, tam, kde na Market Square začínala pěší zóna. Dveře byly otevřené, aby lákaly kolemjdoucí. Vnitřek byl čistý, dobře osvětlený a vzadu viděli i restauraci.

„Chceš si sednout?“ zeptala se Gemma.

„Nechci, radši bych pokračoval v procházce. Smažená ryba s hranolky vždycky chutná nejlíp, když ji jíš z novinového papíru.“

Vrátili se na ulici s kouřícími balíčky v novinovém papíru v rukou a Kincaid se obrátil zpátky směrem, odkud přišli. „Pojďme si projít High Street!“

Nakoukli

sklíčky

pospojovanými

olovem

do

starobylého hostince George & Pilgrims. Bar byl plný lidí a hukot hovoru byl slyšitelný i přes sklo. Budova s tmavými, bíle vyspárovanými trámy působila opravdu velice staře.

„Mohl Edmund znát tohle místo?“ zeptala se Gemma.

„Myslím, že tenhle hostinec byl postaven asi tak o století později, než žil on. Ne že by směl chodit do hospody.

Byla postavena pro poutníky a pro přespočetné vysoce postavené hosty opata.“

Kráčeli dál kolem Café Galatea a obchodů ve stylu new age, až se Gemma fascinovaně zastavila před výkladní skříní jedné galerie. Byl tu jediný obraz, vystavený na černém sametovém podkladu a ozářený bodovým světlem. Zářící okřídlené bytosti se skláněly nad městem zalitým měsíčním svitem, ve kterém si nepatrné lidské postavičky hleděly svých záležitostí a neuvědomovaly si přítomnost ničeho zvláštního. Ta vize byla podivně fascinující a krásná, barvy zářily jako drahokamy, ale obličeje bytostí byly divoké a působily jako z jiného světa. Gemma se při pohledu na ně cítila trochu nesvá. „Chrání snad ty lidí dole?“ zeptala se tiše. „Nebo mají nějaké vlastní úkoly?“

„Fiona Finnová-Allenová,“ přečetl Kincaid jméno malířky. „To je ta Winniina kamarádka; která ji našla po nehodě.“ Odstoupil, aby mohl přečíst nápis nad výkladem: Allen Galleries. Pokračoval v chůzi a poznamenal: „Řekl bych, že je projevem naší sebestřednosti, když nás vůbec napadá, že by takovým duchům na nás mělo záležet. Co když existují vrstvy reality, které nedokážeme vidět a které nemají nic společného s lidskými potřebami a přáními?“

Gemma se na něj překvapeně podívala. „Teď mám takový pocit, že ti Glastonbury už leze na mozek. Podívej,“

dodala a znovu se zastavila, tentokrát aby se podívala do okna pekařství na prázdné tácy, čekající na nové zboží, které

přivezou časně ráno. Pocítila bodnutí stesku po Tobym, který trávil víkend u jejích rodičů a pomáhal, jak tomu sám říkal, v jejich pekařství. Obrátila se ke Kincaidovi a řekla: „Víš přece, že se zítra musím vrátit.“

„A já zase nemůžu za dané situace nechat Jacka na holičkách. Doufám, že to Doug Cullen zvládne sám o maličko déle.“

„Co tomu ale řekne velký šéf?“ zeptala se Gemma.

Mluvila o superintendantovi Denisu Childsovi.

„Zítra mu zavolám domů a vysvětlím mu situaci. Pak mě můžeš dovézt do Bathu a já si tam najmu auto.“

„To ne,“ odpověděla Gemma, když si to rozmyslela. „V

několika příštích dnech stejně nebudu auto potřebovat. Až navštívíme Faithiny rodiče, ty odvezeš do Bathu mě, naložíš mě do vlaku a auto. si necháš.“

Když chtěl začít protestovat, přesvědčovala ho dál: „Opravdu to tak bude lepší. Chci jet vlakem. Nebudu se muset potýkat s nedělní špičkou, kdy se budou všichni vracet do Londýna.“ Tohle byla pravda a Kincaid to musel uznat, ale Gemma se navíc těšila na těch pár hodin ve vlaku, kdy po ní nebude nikdo nic chtít a konečně si odpočine.

„Můžeš mi v Londýně ověřit pár věcí v archivech?“

„To určitě, asi spolu se třemi tisící dalších věcí, které na mě budou v pondělí ráno čekat. Ale sepiš mi dnes večer seznam.“

Zbytek cesty po High Street ušli v přátelském mlčení.

Obchody s artiklem new age ustoupily prádelnám, krámkům s potravinami, drogeriím a realitním kancelářím.

Když dorazili na konec ulice, obrátili se a pozorovali High Street, která se před nimi strmě svažovala.

„Každodennost a posvátnost, pěkně vedle sebe,“

poznamenal Kincaid.

„Budeš mi chybět,“ vyhrkla Gemma impulzivně, poháněná něčím hlubším než myšlenkou.

Kincaid ji objal kolem ramen a vyrazili zpátky dolů z kopce. „Pobyt v Glastonbury ti prospívá, měl bych tě sem brát častěji.“

Teď, pomyslela si Gemma. Právě nyní měla tu nejlepší příležitost. Stačila by věta nebo dvě a měla by to za sebou.

Nebyla si však stále ještě stoprocentně jistá, nejdřív si chtěla udělat test a byla pevně rozhodnuta, že si ho určitě koupí, jakmile se vrátí do Londýna.

Tenhle víkend byl jejich vztah tak hezký, cítila se s Duncanem moc dobře, oba unikli svým londýnským povinnostem a řešili spolu nový případ, i když tentokrát neoficiálně. Tak proč by měla to kouzlo rušit?

Zvlášť když mají před sebou ještě jednu společnou noc v posteli s růžovými nebesy v Akáciovém pokoji.

Kapitola 15

Opatství nesláblo a nehynulo postupně z důvodu vnitřní zkaženosti; připomínalo to spíše ztroskotání velkého korábu, který v jedné chvíli pluje vytyčeným směrem a v příštím okamžiku už se potápí a spěje vstříc záhubě i s celou posádkou… Proto máme v opatství tak silný pocit své vlastní duchovní minulosti, neporušené postupným rozkladem. Duch opatství přežívá dál tak, jako se říká, že přetrvává duch člověka, který zahynul násilnou a předčasnou smrtí.

DION FORTUNEOVÁ,

Glastonbury: Avalon srdce

Gemma si prohlížela muže sedícího naproti nim v úhledném obýváku. Garymu Willsovi mohlo být něco přes čtyřicet, byl štíhlý, upravený a pracoval jako manažer jedné elektronické firmy tady ve Streetu. K tomu manželka, která měla také dobré zaměstnání, nadané děti, předměstský

domek na pěkném místě, to všechno znamenalo přímo ztělesnění úspěchu. Tak proč právě tuto rodinu postihla taková rána?

Maureen Willsová seděla vedle svého muže, ale nedotýkala se ho. V jedné chvíli k němu vztáhla ruku, snad hledala útěchu nebo ho naopak chtěla uklidnit, ale on ji setřásl.

„Poskytovali jsme jí úplně všechno, nač si vzpomněla,“

vykládal. „Platili jsme jí elitní školu, sport, hodiny zpěvu i klavíru.“ U protější stěny obýváku stálo zavřené pianino.

„Tak jak se mohla zachovat jako taková nevděčná malá potvora…“

„Gary, prosím,“ vložila se do toho jeho žena a vrhla významný pohled na vyděšené obličejíky dvou menších dětí, vykukujících zpoza rohu.

„Vy dva tam,“ Wills ukázal na oba sourozence, „okamžitě běžte do svých pokojů!“ Chlapec a dívka zmizeli, ale Gemma měla podezření, že ne daleko.

„Mohla studovat na těch nejlepších univerzitách,“

pokračoval otec rodiny. „Interrupce by představovala rozumné řešení, ale kdepak, o tom nechtěla ani slyšet. Tak jsem jí řekl, že ten kluk a jeho rodina by se taky měli postarat proč bychom měli zrovna my nést odpovědnost za toho mrňavého parchanta? Ale ona nám nechtěla ani říct, s kým to má!“

„Takže jste jí řekl, aby odsud odešla?“ zeptal se Kincaid, jako by takové jednání bylo naprosto rozumné.

„Jen jsem chtěl, aby celou situaci pochopila. Nikdy by mě nenapadlo, že doopravdy odejde…“

„To tě mělo napadnout,“ vytkla mu jeho žena, jako by jí přítomnost Gemmy a Kincaida dodávala odvahu vyjádřit svůj názor. „Měl jsi nejdřív uvažovat. Víš dobře, jak je Faith tvrdohlavá…“ Maureen se obrátila k oběma návštěvníkům.

„Byla taková už od plenek, hned při porodu jsem to s ní měla těžké. Rozhodla se přijít na svět, když chtěla ona sama.“

„Ale musíte přece aspoň tušit, kdo ten kluk mohl být,“

pobízela je Gemma. „Měla snad stálého přítele? Nebo jste mohli zjistit, co se povídá mezi jejími spolužáky.“

„Faith vůbec nechodila na rande s kluky,“ prohlásila Maureen pevně. „Vždycky pohrdala dívkami, které se jen hihňaly a pořád dokola se zamilovávaly; na takové věci byla příliš vážná. A její kamarádky…“

„Ty nám nechtěly vůbec nic říct,“ přerušil ji Wills trpce.

„Mysleli byste si, že jsme se na ní kdovíjak strašně provinili.

A proč bychom se od nich měli doprošovat informací, které nám nechtěla povědět naše vlastní dcera? Jestli je Faith tak pevně rozhodnutá obejít se v životě bez nás, tak jen ať si poslouží!“

„Ale jdi!“ obořila se Maureen Willsová rozzlobeně na manžela. „Proč nepřiznáš, kolik hodin jsi strávil tím, že jsi

jezdil po okolí a hledal ji? Nebo kolik nocí jsi proseděl v kuchyni až do svítání? Viděla jsem tě, nemůžeš to popřít!“

Gary Wills na ni zůstal jen ohromeně zírat.

Maureen na ně znovu upřela zrak, tváře celé uslzené, ale pevně rozhodnutá. „Udělám cokoli, jen aby se Faith vrátila!

Je mi jedno, kdo je otcem toho dítěte, jen když bude Faith v bezpečí. Povíte nám, kde teď je, viďte?“

„Paní Willsová,“ odpověděl Kincaid jemně, „Faith nám to nedovolila. Ona je…“

„Ale to dítě se už teď musí narodit každým dnem!

Říkáte, že ta žena, která se o ni starala, zemřela, a ona přece potřebuje něčí péči! Prosím…“

Gary Wills jí znovu skočil do řeči: „Maureen má asi pravdu. Faith se potřebuje vrátit domů. Staré neshody necháme plavat.“

„Promluvíme si s Faith,“ slíbila jim Gemma. „Když se dozví, že ji přijmete zpátky bez jakýchkoli podmínek, možná bude souhlasit.“

„Dáte nám aspoň vědět, až se dítě narodí?“ prosila Maureen a Kincaid je ujistil, že ano.

Gemma se ještě ode dveří obrátila k Faithiným rodičům.

„Vím, jak musí být těžké nechat dítě, aby dělalo, co samo uzná za vhodné, vždycky se člověku zdá, že vyrostou, dřív než jsme jim to ochotni dovolit, ale Faith prokázala velkou odvahu a cílevědomost. Měli byste na ni být pyšní.“

Když došli k autu, Gemma řekla: „Myslíš, že ta smířlivost jejímu tátovi vydrží, až se Faith opravdu vrátí domů?“

Kincaid pokrčil rameny. „Jak znám lidskou povahu, dost o tom pochybuju. Ale taky si nejsem jist, zda nebude naléhat, aby mu Faith prozradila, kdo je otcem jejího dítěte, pokud má jen trochu odpovědnosti. Doufám, že se k ní jako otec bude napříště chovat líp.“

Gemma se na něj jen mlčky zadívala.

„Máme ještě čas udělat si jednu zastávku, než budeš muset na vlak?“ zeptal se Kincaid, když se vraceli do Glastonbury. „Rád bych se podíval na místo Winniiny nehody.“

Gemma se podívala na hodinky. „To by mělo být v pořádku. Necháme auto u kavárny, ano? Ráda bych si prošla stejnou trasu, jakou musela toho večera jít Winnie.“

Vydali se vzhůru po Wellhouse Lane, strmé a kluzké, která by se dala projet jedině na nejdražším horském kole.

„Faith říkala, že Winnie své kolo tlačila, už chápu proč,“

zabručel Kincaid, když dorazili k odbočce do Lypatt Lane.

Úzká cesta působila tísnivě dokonce i za denního světla, o kolik nepříjemnější to tu muselo být za soumraku! Ale kdyby Winnie slyšela přijíždět auto, jistě by mohla vtisknout kolo i sebe do živého plotu lemujícího vozovku. Brzy došli k zatáčce, kde se cesta spojovala s chodníčkem pro pěší.

„Pokud někdo záměrně Winnie srazil, pak musel čekat tady,“ uvažovala Gemma. „Ale kdo by mohl vědět, že se chystá v určitou dobu procházet zrovna tudy, ledaže by si domluvila schůzku!“

„Jenomže to nás vrací k bodu nula,“ namítl Kincaid.

„Pokud se Winnie s někým smluvila, nevzpomíná si na to. A taková schůzka na temném místě nepatří k věcem, které by si člověk zrovna zaznamenával do diáře…“

„Dobrý den!“ V uličce se objevila nějaká žena a zvědavě si je prohlížela. „Promiňte, ale zdálo se mi, že asi něco hledáte,“ vysvětlovala.

Byla drobná a měla rozcuchané hnědé vlasy a hnědé oči.

Se staženým obočím si prohlížela Kincaida. „Trochu mi někoho připomínáte…“

„Možná Jacka Montforta? Jsem jeho bratranec Duncan Kincaid. A tohle je Gemma Jamesová.“

„Fiona Allenová,“ představila se žena. Její úsměv se rozplynul, když si uvědomila, co asi ti dva na tomhle místě pohledávají. „Prohlížíte si místo Winniiny nehody, že ano?“

„To vy jste ji našla, že? A bydlíte tady na konci cesty?“

„Ano, tamhle. Co kdybyste ke mně zašli na kávu?“

Oba ji následovali a Kincaid se zadíval dolů na Bushy Coombe. „Tohle místo si pamatuju z dětství. S Jackem jsme po tom svahu šplhali a hráli si na mnichy, anebo na kovboje.“

„Zajímavá kombinace,“ zasmála se Fiona.

„Ani jedni se nemyjí a mají v oblibě dobytek,“ podotkla tlumeně Gemma.

Kincaid jí pohledem naznačil, aby se mírnila. „Hráli jsme si na to, že chodíme pro vodu k prameni, ačkoli logičtější by bylo, kdyby se k němu z opatství chodilo Chilkwell Street.“

„Jack se tedy musel zajímat o opatství už tehdy,“

podotkla Fiona, když došli k nenápadnému kamennému domu s pečlivě udržovanou zahradou. Vnitřek domu byl čistý a jednoduchý a Kincaid si představoval, že v létě musí příjemně kontrastovat se zahradou hýřící barvami. V krbu v obýváku hořel malý oheň.

„Tuhle roční dobu zbožňuju,“ vysvětlovala jim Fiona.

„Ostatně každá záminka je mi dobrá, abych si rozdělala oheň.“

Usadila je na pohovku a za chvíli se vrátila s tácem, na kterém byly šálky s kávou. „Víte, jak se dnes daří Winnie?“

Gemma si od ní vzala šálek. „Jack ji jel dnes ráno vyzvednout z nemocnice…“

„Ale nevrátí se, doufám, sama na vikářství?“

„Ne, souhlasila s tím, že zůstane pár dní u Jacka. Říkáte to, jako byste si o ni dělala starosti.“

„Trochu ano,“ připustila Fiona. „I když nedokážu říct přesně proč.“

„Možná jste něco zahlédla nebo zaslechla?“ pobídl ji Kincaid.

Fiona se zamračila. „Není to nic konkrétního. Ale vím, že se Winnie cítí tím, jak se vyvinul její vztah s bratrem, sklíčená víc, než je sama ochotna připustit.“

„Víte o nějaké spojitosti mezi Andrewem Catesbym a Garnet Toddovou?“

„To ne. Je to ale zvláštní… dva lidé s takovým zájmem o historii, a přitom nemohli být rozdílnější. Myslím, že ti dva se prostě nemohli mít rádi.“

„Gemma přistihla Catesbyho, jak slídí kolem domu Toddové den po její smrti.“

„O tom se mi Winnie zmiňovala. Pro Andrewa by nebylo těžké zjistit spojení mezi Garnet a Winnie, i když Winnie se mu tak moc nesvěřovala se svou účastí ve skupině zabývající se Jackovým…“

„Experimentem?“ napověděl jí Kincaid ochotně. „Ale i kdyby to tak bylo, co by potom asi Andrew hledal u slečny Toddové? Možná by nám pomohlo, kdyby si Winnie vzpomněla, co dělala v den té nehody nebo proč se vás vydala navštívit.“

„Ale ano!“ Fiona se rozzářila. „Když jsem včera byla za Winnie, rozpomněla se, že toho dne po ránu navštívila opatství. Ale dál jsme se bohužel s vybavováním vzpomínek nedostaly.“

„Jack říkal, že jste zrovna ten večer, kdy se to Winnie stalo, malovala opatství,“ nadhodila Gemma. „Bylo to

neobvyklé? Člověk by čekal, že budete samozřejmě ve svých obrazech používat scenerie z Glastonbury.“

„Ale já se vědomě nerozhoduju o tom, co budu malovat.

Spíš by se dalo říct, že si ty motivy najdou mě. Prostě mám vize a maluju je. A tohle bylo vůbec poprvé, co jsem opatství namalovala.“

„Včera večer jsme viděli jeden z vašich obrazů v centru města ve výkladu Allen Galleries, to je galerie patřící vašemu muži?“

Fiona přikývla a vysvětlila: „Bram tam zrovna dneska je a zavěšuje nové obrazy. Je složité instalovat je v době, kdy je galerie otevřená.“

„Kdo jsou ty bytosti, které malujete?“

„To opravdu nevím. Jsou to prostě moje vize stejně jako krajiny na obrazech. Myslím, že něco podobného se děje Jackovi s těmi jeho poselstvími od Edmunda.“

„Mohli bychom se podívat, co jste namalovala během té noci, kdy se Winnie stala nehoda?“

„Samozřejmě.“

Šli za ní chodbou do ateliéru s prosklenou stěnou. Fiona zvedla jedno plátno, obrácené lícem ke zdi, a umístila je na malířský stojan. Na tomto obraze bytosti tvořily celý zástup tlačící se kolem dítěte uzavřeného v zářivé kouli pod velkým obloukem zříceniny postranních lodí opatství. Na rozdíl od obrazu ve výkladní skříni galerie se tady zdálo, že je na dítě soustředěna jejich pozornost, možná dokonce soucit.

„Dítě Edmunda a Alys?“ poznamenal tlumeně Kincaid.

„Edmunda?“

Než to Kincaid mohl začít vysvětlovat, ozval se mužský hlas: „Drahoušku?“

„Tady jsem!“ odpověděla Fiona. Do ateliéru vešel její manžel a Fiona představila návštěvníky: „Brame, tohle je Duncan Kincaid, bratranec Jacka Montforta, a jeho přítelkyně Gemma Jamesová.“

„Jak se vede Winnie?“ zeptal se Bram Allen.

„Dnes ji Jack bere z nemocnice domů.“

„Tak to bychom je měli za pár dní navštívit, až se Winnie ještě trochu zotaví.“ Allen objal svoji ženu kolem ramen a odvedl ji zpátky do obýváku. „Fiona pracuje příliš intenzivně,“ vysvětloval Gemmě a Kincaidovi. „Má ode mě přísně nakázáno, aby celé odpoledne odpočívala u krbu.“

„Šla jsem se jen projít,“ bránila se Fiona, „a potkala jsem naše hosty, jak něco hledají na cestě k našemu domu.

Přísahám, že jsem se štětce ani nedotkla.“

Allen se sice choval dost mile, ale Kincaid přesto poznal, že se cítí nesvůj, a tak zbystřil pozornost. „Pane Allene, pochopil jsem, že jste to byl vy, kdo našel tělo Garnet Toddové.“

Allen se úzkostně ohlédl po své ženě a odpověděl: „Jsem hlavně rád, že se to nestalo Fioně. Už ten její zážitek s Winnie byl dost hrůzostrašný, ale to konečně víte.“

„Trochu zvláštní náhoda, nezdá se vám? Paní Allenová našla Winnie a vy zase slečnu Toddovou…“

„Winnie ležela jen kousek od našeho domu a já zase chodím každý den ráno na procházku kolem Toru,“

odpověděl Allen tónem člověka ovládajícího netrpělivost.

„Byla to smůla a všechno je to politováníhodné, ale neřekl bych, že je na tom něco tak zvláštního.“

„Poznal jste dodávku slečny Toddové?“

„To ne. Abych byl upřímný, k snídani jsem vypil trochu moc kávy… no a myslel jsem si, že se za tu dodávku schovám, kdyby šel náhodou někdo kolem. Asi jsem si myslel, že se na tom místě někomu porouchalo auto, tak ho tam nechal a dojede si pro něj později. A pak jsem nahlédl dovnitř.“

„Poznal jste v té chvíli slečnu Toddovou?“

Allen zbledl. „Nepoznal. Bohužel jsem v té chvíli…

neuvažoval moc logicky.“

Kincaid si vzpomněl, že na dodávce se zvenčí našly jen otisky Garnet Toddové a Faith. „Nezkoušel jste se dostat dovnitř? Třeba se přesvědčit, jestli byste jí ještě nemohl pomoci?“

„Bylo na první pohled jasné, že na to už je pozdě.“

Allen znovu vrhl na svou ženu úzkostlivý pohled. „Vrátil jsem se domů a zavolal policii.“

„Ale slečnu Toddovou jste přece znal,“ přitlačil na něj Kincaid.

„Jistě, byla nezaměnitelná… jedna z místních výstředních postaviček. Naše město už bez ní nebude stejné jako dřív. A tak, Fiono?“

Fiona Allenová se zvedla a zamířila k ateliéru.

„Promiňte.“ Na tvářích jí vyvstaly horečnaté červené skvrny a zdálo se, že má potíže soustředit se na své hosty.

„Omlouvám se, ale teď musím jít malovat. Je to…“

„To je v pořádku, drahoušku,“ uklidňoval ji její manžel.

„Jen běž. Já už pana Kincaida a slečnu Jamesovou vyprovodím ven.“

Fiona se po nich naposledy omluvně ohlédla a zmizela v chodbě.

„Probíhá to vždycky takhle?“ zeptala se Gemma, když je Bram provázel ke dveřím. „Skoro to vypadalo, jako by neměla na vybranou.“

„To nemá,“ odpověděl Bram úsečně. „Kdyby jí někdo zabránil v malování, udělalo by se jí špatně. Teď se na ni radši půjdu podívat, jestli vám to nebude vadit.“

Rozloučili se, a když šli přes zahradu zpátky k cestě, Gemma se zachvěla a podotkla: „Taky ti to přijde nápadné?

Jack si nemůže pomoci a musí psát; Fiona Allenová si nemůže pomoci a musí malovat; a Faith říká, že si nemůže pomoci a musí šplhat na vrcholek Toru. Co se to na tomhle místě děje?“ Vzhlédla k Toru, který se rýsoval nad vrcholky stromů a svou masivní přítomností působil, že se všechno

ostatní v krajině zdálo být nepatrné. „A někdo další třeba cítí neodolatelné nutkání ještě k něčemu jinému…“

„Takže to opravdu chceš takhle udělat?“ zeptal se Kincaid, když vykládal Gemminu tašku z kufru auta před nádražím v Bathu.

„Určitě,“ políbila ho na rozloučenou a dodala: „Promluvíš si s Faith o tom, jestli by se nechtěla setkat s rodiči, viď? Zítra ti zavolám.“ Zamávala mu a odkráčela.

Pozoroval ji, dokud nezmizela v útrobách nádraží, a pak se vrátil k autu a začal se v něm proplétat ulicemi ven z města. V dětství přímo zbožňoval letní výlety do Bathu, ale dnes bylo město tak plné turistů, že tudy člověk nemohl pomalu ani projet.

Konečně se mu podařilo dostat se na A37, mířící na jih, směrem ke Glastonbury. Nespěchal a těšil se z jízdy po východním kraji pahorkatiny Mendips. Gemma měla pravdu, je to půvabný kraj. Musel se usmát při vzpomínce, jak moc se jí v době, kdy začali pracovat společně, nelíbily výlety mimo Londýn.

Gemma se narodila a vyrostla v rušném severním Londýně a měla značné sklony k agorafobii. Změnila se však, přizpůsobila se novým okolnostem a prostředí. Tato její schopnost přispívala velkým dílem k tomu, že byla tak dobrou policistkou, a také jí pomohla při přechodu na náročnější práci. Přesto to pro ni nebylo snadné a Kincaid si přál, aby jí to mohl nějak usnadnit.

Samozřejmě že pokud by měl být naprosto upřímný, musel by si přiznat, že ho daleko víc zaměstnávalo jeho vlastní přizpůsobování se novému stylu práce bez Gemmy než její nová pozice. Nebylo by to pro něj snadné, i kdyby byl jejich vztah čistě pracovní, a ne také osobní.

Udělal ale správně, že Gemmu vylákal na tenhle víkend z Londýna. Byla uvolněnější a lépe naložená, než jak ji viděl celou řadu posledních měsíců. Uvědomil si, jak moc mu chybí dřívější samozřejmost vzájemného vztahu. V

budoucnu by asi měl přemýšlet o tom, jak všechno mezi nimi dál zlepšovat. Teď se však rozhodl soustředit pozornost na Jackovy problémy.

Zdálo se, že v pátrání po vinících Winniiny nehody a vraždy Toddové nenastal žádný velký pokrok. Ne že by očekával nějaké rychlé řešení, ale tísnil ho omezený čas a také nemožnost zasahovat do toho, jak je vedeno vyšetřování. Greelyho taktika byla dost běžná, zaměřit se na nejpravděpodobnějšího viníka a tlačit na něj, dokud se nepřizná, ale v tomhle případě bylo jisté, že spousta úrodné půdy nebyla ještě přeorána.

A aby se všechno ještě víc zkomplikovalo, Jack dneska odveze Winnie z nemocnice domů. Pokud jí stále hrozí nebezpečí, bude teď ještě zranitelnější.

Hlavou mu vířily pořád stejné otázky. Proč se Andrew Catesby vypravil za Garnet Toddovou? Proč by někdo jiný než Garnet chtěl ublížit Winifred Catesbyové, nebo ji

dokonce zabít? Pokud Garnet Winnie nesrazila, tak kam právě v té době jela autem? A co dělala Winnie v těch hodinách, na které si nevzpomíná?

Některé z odpovědí jsou zcela jistě uzamčeny v mysli Winnie a nedají se násilně vyvolat na povrch. A některé z těch otázek jsou nepochybně propojeny navzájem, jenže mu chybí klíč, jak přijít na kloub jejich vzájemným souvislostem.

Když Kincaid dorazil do Jackova domu, našel Winnie na pohovce v obýváku s hromadou papírů na klíně.

„Tohle

se

mi

nezdá

jako

správný

režim

rekonvalescentky,“ poznamenal Kincaid.

Winnie se na něj usmála. „Přesvědčila jsem Jacka, abychom začali hledat ten rukopis.“

„Takže ti pověděl o Simonově teorii?“

Přikývla. „Myslím, že v tomhle můžeme Simonovu úsudku důvěřovat. Bohužel s tím nemůžu zrovna moc pomáhat.“ Ukázala na papíry na svém klíně. „Víc toho nedokážu. Ale bylo by to snazší, kdybych přesně věděla, co mám hledat.“

„Co takhle krásně iluminovaný kus notového zápisu na pergamenu s latinským nápisem Ztracené zpěvy? A co kdyby byl úhledně stočený a převázaný červenou stužkou?

Ale vážně, pokud jsme se úplně nezbláznili a pokud ten dopis vyhotovil sám Edmund, pak by měl být opravdu na

pergamenu. Ale s jakou pravděpodobností by něco takového přečkalo celá staletí bez zvláštní péče?“

„Simon to pokládá za možné, a ten je přece odborník.

Kde teď najdu Jacka?“

„Nahoře na půdě, je celý pokrytý prachem a pavučinami. A odhaduju, že u toho šťavnatě proklíná celý svět.“

Kincaid se zazubil. „Asi máš pravdu. Jen odpočívej a já ti přinesu šálek čaje a něco k snědku. Jak je Faith?“

„Drží se, ale má hrozné starosti o Nicka. Vůbec o sobě nedal vědět.“

„Půjdu si s ní trochu popovídat.“

Faith našel v kuchyni.

„Vidím, že se ti zase podařilo dát něco dohromady a nakrmit hladové zástupy,“ prohlásil a byl odměněn úsměvem.

„Řekla jsem hned ráno Jackovi, aby mě dovezl do supermarketu, než pojede pro Winnie. Tady je čerstvý chléb a rostbíf, jestli si chceš udělat sendvič.“

„Díky, zastavil jsem se na jídlo cestou zpátky z Bathu.“

Vzal si od stolu židli. „Ty se neúčastníš honby za velkým pokladem?“

„Já teď půjdu do práce. Volal mi Buddy, nutně potřebuje pomoc. Neděle je nejrušnější den, stavují se tam všichni víkendoví návštěvníci Toru.“ Měřila si ho s bradou

vzdorně zdviženou, jako by očekávala, že jí v tom bude bránit.

„Určitě se na to cítíš?“ zeptal se Kincaid jemně.

„Určitě ano, nic mi není. A je to jen na dvě hodinky.“

„Tak tě tedy dovezu do kavárny a pak tě zase vyzvednu…“

„Můžu jít pěšky,“ skočila mu do řeči úsečně. „Jsem těhotná, nejsem zmrzačená.“

„Faith, mně jde o tvoji bezpečnost. Dokud se nedozvíme víc o tom, co se stalo Garnet, a taky Winnie, byl bych radši, kdybys pokud možno nechodila ven sama.“

„Přece si nemyslíš, že Nick…“

„O Nickovi jsem neřekl ani slovo, a navíc si opravdu nemyslím, že by měl něco společného s Garnetinou smrtí.

Ale proč myslíš, že o sobě nedal vůbec vědět?“

Faith sevřela opěradlo židle. „To nevím. Toho dne, kdy přišel za mnou do práce a řekl mi, že bych se měla podívat na nárazník Garnetiny dodávky… jsem se na něj hrozně naštvala. Řekla jsem mu, ať vypadne. Ale už předtím jsme se hádali…“

„Myslíš si, že se na tebe ještě zlobí?“

„Ale teď si kvůli mně policie o něm myslí, že… no prostě má dobré důvody být na mě naštvaný.“

„Tak to určitě není. Ale jestli chceš, podívám se po něm, až tě vysadím u kavárny.“

„Mohl bys to udělat?“

„Napadá tě, kde bych ho mohl hledat, kromě jeho karavanu?“

„Rád chodí do Galatey na High Street. A do kavárny v Assembly Rooms.“

„Víš o Nickovi něco dalšího, třeba odkud pochází?“

„Odněkud z Northumberlandu. Absolvoval s červeným diplomem univerzitu v Durhamu, filozofii nebo něco takového. A myslím, že jeho maminka je dost bohatá.“

„Tak proč pracuje jako obyčejný prodavač v knihkupectví?“

„To nevím. Vždycky mi vyčítá, že jsem nechala školy a nepomýšlím na další studium, ale zdá se mi, že on z toho svého studia taky moc nemá.“

„A co Garnet? Víš něco bližšího o tom, jak žila dřív?“

„Moc ne,“ odpověděla Faith. „Rodiče jí umřeli, když byla ještě hodně mladá, a jiné příbuzné neměla. Přijela do Glastonbury na první festival v Piltonu, v sedmdesátém prvním roce, a už tady zůstala. Co se asi teď stane s jejím domem?“

„Nezanechala nějakou závěť?“

„Nikdy se o ničem takovém nezmiňovala.“

„Jestli žádná závěť neexistuje, pak bude další postup komplikovaný, ale v zásadě dům asi nakonec připadne státu.

Pokud se samozřejmě zničehonic neobjeví nějaký dávno zapomenutý příbuzný.“ Napadlo ho, že existuje nepatrná možnost, že se třeba nějaký vzdálený bratranec rozhodl, že

mu starý statek stojí za zabití Garnet; každopádně by to měli ověřit. „Víš něco bližšího o Garnetiných přátelích?“

„Znala se s lidmi z Archeologické společnosti, to souviselo s její restaurátorskou prací. A pak se samozřejmě kamarádila s Buddym, už strašně dlouho.“

„Buddy je tvůj šéf?“

„Ano. A jestli nepřijdu do práce, tak se nejspíš uštve.“

Kincaid vylovil z kapsy klíčky od auta. „Faith, co přesně Garnet říkala, než odešla z domu tu noc, kdy se Winnie stala nehoda?“

Faith si vzala z věšáku v kuchyni beztvarý svetr.

„Řekla… Musím jít, už jdu pozdě na jednu schůzku.“

„A ty sis myslela, že jde o porod?“

„O porodu mluvila předtím v kavárně, když nás Winnie zvala k Jackovi.“

Kincaid nakoukl do obýváku a zjistil, že Winnie na čaj, který jí slíbil, nečeká, ale místo toho na pohovce tvrdě spí.

Když došli k escortu, Faith poznamenala: „To tvoje auto se mi líbí, hlavně ta fialová barva.“

„Je to odstín Divoká orchidej. A není moje, ale Gemmino.“

Faith na něj vrhla postranní pohled a zapnula si bezpečnostní pás přes břicho. „Je moc milá.“

„Ano, to je,“ souhlasil Kincaid.

„Říkala mi, že má chlapečka a že ho od narození vychovávala úplně sama.“

„To je pravda,“ odpověděl Kincaid obezřetně, protože si nebyl jistý, kam tohle směřuje. „Neměla to vždycky snadné, ale poradila si báječně.“

„A co je s jeho otcem?“

„Rozvedl se s Gemmou těsně po narození Tobyho a krátce nato zmizel úplně. Nechtěl platit alimenty.“

Jeli ke kavárně a Faith si zřejmě přemílala v hlavě, co jí právě řekl.

„Víš, ale všichni muži takoví nejsou,“ nadhodil Kincaid.

„Přemýšlíš nad tím, jestli ti otec tvého dítěte pomůže?“

„Jeho pomoc nepotřebuju,“ prohlásila s náhlou rázností.

„Faith, s Gemmou jsme dnes ráno navštívili tvé rodiče.“

„Ale… neřekli jste jim…“

„Ne, nepověděli jsme jim, kde bydlíš. Ale slíbili jsme jim, že ti vyřídíme, jak hrozně rádi by tě zase měli doma.“

„To je to poslední, co by si můj táta přál!“

„Myslím, že tvému tátovi se po tobě stýská. Jenom je pro něj těžké to přiznat. Někdy se láska, zlost a strach o blízkého člověka tak zamotají dohromady, že se neubráníš a vypustíš z úst něco špatného.“

Zastavil před kavárnou. Faith si rozepnula pás a v jejích očích zahlédl slzy.

„Už musím běžet. Jestli chceš, můžeš mě vyzvednout v pět.“

„Myslím, že zajdu dovnitř na šálek čaje,“ rozhodl se Kincaid náhle. „Rád bych poznal Buddyho.“

„Charles Barnes,“ představil se majitel kavárny a potřásl Kincaidovi rukou. „Ale lidi mi říkají Buddy. Co pro vás můžu udělat?“

„Jen mi věnovat chvíli času, pokud můžete.“

„Jasně. Každý kamarád Jacka Montforta je i můj kamarád.“ Buddy pokynul Kincaidovi k sedátku u blízkého stolu. „Chová se moc pěkně k Faith. Garnet by to ocenila.“

„Pochopil jsem, že Garnet měla Faith moc ráda.“

„Víc než to,“ odpověděl Buddy. Ohlédl se po Faith, pracující v kuchyni, a ztlumil hlas. „Někdy jsem si dokonce přál, abych Garnet o Faith ani neříkal, ale tehdy jsem si myslel, že to pomůže jim oběma. Garnet se o ni bála tak strašně, až by člověk myslel, že ji snad sama přivedla na svět. Ale co se teď stane s Faith, když Garnet odešla? Já ji tady nechám po narození toho děcka pracovat dál, ale nebude mít kde bydlet.“

„Máte tušení, proč si Garnet dělala o Faithin osud takové starosti?“

„Mluvila o Toru a o tom, že Faith k sobě přitahuje jako magnet staré pohanské síly, ale nebylo to nic konkrétního.

Garnet vždycky tak trochu strašilo ve věži, pokud šlo o tyhle věci.“

„Faith říkala, že jste ji znal už dlouho.“

Vrásky v obličeji se mu prohloubily úsměvem. „My jsme byli ti, kdo chtěli změnit svět, chápete! Kdo by si byl pomyslel, že tady skončíme jako přestárlí hipíci, že se

chytíme jako kuličky lopuchu tohohle úpatí Toru. I když by se asi dalo říct, že Bram a Fiona se někam vypracovali, ale ani oni nikdy z Glastonbury neodešli.“

„Copak vy jste se všichni znali navzájem?“ zeptal se Kincaid překvapeně.

„Panečku, my čtyři jsme držívali pěkně pohromadě!

Fiona a já, Bram a Garnet. Pak se ale všechno změnilo. Tak to konečně chodí, že ano. Bram se zakoukal do Fiony a my s Garnet… no, dělali jsme, co nejlepšího jsme mohli. Garnet koupila za babku ten starý statek Kinnersleyů a já jsem si asi myslel, že to takhle už zůstane navždycky.“ Odmlčel se.

„Proč si Garnet svůj dům nikdy nezmodernizovala?“

„Asi ze zvyku,“ odpověděl Buddy se zřejmým zalíbením. „Ze začátku si to nemohla dovolit a pak si asi prostě přivykla. A myslím, že se jí líbila pověst, jakou díky tomu měla.“

„To pro ni asi nebylo snadné, žít tam sama…“

„Nebylo to tak hrozné, jak byste si myslel. Měla vlastní vodovod napájený z pramene nad domem a sporák na dřevo jí zároveň ohříval vodu. Myslím, že takové věci jako televize jí vůbec nechyběly. Garnet se nikdy nenudila.“

Takže Garnet se mohla utopit ve vodě z vlastního kohoutku, pomyslel si Kincaid, ale řekl jen: „Asi si i tak připadala osamělá, dokud se neobjevila Faith.“

„To asi ano,“ přisvědčil Buddy tiše. A vrhl směrem k Faith pohled, ze kterého bylo jasné, že dívčina přítomnost zaplnila prázdnotu nejen v duši Garnet.

Před karavanem nebylo ani stopy po Nickově motorce a na Kincaidovo klepání také nikdo nereagoval.

Kincaid se tedy vrátil do Glastonbury a našel si místo na parkování na High Street. Den předtím obědvali s Gemmou v Café Galatea. Jakmile sem teď vešel, hezká tmavovlasá servírka ho poznala a usmála se na něj.

Počkal, až obslouží hosty u vedlejšího stolu, a pak se jí tiše zeptal, jestli zná Nicka Carlislea.

„Toho Nicka, co pracuje v knihkupectví na Magdalene Street? No jasně!“

„Zastavil se tu dneska?“

„Ne. Včera jsem ho tu ale viděla. Seděl nad kafem a zdálo se, že má hroznou depku, jako by snad přišel o nejlepšího kámoše,“ prohlásila s náznakem zklamání.

Kincaid jí poděkoval, přešel ulici a zabočil do průchodu dlážděného kameny, který vedl k budově Assembly Rooms.

Vystoupal po schodech do kavárny v prvním patře a její dveře našel otevřené. Prostor kavárny nebyl úplně oddělen od chodby a schůzovní místnosti, ale prostředí tu bylo příjemné, i když trochu sešlé. Z přehrávače se tlumeně ozývala Ella Fitzgeraldová a u několika stolů seděli zákazníci sklonění nad knihami nebo novinami a vychutnávali si poklid nedělního odpoledne. Kincaid vystál

frontu u pultu, a když se dostal k pokladně, navázal hovor se sympatickou pokladní v kšiltovce. Když probrali koláč, který si dal, a počasí, zeptal se jí, jestli zná Nicka.

„Takového vysokého štíhlého kluka s tmavými kudrnatými vlasy,“ vysvětlil.

„Kdo by si ho nevšiml?“ zasmála se. „Ten sem chodí v jednom kuse.“

„Byl tady dneska?“

„Ale jo, byl.“

Kincaid si všiml, že trochu zaváhala. „Něco se vám na něm snad dneska nezdálo?“

„Nick sem obvykle chodí sám, dá si něco k jídlu nebo kávu, a vždycky se mnou při tom prohodí pár slov. Ale dnes si přivedl takového divného týpka a tamhle spolu zalezli do kouta a něco řešili.“ Kývla ke stolu u odřené pohovky.

„Jak to myslíte, ‚divného týpka‘?“

Žena pokrčila rameny. „No, však znáte Glastonbury, člověk tu potká všelijaké lidi. Už jsem tu dvacet let a nic mě nepřekvapí. Ale tahle cháska, to jsou opravdoví pohani. Jako že pořádají při úplňku rituály na vrcholu Toru a tak dále.

Naskakuje mi z toho husí kůže a nezdá se mi, že by to byl zrovna Nickův styl.“ Pátravě si ho prohlédla. „Máte nějaký zvláštní důvod, proč se na Nicka vyptáváte?“

„Jsem jenom jeho kamarád a projíždím městem, tak jsem ho chtěl pozdravit. Telefon nemá, a proto je někdy

hrozně těžké ho sehnat.“ Usmál se na ni, vzal si kávu a kus perníku ke stolu vedle nepoužívaného krbu a uvažoval nad tím, co se právě dozvěděl. Kdo jsou tihle lidé? Druidi? Patří snad k čarodějnickému hnutí? A k čemu se ten hezoun Nick asi tak může chystat?

„Tak co, máš nějaké dobré zprávy?“ zeptal se Kincaid a posadil se na otoman ozdobený střapci.

Winnie k němu vzhlédla od hromádky papírů. „To ne, ale je to zajímavá četba. Tohle jsou dokumenty týkající se zdejší nemovitosti, zdá se, že Montfortovi jsou tu usazeni opravdu odnepaměti.“

„Vždycky jsem měl takový dojem. Ale strýček John o svých předcích nikdy moc nemluvil.“

„Jaký vlastně byl?“ Winnie pokývla k fotografiím ve stříbrných rámečcích na knihovně. „Vidím, že Jack je mu podobný.“

„Vzhledem ano, ale povahou daleko víc připomíná matku. Strýček John byl strašně rezervovaný,“ Kincaid udělal grimasu, „a vždycky jsem se divil, jak se s tetou Olivií mohli dát dohromady. Když jsme trávili společně prázdniny, nikdy se nepřidal k ničemu, co jsme dělali my ostatní. Vždycky měl na práci něco důležitějšího.“

„Takže jste trávili čas jen s Jackem a matkami?“

„A s mou otravnou sestrou. A někdy i s mým tátou, když se mohl utrhnout.“

„To zní moc hezky,“ podotkla Winnie s trochou stesku v hlase a pak se znovu zadívala do papírů, které držela v ruce. „Myslíš, že pro Jackova otce představovala historie jeho rodiny příliš povrchní téma?“

„Asi to pokládal za ztrátu cenného času. Strýček John četl po celý život každý den The Times od prvního do posledního písmenka.“ Winnie se zasmála, a tak dodal: „Nechci ale, aby sis o něm udělala špatný obrázek. Strýček byl určitě v jádru hodný a charakterní člověk, respektovaný svým okolím, ovšem v dětství jsem takhle neuvažoval.

Bylo pro mě důležité, že to vůbec nebyl ten typ, který by s námi na zahrádce inscenoval divadelní představení a pomáhal ho připravit.“

„A tvůj tatínek takový byl?“

„Ten byl vždycky ochotný ke každému dobrodružství.

Když už mluvím o dobrodružstvích, měl bych se podívat, co mezitím vyhrabal Jack v podkroví. Mám ti sem něco donést?“

Winnie nic nepotřebovala, a když opouštěl místnost, už byla zase ponořená do svých papírů.

Duncan stoupal po schodech do patra a myslel na to, jak svoji rodinu v dětství pokládal za něco samozřejmého.

Domníval se, že všichni rodiče se zajímají o aktivity svých dětí a že všichni otcové se svým dětem věnují.

Rubem toho, že měl tvořivého otce, který s ním byl ochoten trávit čas hrami, bylo, že se tatínek občas zapomínal

starat o tak prozaické záležitosti jako placení účtů za elektřinu, a tak si Duncan pamatoval, jak nejednou svítili v domě jen svíčkami, než se to dalo do pořádku. Jeho matka měla naštěstí smysl pro praktické věci, který teta Olivia postrádala, a tak se jí většinou dařilo, že všechno běželo hladce a bez komplikací.

Uvědomil si, že už rodiče nenavštívil pěkně dlouho a měl by k nim vzít i Kita, aby poznal babičku a dědečka; chlapec už si na myšlenku, že má nové příbuzné, zvykl. A pozve taky Gemmu s Tobym. Udělají si pořádné prázdniny.

Jack spustil na konci chodby schůdky vedoucí na půdu.

Když po nich Kincaid vylézal, stupínky skřípěly; to v něm vyvolalo vzpomínky na dětství, kdy podnikali na tajemnou půdu výpravy. Nahoře spatřil Jacka ve světle přenosné lampy, napojené na prodlužovačku. Ozařovala prostor mezi okny, která byla potažena šedou vrstvou prachu.

Jack, oblečený v džínách a ušpiněné mikině, klečel a probíral se obsahem nějaké kovové truhly. Vzhlédl ke Kincaidovi, otřel si rukou čelo a zanechal na něm velkou šmouhu. „Tohle je hotový zlý sen. Nemůžu nic vynechat, protože nevím, co by mohlo být důležité!“

Kincaid si k němu dřepl a nahlédl do truhly. „Nejsou to náhodou spodničky pratety Sophie?“

„My jsme měli pratetu Sophii?“

„Určitě.“

Jack vyklepal poslední kousek staromódního dámského prádla a zazubil se. „Přišel jsi mi na pomoc?“

„Na hodinku. Slíbil jsem Faith, že ji pak vyzvednu z kavárny.“

„Tak můžeš začít třeba tady,“ Jack mu ukázal na konec půdy, kam právě dosahoval kužel světla z lampy.

Kincaid se trochu polekal. Zeptal se: „Máš nějaký systém, jak oddělovat to, co už jsme prohlédli?“

„Tady,“ Jack ukázal k místu, kde stály různé krabice a další harampádí.

„Dobrá.“ Kincaid opatrně prošel uličkou, kterou Jack vyklidil na podlaze po celé délce půdy, a pak hvízdl v úžasu a beznaději, když konečně jasněji uviděl, co na něj čeká.

„Myslím, že tady by víc pomohl buldozer,“ zahučel, ale dal se do díla.

Nejdřív přenesl velké předměty, dřevěnou kolébku, starobylou rezavou tříkolku, piknikovou soupravu, piknikový koš i s nádobím a různými doplňky, na místo vykázané Jackem. „Všechny tyhle věci pocházejí zřejmě z viktoriánské doby a mají ohromnou cenu,“ konstatoval.

„Musím se o tom poradit v televizním pořadu o starožitnostech,“ žertoval Jack, aniž vzhlédl od hromady, kterou třídil sám.

Kincaid odsunul ke straně stoh zarámovaných obrazů a pustil se do prohlížení krabic. S potěšením zjistil, že jsou v nich knihy. Byly sice hodně zaprášené a na některých viděl

skvrny od vody, ale přesto představovaly pravý poklad. Po půlhodince přišel za Jackem a ukázal mu několik skutečně cenných nálezů.

„Nejsem žádný odborník, ale myslím, že bys udělal dobře, kdybys nechal mého tátu, aby se podíval na tyhle,“

podal Jackovi výtisky Měsíčního kamene, Války světů, Paní Dallowayové a Vraždy Rogera Ackroyda. Všechny byly zachované, a pokud to mohl posoudit, šlo o první vydání.

Jack si od něj knihy s povzdechem vzal. „Vidíš, a já jsem našel jen tři ohavné lampy, sbírku receptů z dvacátých let, sušené kytky prožrané od molů a krabici dámských klobouků.“

Část obrazů byla evidentně bezcenná: šlo o obyčejné reprodukce známých obrazů v laciných rámech. Ale Kincaid tu našel tři malé oleje s krajinářskými motivy, které mohly mít určitou hodnotu, hezký akvarel zříceniny opatství a pak velký olejový portrét kokršpaněla, o kterém si pomyslel, že by se mohl líbit Gemmě vzhledem k tomu, jaký zájem projevovala o fenku Andrewa Catesbyho.

„Jen si ho vezmi,“ vybídl ho Jack, když mu Kincaid ukázal svůj poslední úlovek. „Dej ho Gemmě a pozdravuj ji ode mě.“ Dřepl si na bobek a zasténal. „Venku už se stmívá, pro dnešek budeme muset končit. Nečekal jsem, že na mě to, co hledáme, hned vyskočí a zavolá, ale tohle je jako hledat příslovečnou jehlu v kupce sena.“

„A co Edmund, nepomohl by ti?“ zeptal se Kincaid a otíral si zaprášené ruce o džíny.

„Nepomohl: Zkoušel jsem to.“

„V tom případě navrhuju, abychom si, až vyzvednu Faith, vypili v obýváku sherry. Možná že nás společně něco napadne.“

Faith už stála před kavárnou a čekala na Kincaida, ruce zabořené hluboko do kapes svetru. Když už skoro dojeli k Jackovu domu, zeptala se: „Tak co, je něco nového?“

„Našli jsme pár zajímavých věcí, ale to, co hledáme, zatím ne.“

„Ale ne, já jsem myslela Nicka. Neobjevil se?“

„Zkusil jsem se podívat do karavanu a do těch kaváren, o kterých jsi mi říkala. Nikde nebyl, ale od obsluhy v Assembly Rooms jsem se dozvěděl, že se tam během dne stavoval. Pokud se neobjeví ani dnes večer, tak pojedu…“

Při pohledu na auto stojící na Jackově příjezdové cestě okamžitě zapomněl, co chtěl říci. Byl to trochu omlácený bílý vauxhall patřící inspektoru Greelymu.

„Hm… Možná bychom se nejdřív měli podívat, co se děje, než si začneme dělat plány. Zdá se, že nás navštívil inspektor Greely.“

„Ale nezavřou mě, viď že ne?“

„Jestli tomu budu moci zabránit, tak ne.“

Greely stál před vyhaslým krbem s rukama za zády, jako by si je chtěl ohřívat. Pokývl oběma příchozím na

pozdrav. Winnie byla stále ještě schoulená na pohovce a Jack stál u ní, jako by ji chtěl chránit.

Kincaid se s inspektorem pozdravil a hned se zeptal: „Co pro vás můžeme udělat dnes?“

„Jen jsem si přišel vyjasnit pár věcí tady s panem Montfortem.“ Greelyho úsměv nepůsobil vůbec vstřícně.

Kincaid zvedl obočí. „A oč jde?“

Greely se významně otočil k Jackovi, jako by tím chtěl dát najevo, že si tentokrát nepřeje, aby mu Kincaid dělal prostředníka. „Pane Montforte, kdy jste říkal, že jste minulý čtvrtek odešel z nemocnice?“

„Myslím, že asi v půl jedenácté, ale vlastně jsem moc nevnímal čas. Proč?“

„Ošetřovatelky tvrdily, že bylo spíš krátce po desáté. A zdá se mi, že jste vypověděl, že jste dorazil domů až k půlnoci a našel jste tady na schodech slečnu Willsovou. Je to tak?“

„Pokud si vzpomínám, tak ano. Podívejte, kam tím vším míříte?“

„No,“ protáhl Greely, „jen mě napadlo, že dvě hodiny představují až moc času na to, aby někdo dojel z Tauntonu do Glastonbury, protože v noci už není na silnicích skoro žádný provoz. A taky mě napadlo, že utopit někoho vyžaduje naopak velice krátkou dobu, řekněme tři nebo čtyři minuty.“

Jack na něj zůstal zírat. „Přece mě nemůžete obviňovat z vraždy Garnet! Proč bych to, prokristapána, dělal?“

Winnie sevřela Jackovu ruku.

„Možná že vám slečna Willsová svěřila své podezření ohledně nehody slečny Catesbyové. A vzhledem k tomu, že tou dobou byla slečna Catesbyová ještě v bezvědomí a nebylo vůbec jasné, jestli se z toho dostane, jste asi opravdu silně toužil znát odpovědi na určité otázky. Možná že jste si chtěl původně se slečnou Toddovou jen promluvit, ale váš střet se vystupňoval v něco mnohem vážnějšího, ve vraždu.

A v tom případě je historka slečny Willsové, že se vrátila ze své takzvané procházky a našla váš dům prázdný, pouhý žvást; sama se buď na zločinu podílela, nebo se stala jeho spoluvinicí dodatečně. Když už k němu došlo, tak zatloukala taky.“

Kincaid se pokoušel zachytit Jackův pohled, aby ho varoval, že nemá nic říkat, ale Jack se upřeně díval na Greelyho.

„Tak zaprvé,“ odsekl mu zuřivě, „o Faithině podezření jsem se dozvěděl teprve kolem půlnoci, když jsem ji tu objevil přede dveřmi. Zadruhé, důvod, proč mi cesta z Tauntonu trvala déle, spočíval v tom, že jsem byl vyčerpaný, a tak jsem cestou párkrát zastavil…“

„Nechte toho, inspektore,“ vložil se do debaty Kincaid.

„Střílíte naslepo. Nemáte žádné důkazy. A já už jsem svému bratranci poradil, aby trval na právníkovi.“

Greely se houpal na patách sem a tam a s klidem si je prohlížel. „Myslel jsem, že by vás moje myšlenky mohly zajímat, ale vidím, že tomu tak není. Tak vás tedy nechám na pokoji, abyste si užili dnešního večera. A mimochodem, slečno Catesbyová, jsem rád, že se tak rychle zotavujete.“

„Díky, inspektore,“ nuceně se usmála.

Kincaid ukázal ke dveřím. „Vyprovodím vás ven, ano?“

Greely pokývl ostatním na rozloučenou a vyšel za Kincaidem do chodby.

„Vidím, že jste zřejmě neobjevil žádné nové stopy, inspektore,“ podotkl. „Proto takhle nazdařbůh šťoucháte do mraveniště.“

Tentokrát se Greelyho úsměv zdál být upřímný. „No, víte, superintendante, když se šťouráte v mraveništi, tak to v zásadě nějaké výsledky přinese.“

Kincaid mu úsměv oplatil a otevřel mu dveře. „Ano, inspektore, to máte pravdu. Ale někdy přitom utrpíte štípanec.“

Andrew zavolal do nemocnice a přeslazený hlas recepční mu sdělil, že Winifred Catesbyová už na lůžkovém oddělení není. Pak volal znovu a znovu na vikářství a pokaždé zavěsil, jakmile se zapnul záznamník. Nesnesl by zvuk Winniina hlasu.

Po nějaké době nasedl do auta a dojel tam, ale budovu na Butleigh Road našel temnou a bez života.

Winnie tedy musí být u Montforta.

Samozřejmě Montfortův dům znal, už před několika měsíci si jeho adresu vyhledal v telefonním seznamu. Teď by ho našel i ve spánku, tak často projížděl pomalu kolem něj. Dobrá, tak tedy bude čekat, až nastane ten správný čas.

Když u něj doma začal zvonit telefon, zůstal nehybně sedět a zíral na něj, dokud zvonění neustalo.

Kapitola 16

Tor představuje zhmotnění vizí těch, jejichž smysly sebeméně inklinují ke vnímání jiného světa… Někteří lidé, kteří navštíví Glastonbury poprvé, s úžasem před sebou náhle spatří vrchol, který už viděli ve svých snech… Podle mnoha vyprávění bývá jeho věž obklopena aureolou; je to teplá záře jako z pece, vychází ze země za neklidných zimních nocí a z hlubin kopce je při tom slyšet zpěv.

DION FORTUNEOVÁ,

Glastonbury: Avalon srdce

Ve vlaku z Bathu do Londýna Gemma okamžitě tvrdě usnula a zdály se jí neuspořádané, zmatené sny, prolínající se s rytmickým klapotem vlaku. Když se mátožně probrala, měla pocit, že musí něco udělat, ale nevěděla, co to má být.

Cestou metrem z Paddingtonu do Islingtonu si vzpomněla, že musí zavolat rodičům a požádat je, zda by jí nedovezli Tobyho svým autem.

Když o hodinu později dorazili, Toby se vyškrábal z auta ve zbrusu nových jasně zelených holínkách a křičel: „Mami! Mami! Dělal jsem rohlíky s uzeninou! A taky jsme připravovali speciální koláče na Halloween!“

Gemma ho zvedla do náruče a vřele ho objala. „Půjdeš v dědových stopách, viď?“

„Já už jsem pekař,“ oznámil jí pyšně a začal se kroutit, až ho raději vrátila zpátky na zem. „Můžu ukázat Holly svoje holínky?“

„Dobře, ale nezapomeň zaklepat.“ Pozorovala ho, dokud se za ním nezavřela branka vedoucí do zahrádky Hazel a Tima, a pak pobídla rodiče, aby šli dál.

„Tak co, zase se mu nezastavila pusa po celý víkend?“

„Tak nějak,“ odpověděla jí matka se smíchem. „Ale už u nás měla ty svoje dvě kvítka Cyn, takže jsme na to zvyklí.“

Gemma obrátila oči v sloup. Děti své sestry pokládala za naprosto nedisciplinované výtržníky, ale kdyby si na ně postěžovala, matka by jí určitě připomněla, co dělaly v jejich věku ony dvě s Cyn. „Dáte si čaj?“ zeptala se.

„Radši bychom se měli vrátit. Právě jsem chystala čaj u nás, když jsi zavolala. Ale vypadáš dobře, měla by sis vyjet z Londýna častěji. Jak se daří Duncanovi?“

Tahle otázka byla zatížena mnoha významy.

Gemminým rodičům se nelíbilo, že se znovu neprovdala.

Jednou se Gemma nechala unést a odsekla jim, že by snad byli radši, kdyby si vzala masového vraha, protože by konečně mohli oznámit svým přátelům, že se „usadila“. „To záleží na tom, jestli by to byl pěkný mužský,“ zareagovala tehdy její matka pohotově.

Teď Gemma s úsměvem odpověděla: „Duncan se má dobře. A ten jeho bratranec je moc milý člověk.“ Prozradila rodičům jen tolik, že jde o návštěvu Duncanových příbuzných; neměla v úmyslu jim vykládat podrobnosti.

„Dobrá, tak k nám někdy Duncana přived. A dej vědět, až budeš zase potřebovat, abychom pohlídali Tobyho.“

Políbili ji na rozloučenou a odešli. Gemma se vydala za Hazel s úmyslem procvičit si klavírní lekci, zatímco si děti budou hrát. Vyprávěla Hazel a Timovi, jak strávila víkend, pak od nich přijala šálek čaje a posadila se k pianu.

Povzdechla si a pokusila se soustředit na hudbu. Ale jak postupovala Pachebelovým Kánonem v D dur, nedařilo se jí nechat se pohltit hraním tak, jak by si přála.

Místo toho se jí v mysli stále vynořovala představa starých omšelých zdí opatství, zvedajících se ze smaragdové trávy… a kamenný masiv Toru za domem Garnet Toddové ve Wellhouse Lane, s polozřícenou věží na vrcholku, připomínající prst zabodnutý do oblohy.

Gemma se ponořila do své běžné rutiny pondělního rána, ale přesto jí všechno stále připadalo jaksi nereálné, jako by všechen ruch a spěch londýnského života byl jen slupkou na povrchu. Probírala se zprávami, které se jí přes víkend objevily na pracovním stole; a nezapomněla na svůj slib Kincaidovi, že pro něj zjistí pár věcí z archivů; jakmile se jí naskytla volná chvilka, udělala to.

Pozdě odpoledne začala dostávat vyžádané informace.

Garnet Toddová měla policejní záznam; během protiválečných protestů v Londýně v šedesátých letech se bránila zatčení a byly u ní nalezeny halucinogenní drogy. To Gemmu nepřekvapilo, Garnet byla zřejmě vždycky nekonvenční.

Nick Carlisle byl, přesně jak říkal Greely, před čtyřmi lety zadržen při hospodské rvačce v Durhamu a odebrali mu otisky prstů, typický incident, jaký mívají nedospělí mladíci. Překvapilo ji zjištění, že jeho matka je slavná autorka románů Elizabeth Carlisleová. Proč by měl její syn žít v chudých podmínkách zapadlého městečka v Somersetu a pracovat za nicotný plat, když by mu společenské styky jeho matky určitě zajistily prestižní zaměstnání? Mají snad spolu nějaké neshody?

Zavolala na policejní komisařství do Durhamu a vyžádala si číslo na četnickou stanici ve vesničce, kde žila Elizabeth Carlisleová. Telefon nikdo nebral, a tak alespoň zanechala vzkaz na záznamníku.

Kincaid jí ještě včera večer zavolal a informoval ji o tom, že starý rukopis zatím nenašli, že Nick pravděpodobně zmizel a že se Greely náhle začal zajímat o Jacka.

„Co ti říkal šéf, když jsi mu zavolal?“ zeptala se.

„Oficiálně mi pověděl, abych se do ničeho nezapletl a byl připraven bleskově se přesunout do Londýna, jestli se objeví něco nového kolem té vraždy v Camden Passage.

Neoficiálně, chodil do školy s Greelyho šéfem, a roztrhne mě jak hada, pokud si Greely bude stěžovat, že mu zasahuju do jeho případu.“

„Ach jo.“

„Doufám, že to nezvořu.“ A než zavěsil, ještě dodal: „A mimochodem, stýská se mi po tobě.“

Gemma se při té vzpomínce usmála a pak přemítala o tom, co jí řekl. Bylo jí nápadné, že Faith mluvila o tom, že se Garnet vyznala v kultu Bohyně, a Nick Carlisle teď vyhledává Garnetiny známé, kteří mají stejný zájem. Mohla by snad Garnetina vražda souviset s jejím členstvím v nějaké sektě? A bylo by pak možné, že by její smrt neměla vůbec nic společného s Winnie a Jackem?

Rozhodla se prohledat internet a vyťukala slova kult Bohyně. Získala nesmírné množství odkazů, ale nedala se odradit a energicky se pustila do prohledávání nejrůznějších článků a webových stránek skupin moderních pohanů. Mezi tím vším ji upoutalo jedno jméno. Vrátila se kurzorem

zpátky a označila si monografii zvanou Historie bohyní v keltské mytologii od doktorky Eriky Rosenthalové.

S Erikou Rosenthalovou se setkala před několika týdny během vyšetřování jednoho případu, a takové jméno určitě není běžné. Šlo o stařenku bydlící v Arundel Gardens, do jejíhož domu vnikli lupiči. Vloupání bylo provedeno profesionálně, a tak si Gemma šla prohlédnout místo zločinu a vyslechnout oběť.

Erice Rosenthalové bylo sice už devadesát let, ale mysl měla ostrou jako břitva a byla celá rozlícená z krádeže několika cenných starožitností. Gemmu okamžitě zaujala, a její domov také, protože byl velice půvabný a plný knih, krásných maleb a především, a to Gemmu fascinovalo nejvíc, byl vybaven malým koncertním křídlem.

Dnes měla Gemma čas projít si jen část dlouhého textu doktorky Rosenthalové, než ji vyrušilo něco jiného. Když si sklidila pracovní stůl, bylo už půl šesté. Z náhlého popudu si uložila zprávu do kufříku a pak zavolala Hazel a oznámila jí, že možná přijde o něco později.

V klidném vzduchu se vznášela jemná mlha a vlhké chodníky se leskly. Gemma tohle počasí zbožňovala; měla vůbec ráda podzim ve všech podobách, a tak se cestou k Arundel Gardens s radostí nadechovala chladivé vlhkostí.

Dům Eriky Rosenthalové nesl své stáří s půvabem.

Světle šedá omítka příjemně vybledla a nikde nebyla vidět

mísa satelitní antény ani poplašný systém, i když možná právě kvůli tomu doktorku Rosenthalovou okradli.

Když stařenka přišla Gemmě otevřít, hned se rozzářila.

„To je inspektorka Jamesová! Našli jste mé věci!“ Byla to drobná žena s bílými vlasy stočenými do uzlu a s jasnýma tmavýma očima v jemné vrásčité tváři.

„Ne, bohužel se nenašly. Přišla jsem kvůli něčemu úplně jinému, pokud byste měla chvilku času.“

„Samozřejmě. Pojďte dál, drahoušku, a ohřejte se tady u krbu.“

Gemma si stoupla před elektrický krb a s radostí se rozhlédla kolem. Odolala pokušení jít se podívat na klavír, ale na okamžik popustila uzdu představivosti a myslela na to, jak ráda by sama bydlela v takovém domě. Pak se v duchu pokárala, že je nerealistická. „Díky, to je od vás moc milé,“ řekla a přijala skleničku sherry.

„Co pro vás tedy mohu udělat?“ zeptala se Erika Rosenthalová a posadila se do křesla. Na vedlejším stolku měla otevřenou knihu, vyprávění o Malloryho a Irvinově nešťastné výpravě na Everest. Postřehla Gemmin zájem a dodala: „Stal se ze mě takový salonní dobrodruh. Teď už se aspoň nemusím cítit provinile, že se do podobných věcí sama nepouštím.“

„Jste ta Erika Rosenthalová, která napsala monografii o vzývání pohanských bohyní?“

Paní Rosenthalová se zasmála. „To jsem! Ale proč vás, propána, zajímá zrovna tohle?“

Gemmě při prvním setkání uniklo, že doktorka Rosenthalová má slaboučký přízvuk, možná německý nebo východoevropský. „Právě jsem, hmm… pomáhala při vyšetřování jedné vraždy v Glastonbury. Zdá se, že oběť měla určité vědomosti o vzývání Bohyně, a my si nejsme jisti, zda to nemůže nějak souviset s její smrtí.“

„A tak jste se o tyto věci začala zajímat a narazila jste na moje jméno. Chytré děvče. Správně bych měla říct mladá žena,“ omluvila se, „ale. pro mě je každá pod sedmdesát děvče.“

„Z vašeho článku jsem nabyla dojmu, že jste uznávanou autoritou přes moderní pohanství,“ pokračovala Gemma.

„Jsem historička, drahoušku, a nejsem si jistá, jestli je v akademických kruzích přes tohle vůbec někdo uznáván jako autorita. Ale máte pravdu, tomu tématu jsem věnovala velký kus života.“

„Z toho, co jsem si dnes odpoledne přečetla, se mi zdá, že vzývání Bohyně je z velké části naprosto neškodnou záležitostí, dokonce spíš pozitivní. Ti lidé se snaží o návrat k přírodě a navázání kontaktu se zemí. A musím přiznat, že muži se v tom, jak řídili náš svět, moc nevyznamenali, a tak možná matriarchát není špatná myšlenka.“ Gemma poodstoupila od krbu a posadila se do křesílka naproti

doktorce Rosenthalové. „Ale stejně nerozumím tomu, proč by někdo chtěl zabít vyznavačku Bohyně.“

„No, však sama víte, že i ty nejlepší myšlenky mohou vyprovokovat dost nepřátelství. Ten návrat k přírodě, jak jste to formulovala, obvykle vyvolává odpor u lidí, kteří pustoší přírodní zdroje pro svůj vlastní zisk. A taky existují muži, a s nimi i pár žen, kteří se nedokážou smířit s představou ženské síly a moci. Ale to jistě znáte z vlastní zkušenosti,“ doktorka Rosenthalová se na Gemmu šibalsky zadívala. „Pohanství tak jako každá jiná víra, která nějak utváří lidský svět, může snadno inspirovat fanatismus. Dalo by se říct, že křesťanství je v zásadě laskavá víra, a přesto po celá staletí působilo ve světě ohromné utrpení. A stejně tak i vzývání starých pohanských bohů může zajít dál. Má svou temnou stránku, prvek chaosu, a existují lidé, kteří chtějí tyto síly znovu uvolnit a vypustit do světa. Pak v tom ovšem mohou někteří jedinci uvíznout, aniž si to uvědomí, a vymst í se jim to. Říkáte, že k té vraždě došlo v Glastonbury?“

„Ano, velice blízko Toru.“

Doktorka Rosenthalová stáhla obočí. „Glastonbury bylo vždycky ohniskem energie sil z jiného světa. Dion Fortuneová to dobře chápala. Četla jste její knihy? To byste měla. Fortuneová byla praktická žena s básnickou duší a chápala, že rovnováha mezi starými a novými silami je choulostivá záležitost. Někteří lidé věří, že staré síly dávají

zemi vitalitu, ale že je musíme držet v jistých mezích, nebo nás zaplaví a rozdrtí chaos.“

„Ale proč by v takovém případě někdo chtěl tu rovnováhu porušovat?“

„Stejně jako některé děti nedají pokoj a musejí se spálit o kamna, tak prostě existují lidé, kteří rádi riskují. Možná že k nim ta zavražděná patřila.“

Gemma si vzpomněla, co jí Faith říkala o Garnet a také na sílu, kterou sama cítila z Toru. „Věříte, že jsou takové věci opravdu možné?“

„Jsem židovka, drahoušku. Ve válce jsem ztratila všechny příbuzné v koncentrácích. Pokud se mě zeptáte, čemu věřím, pak vám povím, že tyto otřesné věci byly příkladem sil chaosu, podporujících a šířících ryzí lidské zlo.“

V pondělí ráno čekal Kincaid u knihkupectví už půl hodiny před otevírací dobou. Cestou sem vysadil Faith u její kavárny.

Po deseti minutách, kdy pozoroval kolemjdoucí, uviděl Nicka, jak projíždí kolem na motorce a zatáčí na Benedict Street. Za okamžik se Nick vynořil zpoza rohu, už pěšky.

Jakmile spatřil Kincaida, na okamžik se zarazil. Pak k němu přistoupil, v hezkém obličeji cílevědomý výraz.

Kincaid se odlepil od zdi, o kterou se opíral. „Musíme si promluvit,“ oznámil Nickovi.

„Musím otevřít obchod.“

„Tak půjdu dovnitř s vámi.“

Nick váhal, ale pak pokrčil rameny a odemkl dveře.

Kincaid vešel za ním a Nick obrátil ceduli nápisem Otevřeno směrem do ulice.

„Jack a Faith si o vás dělali starosti.“ Kincaid zvedl ze stolku vedle dveří knihu s názvem Glastonburský zvěrokruh.

„Nemohl jsem… po tom, co mi ti policajti… jestli chcete znát pravdu, bylo to hrozně ponižující.“

„No, zdá se, že už nejste na prvním místě seznamu podezřelých, pokud vám to spraví náladu. Greely teď má na vedoucí pozici Jacka, ale Faith pořád podezírá z napomáhání vraždě.“

„To si snad děláte legraci!“

„Nedělám. Možná bychom se všichni měli spojit a pokusit se zjistit, kdo Garnet doopravdy zabil, místo aby se naše záměry křížily. Pokud byste mi například pověděl, co jste během včerejška zjistil o Garnet, mohl bych si to spojit s dalšími fakty. V tom je krása vyšetřování.“

„Jak jste ale…“

„Faith mě požádala, abych vás zkusil najít. Popovídal jsem si s tou milou paní v kavárně v Assembly Rooms.“

„Aha… s Janet. Nenapadlo mě…“

„Zdá se mi, že jste začal obdivuhodně používat své znalosti místních poměrů.“

„Připadalo mi to jako dobrý nápad.“

„Povězte mi proč.“

Nick obcházel stůl a nepřítomně rovnal knihy. „Už dlouho jsem se bál, že Garnet nemá s Faith tak altruistické záměry, jak si všichni mysleli. Věděl jsem ale, že cokoli bych řekl, a obzvlášť samotné Faith, by vypadalo jen jako projev žárlivosti.“

„Takže jste mlčel a pozoroval, co se děje.“

„Spíš by se dalo říct, že jsem naslouchal. Tady v krámě člověk leccos zaslechne. Různé fámy, útržky hovoru… a všechno se to týkalo jediné věci: letos se má vytvořit jakési okno mezi dvěma světy a síly starého náboženství se vynoří blíž k povrchu. Tyto síly by pak mohly ovlivnit náš svět.“

„Patří to k té hysterii kolem milénia?“

„Možná. Ale myslím si, že Garnet chtěla Faith použít k nějakému určitému záměru.“

„A ti lidé, se kterými jste mluvil včera, potvrdili vám to.“

„To tak úplně ne, spíš jen něco tajemně naznačovali o Samhainu.“ Když Kincaid tázavě zvedl obočí, Nick mu vysvětlil: „To je keltský název pro svátek Všech svatých, Dušičky nebo Halloween.“

„Ten už bude za pár dní,“ poznamenal Kincaid zamyšleně. „Když říkáte, že slečna Toddová chtěla Faith k něčemu použít, máte na mysli něco na způsob oběti?“

„To… vlastně nevím. Ale to už je teď asi jedno, nemyslíte.“

„Snad ano. Ale být vámi, tak bych tyhle teorie nevytruboval Greelymu.“

„Protože by si myslel, že jsem cvok?“

„Protože vám to dává silnější motiv k vraždě Garnet.

Přejete si přece chránit Faith. A kdo jiný by zašel tak daleko…“ Kincaid se odmlčel v půlce věty, protože si uvědomil, že o takovém člověku ví.

„Čekám tady na oběd arcijáhenku,“ informovala ho Winnie, když se vrátil do Jackova domu. „Říká, že vikářství je teď zaplaveno kastrolky s jídlem od farníků, tak musíme sníst aspoň něco. Ale myslela jsem si, že bych aspoň prostřela stůl.“ Ukázala na dubovou desku, pokrytou nepořádkem.

„Ty mi říkej, co mám kam dávat, a já to budu dělat,“

nabídl se Kincaid. „Kde je Jack?“

„Musí se, chudák, taky věnovat své práci. Skoro týden neudělal vůbec nic, jenom za mnou jezdil do nemocnice a seděl u mě.“

„Na půdě se dnes dopoledne nic nenašlo?“

„To ne, ale zastavil se tu Simon, aby se přesvědčil, jak s tím pokračujeme. A co ty, našels Nicka?“

„Ano. Je v pořádku, pustil se do takového menšího pátrání na vlastní pěst.“ Neměl v úmyslu vykládat jí, z čeho Nick podezírá Garnet.

Všiml si, že Winnie sevřela opěradlo židle, aby udržela rovnováhu, a pomyslel si, že je zřejmě slabší, než je ochotna přiznat.

„A teď už si opravdu sedni,“ nařídil jí. „A pověz mi, kde jsou nože a vidličky.“

Suzanne Sanborneová byla atraktivní, inteligentně působící, štíhlá žena s kadeřavými, stříbrem prokvetlými vlasy. „Tak vy jste ten slavný bratranec ze Scotland Yardu!“

uvítala se s Kincaidem, když na přivítanou objala Winnie.

„Říkejte mi Suzanne. A můžete mi pomoci s tímhle jídlem.“

Za chvíli se už usadili kolem stolu k družnému, veselému obědu, kterému napomohla k pohodě láhev bordeauxského vína, kterou Kincaid objevil v Jackově spíži.

Winnie si dělala starosti se svými závazky vůči farníkům, ale arcijáhenka ji hned začala uklidňovat.

„To poslední, co teď potřebuješ, je dělat si starosti.

Požádala jsem Milese Fleminga, aby tě zastoupil, pokud může, a sama převezmu ostatní tvoje povinnosti.“

„Ale snad bych mohla aspoň…“

„O tom, že bys sama konala bohoslužby, si promluvíme až příští týden,“ přerušila ji Suzanne tónem, který nesnesl odpor. „Ale budeš muset mít sama se sebou trpělivost.“

„Suzanne,“ začala Winnie váhavě. „Vím, že to zní hloupě, ale netušíš, co jsem dělala ve středu? Požádala jsem včera večer Jacka, aby mi přinesl z vikářství můj diář, a na ráno jsem tam měla napsané dvě návštěvy u nemocných a po

obědě schůzi kapituly. Dnes ráno jsem je obtelefonovala.

Zdá se, že ty dopolední schůzky jsem absolvovala, ale tu schůzi kapituly jsem úplně propásla.“

„Ale samozřejmě vím, cos dělala!“ zasmála se Suzanne.

„Proč se mě na to někdo nezeptal už dřív? Požádala jsem tě, abys vykonala návštěvu u příbuzných jednoho zemřelého.“

„Opravdu?“ podivila se Winnie.

„V Piltonu. Víš, že tamní vikář byl minulý týden na dovolené.“ Obrátila se ke Kincaidovi a vysvětlila mu: „Šla bych tam sama, ale měla jsem schůzi diecéze, a tak jsem Winnie na její večeři požádala, zda by mě nezastoupila.“

Winnie zasténala. „Tohle je hrozné. Proč jen si na to nemůžu vzpomenout?“

„Určitě si vzpomeneš,“ ujistila ji Suzanne. „Můj recept je, že máš teď pořádně odpočívat. Zdá se mi, jako bys toho dnes dělala až příliš.“ Podívala se na hodinky a dodala: „Mám schůzku, ale ještě tě pomůžu uložit zpátky na pohovku a pak mě může Duncan vyprovodit ven.“

Jak šikovně to zařídila, pomyslel si Kincaid, když společně doprovázeli Winnie do obýváku. Když se pohodlně usadila, Suzanne ji ještě naposledy napomenula: „A nedělej si s ničím starosti! Tvoje farnost to bez tebe ještě pár dní vydrží.“

„Ale mám tam jednu svatbu…“

„O tom si promluvíme zítra. Teď už odpočívej.“

„Ale…“ Winnie přestala protestovat a ztichla. Oční víčka jí klesla, jak se na ní projevil účinek vína a italských těstovin.

Kincaid a Suzanne se tiše vykradli ven a Kincaid arcijáhenku doprovodil k jejímu autu.

„Opravdu se pěkně zotavuje,“ poznamenala Suzanne.

„To ano, ale určitě jste se mnou chtěla mluvit ještě o něčem jiném.“

„Vám taky nič neunikne, komisaři,“ usmála se, ale pak zvážněla. „Nechci vyvolávat zbytečný poplach, ale dělá mi značné starosti Winniin bratr Andrew. Nenavštívil Winnie od té doby, co se vrátila z nemocnice, že ne?“

„Pokud vím, tak u ní nebyl od chvíle, kdy nabyla vědomí.“

„Předtím se na ni zase odmítal jít podívat na jednotku intenzivní péče, to jste věděl? Pokaždé když jsem ho viděla v čekárně, vypadal čím dál nervózněji. Bojím se, že to jeho mlčení nevěstí nic dobrého.“

„Můžete mít pravdu. Co kdybyste si s ním promluvila?

Jistě na něj máte určitý vliv.“

„Když jsem s ním mluvila v nemocnici, reagoval na mé argumenty velmi podrážděně. Přitom jsme bývali přáteli.

Možná že bychom si s ním měli promluvit s Davidem oba.“

„Zdá se mi, že se bojíte o něco víc než o Catesbyho duševní zdraví. Myslíte si, že by dokázal ublížit Winnie?“

„Andrewovi na ní záleží tolik, že si to neumím představit… ale na druhou stranu se právě láska může někdy zvrhnout.“ Suzanne se podívala Kincaidovi do očí. „Dokud se alespoň nepokusíme Andrewovi domluvit a všechno nějak vyřešit, měla bych lepší pocit, kdybyste dal pozor nejen na Winnie, ale i na Jacka.“

Jakmile Fiona dokončila jedno plátno, už jí v mysli uzrál další obraz a nedopřál jí klidu, dokud mu nevdechla život.

Připadalo jí, že ještě nikdy v životě nevytvářela tak krásné obrazy, v takové harmonii barev a jemnosti detailů, a poprvé po řadě měsíců se na nich motiv dítěte vůbec neobjevil. Cítila se však vyčerpaná až do morku kostí, a když dokončila poslední tahy druhého díla, vymyla štětce a opustila ateliér.

Bram vzhlédl od knihy, kterou právě četl, s viditelnou úlevou. „Už jsi skončila, drahoušku?“

Fiona se natáhla vedle něj na pohovku. „Jsem úplně vyřízená.“

„Kéž bych ti mohl nějak pomoct,“ něžně jí třel palcem čelo.

„Pomáháš mi prostě tím, že pro mě máš pochopení.“ V

dětství malovala i po stěnách, pokud neměla po ruce papír, když se jí zmocnilo nutkání kreslit, a nechápala, proč ji za to dospělí trestají. Její bezradní rodiče se jí jednou snažili

úplně zabránit v jakémkoli výtvarném vyjádření. Fiona se pak propadla do hluboké deprese.

„Dnes se cítím úplně prázdná,“ dodala se zívnutím a přitulila se k Bramovi. „Pro dnešek mi to opravdu stačilo.“

„Povedly se ti?“

„Ano, a jak! Budou se ti moc líbit.“ Usmála se na něj.

„Myslím, že zítra zajdu za Winnie, pokud bude mít náladu na návštěvy.“

„Mám ti něco předčítat?“

„A co právě čteš?“

„Vyprávění Williama z Malmsbury o tom, jak ve dvacátých letech dvanáctého století navštívil opatství v Glastonbury. Poslechni si tohle, mluví tu o starém kostele: ‚… člověk pozoruje všude na kamenných podlahách vzory umělecky propletených trojúhelníků nebo čtverců, spárovaných olovem; věřím, že neuškodím své církvi, když vyjádřím přesvědčení, že je v nich skryto nějaké posvátné tajemství…‘“

Šlo snad právě o to tajemství, které znala Garnet?

pomyslela si Fiona malátně. Ráda by se na to Brama zeptala, ale slova se jí začala rozpíjet v mysli a připomínala třpytící se korálky na niti, až se rozplynula docela a zmizela.

Probudila se na pohovce v setmělé místnosti. Byla pečlivě přikrytá pokrývkou a pod hlavou měla polštář.

Muselo být už pozdě, anebo velice brzy ráno, to cítila podle charakteru světla, které sem pronikalo skrze žaluzie.

Posadila se s úmyslem uchýlit se ještě na zbytek noci do postele a v té chvíli ji zaplavila vzpomínka na sen, který se jí zdál.

Ta hudba, už zase slyšela ten zpěv. A zase se jí rozplynul v paměti a nedokázala ho uchopit a uchovat si ho.

A při tom viděla opatství, zalité jasným, bledým světlem. Jeho silně zarostlé ruiny však stály ve venkovské krajině plné luk a pastvin, nebyly jako dnes obklopeny moderními stavbami. V dohledu se páslo několik hubených kravek, na které dohlížel muž ve staromódních šatech, malebně se opírající o pastýřskou hůl.

Fiona se znovu uložila, přitáhla si přikrývku k bradě a snažila se najít nějaký smysl v jednotlivých zdánlivě nesouvisejících prvcích, které jí vířily hlavou: v té hudbě, v Garnet, v krásně zbarvených dlaždicích starého kostela i v podivném pohledu na opatství.

Její poslední myšlenka, když znovu usínala, patřila zvláštní skutečnosti, že ten pastýř ze sna nápadně připomínal Jacka Montforta.

Kapitola 17

Sám svatý Michal byl však bezmocný proti silám temnoty, soustředěným pomocí rituálu, a při zemětřesení léta Páně 1000 se stavba kostela na vrcholu Toru zřítila a zůstala tam stát pouze věž.

Tak se křesťanský symbol kříže, kterému odpovídal půdorys kostela, změnil v pohanský symbol vzpřímené věže. Staří pohanští bohové dosáhli svého a zabrali znovu své území.

DION FORTUNEOVÁ,

Glastonbury: Avalon srdce

Faith se už od chvíle, kdy se v úterý ráno probudila, cítila velice podivně. Nevěděla, zda někdo jiný také cítí ve vzduchu tu zvláštní tíhu, ten tlak. Doléhal na ni také pocit určité naléhavosti, dojem, že čas, kdy se jí týkala určitá neukončená záležitost, už brzy vyprší. Dítě, které se v uplynulých dnech velice čile pohybovalo, zůstávalo teď v klidu, jen občas se mírně pohnulo.

Opatrně si prohmatala břicho tak, jak ji to učila Garnet, ale nebyla si jistá, zda dítě už v děloze kleslo. Proč jen tu Garnet není, když ji potřebuje nejvíc? A co si bez ní počne?

Připravila se k odchodu do práce a přemáhala při tom slzy zoufalství a bezradnosti. Pak šla vyhledat Duncana.

Našla ho v poslední ložnici, obklopeného otevřenými krabicemi, s obličejem už zase zašpiněným a zamračeným.

Včera večer se tu konečně objevil Nick a stručně se omluvil za svoji nepřítomnost. Společně se Simonem pomáhali Jackovi prohledávat půdu a snášeli menší předměty dolů Faith a Winnie, které zůstaly v obýváku. Po dlouhém večeru stráveném usilovnou prací prohlásili půdu za prohledanou s tím, že bohužel nedospěli k žádnému zajímavému výsledku. Teď se Jack s Duncanem začínali probírat zbytkem domu.

„Tak co?“ zeptala se Faith Duncana, i když předem znala odpověď.

„Našel jsem staré album s fotkami mé matky jako malé holčičky. Ale jinak nic. Můžu tě už odvézt do kavárny?“

Během několika dní si zavedli režim, který jim oběma vyhovoval, a Faith si uvědomila, jak jí bude líto, až všechno skončí. Nelíbilo se jí, že se dnes chystala ostatní klamat, ale neměla na výběr. Musí najít důkaz, že někdo další kromě Nicka měl důvody, aby se snažil ublížit Garnet. A Duncan jí pověděl, že policie statek zapečetila. Proto ho nemohla dost

dobře požádat, aby ji tam odvezl a dovolil jí prohrabovat se ve věcech, které po sobě Garnet zanechala.

„Vyzvednu tě v pět,“ řekl jí, když vystoupila před kavárnou z auta, a Faith mu zamávala na rozloučenou.

Dnes dopoledne neměla moc práce, a to jí aspoň trochu ulevilo. Jak den postupoval, cítila se totiž stále hůř. Nohy ji bolely a vazy v pánvi jako by se proměnily v rosol. Buddy si o ni dělal velké starosti, a pokud mohl, odbíhal z krámku a chodil jí pomáhat.

Po obědě ještě vyčkala, uklidila a pozorovala hodiny.

Když se ručičky přiblížily ke druhé, naposledy otřela pult a šla za Buddym do krámu.

Buddy k ní vzhlédl od stolu, kde měl vystavenou bižuterii, a starostlivě stáhl obočí. „Je ti něco, malá?“

„Necítím se moc dobře, vadilo by ti, kdybych dnes odešla dřív?“ Není to žádná lež, přesvědčovala se v duchu.

Je to pravda, jen trochu upravená.

„Nechce už to mimino přijít na svět?“

„Myslím, že ne,“ odpověděla nejistě. „A co, stejně bych to všechno neměla tak prožívat.“

„Zavolalas někomu, aby tě vyzvedl?“

„Ano,“ tentokrát opravdu zalhala a přiměla se k úsměvu. „Počkám venku.“

Navlékla si svetr a vyšla do mrholení, kvůli kterému se dnes na vrchol Toru nikdo nevydával. Teď jí nezbývalo než začít stoupat do kopce.

Cesta byla kluzká a déšť sílil. Když dorazila ke statku, byla celá zadýchaná a v kříži cítila tupou bolest. Ale dokázala to! Cestou nahoru nikoho nepotkala, ale přesto se z opatrnosti dobře rozhlédla. Pak se sklonila a podlezla modro-bílou policejní pásku, nataženou přes vrata.

Přešla dvůr a odemkla si zadní dveře, od kterých ještě měla klíč. Všechny tři kočky s nadějí vyběhly z kůlny, kde se skrývaly před deštěm. Faith se zastavila, aby je pohladila, a kočky se jí otíraly o kotníky a předly. „Máte hlad, chudáčkové?“ řekla, zazpívala jim směšný popěvek, který si pro ně vymyslela, a vpustila je do domu.

V kuchyni bylo všechno pokryto jemným černým práškem, používaným pro snímání otisků prstů. Celý prostor působil dojmem, jako by se tudy přehnal hurikán, všude ležely předměty vyházené ze zásuvek a skříněk. Faith se ušklíbla, rozsvítila lampu a nasypala kočkám granule.

Přitom se snažila dotýkat se všeho co nejméně. Pohled na kastrol s jídlem, který pro ni Garnet těsně před smrtí připravila, ji však silně vyvedl z rovnováhy.

Pozůstatky policejního prohledávání byly ještě výraznější a působily ještě tísnivěji v Garnetině pracovně.

Prášek byl úplně všude a podlaha byla zavalená papíry.

Zásuvky Garnetina psacího stolu byly vypáčeny a všechny až na jednu zely prázdnotou.

Faith rozsvítila lampu na stole a podívala se na obsah jediné nedotčené zásuvky. Byl to půltucet bloků se

spirálovými hřbety, ve kterých Faith našla technické poznámky o výrobě dlaždic. Žádný div, že policistům nepřipadaly zajímavé.

Garnet byla velice tajnůstkářská, až to hraničilo s paranoiou, pokud šlo o předpisy a procedury, které používala na glazury dlaždic. Tvrdila, že právě díky nim je její práce tak jedinečná a její restaurátorské postupy jsou vůbec možné. Jednou v hovorné náladě vysvětlila Faith, že používá pouze přírodní materiály, dostupné i středověkým řemeslníkům, a vytváří barviva totožná s původními, díky kterým jsou její dlaždice tak ceněné.

Zdálo se však, že Garnet si svá tajemství nevzala do hrobu. V denících nebylo jen velké množství poznámek, ale také přehledy různých chemických vzorců a záznamy pokusů, úspěchů í nezdarů.

Faith to fascinovalo natolik, že zapomněla na čas, dokud se nepodívala směrem k tmavnoucímu oknu a nepřipomněla si, že se tu nemůže zdržet dlouho. Měla by přece být zpátky před kavárnou, až ji Duncan přijede vyzvednout, i když ještě nevěděla, jak to vysvětlí Buddymu.

Vrátila zápisníky na místo a chvíli přemýšlela. Tady v kanceláři nic nenajde. Pokud tu vůbec bylo něco užitečného, policie už na to přišla a vyfoukla jí to. Pomalu se vrátila do kuchyně. Ta bývala srdcem domu, tam Garnet trávila čas, pokud nepracovala. Tady si zpívala při přípravě jídla, četla si a sedávala ve starém houpacím křesle.

Faith se posadila do křesla. Tady by byla houpala i své dítě, kdyby Garnet nezemřela. Rozhlédla se a snažila se dívat na kuchyň Garnetinýma očima. Garnet neměla mnoho věcí, ale k jejím nejoblíbenějším patřily knihy a nejvíc ze všeho kuchařky. Byly uloženy na poličce nad sporákem a policejní vichřice se jich podle všeho nedotkla.

Faith se zvedla z křesla a hekla přitom námahou.

Vytáhla jednu knihu, pak druhou. Zběžně jimi listovala.

V jednom svazku o vegetariánské kuchyni, který Garnet příliš často nepoužívala, našla uvnitř obalu zastrkané papíry: bylo to několik listů papíru A4 popsaných Garnetiným ostrým písmem, nějaké stránky vytržené z knihy a výstřižek z novin, zažloutlý a křehký věkem.

Nejprve narovnala potištěné papíry, a jakmile se do nich začetla, oči se jí rozšířily šokem. Text byl vytržen z knihy pojednávající o starobylé magii, ale nešlo o ty jemné obřady, které ji Garnet učila, tyto rituály vzývaly nejtemnější a nejstarší síly a vyvolávaly je z hlubin země. Oslavovaly Tor jako vstup do podsvětí, jako domov Velké Matky. Účastníci obřadu začali tím, že vystoupali starobylým spirálovým bludištěm k vrcholu; bludiště bylo vtělením víru energie, který je na vrcholku vtáhne a odnese dolů do samotného srdce Toru. Ti, kdo projdou tímto podzemním světem chaosu a smrti, se vynoří na povrch země znovuzrozeni a naplněni silou Matky.

Při čtení věděla Faith s jistotou, že právě tato síla ji lákala nahoru na Tor a že si toho Garnet musela být také vědoma. Chvějícími se prsty rozložila popsané stránky.

Mohla by to být moje dcera. Přišla ke mně jako dar seslaný bohy a v její nevinnosti je obsaženo vykoupení.

Přivedu na svět její dítě… na oplátku za ztracenou holčičku, život za život… Jen kdybych ji dokázala ochránit před Silami, které očekávají jeho zrození.

Tak proto ji Garnet tak úzkostlivě hlídala! Znala tu sílu, která Faith přitahovala k Toru, věděla, oč jde. A chtěla před tím nějakým způsobem Faith ochránit. Třesoucí se rukou Faith narovnala výstřižek a zadívala se do vybledlého tisku.

Spatřila fotografii nějaké holčičky a u ní titulek TRAGÉDIE

NA TORU a pod ním velice stručný text. Čtyřletou Sarah Jane Kinnersleyovou včera večer na svahu pod Torem v Glastonbury porazilo a připravilo o život vozidlo, jehož řidič ujel. K tragédii došlo za soumraku ve Wellhouse Lane, těsně pod statkem rodiny Kinnersleyů. Rodiče dívky si uvědomili, že je něco v nepořádku, když se Sarah ne…

Faith vzhlédla. Zdálo se jí, že zaslechla nějaký zvuk.

Zbystřila sluch a snažila se to zachytit znovu, až zapomněla na výstřižek a ten se snesl k zemí. Neslyšela ale nic než bubnování deště na okenní tabulky. Venku se už smrákalo.

Zaplavil ji nával paniky, neopozdila se? Nepropásla Duncanův příjezd?

Podívala se na hodiny visící nad sporákem a ulehčeně si vydechla. Ještě nebylo pět hodin. Všechno je v pořádku, teď sejde dolů z kopce a pokusí se v tom, co se dočetla, najít nějaký smysl. V dané chvíli se ale především toužila dostat pryč z tohoto domu, bez Garnet tak tísnivého a prázdného, zpátky někam, kde je teplo a světlo.

Právě chtěla zhasit lampu v kuchyni, když se ten zvuk ozval znovu, tentokrát nezaměnitelný, byly to kroky a zapraskání schodu přede dveřmi. Copak už Duncan zjistil, že v kavárně není, a vydal se ji hledat sem?

V tom případě by ale zaslechla příjezd auta a vrzání brány. Ozvalo se další zapraskání a za oknem zakrytým záclonou se mihl stín postavy.

Sevřel ji strach. V panice se rozhlédla, zda by se nemohla někam skrýt, ale už bylo příliš pozdě. Dveře se otevřely a ozval se hlas toho posledního člověka, kterého by tu čekala: „Ahoj, Faith.“

Gemma spala neklidně, několikrát vstala a šla se podívat na Tobyho a mezitím se obracela a házela sebou na lůžku. Když začaly žaluziemi pronikat dovnitř první náznaky denního světla, veškeré pokusy o usnutí vzdala.

Seděla u polokruhového stolu ve ztichlém bytě, vyhlížela ven do zahrady a pozorovala jasnící se oblohu.

Dobře známé obrysy stromů a keřů byly stále zřetelnější a Gemma si znovu vybavila rozhovor, který vedla s Erikou Rosenthalovou.

Doktorka Rosenthalová je racionální, velmi vzdělaná žena, a přesto mluvila o starých pohanských bozích a o moci živlů se samozřejmostí, jako by skutečně existovali. Pokud měla pravdu, pak to, co Gemma cítila v blízkosti Toru, bylo reálné; a Faith se v tom případě ocitla ve skutečném ohrožení. Tor dívku přitahoval, dřív než Gemma vůbec cokoli tušila o jeho existenci. Nebezpečí zřejmě nepředstavovala sama Garnet, ale něco jiného, co ještě stále mělo s Faith své plány.

Ta představa Gemmu tak zneklidňovala, že vstala a začala se chystat na pracovní den, ale po celé ráno se trápila pochybnostmi. Ať se snažila vymluvit si je sebevíc, přece jen se nedokázala zbavit instinktivní obavy, že Faith stále ještě hrozí nějaké strašné nebezpečí.

V poledne si zavolala svého zástupce a informovala ho, že po zbytek dne bude mimo Londýn. Její šéf byl pryč na nějakém školení, až se vrátí, bude mu Gemma muset svou nepřítomnost vysvětlit. A ještě Hazel! Musí požádat Hazel, aby u sebe nechala Tobyho přes noc.

Nejdřív se rozhodla zavolat Kincaidovi do Jackova domu.

„Andrewe! Co ty tady děláš?“ zůstala Faith překvapeně zírat na příchozího. Měl na sobě tenkou bundu, která se leskla deštěm, a vlasy se mu lepily k čelu. Vypadal nějak jinak, mladší, a Faith si uvědomila, že nemá brýle.

„Přišel jsem za tebou.“ Vešel dovnitř a zavřel za sebou dveře. „Vypadáš dobře.“

„Dobře?“ Shlédla ke svému velkému břichu a pak se znovu podívala na něj. „To je všechno, co mi povíš?“

„A co bych měl říkat? Že zrovna kveteš? Nebo nějaký jiný eufemismus, kterým lidé ohleduplně obcházejí fakt, že se těhotné ženy podobají velrybám uvízlým na mělčině?“

Jeho krutost ji šokovala. V jeho tónu nebyl ani náznak něhy. Co na něm jen mohla před několika měsíci vidět?

Andrew obdivoval její výkony v hodinách dějepisu a znalosti hudby. A Faith jeho zájem lichotil; upoutal ji jeho chlapecký šarm, dojem křehkého intelektuála, který vzbuzoval. Když ji požádal, aby se zastavila v jeho kabinetu, pokládala to za výsadu a připadala si jedinečná. Pak přišel zdánlivě náhodný dotek; ruka na jejím rameni, pohlazení po vlasech, jak moc se to lišilo od neobratného počínání hochů jejího věku!

Byla tím nadšená a unesená, a když ji nonšalantně pozval: „Pokud bys měla cestu na Wirral Hill, zastav se u mě na šálek čaje,“ samozřejmě tam šla.

Následovalo několik týdnů okouzlení a pravidelných návštěv, kdy se cítila mnohem dospělejší než ostatní dívky ze třídy. Byla pyšná na své tajemství a připadala si jako něco lepšího.

Pak přišel prudký střet s realitou, vynechané měsíčky, starosti, nevolnost, nevyhnutelné přiznání pravdy. Když

pověděla Andrewovi, že je těhotná, plakal jí v objetí jako vyděšené dítě a ona mu přísahala, že nikdy nikomu nepoví pravdu. A žila ve víře, že jakmile bude dítě na světě a ona se osamostatní, možná pak budou moci žít zase spolu a Andrew se k ní vrátí.

Teď najednou poznala, jaký byla blázen, když si, namlouvala, že pro něj cokoli znamená, nebo že pro něj kdy představovala něco jiného než jen strašlivý omyl.

„Co tedy chceš?“ zeptala se ho.

„Chápej, tohle nemůže pokračovat,“ začal Andrew a přistoupil k ní blíž. „To napětí a čekání, až sekera spadne.

Už to nedokážu dál snášet.“

„Nikomu jsem to neřekla!“

„Ani Garnet ne?“

„Ne. Přísahám.“ Ve skutečnosti se Garnet svěřila tehdy, když ji Winnie chtěla přimět, aby se sešla se svou matkou a ke své hrůze zjistila, že Winnie je Andrewova sestra!

Winnie jí totiž představili jen křestním jménem, a tak si ty dva zpočátku spolu nespojila.

„A mé sestře jsi to neřekla?“

„Winnie bych to nikdy nepověděla!“

„V

žádném

případě

jsem

nečekal,“

pronesl

nezúčastněně, „že se skamarádíš s mou sestrou. Myslela sis, že ti to nade mnou poskytne nějakou moc?“ Zavrtěl hlavou.

„Mělas vědět, že právě s tím se nikdy nesmířím.“

Faith si příliš pozdě uvědomila svoji chybu. Ale kdyby mu zalhala, že o tom Winnie ví, pomohlo by jí to? „Po celou tu dobu jsem všechno tajila a chránila tě,“ ujišťovala ho.

„Musela jsem odejít z domova, protože táta by tě zabil, kdyby se to dozvěděl.“

„To už je teď jedno. Ale moje sestra… to musíš pochopit. Winnie se to nesmí nikdy dozvědět. Už nemůžu vůbec nic riskovat, je mi líto.“

Než postřehla, co se děje, vrhl se na ni a stiskl jí oběma rukama hrdlo.

Faith cítila mučivý tlak jeho prstů a slyšela těsně u hlavy jeho chraptivý dech. Bránila se a snažila se odtáhnout jeho prsty od hrdla, ale nedokázala je uvolnit.

Přes dusivou mlhu strachu si uvědomovala, že pokud ztratí vědomí, bude to znamenat její konec. Kopala ho do kotníků, ale tím jeho stisk jen zesílil. Obličej měl tak znetvořený úsilím, že by ho nepoznala. Postrčil ji dozadu, až ucítila v kříži tlak hrany kamen.

Vidění se jí rozostřilo a před očima jí poskakovaly modré jiskřičky. Z posledních sil sáhla za sebe a snažila se nahmatat cokoli, čím by útočníka odrazila.

Prsty sevřela držadlo Garnetiny litinové pánve. Zvedla ji a mlhavě si uvědomila, jak jí tíha litiny bolestivě rve zápěstí.

Vší silou praštila Andrewa po hlavě. Podařilo se jí zasáhnout ho do spánku.

Spatřila v jeho očích záblesk údivu, pak pustil její hrdlo, zapotácel se a padl zády na stůl. Chytil se ho a snažil se udržet rovnováhu. Faith se znovu rozehnala a udeřila ho pánví.

Andrew se svezl na podlahu.

Faith nad ním stála, prudce dýchala a třásla se po celém těle. Neviděla nikde žádnou krev a nevěděla, jestli na ni Andrew nezaútočí znovu, kdyby se pokusila odejít.

Pak se prudce nadechla, protože ji přepadla bolest v pánvi a břiše, tak prudká, až se musela předklonit. Děloha se jí silně sevřela a po nohou jí stékala teplá tekutina. Když se dokázala znovu postavit, proplížila se opatrně kolem nehybného Andrewa a naříkala při tom hrůzou.

Věděla, že se odsud musí dostat pryč. Pryč od Andrewa.

Vyklopýtala ze dveří a pak dolů po schodech. Konečně se rozběhla hustým deštěm po blátivém dvoře k zadní brance. Když jí prošla, vydala se vzhůru po kamenitém svahu Toru.

Nahoru! Věděla, že musí tam nahoru. Byla oslepená deštěm a klouzala a padala, pak se znovu zvedala, ale nepřestávala šplhat přímo vzhůru po svahu, směrem ke starobylým obrysům vyznačeným ve skále, k bludišti, které vedlo k vrcholku Toru.

Kapitola 18

Historie nás sice učí, že křesťanství přišlo na tyto ostrovy z Irska, ale legenda uchovávající samo duchovní srdce dějin tvrdí, že světlo Západu k nám přišlo přímo z místa, kde vzniklo, a že nejsme nic dlužni žádným jeho poslům a nositelům.

DION FORTUNEOVÁ,

Glastonbury: Avalon srdce

„Ahoj, lásko. Tak co, mělas dobrou cestu?“ Kincaid se začlenil s vozem do hustého provozu aut vyjíždějících z nádraží v Bathu. Na čelním skle se začaly rozprskávat kapky deště.

„Měli jste dnes dopoledne nějaký úspěch při hledání těch starých not?“ zeptala se Gemma.

„Všechno to byla jen zbytečná námaha,“ postěžoval si Kincaid. „Nenašli jsme vůbec nic ani vzdáleně podobného ztracenému gregoriánskému zpěvu. Už si začínám myslet, že jste se všichni tak trochu pomátli.“

„Už se tu zřejmě nebudeš moci zdržet o moc déle, vid?“

„To ne.“ Na chvíli se soustředil na řízení a pak prohodil: „Greely ještě probírá věci z Garnetina domu, ale nebyl tam ani žádný notes s telefonními čísly, počítač, prostě nic dokonce ani osobní dopisy, jenom záznamy o jejím podnikání.“

„A ty mu nepomohly?“

„Jen v negativním smyslu. Vyslechl všechny zákazníky, kteří u ní měli objednané nějaké dlaždice, ale Garnet neměla tu noc, co Winnie srazilo auto, zrovna nikomu nic dodat.“

„A co laboratorní analýzy?“

„V domě není ani stopy po jakémkoli útoku nebo boji.

Našlo se tam sice pár Nickových otisků, ale všechny odpovídají tomu, co sám vypovídá. Pak jsou tam už jen otisky Garnet a Faith a nic nenaznačuje, že by někdo nějaké otisky otíral tak, jak to bylo zřejmé na Garnetině voze.“

„Ani Jackovy otisky?“ zeptala se Gemma.

„Vůbec nic,“ odpověděl.

„Garnet Toddová vedla výjimečně samotářský život,“

uvažovala nahlas Gemma. „Většině lidí se během života nahromadí spousta kontaktů a přátel. Faith mi pověděla, že Garnet bývala porodní asistentkou, takže se vzdala zaměstnání, které jí poskytovalo pravidelný a důvěrný styk s lidmi, a vyměnila ho za tak samotářskou činnost, jako je výroba historických dlaždic.“

„Měla pár blízkých přátel. Tak především Buddyho Barnese.“

„To je Faithin šéf?“

„Včera jsem si s ním popovídal. Potom mě napadlo, že má velice rád Faith, a kdyby mělo být něco pravdy na těch teoriích Nicka Carlislea, že Garnet připravovala Faith na nějaký podezřelý rituál na Toru, a kdyby na to Buddy přišel…“

„Myslíš si, že Buddy mohl zabít Garnet?“

„Požádal jsem Greelyho, aby ho aspoň proklepli.“

„Ale jaký důvod by Buddy mohl mít, aby ublížil Winnie?“

„To jsem zatím neřešil. Víš, že se před lety všichni navzájem dobře znali? Garnet a Buddy, Bram a Fiona Allenovi. Buddy a Fiona byli podle všeho původně páreček.“

„V tom případě by možná dávalo smysl, kdyby Buddy zabil Fionu…“

„Protože v něm tak dlouho vřela neopětovaná láska?“

Kincaid zvedl obočí. „Já už dnes nezavrhuju vůbec žádnou domněnku.“

„A co když,“ Gemma na něj vrhla významný pohled, „dejme

tomu

Garnet

objevila

na

Nicka

něco

kompromitujícího, co by ho ve Faithiných očích nadobro znemožnilo?“

„Vidím dobře, že se tváříš jako kočka, která se právě napila smetany? Určitě jsi o něm něco zjistila! Ven s tím!“

pobídl ji Kincaid.

„Už jsem ti přece říkala o svém zjištění, že Nickova máma je ta slavná spisovatelka Elizabeth Carlisleová.

Dneska ráno mi zavolal četník z její vesničky v Northumberlandu. Zdá se, že Nick tam udělal jedné dívce dítě a odmítá na něj platit a hlásit se k němu. Jeho máma se podle všeho té holky zastala, a tak Nick utekl. Nevrhá to na něj zrovna pěkné světlo.“

„A pak si přijde sem do Glastonbury a zamiluje se do holky, která čeká dítě s úplně jiným chlápkem,“ Kincaid si odfrkl. „To zní jako výborný vtip, ale Faith by to asi moc zábavné nepřišlo.“

„Tím by se dalo vysvětlit, proč by Nick mohl chtít zabít Garnet, ale ne jeho útok na Winnie. Ledaže,“ Gemma stáhla obočí, „je to všechno úplně jinak. Co když tuhle věc na Nicka zjistila Winnie, není to ostatně pravděpodobnější při jejích stycích?, a pak byla Garnet svědkem toho, jak Nick srazil Winnie. A tak mu nezbývalo než ji umlčet.“

„Na jednu věc jsi zapomněla,“ namítl Kincaid. „Nick nemá auto a jeho motorka nemohla způsobit Winnie taková zranění.“

„Možná že si auto půjčil, anebo ho ukradl.“

„Tuhle možnost bychom si měli ověřit.“

Déšť se teď změnil v hustý liják a řetěz pomalu se vlekoucích aut zůstal stát. Kincaid se nervózně podíval na hodinky.

„Co se děje?“ zeptala se Gemma.

„Do Glastonbury se nevrátíme před pátou. Ale požádal jsem Jacka, aby místo mě vyzvedl Faith v kavárně, kdybychom se nevrátili včas.“

„Ale ona čekala tebe…“

„Jack slíbil, že tam úderem páté dorazí. Faith bude v pořádku.“

Jak ale minuty míjely, Kincaid cítil Gemmino rostoucí napětí. Seděla tiše, s očima upřenýma na silnici, jako by tím mohla auto zrychlit. Když se blížili ke Glastonbury, déšť ještě zhoustl a obloha zčernala. Pomalu se plazili za nějakým náklaďákem a Kincaid bubnoval prsty o volant.

Konečně se propletli Piltonem a před sebou měli poslední, volný úsek silnice.

Pak začal Kincaidovi zvonit mobil.

Volal Jack a jeho hlas zněl velice rozrušeně. „Je pryč!

Faith někam zmizela. Buddymu už dřív během odpoledne řekla, že se necítí dobře a že se vrací domů. Začal si o ni dělat starosti a pro jistotu mi zavolal. Od chvíle, kdy odešla z kavárny, ji nikdo nespatřil.“

„Kde teď jsi?“

„Doma. Volal jsem Nickovi do knihkupectví, ale nic o ní neví.“

„Tak tam počkej. Může ti zavolat nebo se každou chvíli objevit přede dveřmi. A neměl bys nechávat Winnie samotnou. My už jsme skoro v Glastonbury. Určitě ji najdu.“

„Něco se stalo s Faith, že ano?“ zeptala se Gemma, když ukončil hovor.

„Od časného odpoledne je nezvěstná. Buddymu řekla, že jde domů.“ Tiše zaklel, ale dobře věděl, že proklíná svoji vlastní neschopnost vytušit předem, co hrozí. Proč jen, zatraceně, nebyl opatrnější? „Kam asi mohla jít?“

„Do statku,“ odpověděla Gemma s jistotou. „Duncane, Faith určitě šla do Garnetina domu.“

Kincaid zaparkoval auto, Gemma si vzala z přihrádky na dveřích baterku a vyskočila. V dešti nejdřív chvíli zápasila se zástrčkou vrat, pak se sklonila pod policejní pásku a rozběhla se přes blátivý dvůr. Při pohledu na kuchyňské dveře zející dokořán ji zamrazilo. Vešla dál a rozhlédla se; obávala se nejhoršího.

Na kuchyňském stole seděla bílá kočka. Zamrkala a pak na ni upřela nehybný pohled. Uprostřed chaosu zanechaného policií Gemma spatřila na podlaze nehybné tělo.

„To je Catesby!“ vykřikl Kincaid, který se jí objevil po boku. „Je mrtvý?“

Andrew Catesby ležel na zádech, napůl pod stolem, ale i v nedostatečném světle Gemma viděla, že má ošklivě nateklý spánek. Opodál ležela na podlaze těžká litinová pánev, jako by ji někdo upustil.

Slyšela, že Andrew dýchá, i když namáhavě a přerývaně, a na zápěstí mu nahmatala slabý pulz.

Kincaid už vytáčel číslo záchranky. Jakmile ji přivolal, nechal také vzkaz na policii pro Greelyho.

„Všechno je to propojeno přes Faith, ne přes Garnet,“

konstatoval, když si dřepl vedle Gemmy. „Jack říkal, že chodila do školy, kde učil Andrew, je jasné; že právě on musel být otcem jejího dítěte. Když jsi ho tu tehdy zastihla, určitě hledal Faith.“

„Ale ona ho celou tu dobu chránila a nic neprozradila!

Mohl to tedy být Andrew, kdo se pokusil umlčet Winnie, protože uhodla, jak se věci mají? A pak zabil Garnet pro případ, že se jí Faith svěřila?“

„To se možná už nikdy nedozvíme,“ odpověděl Kincaid temně. „Ledaže nám to poví sama Faith. Kde může, k čertu, být? Jestli ji Andrew napadl, možná je poraněná. Zůstaň tu s ním a já prohledám dům.“

Gemma upírala pohled na otevřené dveře a usilovně přemýšlela. Věděla naprosto jistě, že Faith už tady v domě není. A stejně tak jistě věděla, kam šla, a že musí jít za ní.

Také si byla vědoma, že tohle své přesvědčení nikdy nedokáže sdělit Kincaidovi tak, aby jí hned uvěřil. Jistě by jí

zabránil v tom, aby začala teď za tmy šplhat na vrcholek Toru. Také nemohou oba opustit Catesbyho. „Tak dobrá,“

odpověděla. „Podívej se po ní.“

Věděla, že Kincaidovi bude trvat jen krátce, než prohledá malé stavení, a dech Andrewa Catesbyho byl pravidelný. Jakmile Kincaid zmizel v chodbě, tiše se vykradla zadními dveřmi ven.

Déšť ustal a zůstala po něm jen řídká mlha, kterou Gemma cítila na obličeji jako jemný dotek. „Sakra,“

zahučela, protože si uvědomila, že si Kincaid nechal klíčky od auta u sebe. Vzhlédla k masivu Toru, zvedajícímu se za domem, a uvažovala o tom, že by se vydala přímo vzhůru.

Pak si to ale rozmyslela jako příliš bláznivý nápad. Musí se tam vydat po běžné turistické stezce.

Běžela po cestě, dokud nedostala do nohou křeče, ale i potom spěchala co nejdál k severnímu vstupu na Tor. Cesta zpočátku nebyla příliš náročná, vedla jen mírně vzhůru přes louku a pak po několika kamenných schodech k úzkému průchodu skrz remízek stromů. Gemma si ulehčeně vydechla, když se vynořila na druhé straně. Pak teprve spatřila, co ji ještě čeká.

Jack neklidně přecházel sem a tam po prošlapaném koberci. „Proč by něco takového dělala? To prostě nechápu!“ Zastavil se před krbem a bezděčně si hřál ruce, ale nevnímal sálající teplo. „Jestli se té holce něco stane…

to já jsem ji dostal do téhle zatracené motanice…“

„Ale, Jacku,“ ozvala se Winnie z pohovky, „to přece není pravda. Faith se setkala s Garnet, dřív než ses s nimi seznámil, a kromě toho se vždycky rozhodovala samostatně, ať už pro to měla jakékoli důvody.“

Věděl, že se ho pokouší uklidnit, a možná právě tak sebe, ale z její bledosti poznal, že i ona si dělá o dívku velké starosti. „Promiň, drahoušku, vím, že máš pravdu. A zatím si Faith vždycky dokázala docela dobře poradit. Určitě se tady každou chvíli objeví a bude se divit, proč jsme se tolik znepokojovali…“

Proud jeho řeči přerušil zvonek ode dveří. S Winnie na sebe pohlédli, ale než se mohl Jack dát do pohybu, uslyšeli hlas Nicka Carlislea.

„Pojď sem!“ zavolal na něj Jack. Nick se objevil ve dveřích, neupravený a s vlasy mokrými od deště.

„Vrátila se?“

„Ne. Nevíme o ní nic.“

„Wellhouse Lane je zablokovaná. Nechtěli mě tam pustit…“

„Kdo ji zablokoval?“

„Zatracený policajti! Něco se tam stalo. Půjdu se kouknout, jestli to dokážu nějak obejít…“

„Nicku, Duncan by přece zavolal, kdyby se dozvěděl něco nového. Třeba to nemá vůbec nic společného…“

„Nesmysl. Dobře víte, že se muselo něco stát Faith! Jdu se tam podívat. Ať si mě klidně zavřou.“ Za okamžik se za ním vstupní dveře zabouchly.

Jack zůstal zírat směrem, kde Nick zmizel, ale Winnie mu sevřela paži a zadržela ho. „Nech ho. On teď prostě musí něco udělat!“

Jack se svezl na pohovku a měl pocit, jako by se mu kosti v těle rozpouštěly. „Faith…,“ začal, ale nedokázal pokračovat.

Winnie zbledla, ale vzala ho za ruku a silně ji stiskla.

„Uvidíš, že bude v pořádku, jsem si jistá, že…“

Zvonek se ozval znovu. Tentokrát Jack vstal a mlčky opustil obývák.

Bál se, že je to policie a přináší špatné zprávy, ale mýlil se. „Jacku?“ Pihovatý obličej Fiony Allenové vypadal ustaraně. „Je všechno v pořádku? Viděla jsem nějakého muže, jak vyběhl z tvého domu, jako by mu za patami hořelo.“

Jack ji pozval dál a vysvětlil jí, co se stalo.

„To je mi líto,“ reagovala Fiona tlumeně. „Poslyš, můžu přijít v nějakou vhodnější…“

„Ne, nechoď pryč!“ vyhrkli Jack i Winnie jednohlasně.

„Chtěla jsem vám oběma povědět o jedné věci,“ vykládala Fiona s naléhavostí. „Včera večer, když jsem přestala s malováním, jsem měla sen. Slyšela jsem stejnou hudbu jako tu noc, kdy Winnie potkala ta nehoda, a uviděla jsem obraz

opatství, akvarel asi tak ze sedmnáctého nebo osmnáctého století. Nejpodivnější bylo, že na tom obraze byl muž, který nápadně připomínal tebe, Jacku. A byly tam i Garnetiny dlaždice…“

„Říkáš akvarel?“

„Ano, krajinka s ruinami opatství a s pasoucími se kravami, velice hezká.“

Jack vstal. „Hned přijdu.“

Kde ale, zatraceně, je ten obrázek, který našel Duncan?

snažil se rozpomenout a při tom bral schody do patra po dvou. Podíval se na obraz jen zběžně a netušil, kam ho Duncan uložil…

Nakonec ho ale našel dost rychle, byl uložený u stěny společně s portrétem kokršpaněla, který chtěl Duncan věnovat Gemmě. Ulehčeně si vydechl a odnesl oba obrazy dolů do přízemí.

„To je ono! Přesně tenhle jsem viděla ve snu!“ vykřikla Fiona, jakmile spatřila krajinku.

„To je opravdu pozoruhodné.“ Winnie zkoumala malou postavu na obraze. „Mohl bys to být ty převlečený za sedláka.“

„Podívejte se, tady,“ Fiona ukázala do spodního rohu.

„Je to snad podpis? Máš tady lupu?“

Jack vytáhl z psacího stolu po matce starou lupu a Winnie s její pomocí začala zkoumat drobný klikyhák.

„Je to podpis. Matthew, mohl by to být Matthew?“

Jack zaslechl, jak se prudce nadechla. „Matthew Montfort!

Určitě je to Matthew Montfort.“

„Ale co to znamená?“ zeptal se Jack. „Hledáme přece rukopis, a ne obraz.“

„Dovolíš?“ zeptala se Fiona a Winnie jí akvarel podala.

Fiona ho nejprve prozkoumala zepředu, pak prohlédla rám a konečně ho otočila. Zadní strana byla přelepena silným papírem, už vybledlým, na němž byly znát skvrny od nějakých tekutin, ale jinak byl nedotčený. Fiona přejela špičkou prstu po hraně, zkoumala, jak je přilepen, a pak naplocho celou dlaní.

Ještě jednou pohyb zopakovala a zastavila se na stejném místě. „Máte tady kapesní nožík? Myslím, že by tady pod kartonem mohlo něco být.“

Jack jí podal kapesní nůž. Připadalo mu, že by napětím ani nedokázal promluvit.

Fiona opatrně objela špičkou nožíku dvě hrany obrazu.

„Ano, něco tady je, už to vidím.“ Uvolnila i třetí stranu a nadzvedla okraj kartonu.

Ležel tam list papíru, popsaný krásným, ale starodávným písmem.

„Jacku, tohle, myslím, patří tobě,“ oznámila Fiona s posvátnou úctou v hlase a podala mu celý obraz.

Jack nadzvedl popsaný list a srdce mu bušilo vzrušením.

Pod ním ležel plochý balíček v papíru, převázaný vybledlou

hedvábnou stužkou. „Tohle je zřejmě dopis,“ řekl a snažil se rozluštit písmo. Pak začal přerývaně číst nahlas: „Tyto listiny byly předávány v mé rodině z otce na syna po sedm set let a uchovali jsme je… našich možností.

Bohužel se však původní obal rozpadl a nebylo již v mé moci jej spravit. Proto jsem se rozhodl pro nové místo, kam listiny uložit do bezpečí tak, jak zněly pokyny v naději, že tento dar od Pána našeho bude uchován jako nejcennější poklad tak, jak si zasluhuje.

Vypráví se, že toto jest posvátný zpěv z Glastonbury, který sem přinesl Josef z Arimathey a jeho přívrženci ze Svaté země v prvním století po ukřižování Pána našeho, v podobě dvanácti požehnaných chorálů tak, jak se dochovaly ode dnů starověkých pravověrných v Egyptě. Když se tedy normanský opat Thurstan snažil přikázat, aby mnichové našeho opatství vyznávali Boha zpěvy dovezenými z Francie, pozvedli své hlasy na protest a on prolil jejich krev na oltáři velkého kostela. Tenkrát tato nejposvátnější z modliteb k Pánu našemu zmizela zraku a sluchu lidstva, ale zcela ztracena nebyla. Toto svěřuji v péči,“ Jack mhouřil oči nad rukopisem, „potomků, snad tady stojí potomků našeho rodu, a ať je navždy s vámi požehnání Pána našeho Ježíše Krista. Matthew Montfort, 1759.“

Jack vzhlédl k ostatním; na Winniině obličeji bylo znát, že je celá u vytržení. Aby dokázal promluvit, musel si

odkašlat. „Tak to byla pravda. Vlastně jsem tomu doopravdy nevěřil.“

„Tohle nevydržím,“ vydechla Winnie. „Pokračuj, otevři ten balíček!“ Když Jack ještě váhal, jemně ho pobídla: „Je to tvoje právo, Jacku. Právě tohle si Edmund přál.“

Třesoucími se prsty rozvázal stužku a uvolnil obal z tenkého svazku listin skrytých uvnitř.

Cesta, která začínala tak mírně, se teď klikatila po strmém severním úbočí Toru. Svah byl opravdu příkrý a jíl mezi zrádně ostrými kameny klouzal jako sklo. Navíc se Gemma nemohla přidržet žádného zábradlí.

Zkusila si svítit baterkou, ale brzy zjistila, že kužel bílého světla sice ozařuje terén těsně pod jejíma nohama, ale zato je slepá vůči nástrahám cesty a nerozeznává její zatáčky a strmý sráz pod sebou.

Upadla a velice bolestivě si při tom zranila ruce i kolena. Dlouhou chvíli zůstala ležet na místě a cítila, jak jí skrz oblečení proniká chlad a vlhkost. Čekala, až jí přestane tak prudce bušit srdce, a přesvědčovala samu sebe, že vůbec nezáleží na tom, že trpí strachem z výšek, protože stejně nedokáže odhadnout, jak vysoko už vyšplhala.

Když se odhodlala pokračovat ve výstupu, používala nejen nohy, ale i ruce a snažila se mít zvedající se terén stále vpravo od sebe.

Přesto nepostřehla jednu zatáčku cesty a levá noha jí sklouzla přes okraj, až se uvolnily oblázky a s rachotem se

řítily dolů do propasti. Zůstala stát na místě, prudce dýchala a sbírala odvahu k pokračování. Vyhlídka na cestu zpátky ji ale děsila a napadlo ji, že dokonce i kdyby nebylo Faith, dokázala by pouze stále pokračovat nahoru.

Konečně sáhla pravou rukou do volného prostoru, a když opatrně postoupila tím směrem, ucítila pod nohama rovný terén. Dosáhla vrcholu kopce. Mračny se na okamžik prodralo měsíční světlo a ozářilo věž před ní. Pak měsíc zase překryly mraky, ale tmavý tvar věže jí zůstal vtištěný v mysli.

Jak jen mohla doufat, že najde Faith na tomhle pustém, temném místě?

Pomalu postupovala dopředu a znovu si začala svítit baterkou, ale v její záři rozeznávala jen řídký trávník a jednou vyplašila ovci. Začala volat Faith jménem, ale vítr jí rval slova od úst. Zastavila se několik kroků od věže a zaplavila ji beznaděj.

Pak náhle jako by v závanu větru zaslechla výkřik.

„Faith!“

Tentokrát si byla jistá, že zaslechla odpověď, bylo to zasténání? Nebo vzlyk? Ozvalo se to od vzdálené strany věže. Gemma tam pospíchala a klopýtala při tom o kameny.

Jakmile oběhla věž, spatřila obrys lidské postavy, skrčený u její paty.

„Faith!“ zavolala znovu a uslyšela něco mezi zasténáním a výkřikem. Znala ten zvuk, spojený s primitivní

živočišnou bolestí, která ho vyvolávala. Faith měla porodní bolesti.

Dívka seděla opřená zády o bok věže, s nohama roztaženýma a koleny zvednutými. Gemma si vedle ní klekla a pohladila ji po tváři.

Faith otočila hlavu k její ruce, jako by byla slepá, a zašeptala: „Garnet?“

„Ne, zlato, já jsem Gemma. Přišla jsem ti na pomoc.

Pojďme teď společně dolů. Vstaň, já ti pomůžu.“ Ale jakmile zkusila zvednout dívku na nohy, Faith znovu vykřikla.

Gemmě sevřela hrdlo panika. Od posledního stahu neuplynula ani minuta. Znamenalo to, že nikam jít nemohou. Faith porodí přímo tady, a to brzo. Teď jen prudce dýchala.

„Prodýchávej tu bolest,“ pobízela ji Gemma. „Pamatuj, co tě učila Garnet.“

Na okamžik se zdálo, že ji Faith nevnímá, ale pak ji poslechla.

„Hodná holka. Teď se uvolni a zase dýchej. Výborně.“

Když bolest ustoupila, Faith zašeptala: „Já nemůžu… bez Garnet… oni mi chtějí vzít moje dítě… staří bohové…

nemůžu… sama jim tom nezabráním.“

„Nikdo ti tvoje dítě nevezme. Jsem tady s tebou a pomůžu ti. Jsme na to dvě. A první věc, kterou musíme udělat, je, že ti sundáme tyhle kalhoty.“ Dívka měla oblečení

stejně promočené a třásla se zimou, takže už bylo jedno, jestli má na sobě šaty nebo ne.

Když Gemma zvedala Faith a pomáhala jí opřít se o stěnu, běžel jí myslí celý seznam toho, co nemá k dispozici: nemá ručníky, rukavice, nůž na přeříznutí pupeční šňůry…

A když se rukou dotkla kamení věže, ucítila ochromující chlad. Skousla si ret, aby tak nejektala zuby; do zad ji řezal ostrý vítr.

Neměla ale na výběr a mohla se utěšovat alespoň tím, že součástí jejího studia byl krátký porodnický kurz.

Stáhla Faith kalhoty ke kotníkům, ale vtom dívku zachvátil nový stah. Faith se svezla do dřepu a tiskla se zády ke stěně věže.

„Výborně, a teď dýchej,“ Gemma se snažila nahmatat ve tmě baterku, ale když se jí to podařilo, zjistila, že jí stejně není nic platná, a tak ji zase odložila. Tohle bude muset dokázat prostě po hmatu.

Sáhla dolů a cítila, jak sebou Faith při jejím doteku trhla. „To je v pořádku,“ konejšila ji. „Jenom si ověřuju, kde je teď děťátko. Neublížím ti.“ Panebože, opravdu už nahmatala hlavičku dítěte? Pak stah ustoupil a dítě se stáhlo dovnitř, do tepla matčina těla.

Faith se zhroutila ke stěně s očima zavřenýma.

„No tak, zlatíčko. Už jsme skoro u konce. Příště už budeš tlačit co nejsilněji, jakmile nastane stah.“ Přitiskla

dlaň k Faithinu břichu, dýchala s ní a ucítila; jak děloha ztvrdla, ještě dřív, než dívka začala sténat.

„Takže počkej, až bolest ještě zesílí, a pak začni tlačit.“

Znovu nahmatala hlavičku dítěte. Už se vynořila celá a pak stah polevil. „Dýchej,“ pobízela zase Faith. „Hodná holka.

Příště už to bude hotovo.“

Započal další stah a Gemma cítila, jak zasténání rezonuje dívce celým tělem. Snažila se usnadnit průchod dítěte, ale Faith stejně vykřikla nečekanou bolestí při průchodu ramínek, a pak Gemma najednou držela novorozeně v rukou.

Bylo vlhké, teplé… ale nehýbalo se. „Panebože…“

Zoufale se snažila očistit hleny z malého nosíku a pak špičkou malíčku vyčistit pusinku.

Dítě bylo zticha.

Panebože, prosím, modlila se Gemma. Co jí ještě v kurzu učili? Stimulovat reflexy dítěte, to bude ono. Přejela nehtem po malinkém chodidle. A znovu…

Vzduch prořízl křik dítěte. Gemma zeslábla úlevou a přitiskla k sobě drobné tělíčko. Po prvním výkřiku následovalo zaplakání.

„Je to holčička. Vidíš, Faith, máš holčičku!“

„Dej mi ji, chci si ji pochovat,“ zašeptala Faith.

Gemma se k dívce přiblížila na kolenou a předala jí dítě.

Při tom ucítila pod kolenem teplou vlhkost. Dotkla se toho místa špičkou prstu a zjistila, že Faith krvácí.

Silou vůle se ovládla, aby nezačala panikařit. „Faith,“

řekla tiše, „musíš si dát miminko dovnitř pod blůzu, abys ho udržela v teple. Přilož ji k prsu, ať saje. A je potřeba, aby ses položila, zlatíčko. A teď zvedni kolena. Takhle, ano. Hodná holka.“ Sundala si bundu a přikryla matku a dítě.

Někde četla, že sání dítěte vyvolává stahy matčiny dělohy a že tato reakce může zmírnit krvácení. Jinou možností, jak to řešit, neměla, ani jiný způsob, jak Faith a dítě zahřát kromě svého vlastního těla.

Uvědomila si, že také nemá, jak přivolat pomoc. Náhle pochopila, jak děsivého bláznovství se dopustila. Svůj mobil nechala v autě, v kabelce.

Přitulila se k Faith, aby matku s dítětem chránila co nejlépe před mrazivým větrem, namířila baterku k obloze a začala ji rozsvěcet a zhasínat.

Kapitola 19

Někteří z poutníků, kteří se vydávají do Glastonbury, přicházejí uctít prach svatých v klidné, jasné zeleni lodi bývalého chrámu; jiní přicházejí, aby otevřeli své duše divokým silám vycházejícím jako temné plameny z Toru. Kdo je může soudit?

DION FORTUNEOVÁ,

Glastonbury: Avalon srdce

Když se Kincaid vrátil do Garnetiny kuchyně a zjistil, že Gemma tu není, usoudil, že asi vyšla ven vyhlížet sanitku. Dvůr byl ale pustý a tichý, jen před vraty parkoval Gemmin escort. Kincaid přešel k vratům a otevřel je bez ohledu na to, že při tom přetrhl policejní pásku.

Vyhlédl na cestu, ale po sanitce zatím nebylo ani stopy.

Vrátil se tedy do domu a klekl si vedle Andrewa Catesbyho; odstín jeho pleti už vypadal opravdu nezdravě. Kincaid

zaklel a zavolal ještě jednou záchranku. Dispečerka ho ujistila, že pomoc už je na cestě.

Vstal a zavolal Gemmu. Když se neozvala žádná odpověď, podíval se na toaletu a do dalších místností v přízemí. Při tom sebral v obýváku přehoz z divanu a přikryl jím Andrewa Catesbyho. Všiml si rozházených papírů na podlaze pod stolem.

Sesbíral je a zvedl do světla petrolejové lampy. Pročetl si Garnetiny poznámky a pak, s rostoucím zájmem, vytržené stránky knihy. Když se podíval na výstřižek z novin, něco ho zarazilo. Kinnersley… tohle jméno přece někde nedávno zaslechl. Vybavilo se mu, jak se Buddy zmínil, že Garnet koupila ten starý statek od Kinnersleyů. Pokračoval ve čtení.

Tělo Sarah Kinnersleyové objevil soused Charles Barnes, který o tom informoval její rodiče a pak přivolal policii.

Řidič však zmizel beze stopy.

Charles Barnes? To je Buddy, samozřejmě. Dvě velice podobné nehody; všechno je to zřejmě nějak spojeno, kdyby jen chápal jak. Pořád to ovšem nevylučovalo možnost, že Garnet viděla Andrewa, jak porazil svým autem Winnie, ale spíš si začínal myslet, že Andrew a Faith hráli ve svém vlastním, docela odlišném dramatu.

Ještě nad tím přemítal, když uslyšel kvílení sirén.

„Neviděli jste náhodou cestou sem Gemmu?“ zeptal se Kincaid, když s Greelym pozorovali zdravotníky nakládající

Andrewa Catesbyho do sanitky. Už začínal mít o Gemmu vážné obavy.

„Copak, někde se vám ztratila?“ ptal se Greely pobaveně.

„Myslel jsem, že možná vyšla na cestu, aby nasměrovala sanitku,“ odpověděl Kincaid úsečně.

„A říkáte, že ta holka se taky postrádá? Hádal bych, že ta vaše partnerka něco uviděla nebo zaslechla a vydala se na to podívat.“

„Bojím se, že máte pravdu.“ Kincaid se s úzkostí pohlédl do neprostupné tmy venku za statkem. „Ale jak…“

Vtom se z uličky ozval křik a za chvíli se u vrat objevili policisté držící vzpouzejícího se a nadávajícího muže.

„Pusťte ho,“ nařídil jim Greely. „Jak jste se sem dostal, mladíku?“

Nick Carlisle setřásl policisty a zavrčel: „Zadem, po úpatí Toru. Je tady někde? A je v pořádku?“

„Faith tady není, Nicku,“ sdělil mu Kincaid. „Ale našli jsme tu Andrewa, zraněného a v bezvědomí. A teď ještě ke všemu zmizela taky Gemma.“

„Viděl jsem na vrcholu Toru světýlko, jen takový záblesk, když jsem šel přes louku…“

„Myslíte, že se snad obě vydaly nahoru na ten zatracený kopec v téhle tmě a zimě?“ Greely zavrtěl hlavou.

„Gemma opravdu měla baterku,“ vzpomněl si Kincaid.

„Musíme se tam za nimi vydat. Máte tady vycvičenou záchrannou jednotku? Faith může být zraněná…“

„A to dítě,“ skočil mu do řeči Nick, „to se mělo narodit už někdy teď. Přece by tam nedokázala vylézt!“

„Ale pokud ano, pak se velice pravděpodobně setkáme s dalšími komplikacemi. Můžete tam nahoru dopravit i nosítka?“

Zdálo se jako celá věčnost, než je Greely odvezl ve svém autě zpátky. Za nimi následoval další vůz s policisty.

Nechali auta v ústí ulice a pustili se po cestě vedoucí po jižním úbočí Toru. Greely totiž zamítl severní cestu s tím, že za tmy je holé šílenství po ní jít. Poslal však policisty, aby prohledali začátek severní cesty a vydali se po ní tak daleko, jak jim to bude připadat bezpečné, a dalšího četníka vyslal k Chalice Well.

Nick, Greely a Kincaid šli v čele. Greely našel dost baterek pro všechny, zatímco tři policisté nesli reflektory, lana a skládací nosítka. Jižní svah byl sice značně mírnější než severní, ale stoupání bylo přesto obtížné. Naštěstí už přestalo pršet, a tak se alespoň zlepšila viditelnost, když ne terén.

Třebaže se nikomu z nich nedostávalo příliš dechu k hovoru, Kincaid občas slyšel Greelyho zahuhlat: „Zatracení blázni!“ Když se zastavili na vydýchání na první rovince, Greely bručel: „Já bych odhadoval, že nejspíš tu holku zase

najdou někde u cesty, stočenou ve křoví jako ježek! A pak budu mít pravé peklo, abych celou tuhle pátrací akci vysvětlil šéfovi!“

„Doufám, že máte pravdu,“ podotkl Kincaid. Co mu to, propána, Gemma vyvedla, že se vydala nahoru a nic mu neřekla? Věděl, že se k takové věci určitě nerozhodla snadno, ale tím větší starosti mu to vše dělalo.

Znovu se vydali po zrádném chodníčku vzhůru.

Najednou se Nick, který šel před Kincaidem, prudce zastavil. Kincaid se zapotácel, jak se snažil do něj nevrazit.

„Koukejte!“ vykřikl Nick. „Světlo! Je to tam zase!“

Kincaid teď postřehl slabé, ale pravidelné záblesky na vrcholku; byl to signál SOS. Tohle musela být Gemma.

Ten pohled je pobídl, aby šplhali dál s větší vervou. I Greely teď přestal bručet. Kincaid začal volat Gemmu jménem.

„Tady!“ přiběhla jim Gemma naproti, jakmile se dostali na vrchol. Kincaid ji prudce objal. Zčásti se na ni zlobil, ale zčásti cítil nesmírnou úlevu.

„Promiň,“ šeptala. „Ale musela jsem ji najít. Dítě je v pořádku, je to holčička, ale Faith krvácí, řekla bych, že silně.“

Greely už přivolával vysílačkou další sanitku a Nick si klekl u Faith a šeptal její jméno, zatímco policisté připravovali nosítka. Kincaid si k nim dřepl a pohladil dívku

prstem po tváři. „Mělas na mě radši počkat, odvezl bych tě domů mnohem pohodlněji.“

Faith se pokusila o úsměv. Dítě měla přitisknuté k hrudi a malinká růžová pusinka vykukovala nad okrajem její košile. Kincaida ten pohled dojal.

„Hned tě sneseme dolů z kopce,“ sliboval jí a ustoupil od ní, ale Faith mu sevřela ruku.

„Andrew…“

„Pssst. S tím si teď nedělej starosti, je to v pořádku.“

Policisté naložili a připoutali matku s dítětem na nosítka a vydali se dolů z kopce.

Tentokrát zůstali Kincaid a Gemma až vzadu. Všiml si, že Gemma kulhá, a když se zastavil, aby jí pomohl přes jedno obzvlášť obtížné místo, zpozoroval, že ruce má pořezané a napuchlé. Ve světle baterky vypadala její tvář stejně bledá jako Faithin obličej.

Když se vrátili dolů na silnici, sanitka už čekala. Ke Kincaidovu překvapení poblíž ní přecházel nervózně sem a tam Bram Allen, s obočím staženým starostí. „Co se to děje?“ chtěl vědět. „Říkali mi, že došlo k nehodě, někoho prý vážně zranili v tom starém statku Kinnersleyových.“

„Ano, je to Andrew Catesby,“ odpověděl Kincaid.

„Ale ta dívka…“ Bram střelil pohledem po nosítkách, která právě nakládali do sanitky.

„Vybrala si hodně zvláštní místo k porodu.“

„Nerozumím tomu,“ vyhrkl Bram chvějícím se hlasem.

„My taky ne, aspoň zatím. Zdá se…“

„Duncane!“ zavolala na něj Gemma, která stála vzadu u sanitky.

„Promiňte,“ omluvil se Bramovi a spěchal ke Gemmě.

„Faith s tebou chce ještě mluvit, než odjedou.“

Nakoukl do sanitky. „Poslalas pro mě, princezno?“

Faith neslyšně pohybovala rty, a tak se k ní sklonil blíž.

„Chci, abys věděl…,“ vydechla slaboučce, „že Andrewovi… jsem nechtěla ublížit. On… říkal, že nesnese, aby… se Winnie dozvěděla…“

„Udělalas to jediné, cos udělat mohla,“ ujistil ji Kincaid pevně. „Bránila jsi sebe i svoji dcerku.“

„Je Andrew…“

„Na to teď nemysli.“

„Už můžeme vyjet,“ pobídl Kincaida saniťák.

Kincaid se obrátil ještě jednou k Faith a řekl jí: „Brzy budeš zase v pořádku, zlatíčko. Uvidíme se v nemocnici.“

Vycouval ze sanitky a zůstal stát vedle Gemmy. Společně pozorovali, jak odjíždí.

„Je hrozně slabá,“ poznamenala Gemma tlumeně.

„Tolik krvácela… a taky prostydla…“

Krása iluminací vyrazila Winnie dech. Jejich barvy byly tak syté a sladěné a podrobnosti drobných motivů byly provedeny s takovou dokonalostí, že od nich téměř nedokázala odtrhnout zrak a začít si prohlížet samotné notové záznamy.

Rukopis se skládal ze šestnácti stran na tenoučkém, téměř průsvitném pergamenu, jejichž horní levé rohy vyplňovaly malby které zabíraly téměř čtvrtinu každé stránky, a pak pokračovaly po levé straně a podél spodního okraje. Nad latinským textem se táhla červená notová osnova, vždy o čtyřech linkách, se starobylými hranatými notami, namalovanými černě.

„Opravdu to má dvanáct částí,“ konstatovala. „Ale nezdá se mi to jako obyčejná mše…“

„Klášterní bohoslužby?“ navrhl Jack.

Winnie to vysvětlila Fioně: „Tradičně se během dne v klášterech konala řada pobožností: první kanonická hodinka, ranní chvály, terce, polední chvály, nóny, nešpory a večerní pobožnost. V těchto zpěvech mohly být obsaženy i žalmy…“ Nahlédla zase do rukopisu a snažila se rozluštit ozdobné písmo. Tiše si pro sebe odříkávala slova, která se jí povedlo přeložit, až jí to zapadlo do sebe. „Tohle je opravdu Žalm! Číslo 148. Chvalte Hospodina z nebes, chvalte ho ve výšinách! Chvalte ho, všichni jeho andělé, chvalte ho, všechny jeho zástupy. Chvalte ho, slunce s měsícem, chvalte ho, všechny jasné hvězdy. Chvalte ho, nebesa nebes, rovněž vody nad nebesy… Takhle to pokračuje, jsou tam také ptáci, zvířata i plazi.“

„Podívejte se na ty iluminace!“ ukázala Fiona prstem, ale rukopisu se nedotkla. „Tady je slunce a měsíc, hvězdy a

na další straně ptáci. Ale všimněte si pozadí téhle stránky.

To je Glastonbury! Opatství a za ním Tor.“

„Je to Edmundova práce,“ poznamenal Jack. „Tím jsem si jistý. Podívejte. Tohle je zase Glastonbury. A tady ta voda prýštící ze svahu kopce, to je Chalice Well, jak tehdy vypadala, když tam potkal Alys.“

„I stane se v posledních dnech,“ četla Winnie, „že se hora Hospodinova domu bude tyčit nad vrcholy hor, bude povznesena nad pahorky a budou k ní proudit národy. To je Micheáš.“ Obrátila několik stránek a řekla: „A potom přijde Zjevení. Tohle je Ježíšův list do Filadelfie. Kdo zvítězí, toho učiním sloupem v chrámě svého Boha a chrám již neopustí; napíšu na něj jméno svého Boha a jméno jeho města, nového Jeruzaléma… Glastonbury… nový Jeruzalém…“

„Dokážete něco z toho zazpívat?“ zeptala se Fiona.

„Umíte číst tyhle noty?“

„Ano, ale… je k tomu potřeba sbor. Snad bych to mohla zkusit…“ Winnie si chvíli prohlížela pasáž o novém Jeruzalému, a pak váhavě zazpívala několik slabik.

„Pokračuj,“ žadonili Jack i Fiona, když toho nechala.

Winnie tedy zazpívala další verš, a jak její sebejistota vzrostla, pocítila, jak se v jejím nitru vzdouvá moc hudby a vibruje jím. Když vzhlédla, výraz jejích posluchačů jí prozradil, že i na ně má zpěv hluboký účinek.

Fioně se v očích leskly slzy. „Na okamžik mi připadalo…“

„Že to byla ta hudba, kterou jsi slyšela?“ zeptal se jí Jack.

„Ano, jakoby její ozvěna.“

„Tohle…,“ Winnie s pohnutím sevřela staré listiny, „Jacku, jak jen mohli dopustit, aby tohle zmizelo ze světa?“

Jack přešel ke knihovně a vrátil se se starou, ohmatanou biblí. „Tahle bible patřila mému prapradědečkovi, ale ten do ní zaznamenal jen to, co mu bylo známo o předchozích generacích. Myslím, že si vzpomínám na Matthewovo jméno, setkal jsem se s ním, když jsem opisoval genealogické informace pro Simona. Tady to je. Matthew John Montfort, zemřel roku 1762, tři roky poté, co napsal tento dopis. Asi nedostal příležitost předat informace o skrytých zpěvech svému synovi.“

„Matthew vyvinul zvláštní úsilí, aby rukopis ukryl, a vlepil ho do obrazu. Je ironické, že právě kvůli tomu se rukopis ztratil. Ledaže… vždyť sám říká tak, jak zněly pokyny.“

„Dostal je tedy od Edmunda? Ale proč by ne?

Neexistuje důvod, proč bych měl být jediný z našeho rodu, kdo…“ Vtom Jack strnul.

Zvenčí uslyšeli směsici hlasů a za okamžik vešli dovnitř Duncan a Gemma.

Winnie okamžitě vytušila, že se stalo něco velmi vážného. „Co je s Faith?“ vyhrkla.

„Právě ji vezou do nemocnice,“ uklidňovala ji Gemma.

„I s dítětem, holčičkou.“

„A jak… co se vlastně stalo?“ zeptal se Jack, ale Winnie postřehla, že se Gemma i Duncan dívají na ni. Vnitřně se obrnila a očekávala nějakou ránu. Pokud se to netýká Faith, pak…

Duncan se posadil vedle ní. „Winnie, bohužel ti musím říct, že Andrew utrpěl ošklivé zranění. Odvezli ho do nemocnice v Tauntonu.“

„Ale ne, to je hrozné!“ Pátravě se na něj podívala. „Je v tom ještě něco víc, že ano? Snad Faith…“ Úlomky paměti se jí spojily. „Ano, v té kavárně jsem mluvila s Faith… a ona se zmínila o tom, že měla ve škole archeologii. Ale teprve když jsem potom stoupala do kopce, jsem si uvědomila, že tedy musela znát Andrewa, studovala přece v Somerfieldu, ale proč se mi o tom za celou tu dobu, co jsme se znaly, ani slůvkem nezmínila? A když jsem Andrewoví vyprávěla o dívce, která utekla ze školy kvůli těhotenství, neřekl mi nic o tom, že ji znal… Fiono! To je ono! Proto jsem si s tebou potřebovala promluvit.“ Winnie se znovu podívala do očí Kincaidovi. „Jak vážné je Andrewovo zranění?“

„Jde o zranění hlavy,“ prozradil jí Duncan neochotně.

„Andrew chtěl ublížit Faith,“ dohadovala se.

Kincaid musel chtě nechtě přikývnout.

Winniin obličej se zdál bez výrazu. „Musím ho vidět.

Dovezete mě za ním do nemocnice, prosím?“

Gemma a Kincaid našli Nicka Carlislea, jak nervózně přechází po chodbě před pokojem, kde ležela Faith. Hned se k nim rozběhl.

„Jak jí je?“ ptala se Gemma.

„Říkají, že se krvácení podařilo zastavit, ale je hrozně slabá. Teď odpočívá.“

„A dítě?“

Nick se rozzářil. „Ta je v pořádku, prý je naprosto zdravá. Gemmo… doktor mi říkal, že jsi pravděpodobně zachránila Faith život, a dítěti taky. Pokud bych pro tebe mohl cokoli…“

„Vždyť bys na mém místě udělal totéž,“ odpověděla Gemma. „Prostě jsem se tam dostala jako první.“ Vytušila, že se jeho vděk tak trochu mísí se závistí. Toužil zachránit Faith sám a stát se hrdinou dne. „Možná je to právě dobře, že se všechno vyvinulo takhle. Aspoň se tvůj vztah k Faith nezkomplikuje tím, že by pokládala za svou povinnost být ti vděčná. Můžete začít s čistým štítem od nuly,“ řekla mu proto.

„Kéž bych měl čistý štít,“ poznamenal Nick tiše a Gemma si vzpomněla, co slyšela o jeho minulosti.

„Dovolí nám, abychom se na ni podívali?“ zeptala se.

„Hned to zjistím,“ odvětil Kincaid. Přešel k recepci, naklonil se nad pult a chvilku hovořil s tmavovlasou ošetřovatelkou.

Gemma postřehla, že na ni použil svůj nejúčinnější úsměv.

Pak se vrátil.

„Jenom jeden z nás a na pět minut, a je to zvláštní výjimka. Běž tam ty, Gemmo. Já tady zůstanu s Nickem.“

Gemma pomalu otevřela dveře. Faith ležela v posteli, oči měla zavřené a tmavé řasy jí vrhaly na tváře stíny. Dítě leželo v postýlce vedle matky a vršek hlavičky pokrytý chmýřím vykukoval zpod přikrývky s motivem medvídků.

Gemma už chtěla odejít, protože se jí nechtělo dívku budit, ale v té chvíli Faith otevřela oči. Gemma přistoupila k její posteli a tiše jí řekla: „Je moc hezká. Už víš, jaké jí dáš jméno?“

„Bridget.“

„Bridget… nebyla to místní světice?“

„Andrew… měl vždycky rád příběh o kapli svaté Bridget v Beckery; všem, kdo prošli otvorem ve stěně kaple, prý byly odpuštěny hříchy…“

„Hodí se to k ní,“ poznamenala Gemma tiše. „A tys byla velice statečná.“

„Opravdu? Hrozně jsem se bála. Nevěděla jsem…“

„To nemůžeš vědět, dokud tím neprojdeš. Ale dobré je, že na to člověk zase rychle zapomene.“ Gemma se usmála.

„A teď si odpočiň…“

„Chci ti poděkovat. Kdybys tam nebyla… Garnet asi věděla, co se má stát, viď? Tam nahoře na Toru. Myslíš, že věděla i o Andrewovi?“

„Myslím, že tě Garnet měla moc ráda,“ odpověděla Gemma jemně, „a jedině na tom záleží.“

Andrewa rychle odvezli na operační sál; tam mu odstranili sraženou krev, která mu na spánku tlačila na mozek. Jeho lékař sdělil Winnie, že teď nezbývá než čekat.

Winnie trvala na tom, aby Jack zůstal doma v Glastonbury. Zdálo se jí, že musí věnovat bratrovi bezvýhradnou pozornost; je to jen malé pokání, protože mu toho dluží velice mnoho. Jak jen mohla být tak slepá a tak zabraná do vlastních problémů, že vůbec nevnímala, kam se Andrew řítí? Seděla vedle bratrovy postele a srdce jí svíral strach o něj, a také o vlastní osud.

Dokáže mu vůbec odpustit, co udělal? A co bude ještě těžší, najde zase sílu, aby ho milovala, když teď zná tajemství, která před ní skrýval?

A pokud se Andrew zotaví, dokáže pak žít s vědomím své hrozné viny?

Andrew se pohnul a otevřel oči. Winnie se hluboce ulevilo, když viděla, že ji okamžitě poznal a usmál se na ni.

Pak ale zpozorovala v jeho očích stín vracející se paměti a s ní nával hrůzy a studu.

„Andrewe, všechno bude v pořádku, uvidíš! Společně to všechno překonáme!“

Odvrátil se od ní.

Gemma a Kincaid našli znovu cestu do čekárny před jednotkou intenzivní péče a posadili se, aby tu počkali na Winnie. Kincaid se neklidně ošíval a zamračeně pozoroval světlejší místo na stěně.

„Co ti pořád vrtá hlavou?“ zajímalo Gemmu.

„Nevyčítáš, doufám, Faith, že ublížila Andrewovi?“

„To samozřejmě ne. Ale vadí mi, že Greely pokládá tenhle případ za uzavřený. Je to pro něj sice jednoduché, ale mně se to vůbec nelíbí.“

„Myslí si, že Garnet přistihla Andrewa té noci, kdy se Winnie stala nehoda, a později mu to vyčetla a chtěla vědět, co tam pohledával.“

„Přesně tak. Zapadalo by to do sebe, až na to, že Andrew má na dobu Winniiny nehody alibi. A protože byl ochoten zabít Faith dokonce jen proto, aby se o jejich poměru Winnie nedozvěděla, tak proč by se předtím pokoušel Winnie ublížit?“

Gemma o tom chvíli přemýšlela. „Andrewův poměr s Faith musel začít poté, co se Winnie seznámila s Jackem.

Možná to byl projev emocionálního zoufalství. Když objevil, že je Faith těhotná, přerušil s ní styky a přiměl ji, aby mu slíbila, že o tom nikomu nepoví. Hrozná ironie osudu byla, že to Faith dohnalo k útěku z domova a k tomu, aby se spřátelila s Andrewovou sestrou.“

„Pokud zavraždil Garnet z toho důvodu, aby o tom nepověděla Winnie, tak proč by zabíjel Garnet noc po Winniině nehodě, když nebylo vůbec jisté, že se Winnie vrátí vědomí? Ani se tím nevysvětluje, kde se Garnet utopila.“

„Ve vaně? V kuchyňském dřezu?“ uvažovala Gemma.

„A pak by dokonale zahladil všechny stopy? Je to asi možné, ale něco mi na tom všem nesedí. Gemmo, co se stalo dnes v noci na vrcholku Toru? Všimla sis snad něčeho…“

Kincaid se odmlčel, protože dveře jednotky intenzivní péče se v té chvíli otevřely.

Vyšla z nich Winnie a posadila se vedle Gemmy. Byla tak vyčerpaná, že její obličej docela ztratil výraz, a na chvilku zavřela či, aby nabrala sílu.

„Jak mu je?“ zeptala se Gemma.

„Doktor říká, že odpočívá a je v pořádku. Ještě se nedá říct, zda se otok nevrátí, ale prý má dobrou naději na uzdravení.“

„Takže už je při vědomí? A pověděl ti něco?“

„Ne,“ Winnie vstoupily do očí slzy. „Vůbec nic mi neřekl.“

Zpátky do Glastonbury ujížděli mlčky. Winnie se podívala na Nicka a napadlo ji, zda Faith tak vytrvale odmítala jeho dvoření z oddanosti k Andrewovi. Možná že teď už dokáže vidět tohoto mladíka takového, jaký opravdu je.

„Faith!“ vykřikla při té myšlence. „Vždyť jsem se na ni vůbec nezeptala. Jak se jí daří? A co holčička?“

„Všechno v pořádku,“ odpověděla Gemma. „A miminko je moc hezké. Faith jí dala jméno Bridget.“

„Svatá Bride,“ řekla Winnie tiše. Bylo to dobré jméno a hodilo se k dané situaci. Moje neteř uvědomila si poprvé a

do očí jí vhrkly slzy, které zatím ovládala. Nechala je volně stékat po tvářích a jejich sůl na rtech jí chutí připomínala krev. Něco dobrého přece jen z těchto záležitostí vzešlo, a to pomyšlení jí poskytovalo útěchu.

Když ale přejeli River Brue, najednou řekla: „Chci navštívit opatství.“

„Ale tam je zavřeno,“ namítl Nick.

„Tak mě odvez k Silver Gate, prosím. Nedokážu to vysvětlit…“

Duncan se po ní ohlédl. „Dobře. Jen mi pověz, kudy mám jet.“

„Kolem Assembly Rooms na High Street. Tam zabočíš doprava.“

Branka na konci Silver Street byla zamčená, ale protože byla zhotovena z tepaného železa, dalo se tudy na pozemek opatství snadno dohlédnout. Duncan zaparkoval vedle popelnic a Winnie vystoupila ještě dřív, než se auto úplně zastavilo.

Stála u brány a dívala se dovnitř. Obloha se vyjasnila a v měsíčním světle vrhaly ruiny kostela na trávník stíny. Proč sem vlastně přišla? Co ji sem tak mocně lákalo?

Zavřela oči a spatřila před sebou vizi. Stála tam ve slunečním světle pod velkými kamennými zbytky postranních lodí a slyšela kolem sebe hudbu. Ty zpěvy…

slyšela ty zpěvy a věděla, co znamenají. Znovu pocítila povznesenost a jistotu spojenou s tímto zážitkem.

Aniž se ohlédla, řekla: „Mezi všemi možnými mýty o svatém Grálu, které opředly za dlouhá staletí Glastonbury, je jedna legenda, podle které Grál není předmět, nějaký pohár nebo kalich, ale transcendentní stav našeho bytí, který lze navodit pomocí obřadů a modliteb. Zpěvy, za které byli mnichové z opatství ochotni obětovat i život a které se Edmund pevně rozhodl uchránit pro příští generace, jsou částí celého složitého rituálu, Byla jsem tady,“ obrátila se k ostatním. „V den té nehody. Teď se na to rozpomínám. Měla jsem vizi rituálu a při tom mě zaplavoval pocit, že puknu nesmírně silnou radostí.“

„A potom?“ zeptal se Duncan.

Stáhla obočí. „Šla jsem, myslím, že jsem šla do Galatey. Pak jsem odjela do Piltonu pohovořit si s příbuznými jednoho zesnulého, to vím od Suzanne. A pak,“ najednou jí ten výjev probleskl před očima, to zelené listoví prozářené sluncem a jiskření vody, „no ano, pak jsem se zastavila u Simona. Vypili jsme si čaj na zahradě u řeky.

Ale proč mi o tom nepověděl, když jsem si na to nemohla vzpomenout?“

„Simon bydlí u řeky a nikdo se nás na to neobtěžoval upozornit?“ Gemma si vyměnila s Duncanem významný pohled.

„Ale Jack se zrovna teď šel podívat…,“ začal Nick.

Duncan ho umlčel pohledem. „Vrátíme se do auta, ano?“

Odstoupil stranou a zkusil zavolat z mobilu. Za chvíli se zklamaným zabručením pokus vzdal a nastoupil také. „U

Jacka to nikdo nebere. Winnie, pověz nám, jak se dostaneme k domku Simona Fitzstephena.“

Kincaid zachytil pohledem věž středověkého kostela, kolem kterého projížděl, a pak mu Nick poradil, aby zabočil vlevo do strmě stoupající slepé uličky, která po několika stech metrech končila. Jackovo modré volvo parkovalo na okraji ulice před domkem, který Nick a Winnie označili jako Fitzstephenův.

Kincaid zaparkoval za Jackovým autem a v duchu si pomyslel, že Jackovi přece nehrozí žádné skutečné nebezpečí; ohrožená je Winnie. Uvažoval, zda bude lepší, aby Winnie s Nickem zůstala raději tady, nebo aby ji měl stále na očích, a rozhodl se pro druhou možnost.

Když vystoupil z auta, přes obličej ho šlehly vlhké větvičky smuteční vrby. V temnotě znělo šumění proudící vody hlasitě jako řev.

Kincaid zazvonil a pak okamžitě otevřel dveře a zavolal pozdrav. Nechtěl poskytnout Fitzstephenovi šanci, aby udělal něco nerozvážného, i když k tomu vlastně nebyl žádný důvod. Konečně, během posledních několika dní se občas objevil v Jackově domě a choval se klidně a vlídně: patrně soudil, že se Winnie žádné nepohodlné vzpomínky nevrátí.

Fitzstephen se objevil ve vstupní hale, a když je všechny spatřil ve dveřích, zatvářil se překvapeně. „Copak to má být, nějaká delegace? Jacku, pojď se podívat, kdo přišel!“ Jeho asketický obličej se zdál zardělý a vlasy rozcuchanější než obvykle. „To je ale milé překvapení! Tak jen pojďte dál!“

„Winnie! Co tady děláš, drahoušku?“ vykřikl Jack užasle.

„Sedněte si!“ pobízel je Simon. „S Jackem jsme si na oslavu dali skotskou, tak se můžete přidat!“

Na stole v obýváku ležel otevřený rukopis se zpěvy a skleničky s whisky vedle něho.

„Nepřišli jsme oslavovat, Simone. Potřebujeme si s vámi promluvit o několika věcech.“

„A o čem?“

„Všichni byli a stále ještě jsou velice ochotni obvinit z Winniiny nehody i ze smrti Garnet Toddové Andrewa Catesbyho,“ pokračoval Kincaid. „Pohodlné řešení, aspoň do té doby, než se bude schopen sám obhajovat.“

„Jsem si naprosto jistá, že Andrew by mi v žádném případě neublížil,“ prohlásila Winnie.

„Já tomu taky nevěřím,“ přidal se Kincaid. „A vůbec si nemyslím, že by tvoje nehoda a Garnetina smrt měly cokoli společného s Andrewem nebo s Faith. Myslím, že za tím bylo něco úplně jiného.“

Simon se posadil a vzal si skleničku. „To, co se stalo Winifred, byla určitě pouhá nehoda,“ prohlásil věcně.

„Ne. Jackovo podezření bylo oprávněné. Někdo té noci záměrně Winnie srazil. Byl to odvážný tah, ale v sázce bylo velice mnoho. Víte, Winnie si uvědomila, že ty zpěvy,“

Kincaid ukázal na rukopis, „jsou naprostý a epochální unikát. A tohle svoje zjištění sdělila jen jedinému člověku.

Nepokládáte za velmi zvláštní, Simone, že jste se nikomu nezmínil o faktu, že vás Winnie byla to odpoledne navštívit?“

„A proč bych o tom měl mluvit?“ ptal se Simon nechápavě. „Šla k někomu na návštěvu tady do sousedství, a tak se tu zastavila na šálek čaje. Co je na tom tak divného?“

„Mluvili jsme o těch zpěvech, Simone,“ Winnie postoupila o krůček k němu. „O těch dvanácti starobylých posvátných zpěvech.“

„Co se to tu, prokristapána, děje?“ zeptal se Jack: „O

čem to všichni mluvíte? Winnie…“

„Pověděla jsem Simonovi, že podle mého názoru patří ty zpěvy k rituálům, které vytvářejí Grál.“

„Ale Grál je mýtus,“ protestoval Jack. „A i kdyby to byla pravda, copak zpěv je nějaký pohár?“

„Myslím, že Grál vůbec nebyl pohár. Myslím, že Grál byl, nebo je, stav božské milosti, vytržení, a že tyto zpěvy patřily k prostředkům, jak tohoto stavu docílit. Když jsem se zeptala Simona jako kolegy kněze, co by to pro nás a taky pro církev znamenalo, řekl mi,“ Winnie zavřela oči, jako by se snažila vybavit si přesnou formulaci, „že to celé je

bezcenná konstrukce, protože naše společnost už není teocentrická. A pak prohlásil, že možná trpím nějakou formou emocionální hysterie, ke které mívají tendenci ženy středního věku, když se zamilují.“

Dívala se Simonovi do očí a tiše dodala: „No ano, teď si na všechno jasně vzpomínám. Myslel sis, že mě od celé té věci odradíš, ale po mém odchodu sis musel uvědomit, že to nestačilo. A tak jsi mě napadl. Počkal sis na příležitost, jak zajistit, že nebudu dál šířit své teorie.“

Fitzstephen zvedl ruce v bezmocném gestu. „Winifred, co ti mám na tohle povědět? Ano, mluvili jsme o těch zpěvech, ale nikdy mě nenapadlo, že je to z tvé strany něco víc než takový úlet fantazie. Nechápu, jak si můžeš domýšlet, že…“

„Nepomyslel sis, že kdyby tohle vyplulo na povrch, ohrozilo by to tvoji pověst známého specialisty na Grál? Že by to mohlo zničit tvé teorie, na kterých ses tolik nadřel?

Nebo sis myslel, že se ti nějak podaří, aby ten objev připsali tobě? Nikdy jsi neměl skrupule, Simone, a moc rád jsi vydával výsledky práce jiných lidí za svoje vlastní, pokud se ti to hodilo, ale…“

„Copak jste všichni zapomněli na Garnet Toddovou?“

zeptal se Kincaid. „Vy jste se s Garnet znal už hodně dlouho a důvěrně, že ano, Simone? Byli jste přátelé, a možná dokonce nějakou chvíli i milenci.“

„Co s tím má společného můj vztah s Garnet?“

„Věřím, že Garnet věděla nebo aspoň měla podezření, že vaše motivy nejsou stejné jako motivy ostatních členů skupiny. Možná že té noci sledovala Winnie, protože si s ní chtěla promluvit o Faith, nebo vás možná náhodou zahlédla, jak vycházíte z Lypatt Lane, a jakmile se příštího dne dozvěděla o Winniině nehodě, dala si dvě a dvě dohromady.

Večer za vámi přišla a vyčetla vám, že jste usiloval Winnie o život. Vzali jste si pití ven na zahradu a vy jste si najednou uvědomil, co na vás ví. Proto jste ji požádal, aby se šla podívat na něco k řece. A pak jste…“

„Ale ne, počkejte,“ skočil mu do řeči Jack. „Právě jsem si vzpomněl! Ten večer jsme hledali Faith. Zavolal jsem ti a požádal tě, aby ses podíval do statku, protože Garnet neměla telefon, a tys mi to slíbil.“

„To jsem taky udělal,“ Simon seděl ve svém křesle znatelně strnule. „Na statku nikdo nebyl, a tak jsem se vrátil domů. A co se týče toho večera, kdy se Winnie stala nehoda, to jsem měl přednášku v Bristolu, před dvěma sty lidí, pokud by si to někdo chtěl ověřit. Odsud jsem odjel krátce po Winifredině návštěvě a vrátil jsem se po půlnoci. Všichni jste úplní šílenci.“

„Ale…“ Kincaid ho upřeně pozoroval. „Simone, když jste šel toho večera na statek, byla Garnetina dodávka na dvoře?“

„To ano, ale uvnitř domu nikdo nebyl. Klepal jsem a volal jsem je.“

„Zatracená práce! To jsem ale blázen. Simone, promiňte mi to. Gemmo, vždyť jsme byli úplně slepí. Winnie nikdy nikdo ublížit nechtěl!“

Kapitola 20

Nejednou se stalo, že se na nás, kteří žijeme pod masivem Toru, obraceli pro útěchu a podporu ti, kteří skutečně spatřili, co sem přišli hledat.

DION FORTUNEOVÁ,

Glastonbury: Avalon srdce

Gemmě připadalo, že snad nikdy v životě necítila takovou únavu. Naslouchala rozhovoru mezi Kincaidem a Simonem Fitzstephenem s rostoucím pocitem něčeho neskutečného, jako by měla fyzický odstup od vlastního těla.

Teď když ujížděli zpátky směrem ke Glastonbury, měla potíže se sledováním Kincaidovy logiky. „Takže ty tvrdíš, že jí mohl ublížit manžel Fiony Allenové?“ zeptala se.

„To nevím. Ale myslím, že do toho všeho Bram velice dobře zapadá a navíc to má spojitost se smrtí malé Sarah Kinnersleyové. Když jsem uviděl její fotografii na tom novinovém výstřižku, připadala mi povědomá, a dnes večer

u Simona mi to došlo: byl to obličej dítěte na Fionině obraze.“

„Na tom výjevu, kde se zdálo, jako by ty nadpřirozené bytosti dítě ochraňovaly?“

„V době, kdy Sarah přišla o život, byli Bram a Garnet milenci. Kinnersleyovi byli tak zdrceni smrtí holčičky, že ze statku odešli, Buddy se mi zmiňoval o tom, že Garnet statek koupila za babku. A taky mi říkal, že po smrti té holčičky se všechno změnilo. Bram se rozešel s Garnet a oženil se s Fionou.“

„Nechal snad Garnet, protože znala pravdu? Mohla být svědkyní smrti Sarah a kryla ho?“

„V poznámkách, které zanechala v kuchyni, napsala, že Faith je její vykoupení, a že když přivede na svět její dítě, bude to náhrada za život jiného dítěte. Ale já myslím, že dospěla k názoru, že tohle nestačí. Myslela si, že aby zabránila ohrožení Faith, musí udělat ještě něco, co by smylo dávnou vinu.“

„A tak za ním šla? Nebo se on vydal za ní a napadl ji?

Simon říkal, že když šel toho večera ke Garnet, její dodávka ještě stála na dvoře. Myslím, že Bram přišel do statku až po Nickově odchodu.“

„Myslíš, že ji utopil přímo v domě? Žádné stopy tam nebyly.“

„To ne… udělej pro mě něco, ano? Zavolej na informace o telefonních číslech a požádej o číslo na Buddyho, tedy na Charlese Barnese.“

Gemma to udělala, a když je spojili a telefon začal vyzvánět, podala ho Kincaidovi.

„Buddy? Tady je Duncan Kincaid. Znáte ten pramen na Garnetině pozemku? Je u něj nějaká tůňka s vodou?

Rybníček přímo nad domem? Dobrá. A ještě jedna věc, Buddy. Víte, kde byla Garnet té noci, kdy přišla o život Sarah Kinnersleyová? A měla tehdy auto?“ Chvíli naslouchal a pak řekl: „Dobrá, děkuju. Všechno vám vysvětlím později.“

„Byla s Bramem Allenem;“ domyslela si Gemma. „A on řídil, protože Garnet tehdy patrně auto neměla.“

„Stejně nechápu, proč se bojíš o Fionu…“

„Protože si myslím, že podobně jako Andrew ve vztahu ke své sestře by ani Bram za žádnou cenu nechtěl dopustit, aby se Fiona dozvěděla o jeho zločinu.“

V domě Allenových se ještě svítilo. Když Kincaid zazvonil, Fiona mu okamžitě otevřela. „Brame… neviděli jste Brama?“ zeptala se.

„Copak on není doma?“

Fiona zavrtěla hlavou. „Když jsem se vrátila od Jacka, našla jsem ho v ateliéru. Byl… nikdy jsem ho neviděla v takovém stavu. Měl můj obraz, ten, co je na něm opatství a ta holčička. Rozřízl ho nožem! A pak… pak…“

„Jen pomalu,“ mírnil ji Kincaid jemně. „Co se stalo potom?“

„Říkal věci, které jsem nechápala, něco o tom, že už tomu musí jednou provždy učinit přítrž, a ten obraz odnesl.“

„Bram někam odešel i s obrazem?“

Fiona přikývla. „Ale co tím jen mohl myslet? Čemu chce zabránit? Kam odjel?“

Kincaid zvolil severní výstup, sice zrádnější, ale rychlejší; když po něm dokázala vylézt Gemma za mnohem horších podmínek, pak to on dokáže také. Měsíc svítil dostatečně, aby mohl vystoupat na vrchol bez potíží, poháněný strachem, co tam nahoře najde.

Na vrcholku se zastavil, aby se vydýchal. Pak tiše pokračoval kupředu a pozoroval skály postříbřené měsíčním světlem, zda někde nepostřehne náznak pohybu.

Brama Allena našel na vzdálené straně věže Svatého Michala, na místě, kde předtím ležela Faith. Bram seděl schoulený u zdi, s Fioniným obrazem přitisknutým k hrudi, a v pravé ruce měl nůž.

„Brame,“ zavolal na něj Kincaid tiše a zastavil se krok nebo dva od něj.

Bram vstal a podíval se na něj; nezdál se být překvapený. „Dám jim krev, když ji tolik chtějí,“ prohlásil.

„Ale nebude to krev té dívky a jejího dítěte. Už ne.“

„Kdo chce krev?“ Kincaid zůstal nehnutě stát.

„Staří bohové. Garnet o tom věděla. Garnet o nich věděla odjakživa. Té noci jsme tady tančili v trávě. Byl Samhain, čas, kdy je závoj mezi oběma světy nejtenčí.

Vzývali jsme je a oni přišli. Zdivočeli jsme radostí, připadali jsme si neporazitelní, celý svět nám ležel u nohou! Oni ale žádali víc, lidský život, a my jsme byli pouhé jejich nástroje.“

„Sarah byla jejich obětí.“

„Viděl jsem za předním sklem její obličejík, i když jen na okamžik. A od té doby ho mám před očima každý den.

Jak se to mohla dozvědět Fiona?“

„Sarah je to dítě na obrazu,“ konstatoval Kincaid a o kousíček se přiblížil, ale stále si přitom uvědomoval lesk čepele.

„Ale proč to udělala? Proč přišla za Fionou?“

„To muselo pro vás být hrozné, když Fiona začala malovat malou Sarah.“

„Fiona nechápala, proč nesnesu pohled na ty obrazy.

Když pak po mně chtěla, abych je vystavil v galerii, nemohl jsem odmítnout.“

„Ale proč musela zemřít Garnet, Brame?“

„Znovu to začalo narůstat, ty staré síly. Garnet věřila, že to dokáže zastavit, že to dokážeme zastavit společně, když budu chtít. Přišla za mnou do galerie. Když viděla Fioniny obrazy, řekla, že je to úradek boží a že Fiona je moje odplata. Fiona…“ Beznaděj a zoufalství v jeho hlase

způsobily, že Kincaida zamrazilo. „Po všechna ta léta jsem si myslel, že je v mé moci všechno napravit, když ji budu milovat, podporovat ji, když se stanu součástí jejího světa plného dobra. Nedokázal jsem jí dát jediné, a to dítě…

doufal jsem, že výčitky svědomí jsou pro mě snad dostatečným trestem.“

„Dohodli jste se té noci, že se s Garnet sejdete na cestě?“

„Ano, do galerie přišel zákazník a vyrušil nás. Musel jsem se jí nějak zbavit. Pak když jsem čekal ve tmě, mi to připadalo tak snadné… nevěděl jsem, že je to Winnie, dokud nebylo příliš pozdě.“

A nechal ji tam napospas smrti, pomyslel si Kincaid, když přitom mohl tak snadno přivolat pomoc.

„Ale Garnet o tom věděla, ne? A tak jste příštího večera šel za ní domů a přesvědčil jste ji, aby s vámi šla k prameni.“

„Myslím, že pak už tušila, co se stane. Možná doufala, že když zemře, všechno tím skončí. Ale jim to nestačilo.“

„Brame, pojďme domů. Všechno už je za vámi. A vaše žena se o vás hrozně bojí.“

„Vy to nechápete!“

„Vím, že vás Fiona bude milovat bez ohledu na to, co jste udělal…“

„Ne, já nechci, aby byla poskvrněna tím… tou zlou mocí.“ Rukou, ve které držel nůž, pokynul k Toru. „Cítíte to

také? Jakmile to jednou začne, jenom krev dokáže uspokojit jejich hlad.“

„Brame, vždyť tady nic není. Vrátíme se domů k vaší ženě, ano? Zahřejeme se a něčeho se napijeme. Ráno se už nic nebude zdát tak hrozné.“ Přesunul váhu z nohy na nohu a odhadoval vzdálenost od nože.

„Já nemůžu. Fiona…“

„Garnet měla pravdu, Brame. Jediný způsob, jak tohle ukončit, je přiznat veřejně pravdu. Dejte Fioně šanci, aby vám odpustila. Miluje vás, a tak je to vaše povinnost vůči ní.“

„Ale já…“

„Dejte mi ten nůž, Brame.“ Přistoupil blíž a natáhl ruku.

„Ale staří bohové…“

„Všechno skončilo, Brame, cyklus se uzavřel. Váš život už nepotřebují.“ Kincaid se napjal, připravený skočit po noži.

„Já…“ Bram si zakryl obličej rukama a klesl znovu na zem. „Jste si jistý, že je to tak správné?“

„Ano, jsem si tím jistý.“ Kincaid mu odebral nůž z bezvládné ruky. „Pojďme teď domů.“

Vedl Brama dál od věže. Fionin poškozený obraz zanechali opřený o chladnou kamennou zeď.

Začali sestupovat a Kincaid se držel na úzké stezce co nejblíž Bramovi. Po jedné straně byl prudký sráz a chůze

byla riskantní kvůli blátu a podkluzujícím uvolněným kamenům. Vítr jim rval z těla oblečení.

V první prudké zatáčce se po něm Bram ohlédl. Něco řekl, ale vítr mu rval slova od úst. Pak se seshora snesla sprška kamenů a zasáhla ho. Bram se instinktivně shýbl, zapotácel se a zřítil se ze srázu dolů.

„Brame!“ vykřikl Kincaid a pokusil se ho zachytit, ale sáhl do prázdna. Volal ho znovu a znovu, ale z neproniknutelné temnoty dole se neozývala žádná odpověď.

Nakonec, úplně vyčerpaný, pokračoval v sestupu s cílem vyhledat pomoc, o které už předem věděl, že bude marná.

Zdálo se, že Bram měl nakonec přece jen pravdu. Staří bohové se nespokojili s ničím menším než s lidským životem.

Celou cestu do Wellsu, schoulená na zadním sedadle auta, Gemma dokázala myslet jen na to, jaké to bylo držet v náruči Faithinu holčičku. A přistihla se, že duchu stále znovu a znovu naléhavě prosí, aby neztratila to, co jí už jednou bylo dáno.

Kapitola 21

Často přemýšlím o tom, zda Avalon znovu ožije, nebo zda už toto město zůstane pouhou turistickou atrakcí a tržištěm. Složí se ty staré kosti kus po kuse znovu dohromady tak, jak se to stalo v Buckfastleighu? Hovoří se o novém velkolepém opatství, které má povstat z popela starého… a já… třebaže jsem zatvrzelou pohankou, doufám, že uslyším ze své verandy zvuky modlitby Anděl Páně.

DION FORTUNEOVÁ,

Glastonbury: Avalon srdce

Kincaid čekal před ordinací pohotovosti, aby se dozvěděl, co je s Gemmou. Když se konečně objevil lékař, Kincaid vstal. „Co je s ní?“

„Je v pořádku,“ sdělil mu doktor profesionálně příjemným, ale zároveň odměřeným tónem.

„Ale co se jí stalo? Má nějakou nemoc?“

„Ne tak docela. Co kdybyste za ní zašel?“

Gemmu našel oblečenou ve světle fialové nemocniční košili, s vlasy rozpuštěnými po ramenou. Posadil se na okraj její postele. „Pověz mi, co ti je!“ žádal ji.

Rozechvěle se usmála. „Nic špatného mi není. Jenom jsem těhotná.“

„Těhotná?“

„Víš, to se občas stává, když lidé dělají ty věci, které jsme dělali my dva.“

„Ale, jak dlouho už?“

„Podle lékaře od osmi do deseti týdnů. Měla jsem ti to povědět dřív, ale nebyla jsem si jistá… a taky jsem nevěděla, jaké z toho budeš mít pocity… a vlastně jsem si ani nebyla jistá, jaké z toho mám pocity já sama.“

„A to dítě, nehrozí mu nic?“

„Trošku se mi odtrhla placenta, ale není to nic vážného.

Doktor říká, že se budu muset obrátit na specialistu a proti svým zvyklostem se trochu mírnit. Nějakou dobu nebudu smět šplhat na kopce v dešti ani asistovat u půlnočních porodů.“

Gemma a těhotná? Čeká s ním dítě? Kincaid zavrtěl hlavou, jak se pokoušel pochopit celý ten zázrak. Ale jak to myslela, když říkala, že si sama není jistá, jaké pocity to v ní vyvolává? „Gemmo, ale co tvoje práce? Vím, jak moc pro tebe znamená. Tak jak to chceš…?“

„To nevím,“ odpověděla zamyšleně. „Ale dnes v noci, když jsem si myslela, že o to dítě přijdu, jsem si uvědomila, že je pro mě to nejdůležitější.“

Kincaid nedokázal promluvit, a tak vzal jednu její ruku do obou svých.

Na prahu nemocničního pokoje, v němž ležela Faith, Winnie zaváhala. Kincaid jí pověděl, že Faith tvrdohlavě odmítá obvinit Andrewa z pokusu o vraždu, a tak z jeho jednání policie nemohla vyvodit žádné důsledky. Pokud však její bratr cítil jakýkoli vděk, nedal ho najevo, a odmítl s ní o Faith mluvit. Během Winniiných návštěv jen mlčel a nijak nereagoval.

Lékaři ji upozorňovali, že jeho fyzické zotavování může postupovat pomalu; Winnie se bála, že duševní zotavování pro něj bude ještě těžší, pokud vůbec bude možné. Musela v něj ale doufat a chtěla začít tím, že dá do pořádku svůj vztah s Faith.

Nadechla se, otevřela dveře a vešla. Faith ji přivítala s úsměvem a Winnie v duchu poděkovala osudu, že se tato pozoruhodná dívka stala částí jejího života.

Chvíli obdivovala malou Bridget a pak se zeptala: „Co tvoji rodiče, jak to s nimi proběhlo?“

„Je to v pořádku. Bridget jim připadá nádherná, viď, zlatíčko?“ vrkala Faith na dítě, které měla u prsu. „Ale vrátit se k nim nemůžu. Nevím, co si s Bridget teď počneme, ale vím, že domů bych už nezapadla. Winnie, když jsem

zjistila, že jsi Andrewova sestra, bála jsem se, že nějak uhodneš pravdu o tom, že s ním čekám dítě, a přitom jsem mu slíbila, že se nikdo nikdy nedozví…“

„To je v pořádku, Faith. Teď musíme myslet na budoucnost a já mám pro tebe návrh. Hodila by se mi nějaká pomoc v domácnosti na vikářství. A dokonce i když se přistěhuje Jack…“

Faith se rozzářila. „Vy se budete brát?“

„Ano, jakmile to zařídíme,“ přiznala Winnie. „Ale i potom bude na vikářství spousta místa, je to velká stará budova, takže až tě odsud pustí, můžeš se tam přistěhovat.

Konečně, jsme v příbuzenském vztahu…“

„Ale co Andrew? Ten by přece nechtěl, totiž já bych nemohla…“

„Ale samozřejmě že bys mohla. Andrew nemá vůbec co mluvit do toho, kdo bydlí v mém domě.“

„Ale…“

„Můj bratr je tvým velikým dlužníkem a nikdy nebude v jeho silách všechno napravit. Ale může začít aspoň tím, že bude přispívat na malou Bridget a že pomalu přivykne myšlence, že spolu všichni budeme muset do budoucna nějak vycházet.“

Po Winniině návštěvě Faith spala tvrdě a beze snů, a když se vzbudila, najednou věděla, co musí udělat. Nesmí dovolit, aby Garnetino dědictví zaniklo. S Winiinou pomocí

se ho ujme ona, Faith. Naučí se vyrábět a restaurovat dlaždice.

Ještě přemítala o podrobnostech svého nového plánu, když na dveře zaklepal Nick. Obdivoval Bridget a vyptával se na její zdraví, ale Faith v jeho chování cítila určitou rozpačitost. Připadalo jí, jako by se mezi nimi vytvořil nový odstup.

„Nicku, co se děje?“

Chvíli váhal a pak se jí podíval do očí. „Přišel jsem se s tebou rozloučit.“

„Jak to myslíš, rozloučit? Zítra mě pustí domů, tedy k Jackovi. A Winnie mě požádala, zda bych potom nezůstala u ní na vikářství.“

„Já vím,“ odpověděl Nick. „Řekla mi o tom. Ale já odjíždím

z

Glastonbury.

Musím

se

vrátit

do

Northumberlandu, Faith, a zařídit tam pár věcí.“

Faith na něj zůstala překvapeně zírat. Náhle si uvědomila, že si pošetile představovala, že Nick tady zůstane navždycky, asi jako slunce nebo měsíc.

„Ale… vrátíš se, ne?“ zeptala se a snažila se, aby její hlas zněl klidně.

„To ještě nevím. Ale jestli se mi podaří všechno vyřešit, myslím, že se pokusím studovat teologii. Myslel jsem si no, myslel jsem si, že člověk, který si zamotal život tak ošklivě jako já, se nemůže stát knězem, ale Winnie říká, že těžko pochopíme chyby jiných lidí, pokud se sami nikdy žádných

nedopustíme.“ Usmál se. „Netvař se tak šokovaně. Něco takového jsem vždycky chtěl dělat, jen mi chvíli trvalo, než mi to došlo.“

„Ale… otec Nick?“ Prohlížela si ho, jako by ho viděla poprvé. Nick, a vikář jako Winnie? „No…,“ pronesla pak pomalu, „asi bych si na to dokázala zvyknout.“

Gemma s Kincaidem předali veškeré informace, které získali o vraždě Garnet Toddové a o sebevraždě Brama Allena, inspektoru Greelymu. Jeho tým už našel chybějící Garnetinu náušnici poblíž jezírka nad jejím domem a pramínek jejích dlouhých prošedivělých vlasů zachycený na knoflíku bundy, kterou měl Bram Allen na sobě té noci, kdy zemřela.

Teď seděli před krbem v Jackově salonu, upíjeli čaj a probírali události uplynulých dní. Andrewova fenka Phoebe, kterou sem dočasně dovezli z domu na Hillheadu, se stočila Gemmě u nohou.

„Vyrovná se s tím Fiona?“ zeptal se Kincaid.

„Je to velice silná žena,“ odpověděla Winnie. „Ale tohle… nevím. Málokdy jsem viděla dva lidi, kteří by jeden druhého tak milovali.“

„I když Bram nebyl takový, za jakého ho pokládala?“

„Nejsem si jistá,“ odpověděla Winnie váhavě, „jestli na tom záleží. Ale mluví vůbec někdo z nás o sobě samém naprosto upřímně?“

Gemma si vzpomněla na vlastní neschopnost sdělit Duncanovi to, co jí leželo na srdci nejvíc. „A co Edmund?

Myslíte, že teď už ví, že dítě, které měl s Alys, přežilo?“

„To doufám,“ odpověděl Jack. „Po osmi staletích si zaslouží klid a mír.“

„Stejně jako si je zaslouží malá Sarah Kinnersleyová,“

dodala Winnie tiše.

„Co budeš dělat s rukopisem?“ zeptal se Kincaid Jacka.

„Nejdřív si ho prostuduju,“ odpověděl Jack okamžitě.

„Budu ten nález konzultovat s odborníky na hudbu a s restaurátory. Zatím je velice dobře zachovaný a chci, aby to tak zůstalo.“

„Takže už ho nebudeš dál skrývat?“

„Myslím, že skoro celé tisíciletí v úkrytu stačí, nezdá se ti? Lidé by měli tu hudbu slyšet, kdoví k čemu to bude dobré?“

„Je to ale velká odpovědnost, že?“ uvažovala Gemma nahlas. „Pokud jde skutečně o tak důležitý materiál, jak si myslíme.“

„V Glastonbury se o tyhle věci lidé vždycky starali,“

připomněla Winnie. „Jen si vzpomeňte na mnichy, na Bligha Bonda, na všechno, co se dělo kolem Chalice Well… takže budeme pokračovat v dobře zaběhané tradici. Myslím, že Edmund by si to tak přál.“

„A co Simon?“ zeptal se Kincaid. „Bojím se, že jsme mu ublížili, i když se v minulosti dopustil všelijakých prohřešků.“

„Možná,“ usmála se Winnie slabě. „I když jsem slyšela, že už se s někým spojil a navrhl vydání Edmundových poselství, aniž se o tom poradil s Jackem.“

„Takže tu přece jenom máme vlka v rouše beránčím.“

„Určitě má v úmyslu mi o tom povědět,“ namítl Jack umíněně; bylo zřejmé, že mezi ním a Winnie vždycky zůstane dost názorových rozdílů, aby jejich život nepostrádal zajímavost.

„Londýn bude ve srovnání s Glastonbury nesmírně nudný,“ zazubil se Kincaid, „ale asi bychom už měli pomýšlet na návrat.“

„Počkejte,“ Jack se zvedl. „Mám něco pro Gemmu.“

Odešel z místnosti a vrátil se s plochým balíčkem v papíru.

„To je pro mě?“ Gemma si balíček vzala a zvědavě ho rozbalila. Zjistila, že jde o obraz kokršpaněla, který na ni hleděl skoro stejně oduševněle a dojemně jako Phoebe. „Ten je krásný!“ vydechla.

„Vidíš, že jsem nezapomněl!“ řekl Jack svému bratranci.

„Ale stejně není ani z půlky tak hezký jako ty, viď, drahoušku?“ zašeptala Gemma a pohladila Phoebe po hedvábných uších. Vzpomněla si na svůj byt, tak stísněný, že by se tam pořádně nevešla ani kočka, natož pes.

Vlastnictví psa jí připadalo jako neuskutečnitelná záležitost, přestože o něj Toby neustále žadonil. Teď ale stála před mnohem náročnějšími úkoly a byla celá rozzářená vzrušením v očekávání změn, které v jejím životě brzy nastanou. Co se to s ní jen děje?

Pomyslela si, že ji kouzlo Glastonbury možná ovlivňuje i jinak, než si zatím vůbec dokázala představit.

Stáli v opatství pod zbytky kamenných zdí kostela. Bylo krásné listopadové odpoledne, ale slunce už zapadalo a do vzduchu se vkradl první náznak večerního chladu. Opatství už mělo brzy zavírat a nikdo tu nebyl; i oni budou muset brzy odejít.

„Tady,“ řekla Winnie Jackovi a prošla lodí k místu, kde kdysi zpíval sbor mnichů. „Myslím, že by se to mělo zpívat tady tak jako dříve.“

„Na místě, kde mnichové prolili vlastní krev, aby ty zpěvy ochránili,“ dodal Jack a díval se na místo, kde kdysi stával oltář. „Je to možné? Smíme to udělat?“

„Proč bychom nemohli? Všude v Anglii, a vůbec po celém světě, je spousta sborů, které by to moc rády provedly. Ale…“

„Co?“ všiml si, že se Winnie zamračila.

„Myslím, že by se to mělo uskutečnit tady v Glastonbury a měli by to zpívat obyčejní glastonburští lidé.

Nejde o dokonalost provedení, ale o záměr.“

Jack vytáhl z kapsy kus papíru, který jí přinesl ukázat.

„Tohle jsem napsal dnes v kanceláři.“

„Od Edmunda?“

Přikývl a chtěl jí papír podat, ale ona zavrtěla hlavou.

„Ne, přečti mi to, prosím! Vždycky si představuju, že jeho hlas zněl třeba stejně jako tvůj.“

Jack upíral ve slábnoucím světle zrak do nezřetelného rukopisu a s přestávkami četl: „V našem Společenstvu panuje velká radost. Náš duch tedy žije dál a to, o čem jsme snili, se podařilo. Symbol velké pravdy která jednoho dne přijde, je zachován a trvá.

Musíte však zůstat bdělí, neboť třebaže jste zavřeli dveře, žádná rovnováha není věčná a pád může znamenat zkázu. Nepochybujte o své ceně, neboť tento úkol vám byl předán v dobré víře, a neobávejte se ničeho, neboť budeme bdít s vámi. Nechť se rozvíjíte dál v oduševnělosti a věčné radosti.“

Jack vzhlédl od papíru. Západní obloha se utápěla v růžové a zlaté barvě zapadajícího slunce a on by na okamžik mohl přísahat, že zaslechl ozvěnu hlasů zvedajících se ve sborovém zpěvu.